„Musíme vás ale varovat,slečno,“řekla Alexandřina matka, „s naší dcerou jsou poslední dobou trochu problémy.Pořád je to hodné děvče,ale už je to několik týdnů,co se jaksi úplně uzavřela sama do sebe.“
„Chci tu práci“,odpověděla Samantha.Žila se svým snoubcem v malém bytě,v podnájmu a šetřili na vlastní.Trochu se bála,starat se o malou Alexandru,věděla však,že by za to mohla dostat slušně zaplaceno.
„Alexandro,“řekl tedy za chvíli otec holčičky,když vešli do dívčinýho pokoje, „chceme ti představit Samanthu,bude od zítřka tvou novou chůvou.“
„Nepotřebuji chůvu,“odpověděla Alexandra,ani se neohlédla.
„No tak Ali,bylo by hezké,kdyby se z vás staly kamarádky,“řekla její matka.
Alexandra se tedy otočila a na chvilku si se Samanthou pohlédly do očí.Bylo to krásné dítě,měla krásné,žluté vlnité vlásky a velká fialová očka.
„Ahoj,“ usmála se na holčičku Samantha,Alexandra však znuděně odvrátila pohled zpět k oknu,ani neodpověděla.
„Nic si z toho nedělejte,Samantho,“řekl otec dívky, „ona si na vás zvykne.Je jí teprve osm a potřebuje čas.“
Druhý den šla Samantha vyzvednout Alexandru ze školy.Když holčička vycházela ze dveří a zahlédla ji,téměř ani nepozdravila.
„Tak co podnikneme?“ pokusila se Samantha znovu o úsměv.
„Nic,“odpověděla Alexandra stručně.
„Můžu ti říkat Ali,jak ti říkají rodiče?“ pokusila se Samantha po chvilce ticha zase navázat rozhovor. „Jestli chceš,můžeš mi říkat Sam.“
„Díky,Sam,můžeš si mi říkat,jak chceš.Ale jen když to bude opravdu důležité.Jinak raději neříkej vůbec nic.“
Samantha si to raději nechala líbit.No dobře,bude to chtít čas,pomyslelasi a vzdychla.
„Dáš si něco ke svačině?“ zeptala se holčičky,když asi o čtvrt hodiny později vešly do jejího pokoje.
„Ne,teď chci spát,jestli dovolíš,takže by od tebe bylo hezké,kdybys šla na chodbu,já na spaní potřebuji klid.“
„No dobře,jestli jsi unavená,nedá se nic dělat,necháme si seznámení na jindy,“odpověděla Samantha a šla na chodbu,tam si sedla na křeslo,vytáhla si z tašky časopis a začala si číst a ignorovala i to,že za ní Alexandra volala,že na seznamování si Sam ještě počká.Asi za hodinu jí volala na mobilní telefon Alexandřina matka a ptala se,co její dcera dělá.
„Asi před hodinkou usnula,prý byla unavená,“odpověděla Samantha.“
„To se mi nějak nezdá,není nemocná?Běžte ji prosím zkontrolovat.“
Když však Samantha vešla do jejího pokoje,Alexandra nikde!Pokoj měla velký,ale nebylo tam,kam se schovat.Leda snad do skříně,ale tam také nebyla,jak Samantha záhy zjistila.
„To…To není možné,“ začala koktat do telefonu. „Není tu!Ale já…Já jsem seděla celou tu do-dobu na chodbě u dveří,nemohla utéct.Ani oknem,to je zavřené!“
Za necelou půlhodinku již v zámku od hlavních dveří zašramotil klíč a Alexandřina matka vešla celá bledá dovnitř.Samantha,která zatím zavolala policii na ni již netrpělivě čekala v předsíni.Ale když společně vběhly do Alexandřina pokoje,holčička seděla u svého psacího stolu a dělala si domácí úkol,jakoby nic.
„Kde…Kde jsi byla?Já už volala policii!“ divila se Samantha.
„Já byla celou dobu tady,“odpověděla dívenka.
„Opravdu Pavle,“řekla Samantha svému snoubenci,když mu to celé vylíčila, „jak jsme tam tak stály,myslela jsem,že mě její matka vyhodí.“
„Ale nevyhodila,naštěstí,“řekl Pavel.
„Zatím ne,ale dala mi poslední šanci.Pavle já ti přísahám,ona tam předtím nabyla.“
„Je to divné.Takové dítě by jsi raději nikdy neměla pustit z očí.“
„Chci spát!“řekla druhý den Alexandra,když se Samanthou vešly do jejího pokoje.
„No tak dobře,“odpověděla Samantha, „ale já tu zůstanu.Neboj,budu potichu a rušit tě nebudu.“
„Mě ruší každý,kdo je se mnou v místnosti,kromě Aldary!“
„Kdo je to Aldara?“
„Má sestra.A nejlepší přítelkyně.“
„Ty přeci nemáš sestru.“
„Když myslíš…“
„Ali,ty máš nějaký problém,o kterém nechceš nikomu říct?Mě se můžeš svěřit,neboj,nikomu to neprozradím.Uvidíš,uleví se ti.“
„Nikomu cizímu se nedá věřit.A už vůbec ne,když je dospělý.“
„Také budeš jednou dospělá.Ty si myslíš,že se o tebe rodiče málo starají,viď ?Zdá se ti,že jim na tobě nezáleží?“
„Jak…Jak jsi to uhodla?“
„Tak to dost často chodí,v podobných rodinách.Rodiče si myslí,že stačí,když dítěti kupují krásné hračky,i když to tak není.Ale věř mi,mají tě rádi.Včera byla tvoje maminka dost vyděšená,když jsme nevěděly,kdy jsi.Povíš mi po pravdě,kde jsi byla?Neboj,ať se propadnu do země,jestli to někomu povím já.“
„Když ti to řeknu,stejně mi nebudeš věřit.Byla jsem s Aldarou!“
„A jak jsi se tam dostala?Kde Aldara bydlí?“
„To ti možná řeknu jindy,“odpověděla Alexandra a Samantha z ní již nic dalšího netahala.Věděla,že získala aspoň trochu její důvěry a to jí zatím stačilo.
Během několika dalších dnů se ze Samanthy a Alexandry staly téměř kamarádky,malá Alexandra byla po tom jejich rozhovoru jako vyměněná.Ale o Aldaře již nemluvily.
Až jednou,něco kolem jedenácté hodiny večerní zazvonil Samanthtě telefon.Volala jí Alexandra!
„Co se děje Ali?“ divila se Samantha.
„Oni…Oni ji chtějí zabít!“ vzlykala holčička na druhém konci drátu.
„Koho?Tvou matku?“
„Ne!Moje máma s tátou…Oni chtějí zabít…Aldaru!Ona…Žije v knížce.Já ji našla venku!Tu knížku!Byla úplně prázdná,jen čisté listy!Já se rozhodla,že si budu psát deník a hrála si na to,že si dopisuji s Aldarou,že je to moje sestra,stejně stará,ale že žije někde daleko.Něco jsem jí napsala,o tom,co jsem ten den dělala a tak.Když…Když jsem knihu druhý den otevřela,našla jsem tam odpověď,tak jsem jí odepsala,a pak zase ona mě…Tak jsme si psaly několik týdnů.A několikrát jsme se taky navštívily,stačilo,abych do knížky nakreslila dveře,pak,když jsem se jich dotkla,dostala jsem se za sestřičkou,i ona měla stejnou knihu,skrz tu si psala se mnou…Podrobnosti ti řeknu pak,teď není čas,ale teď je ona u mě!Je v mém pokoji!Ale rodiče nějak přišli na to,že jsem se s nimi přestala bavit skoro úplně,právě kvůli Aldaře,mě stačilo,že mám ji a oni na mě měli čas stejně jen večer.No a oni…Chtějí tu knihu spálit.Ale Aldara potom umře!Oni to vědí,ale nevěří,že je doopravdy živá,i když ji už viděly.Teď jsme zamčené v mém pokoji,ale bojíme se,že táta asi za chvíli vyrazí dveře!“
„Ale Ali…“
„Pomůžeš nám?Slíbila jsi,že mi budeš věřit!“
„Ale jak ti…Nebo jak vám můžu pomoci?“
„Běž ke mně před dům.Já ti z okna hodím tu knížku.Aldara u mě bude muset zůstat,když jsem se s tátou rvala o tu knížku,on vyrvat tu stránku s dveřmi a ona se nemůže vrátit zpět.Ale dokud knížku nezničí úplně,zůstane Aldara naživu.“
Samanthtě se tomu nechtělo moc uvěřit,ale vzpomněla na to,jak jednou Alexandra záhadně zmizela,tak vyrazila na cestu.
Alexandra na ni již netrpělivě čekala v okně.Když byla Samantha dost blízko,dívka ji hodila balíček,to muselo být ono.Do místnosti Samantha moc neviděla,přísahala by ale,že za Alexandrou opravdu stojí,ještě někdo další,stejně velký,jen s tmavšími vlasy.
Když si doma knížku prohlížela,hned na první stránce viděla namalovaný obrázek jedné krásné dívenky,vlastně vypadala úplně stejně,jako Alexandra,jen měla tmavé vlasy.
Dále bylo opravdu několik “dopisů,“ ty ale nečetla,řekla si,že to je Alexandřina soukromá věc.Všimla si ale,že jedna stránky byla opravdu vytrhnuta.
„Tak jak to včera dopadlo?“ ptala se Samantha Alexandry druhý den před školou.
„Oni na ní zavolali policii.Poldům nestačila jako důkaz ani naše podoba a věřili rodičům,kteří řekli,že nechápou,jak se k nám Aldara dostala,ale že jejich dcera to není!Ale ona je!Vymyslela jsem to tak,že jiné rodiče nemá!“
„No jo,oni si policajti asi mysleli,že jste jen dvojnice,to se stává.A pokud se na úřadech píše,že tví rodiče mají jen jednu dceru…Jak to dopadlo?“
„Aldara zůstane v děcáku,dokud prý policie nenajde její pravé rodiče a to se jim nepovede.A já ji už nikdy neuvidím!“
„Myslím,že to tví rodiče nemysleli špatně.Je to asi těžké,najít doma najednou další,cizí dítě.A když se policii do určité doby nepodaří její rodinu najít,bude ji ještě možná moci někdo adoptovat.“
„Ale mí rodiče to nebudou.“
Když to Samantha celé vyprávěla Pavlovi,on řekl: „Víš,Sam,již nějakou dobu přemýšlím nad jednou věcí.Mohli by jsme se pokusit založit rodinu.Také by jsme mohli nějaké dítě třeba i adoptovat,pro začátek.“
„Pro začátek…“usmála se Samantha. „Ali bude štěstím bez sebe,až se dozví,že se s Aldarou bude moci vídat i na dále.“
