Lidské království Carthas a Torgis, vévodství Nočních elfů, byly vždy převážně neutrální území, co se zásadně nemíchala do válek mezi Lidmi ze západu a orkskou Hordou z jihu. Tak tomu bylo po generace a mohlo tomu tak být i nadále, jenže pak, v třetím roce vlády krále Erolla, se vyskytly problémy. A problémy se valily na hranicích Carthasu a Torga v podobě velké orkské tlupy, co se zatoulala příliš na východ od své země. Tlupa však neměla mnoho úspěchů, vždyť již druhý den jejich řádění svolal elfský kníže Scalin své vojáky a pobil vetřelce do jednoho.
To však nebyl ani zdaleka potížím konec.
Orkové sice zmizeli z povrchu země, ale problémy, které svým vpádem vyvolali, přetrvaly.
Král Eroll měl již dlouho spadeno na Torgisské pastviny jižně od řeky Anamo, jež byla přirozenou hranicí mezi dvěma panstvími, a tak využil vpádu orků a obvinil knížete elfů ze zbrojení a projevu nepřátelství. Také dodal, že kníže určitě zamýšlí na válku, když se producíruje se svými zbrojnoši přímo před královskými hranicemi.
Král spoléhal na mírumilovnost Nočních elfů, a že by dokázali udělat téměř vše, aby zabránili válce.
Také byli ihned vysláni poslové a diplomaté obou zemí a jednání začala.
Ferrala zavřela dveře své ložnice.
"Už tu nikdo není, Giro. Co mi chceš?"
Gira byla Ferralina služebná, mladičká noční elfka s nafialovělou pletí a modrými vlasy spletenými do copánků.
Na cestu se přihlásila dobrovolně, neboť byla plná života a elánu, který už ani Ferrala sama neměla a pak, Gira chtěla poznávat nové kraje a nové lidi. Nyní stála Gira uprostřed pokoje vyzdobeném ve stylu starých Carthasských mistrů. Byla mladá a nezkušená a při rozhovoru s Ferralou se třásla po celém těle.
Ferrala jí pokynula. Gira se rychle zlomila v pase a kvapně ze sebe sypala zprávu:
"V-velvyslankyně, král Errol si vyžádal vaši účast na dnešním hodokvasu," vyhrkla a nadějně k Ferrale vzhlédla. Vyslankyně knížete elfů se kousla do rtu. "Tihle lidé jsou hrozní," řekla Gira a otevřela truhlu na šaty. "Když mají jednat, oslavují. Když mají válčit, jednají a když mají oslavovat, válčí. Není to snad tak, Giro?"
"Ano, velvyslankyně," řekla Gira a pomohla Ferrale do šatů. Dnes si vybrala krásné, krátkou černou suknici s volným tmavomodrým pláštěm a fialově-stříbrnou kazajku, která ještě více zvýrazňovala její ženskost. Pak si Ferrala vybrala překrásný náhrdelník s drahokamem z černého ametystu, zasazeného do tepaného stříbra. Nakonec si na hlavu nasadila stříbrnou čelenku, též s černým ametystem, a na paže si namalovala elfské ornamenty symbolizující mír.
Ferrala přistoupila k zrcadlu a zhodnotila výsledek. Nebylo to vůbec špatné.
„Co říkáš, Giro, jak vypadám?“ optala se Ferrala.
„Má paní vypadá vždy nádherně!“ pospíšila si s odpovědí Gira.
Ferrala se otočila a upřela své oči na mladou elfku. Gira byla stále skloněná, oči upřené k zemi.
„Ale Giro!“ zvolala Ferrala a jemně zvedla dlaní její malou hlavičku. Zasmála se. „Když pořád koukáš do země, tak mě nemůžeš ohodnotit! Tak a teď přestaň šaškovat, nikdo tu není. Řekni mi svůj názor, a nelži mi!“ Gira překvapeně vzhlédla k velvyslančiným černým očím, které se na ni přátelsky usmívaly. Vždycky si myslela, že šlechta a úředníci jsou něco jako bohové, a hle, nyní tu jedna z nich stojí a mluví s ní jako se sobě rovnou!
Gira se také usmála a pak se pomalu narovnala.
„No?“ řekla Ferrala a otočila se tak prudce, až se jí suknice nadzvedla.
„Abych pravdu řekla,“ začala Gira, z níž ještě nevyprchal všechen stud a strach, „vám opravdu tohle moc sluší. Jen bych si vzala ještě ten stříbrný pás a sponu do vlasů.“
„Skvělý nápad!“ řekla Ferrala a Gira vytáhla z truhly spony a pás. Začala je velvyslankyni připevňovat.
„Giro, myslím, že zítra odjedeme,“ oznámila velvyslankyně rozvážným hlasem a pozorovala Giřinu reakci.
Ozvalo se zazvonění, jak služce vypadla spona z rukou./br/
„O-odpusťte,“ zakoktala se Gira a ihned se vrhla na zem za sponou. „Ale proč, má paní?“ řekla již klidněji, stále však měla ve tváři ten poplašený výraz.
Ferrala si oddechla. „Jednání nikam nevedou,“ řekla. „Jsme tu už tři dny, Giro! Je úplně jasné, král se nechce domluvit. Spoléhá na sílu svých vojsk a hloupost svých poddaných. Musíme odjet, neboť kníže Scalin nikdy nedovolí, aby se lidé zmocnili svatého háje Irrinas. Již tak jsme jim postoupili mnoho území! Nechápeš to, Giro? Král je zaslepen chtivostí a nic mu nezabrání obrat nás o vše jedině…“
„… válka,“ doplnila ji Gira tiše.
Ferrala přikývla. „Já teď půjdu na slavnost, Giro. Ty tu zatím trochu pokliď, odestel mi a nakonec mi sem dones čistou vodu a osušky. Půjdu brzy spát.“
Dveře se za ní zavřely, právě když hodiny začaly odbíjet osmou hodinu večerní.
Gira odestlala postel a uložila zbylé šaty do truhlice, přesně jak velvyslankyně nařídila, a vydala se do kuchyně pro vodu a ručníky. Vše proběhlo hladce, dostala vodu do velkého korbele a tři hedvábné osušky a vracela se do pokoje. Služebné a sloužící měli zjevně rozkazy vyhovět elfům s každou žádostí, neboť ji všichni zdravili, jako by byla velvyslankyní ona. Giře se to docela zamlouvalo.
Gira procházela zrovna po jedné ze studených chodeb vyšších pater, když skrze jedny pootevřené dveře zaslechla rozčilené hlasy.
Gira byla od přírody zvědavá, ale také ne moc odvážná, a tak, když se potichu blížila ke škvírce mezi dveřmi a kamením, třásla se celá vzrušením.
„To za to nestojí, Errole!“
„Co ty víš, Khalide! Ty jsi jen čaroděj a ne král! Nerozumíš politice!“
„Možná že politice nerozumím, zato elfům ano! Žil jsem mezi nimi deset let, proboha! Nenechají se tak snadno obrat o zemi! A navíc ta velvyslankyně, ta Ferrala, to je velice schopná čarodějka!“
V Giře to hrklo. Nikdy neviděla, že by její paní používala nějaká kouzla.
Hlasy nabývaly na síle. Pak se ozvalo zapraštění dřeva, jako když někdo uhodí pěstí do stolu.
„Khalide, nepřišel jsem se s tebou hádat! Dokážeš to zařídit, nebo ti mám nechat setnout hlavu? A ty víš, že to bych nerad.“
Po okamžiku ticha se ozval ten druhý hlas: „Přestaneš potom dotírat na temné elfy?“
„Ano.“
„Propustíš mne pak ze svých služeb?“
„No…“
„Errole, jestli…“
„Dobrá,“ řekl první hlas se stopou nechuti. „Ale teď již pojďme probrat náš plán…“
Gira se přisunula blíže ke dveřím a poslouchala.
„Paní! Paní!“
Gira se vřítila do pokoje, ztěžka popadala dech a tvář měla celou fialovou od dlouhého běhu.
„Giro!“ zvolala Ferrala, která se právě svlékala ze svých šatů. „Giro, kde jsi to proboha lítala? A kde je ta voda?“
Gira však ve svém vzrušení odhodila korbel a osušky do nějaké temné chodby. Teď klesla na kolena před velvyslankyní a přerývavě blekotala: „Paní, p… musíte… musíme pryč! Oni… orkové…!“
„Zadrž, dítě!“ zděšená elfka uložila Giru do postele a pevně ji k sobě přitiskla. Stisk povolila, až když se Gira vzpamatovala dostatečně na to, aby mohla srozumitelně mluvit.
„Tak,“ řekla Ferrala mateřským hlasem. “A teď mi to pověz, hezky v klidu, ano?“
Gira si usušila slzy. Ani nevěděla, kdy se rozplakala.
„Velvyslankyně,“ začala. „Hrozí vám velké nebezpečí! Musíte rychle odtud!“
„Vždyť již zítra odjíždíme, Giro. Škoda jen, že jsem to nemohla říci osobně králi. Někam se z hostiny vytratil.“
„Já vím, kam, paní. Slyšela jsem ho.“
Ferrala se na okamžik zarazila. „Povídej,“ vybídla pak Giru.
„Šla jsem po chodbě a pak jsem uslyšela ty hlasy a oni říkali, že nás zabijí a že to udělají tak, jako by to byli orkové a-„
„Kdo, Giro?“
„Král Errol a…a nějaký muž, co říkal, že je čaroděj-„
„Khalid!“
„Ano, paní, tak nějak to znělo.“
„Ten… co říkal ještě, Giro?“
„Ach, paní,“ zavzlykala mladá elfka. „Oni plánují… říkali, že až odjedete, že nás onen čaroděj vyprovodí, jako n znamení přátelství, a v pravé poledne nás zabije, protože to jsou naše síly oslabené sluncem. Prý, až budeme obě mrtvé, zařídí to tak, jako kdyby nás přepadli orkové…“ "a pak vyděsíš venkovany v nejbližší vesnici iluzí oněch Orčích bojovníků. Pak se musíš vrátit na hrad a podat mi zprávu. Elfové mají uši všude. Jejich sovy určitě v noci narazí na jejich těla a uslyší zvěsti o další tlupě orků. Kníže Scalin je mstivý, takže své mrtvé bude určitě chtít pomstít a vyšle další zbrojnoše na naše území, kde kromě dvou elfích mrtvol nenaleznou prakticky nic. Pak stačí nastrčit dvě tři vypálené vesnice a obvinit Scalina z otevřeného aktu nepřátelství. Elfové vyšlou dalšího posla a vyjednávání začne naplno. Máme je v hrsti, Khalide, severní Lascott bude náš!
-A co když to nedokážu, Errole? Co když zklamu? Ferrala mne zabije a ještě stačí utéci na elfí území! Co když řeknou knížeti o naší zradě? Pak už půjde elfská mírumilovnost stranou, Errole! Elfové se nenechají vydírat! Bude válka!
-A proto ty nesmíš zklamat, Khalide. Už kvůli sobě."
„ …a pak už jsem spěchala k vám, paní. To je přece strašné!“
„Ano, to je.“ Ferralina tvář byla tvrdá a prázdná a její oči hleděly do dálky někam za Giru.
„Paní, co budeme dělat?“
Ferrala jakoby se probudila z transu, upřela pohled na mladou temnou elfku. „Ty odjíždíš ještě dnes v noci, Giro. Nemůžu si dovolit riskovat tvůj život.“
„Ale paní-„
„A s tím zrádcem Khalidem si to vyřídím sama. V každém případě ti velmi děkuji, Giro, nebýt tebe, s největší pravděpodobností bychom již pozítří ležely mrtvé někde na cestě.“
Ferrala se pomohla Giře vstát a nasoukat se do cestovních šatů.
„Půjdeš na jih, podél Tranského lesa. Nesestupuj z cesty a neohlížej se zpět. Jdi pořád rovně a okolních zvuků si nevšímej.“
„Proč, má paní?“ Zeptala se vystrašená elfka a zabalila si do chlebníku několik kusů ovoce.
„Vyšlu za tebou kouzlo, Giro. Ochranné kouzlo. To, že nesmíš vnímat nic, kromě cíle své cesty, k tomu patří. Do druhého dne se nikde nezastavuj, avšak až dojdeš k hranicím elfí země, jsi v bezpečí.“ Obě Noční elfky sešly do stájí a osedlaly Giřina koně. „Potom spěchej ke knížeti Scalinovi, a řekni mu vše tak, jak jsi to právě řekla mě. Máš pověření velvyslankyně knížectví,“ Ferrala vtiskla Giře do ruky stříbrný odznáček znázorňující strom života a pomohla jí do sedla. „A teď upaluj!“ křikla a plácnutím popohnala černého hřebce i s Girou na zádech do temnoty venku.
„Já si to zatím vyřídím s naším čarodějem,“ zašeptala a hleděla do tmy, dokud jí silueta Giřina koně nezmizela z očí. Pak vyřkla potichu ochranné zaklínadlo, udělala rukou ve vzduchu několik znaků a nakonec zmizela ve tmě.
„Kdepak máte svou služebnou, velectěná Velvyslankyně?“
Přijímací sál byl plný lidské smetánky, rytířů v zářivé zbroji, ctnostných dvorních dam a úředníků, rádců, poradců, finančníků, strážců pokladu, směnárníků a kdovíčeho ještě.
Ferrala stála před Carthasským trůnem, kde vedle krále stál i hlavní Rádce a Khalid, dvorní čaroděj. Mohlo mu být tak přes třicet a měl na sobě dlouhou rudou róbu pošitou zlatými ornamenty. Ferrala si však pro dnešní příležitost vzala dlouhý sametový plášť v barvě noční oblohy. Na hlavě měla korunku s vyraženým znakem Nočních elfů – lunu v úplňku na pozadí elfského stromu života. Její tvář dnes byla bez výrazu, neprozrazujíc jedinou emoci.
„Gira musela naléhavě odjet již včera v noci, králi Errole. A i já musím odjet, a to ještě dnes, pokud vaše veličenstvo dovolí.“
Král se překvapením zakuckal.
„A co že tak náhle, má paní? Co naše jednání? Chce snad kníže válku, že tak narychlo odvolal svého nejlepšího vyjednavače?“
Ferrala se slabě usmála nad komplimentem. „Nikoli, můj pane, ale jelikož byla již má jednání nesmyslně dlouhá, byla jsem vystřídána mnohem obratnějším a kompatibilnějším vyslancem našeho milostivého knížete.“
„Kým?“ vyhrkl Khalid.
Ferrala se na něj zahleděla. „Jmenuje se Jisnaa a je druhým rádcem knížete Scalina,“ řekla pak.
Khalid se zatvářil, jako by mu ulétly včely; už Ferrala byla mágem přibližně na stejné úrovni jako on, a Jinsaa byl asi desetkrát lepší než Ferrala.
Zato krále to nevzrušilo ani v nejmenším. Naklonil se ke Khalidovi a cosi mu tiše řekl. Ten mu stejně tiše odpověděl a pak se král zase otočil k elfce a zvýšil hlas.
„Dobrá tedy, velvyslankyně. Avšak dovolte mi, aby vám na znamení dobré vůle poskytl můj dvorní čaroděj doprovod a ochranu. Na hranicích se prý zase objevili orkové.“
Ferrala se v duchu usmála. Gira tedy nelhala.Ne, že by mladé elfce nevěřila, ale děti v jejím věku mají příliš… no, bujnou fantazii. Navenek se však Ferrala mírně uklonila na znamení díků.
„Děkuji za vaši laskavou péči, králi Errole. Odjíždím po druhé hodině odpolední, vážený mágu,“ dodala směrem ke Khalidovi a odešla ze sálu.
Po poledni slunce pálilo vysokým žárem, jež oslaboval temné elfy a elfy života posiloval. Ferrala si schválně vybrala tuto denní dobu, kdy ještě nebudou moci dojet dostatečně daleko od města a příliš blízko k hranicím. A v noci…
Ferrala svírala otěže svého oře, Lithona, černého hřebce, speciálně šlechtěného pro elfskou elitu. Jeho jméno znamenalo Srdce a on jej měl opravdu veliké. Byl s Ferralou již od jejích dvanácti let a od té doby na sobě nestrpěl nikoho mimo ní.
Zato Khalidův kůň, bělohřívák Morasan, trpěl už znatelně pokročilým věkem. Byl vychrtlý, měl na některých místech těla výrazné lysiny a od huby mu šla pěna. Čaroděj, jedoucí obkročmo na něm, na tom nebyl o mnoho lépe.
„Řekni mi, Khalide, proč jsi od nás vlastně odešel?“ zeptala se Ferrala do klapotu koňských kopyt. „Starali jsme se o tebe jako o vlastního.“
Khalid si povzdychl a zvedl hlavu. „Občas to ani sám nevím, Ferralo. Snad mne lákaly jiné kraje. Snad se mi postesklo po někom z mého vlastního druhu. Chtěl bych to vrátit.“
„Možná ještě není pozdě,“ prohodila Ferrala.
Khalid se na ní podíval, ale elfka hleděla do dáli a jakoby ani nic jiného nevnímala. Do konce dne jeli mlčky.
Na noc se utábořili v malém hájku, který se jim nabídl při cestě. Ferrala odešla nabrat vodu k nedalekému potůčku. Khalid zatím kouzlem rozdělal oheň a chystal se na spánek, když se v houští naproti němu cosi zahýbalo.
„Ferralo?“ zavolal čaroděj nejistě. Žádná odezva.
Khalid se nadzvedl v lokti a do druhé ruky vzal svou čarodějnou hůl.
„Ať jsi, kdo jsi, ukaž se!“ zvolal ke křoví. Ticho.
Khalim chvilku vyčkal. Srdce mu bubnovalo tak, že to muselo být slyšet i na druhé straně hájku. Pak pomalu vydechl zadržený vzduch a hůl zase odložil. Otočil se na druhý bok… aby zjistil, že se dívá do krví podlitých očí velkého černého vlka. V tu chvíli Khalida porazilo poznání. Jak jen mohl být takový hlupák! Vlk tiše zavrčel a otevřel tlamu. Zběsile se rozštěkal a tím odhalil dlouhé ostré zuby, schopné překousnout krk i medvědu. Pak skočil a Khalid zavřel oči, jistý si svou smrtí.
Zablesklo se.
Nepřátelský štěkot se změnil v úpěnlivé kňučení. Žuchlo to, jakoby na zem dopadlo cosi těžkého.
Khalid se odvážil otevřít jedno oko.
„Měl bys být opatrnější, když nocuješ v divočině, Khalide,“ řekla Ferrala a překročila škvířící vlčí mrtvolu. Udělala pár gest rukou a zbytky vlka se propadly, zůstal zde po něm jen čpavý pach spáleniny.
„Příliš jsem zvykl ochraně hradeb,“ zamumlal Khalid a pro jistotu vyčaroval varovné kouzlo, což bylo něco, co měl udělat na samém začátku. Ferrala nabrala do kotlíku, který vyhrabala kdesi v truhle, vodu a začala vařit polévku z lesních bobulí. Postupně přidávala do vřící vody suroviny a přitom pomalu míchala, dokud nebyla polévka hotová. Pak odněkud vytáhla dva dřevěné talířky a lžíce a oba se pustili do jídla.
Polévka byla horká a dobrá, a oba si její teplo vychutnávali.
„Proč jsi to udělala?“
Ferrala vzhlédla a zjistila, že se na ni čaroděj dívá velice zvláštním pohledem.
„Proč jsem udělala co?“
„Proč jsi mě zachránila?“
Ferrala udiveně zvedla obočí. „Neměla jsem snad? Odpusť mi to prosím, netušila jsem, že chceš být sežrán zaživa.“
„Neměla jsi jediný důvod mě zachraňovat, Ferralo. Proč jsi to udělala?“
„Co třeba ze staré známosti, hm? Ale uznej,“ zašklebila se, „jako ochrana zrovna dvakrát nevynikáš, že?“
Khalid jí úšklebek vrátil.
Nechali oheň dohořívat a oba se uložili ke spánku, každý na opačné straně ohniště.
Ferrala hleděla na nebe. Bylo poseté hvězdami. Desítky a snad i tisíce drobných teček se jí klenuly nad hlavou. Ferrala, stejně jako všichni Noční elfové, milovala noční oblohu. Vždy ráda hleděla na hvězdy a přemýšlela o nich. Tamhle je kentaur, co vystřeluje šíp do nebes, a tamto je orčí bojovník v souboji s lidským šermířem. Hvězdy vyprávěly příběhy. Neprozrazovali nic z budoucnosti ani z minulosti, prostě jen vyprávěly své příběhy. A kdo chtěl, mohl naslouchat.
„Ferralo?“ ozval se do tmy Khalidův hlas.
„Copak, Khalide?“
„Nic, jen… díky.“
Khalid se probudil uprostřed noci, probuzen sténáním větru ve větvích stromů. Nebo to bylo něco jiného? Khalid ležel na boku s otevřenýma očima a hleděl do tmy lesíka. Bylo naprosté ticho, rušené jen tichým hlasem meluzíny. Někde se něco se pohnulo. Čaroděj se zaposlouchal. Nebyl to přelud?
„Khalide, otoč se, prosím.“
Khalid se posadil.
Ferrala seděla opřena o strom, její nahé tělo bylo osvětlováno pouze malým světlem z vyhasínajícího ohniště. Její nafialovělá pokožka hrála několika odstíny a byla neuvěřitelně vzrušující. Ferrala měla malá, ale pevná prsa, malé ploché bříško a dlouhé úzké ruce a nohy, zakončené párem roztomilých chodidel. Její dlouhé tmavě-zelené vlasy splývaly přes nahá ramena, oči měla vyzývavě přimhouřené.
„Ferralo?“ optal se čaroděj nejistě. Ještě nikdy takto žádnou elfku nevděl a nebyl si docela jistý, jak se zachovat.
Ferrala vstala, čímž obnažila klín, a malými krůčky došla ke Khalidovi, jemuž se tajil dech.
Sedla si vedle něj a zhluboka vzdychla. „Khalide, Khalide. Proč mě chceš zradit?“ Smutně na něj pohlédla. V koutku oka se jí třpytila slza.
Khalid vytřeštil oči. „Já… já nevím, o čem mluvíš, elfko,“ řekl a odsunul se z jejího dosahu.
„Ale víš,“ řekla Ferrala a svůdně si hrála s vlasy. „Ty víš velmi dobře, o čem mluvím, Khalide. Má služebná vás slyšela, když jste se o slavnosti domlouvali. Ty a král. Ovšem je to smutné, velice smutné… skutečně mě chceš zabít?“
Khalid se na ni díval. Dlouho. Už ani nevěděl, kolik času pod těmi stromy strávili, když na sebe hleděli.
„Musím,“ řekl po velmi dlouhé době, která oběma připadala jako věčnost. „Nechci, ale musím.“ Ferrala pozvedla ruku, na níž se v mžiku oka objevila koule velká jako pěst plná modravých plamínků. Koule čisté magie, schopné roztrhat celý hrad i s podzemím. „Zabiješ mě?“ zeptal se. Neodpovídala, jen si ho dál prohlížela. Ani se nepokoušel nějak bránit. Byla noc, svítil měsíc a hvězdy. Nyní byla stokrát silnější, než by on kdy mohl být. Zklidnil dech a zavřel oči. Pokud musí zemřít, zemře se ctí.
A pak, pak se na jeho rty přisály cizí.
A ty cizí rty jej líbaly.
Vášnivě.
Dlouze.
Krásně…
A najednou byla ta tam.
Když Khalid znovu otevřel oči, už tu nebyla. Zmizela a spolu sní i její věci, šaty, kůň a vzpomínky. Zůstal tu jen závan její vůně a praskající uhlíky na ohništi.
Ferrala plakala. Dlouho plakala. Ujížděla celý den a celou noc a nyní stála proti vycházejícímu slunci a slzy jí tekly po tvářích. Vůbec si neuvědomila, jak toho mladého čaroděje miluje. A on ji musí zabít. Hloupost! Proč jen musí být celý svět proti mě! křičela v duchu. Za co stojí lidé, když dokáží vraždit jen kvůli bezcenné hroudě hlíny? Ferrala nemohla uvěřit tomu, že svého vraha nechala žít. Stejně tak nechápala, jak ji jen mohlo napadnout zabít ho. Milovala ho… a nenáviděla.
Temná elfka se napila vody z měchu a přivázala koně k blízkému keři, aby se napásl. Po celodenním a celonočním trysku byl jaksepatří unavený. Ferrala se utábořila na nízkém pahorku ve stínu několika jasanů a množství trnkových keřů, aby měl zatím kůň co žrát. Pak vzala stříbrem vykládanou pochvu s mečem a šla natrhat pro koně čerstvou trávu. Jelikož bylo téměř poledne, tak se uchýlila do ochranné náruče stromů. Byla už blízko hranic elfí země a nemínila riskovat. Radši se tu přes den schová a večer se vydá dál.
Gira už musela říci knížeti Scalinovi o Errolově zradě a brzo jí pošle elfské šermíře naproti. Alespoň v to mladá elfka věřila a upřímně doufala, že se Giře na cestě nic nestalo a že pořádku dorazila do zámku.
Když se Ferrala vrátila k Lithonovi, slunce již pálilo tak, že by temná elfka nebyla sto rozdělat magický oheň, natožpak bojovat. Pro to byla ráda, že Khalida nechala daleko za sebou a on se již jistě vrátil na hrad.
Složila trávu koni pod hlavu a sama se natáhla vedle něj.
Probudilo jí až podivné brnění. Jako když hřmí hrom, jenže tento zvuk se opakoval a navíc otřásal celou zemí.
Ferrala se zvedla a uslyšela i řinčení zbroje a tvrdý křik orků. Rychle popadla koňskou ohlávku a odvedla ho dál pod stromy, kde ho donutila lehnout si na nepohodlný podklad z kamenů a klacíků.
Potom se potichu, jako myš propletla trnovými keři a vyhlédla dolu na planinu, skrze kterou procházela cesta, po které přijela.
Elfce se málem zastavilo srdce nad tím, co dole uviděla.
Tisíce Orkských bojovníků v neuspořádaných skupinách si klestili cestu napříč planinou. Ferrala je viděla jako zvířata. Zlá bezcitná zvířata s jediným cílem - ničením. Obrovská masa zelených těl si sebou vezla navíc ohromné katapulty opatřené bodáky na kolech, dokonce i strašlivé beranidlo vyřezané do podoby draka. Orkové na sobě měli pancíře a helmy s rohy, měli pomalované tváře červenou a modrou a v rukou držely hrůzostrašné obousečné sekery. Dál na západ se vlnila nekonečná řada těchto oblud. Táhli na východ, za sluncem. Táhli na lidské království Carthasu a knížectví temných elfů Torgo.
To znamenalo, že západní Lidská království padla.
Orkská Horda zvítězila a nyní táhla znovu do boje!
Ferrala se pro sebe ironicky usmála. Také to znamená, že si král Errol bude muset nechat zajít chuť na elfská panství a začít bojovat po jejich boku. Orkové byli nepřáteli všech.
Za Ferralou se ozval dupot a pak zděšené koňské zařehtání, jež bylo náhle přerušeno, jakoby jej někdo přesekl sekyrou. „Lithone!“ křičela elfka a slzy jí vyhrkly do očí. Vytáhla z pochvy meč. Jeho platinová čepel se zaleskla ve světle nového slunce.
Z houští se vynořil ork. Měl tak dva metry na výšku a alespoň metr a půl v ramenou. Zjevně to byl zvěd, který měl zapotřebí pohybovat se tiše a rychle, neboť neměl žádné plátové brnění, jen koženou suknici a malou černou helmu. V ruce se mu zablesklo ostří sice jednostranné, stále však velice nebezpečné sekery.
Sotva ork zahlédl elfku, zařval nenávistí, kterou k elfům chovali všichni orkové na východ od moře.
Ork se rozběhl k Ferrale s napřaženou sekerou. Té bylo jasné, že na magii se spoléhat nemůže. Její jedinou nadějí tedy bude meč, i když v dost oslabených rukou. Pak sekera dopadla. Ferrala první nápor orkova útoku vykryla a dokonce se jí podařilo se překulit a zranit ho na holeni. Bestie však na zranění nedbala a znovu se vrhla do útoku. Tentokrát Ferrala takové štěstí mít neměla. Rána ji vyrazila meč z rukou a odhodila ji do trávy takovou silou, až si vyrazila dech. Příšerně ji rozbolela ruka. Ork se rozmáchl k poslední ráně-
-a zůstal překvapeně stát, když se odněkud přihnal ostrý svist. Ork zakolísal. Ferrala na něj znovu pohlédla a uviděla, že na hrudi, tam, kde obvykle bývá srdce, měl ork jako pěst velikou díru, skrz kterou mohla uvidět stromy za ním. Orkovi vypadla sekera z rukou, chytil se za hruď a bezvládně padl nazad do trávy. Okamžitě ji zbarvila temně červená krev.
Byl mrtev.
Ferrala zasykla bolestí, když se pokusila vstát a ihned se znovu svalila do trávy.
Pak se z lesa vynořila postava.
Elfka se rozesmála a zároveň jí z očí vytryskly slzy, když postava vyšla ze stínu.
„Zvolil jsem si,“ oznámil jí Khalid.
