Chainor nemusel před vchodem do vévodovy rezidence čekat příliš dlouho, neboť záhy se objevila Tialaina následovaná mužem, který vedl za otěže dva koně. V jednom z nich poznal mladý elf svého hnědáka. Pousmál se, když si všiml, že oř je vyhřebelcován a jeho srst se v ranním slunci nádherně leskne. Pomyslel si, že na vévodově dvoře je skutečně výtečně postaráno nejen o hosty, ale také jejich zvířata.
„Jste připraven, vyslanče?“ zeptala se drobná žena.
Elfský princ přikývl a od muže převzal otěže koní. Ten se mírně uklonil a zeptal se: „Budete si přát ještě něco jiného?“ Podle Chainora to byl zcela jistě stájník.
„Ne, děkuji,“ odvětil a dodal: „O koně pečujete moc hezky.“
Muž se znovu mírně uklonil a skromným hlasem prohlásil: „Je to má práce.“ Poté se otočil a odkráčel.
Elf se podíval na Tialainu, která se mírně usmívala.
„Podržím vám koně,“ nabídl se Chainor.
„To byste byl moc hodný.“
Elfský princ chytnul koně pevně za uzdu a druhou ruku položil na šíji a poplácal jej. Rudooká žena se mezitím pokoušela nasednout, ale moc jí to nešlo. Noha ve třmenu jí ujížděla a ona se nedokázala vyhoupnout na hřbet oře.
Chainor se mírně pousmál a poté řekl: „Mohu vám pomoci?“
Tialaina se ještě jednou zkusila dostat nahoru, ale po dalším neúspěšném pokusu od koně odstoupila a nešťastně se na elfa zadívala.
„Ten kůň je na mě moc velký.“
„Možná je to naopak,“ odtušil Chainor.
Ženino čelo se zkrabatilo. „Jak to myslíte?“
„Možná jste pro toho koně moc malá.“
Tialaina zmateně zamrkala. Mladý elf sám sebe ihned vnitřně plísnil, že to řekl. Myslel to jako malý vtip, ale zpětně se mu zdálo, že to vyznělo jako nevhodná poznámka k rudooččině výšce.
Ale po chvíli se koutky jejích úst pozvedly a ona řekla: „Pravda, ten kůň by to tak mohl vidět.“
„Chcete tedy pomoct,“ zeptal se znovu elf.
Tialaina přikývla: „Vím, že vypadám jako strašné nemehlo, ale většinu života jsem strávila na nohách, na koni jsem jezdila jen zřídka.“ S přehnaně vážným výrazem dodala: „A ten kůň je vážně moc velký.“
Poté vložila opatrně jednu nohu do třmenu a Chainor ji pevně chytnul za boky a jakmile se vyhoupla, podržel ji. S jeho pomocí se žena dostala na zvířecí hřbet bez problémů. Poté sám nasedl na svého koně.
Tialaina si mezitím zvykala pozici jezdce a opatrně manipulovala uzdou. Zvíře se pomalu otáčelo.
„Kudy pojedeme?“ otázal se elf.
„Upřímně řečeno, nevím. Jsem tu teprve pár dní a nevyznám se tu o moc lépe než vy, vyslanče. Jak už jsem říkala, nechápu, proč vévoda poslal právě mě.“ Já nejspíš tuším proč. To jeho mrkání a významné pohledy mě přivádí na jistou myšlenku…
„Ale mohli bychom jet kolem přístaviště,“ navrhla žena, „to by vás mohlo zajímat. Přiznám se, že sama jsem trošku zvědavá.“
„Proč ne,“ odvětil Chainor. „Tak kudy?“
„To taky nevím,“ odtušila žena.
Oba se poté pomalu rozjeli směrem k moři. Nejprve projížděli palácovou čtvrtí a přestože většina z budov nebyla tak honosně vyzdobena jako vévodova rezidence, podle lesního elfa každá z nich byla malým pohádkovým bohatstvím. Ráno zastihlo tuto část města poměrně tichou a klidnou, ale Chainor měl podezření, že jakmile vyjedou do veřejných čtvrtí, vše se změní. O chvíli později se měl přesvědčit, že se ve svém úsudku nemýlil. Jakmile se přiblížili k bráně, hluk začal značně sílit. Elfskému princi připadalo zvláštní, že jsou bohatí obchodníci a šlechtici odděleni od ostatních obyvatel zdí, ale měl za to, že se jedná o jeden z lidských zvyků, které nikdy nepochopí.
Strážci otevřeli přístup do obchodnické části a dva jezdci se tak dostali na rušnou třídu, která obíhala v kruhu vnitřní zeď. Od tohoto středu vedlo několik širokých ulic k branám města. Před nimi se táhla do dálky ta, která vedla nejspíš k přístavišti. Chainor se v sedle postavil a zahleděl se dopředu, ale jediné, co spatřil, byly davy lidí a stánky obchodníků.
„Je to opravdu velmi rušné místo, vyslanče“ poznamenala Tialaina, když si všimla elfova výrazu. „Jestli vám to vadí, mohli bychom zkusit projet některou z bočních ulic.“
Chainor zakroutil hlavou. „Jenom nejsem na takovou hustotu lidí zvyklý, to je vše.“
Jezdkyně přikývla a zamyšleně řekla: „Ještě si vzpomínám, že u elfů bývalo klidněji, to ano.“
Mladý elf nevěděl, co říci, proto raději mlčel. Pobídl svého hnědáka a spolu se svou „průvodkyní“ se začali prodírat davem. Stejně jako předešlého dne, i tentokrát byl hlavní činností obchod. Chainor přes samé hlavy neviděl do mnoha stánků a obchůdků, ale přeci jen zahlédl dost. Na trzích Dieloru bylo dostupné zboží snad všech druhů - od běžného jídla přes různé druhy koření až po zbraně a luxusní šaty, látky a koberce. Spoustu zboží nebyl elf ani schopen rozpoznat nebo nevěděl, k čemu slouží. Brzy byl z toho přebytku mírně omámený a přestal to vše sledovat. Copak tohle město žije jenom nakupováním a prodáváním?
Odvrátil pohled od stánků a zcela náhodou se zadíval na jedno místo směrem do davu. Mezi procházejícími se obyvateli zachytil pohled jednoho muže. Zdálo se, že elfa bedlivě sleduje a jeho tvář byla stažena překvapením. Téměř okamžitě si Chainor uvědomil, že ta pozornost nepatří jemu, ale Tialaině. Projížděli asi deset kroků od neznámého a on jen pomalu otáčel hlavou, jak se za nimi díval. Chvíli se zdálo, že si ani nevšimnul elfova opětovného pohledu. Nakonec se ale přeci jen jejich zraky střetly a cizinec se rychle otočil stylem, jakoby o dvojici jezdců zavadil jenom náhodou. Elfský princ jej však sledoval příliš dlouho na to, aby se nechal tak snadno zmást.
Během chvilky muž zmizel v davu. Tialaina si toho zjevně nevšimla, tak se o tom Chainor rozhodl mlčet, ale z mysli stále nemohl vyhnat obraz tváře cizince. Něco na celé té situaci se mu nezdálo. Věděl, že dva elfové projíždějící Dielorem jsou pro lidi jistou exotikou a okamžitě si všimnul udivených a zvědavých pohledů. Třebaže se ve městě pohybovali lidé všech druhů, a nějací trpaslíci a Haenani, lesní elfové přeci jen budili velkou pozornost, protože v té oblasti patřili mezi „nejneobvyklejší.“ I když se lidé z různých oblastí od sebe navzájem vzhledově lišili, s elfy si mohl kteréhokoliv z nich někdo splést jen těžko.
Ale výraz ve tváři toho muže byl něčím víc než zvědavostí. Chainor si nemohl přesně vybavit proč, ale něco na jeho očích jej zpětně zaujalo. Po chvíli bezvýsledného přemýšlení myšlenky na cizince zaplašil a začal přesvědčovat sám sebe, že snad přeci jen šlo o obyčejného zvědavce.
Čím déle putovali po cestě k přístavišti, tím více se začala měnit skladba kolemjdoucích. třebaže šlo většinou stále o lidi, objevovalo se mezi nimi mnoho "nedielorsky" vypadajících tváří a zvláštně oblečených lidí. Chainor usoudil, že se nejspíše jedná o námořníky a obchodníky z dalekých končin. Nemohl si být však svým úsudkem jistý, protože samotná cesta do Dieloru pro něj znamenala dálku, o které si ani nemyslel, že někdy urazí.
Po pro elfa dlouhé cestě skrze davy se před nimi začaly zdvihat stěžně nejvyšších lodí. Chainor nejprve nevěděl, o co se jedná, ale Tialaina mu vysvětlila, že je to část lodí, ke které jsou uchyceny plachty. Ani poté však neměl elfský princ úplně jasnou představu, jak to celé funguje. Čím více se k lodím přibližovali, tím více byl udiven jejich velikostí. I když je již jednou z dálky spatřil, vidět je zblízka pro něj byl zcela jiný zážitek. Trošku se styděl sám za sebe, že musí působit jako nevzdělanec a barbar z lesů. On však znal z vlastní zkušenosti pouze čluny a vory, které elfové využívali na řekách.
Nakonec zůstala dvojice jezdců stát na molu před jedním z největších korábů v dohledu a elf sledoval, jak námořníci vykládají bedny se zbožím. Jejich oblečení bylo jednotné a čisté a stráže patřící k lodi na sobě nosili honosnou zbroj.
"Je tak obrovská," vydechl, "ani se mi nechce věřit, že to je práce lidských rukou."
Drobná rudoočka mu věnovala usměvavý pohled. „Sama jsem tak blízko ještě nebyla.“
Na můstku vedoucím z plavidla na molo se objevil statný muž, oděný do pohodlného zářivého šatu, který se však ani trošku nehodil k jeho urostlé postavě a drsné tváři. Záplava světlých vlasů mu spadala na ramena a doprovázen byl dvěma strážci, jejichž helmy zdobily zvláštní ornamenty. Okamžitě si všiml dvou elfů na koních a jeho pozornost patřila jim.
Přistoupil k nim a oči měl rozšířené úžasem.
Elfský princ chtěl být slušný a pokynul mu na pozdrav. Bohatý kupec si jej nevšímal.
"Lesní elfové," vydechl po chvíli. "Ještě jsem žádné nikdy neviděl."
Chainor trošku zčervenal a nevěděl, co na to říci. S takovou neskrývanou reakcí nad svým původem se ještě nesetkal. Delší čas si je muž prohlížel a pak mu zablýskalo v očích.
"Směl bych vás pozvat na svou loď?" zeptal se. "Strašně rád bych se něco dozvěděl o vašem národu. Samozřejmě vás pohostím."
Mladý elf se podíval na Tialainu, ale ta se tvářila neutrálně. Nerad odmítal slušnou nabídku, ale příliš se těšil, až uzří otevřené moře. A přístav mu takový pohled přes velkou hustotu lodí nenabízel.
Po chvíli rozmýšlení odvětil: "Teď právě spěcháme, ale odpoledne se možná budeme stejnou cestou vracet. Snad tehdy bychom vás mohli navštívit."
"Výtečně," zareagoval okamžitě kupec. "Počítám s vámi a moc se na to posezení těším. Prozatím přeji příjemný den."
Poté odkráčel do ulic Dieloru.
Oba jezdci se rozjeli podél přístavu směrem na západ a Chainor nepřestával sledovat všechny lodě a jejich rozdílnosti. Často se však přistihl, že mu oči sklouzávají k Tialainině tváři. Když mu pohled opětovala, srdce se mu rozbušilo.
Nakonec byli nuceni opustit přístav a směřovat k jedné ze západních bran. Než tam dojeli, slunce stálo vysoko nad nimi. Ten den se již mraky roztrhaly a bylo podstatně tepleji. Přesto však vál od jihu poměrně silný vítr. Mladý elf si nemohl nevšimnout, že směrem od západu putuje méně lidí než ze severu nebo od přístavu a po cestě nebyli tolik zpomalováni davy.
Když nechali hradby Dieloru za sebou, z Chainora opadl jakýsi pocit tíže, který na něm dosud vězel. Sám věděl až příliš dobře, že ve chvíli, kdy minulého dne vjel do města, měl dojem, jakoby jej hodili doprostřed zcela jiného světa. A teď se před ním opět otevřela mírně zvlněná krajina, sem tam posetá osadami či samotami a nalevo se rozprostíralo nedozírná masa vody.
Elf okamžitě nasměroval svého koně směrem k moři, ale Tialaina na něj zavolala: "Tudy ne, pane!"
Chainor se okamžitě obrátil a žena pokračovala: "Tedy...můžeme jet rovnou k moři, ale navrhuji jet ještě dále, kde bude jistě větší klid." Vzápětí dodala se sklopeným zrakem: "Jestli tedy nespěcháte."
"Ne, samozřejmě," odvětil Chainor.
Rozjeli se ještě dále po cestě. Třebaže by elfský princ rád zapředl s drobnou elfkou rozhovor, nevěděl, o čem by se měl bavit.
Nakonec se přeci jen odvážil zeptat se: "Ten výlet se vám líbí, viďte?"
Tialaina přikývla. "Podle čeho tak soudíte?"
"Snažíte se co nejvíce tu cestu zpestřit."
"Třeba to dělám jenom kvůli vám," odtušila s úsměvem. "Vlastně bych měla."
"A neděláte?"
Žena se zatvářila trošku polekaně. "Jen vám dávám návrhy, pane, jestli se vám nelíbí...Nechtěla jsem vás do ničeho nutit, vy rozhodujete." Proč to vždycky nějak musím nějak pokazit? Už ani nevím, co povídám.
"Tak jsem to nemyslel," řekl Chainor. "Jen jsem chtěl vědět, jestli se vám to líbí."
Tialaininy koutky úst se opět pozvedly: "Samozřejmě, už jsem vám říkala, že se moc těším. Sama jsem ještě neměla čas podívat se k moři. Jen jednou, ale byla to jen chvilka. Ráda bych si to teď vychutnala s vámi, vyslanče."
"Neříkejte mi prosím pořád pane nebo vyslanče. Jistě si pamatujete, že u elfů podobné tituly nemají moc velkou váhu."
Tialaina po dlouhou dobu neodpověděla a dívala se jinam. "Víte, já nemám na život u elfů moc dobré vzpomínky."
Už zase... Chainor měl v té chvíli chuť nafackovat si.
"Omlouvám se," zachraptěl rychle. "Já...říkala jste mi v noci, co se stalo, ale..." Najednou měl v mysli temno a nevěděl, co říct dál. Nebo spíše, co říct, aby situaci ještě více nepokazil.
"Ne, to je v pořádku," řekla žena a pohlédla na něj. "Vlastně..." Aniž by se její výraz změnil, její oči zjihly. "Pokud mohu usuzovat podle vás, pak bych řekla, že mí rodiče snad byli špatnou vyjímkou. Jak vás tedy mám oslovovat?"
"Jménem," pokrčil rameny elfský princ.
"Chainor?"
Mladík přikývl. Nebyl si jistý, jestli se Tialaině představoval, ale neptal se. Mohla se to od někoho dozvědět nebo jeho jméno padlo v rozhovoru mezi ním a vévodou, kterému byla přítomna. Každopádně cítil menší radost z toho, že si jeho jméno zapamatovala.
Zbytek cesty k moři ujeli mlčky. Když nechali Dielor daleko za sebou a v okolí nebyla vidět žádná z přidružených osad, pobídli své koně směrem k plážím. Elf čím dál více vnímal tu jinou "chuť" vzduchu a pohled měl stále upřený do dálky, jakoby se snažil zahlédnout, kde vodní plocha "končí." Přístup k pláži byl pro koně obtížnější, neboť podél pobřeží se táhly kopce a skaliska. Elfové proto nechali koně volně pobíhat a sami se vydali po jedné úzké přírodní pěšině, které vedla z menšího srázu až k pláži.
Vítr Chainorovy vyháněl slzy z očí a on sám se díval, jak drobné ženě vzdouvá záplavu vlasů.V uších mu burácel zvuk příbojových vln a šumění pěny a jeho to uspokojovalo. Byl ohromen tou přírodní silou a zároveň k ní cítil obdiv. Pomalu pokračoval blíže k vodě a pod nohama mu chrastily drobné oblázky. Sundal si boty a vstoupil do vody. Chvíli v ní jen stál a nechal se chladit. Ucítil nával chlapecké radosti z toho, když voda stoupala výš po jeho nohách a pak zase její hladina poklesla.
Měl sice mokré kalhoty, ale to mu v tu chvíli vůbec nevadilo. Otočil se na Tialainu a ta stála kousek za ním. Také stála bosá ve vodě a mírně nadzvedávala sukni, ale dál nešla, nejspíš nechtěla namočit šaty. Pouze mu pohlédla do očí a usmála se.
Náhle ho něco napadlo.
"Když jsem sem přijížděl, přál jsem si ochutnat mořskou vodu," řekl.
Rudoočka pozvedla udiveně obočí. "Ale..." Pak se zase odmlčela.
"Děje se něco," zeptal se Chainor.
Tialaina se zatvářila potutelně. "Ne, nic. Jen do toho."
Elf se na ni chvíli díval a zdálo se mu, že žena zadržuje smích. Co ji tak pobavilo? Copak je něco zvláštního na tom, že chci ochutnat mořskou vodu?
Nakonec se usmál, pokrčil rameny a nabral do hrstí vodu. Přiblížil k ní rty a usrknul. Téměř v té samé chvíli však tekutinu vyprskl zpět do moře. Za zády jen slyšel Tialainin zvonivý smích.
Trošku nazlobeně se otočil jejím směrem, ale jakmile viděl její úsměv, ihned pookřál.
"Proč jste mě nevarovala?" zeptal se.
"To by pak nebyla žádná legrace," odpověděla a stále se ještě smála. Po chvíli s hranou vážností dodala: "Navíc...nejlepší je vlastní zkušenost."
"Ta voda chutná jako...sůl," konstatoval mladý elf.
Rudoočka přikývla.
"A lidé to pijí?"
"Pokud vím, tak ne."
Chainor přemýšlel a po chvíli se zeptal. "Co se s tou vodou stalo, že je taková?"
"Já nevím," pokrčila rameny žena, "ale myslím, že je to přirozené - žijí v ní ryby i jiní tvorové."
Elfský princ přikývl a znovu se zadíval, jak Tialaina opatrně drží sukni, aby ji nenamočila.
"A proč vy nejdete do vody?" zeptal se.
"Nechci si namočit..." V témž okamžiku si však všimla elfova dravého pohledu a začala rychle couvat. "Počkejte..."
Přitom však uklouzla na jednom větším kameni, spadla do jemných oblázků a namočila si spodní část šatů. K její smůle však právě dorazila mnohem větší přílivová vlna než byly ty předešlé a elfčiny šaty byly téměř celé mokré. Chainor se za celou tu dobu ani nepohnul.
Tialaina se na něj nešťastně podívala a on se nevinně zeptal: "Na co mám čekat?"
"Ani jste se mě nepokusil chytit, když jsem padala," vyčetla mu žena.
Elfský princ zvážněl: "Promiňte, máte pravdu. Doufám, že jste si neublížila."
"Samozřejmě, že ne," odvětila rudoočka, "Pomůžete mi vstát, Chainore?" Alespoň něco snad udělám dobře. Proč se dnes chovám pořád tak hloupě?
Mladý elf vzal do svých dlaní menší ruce a pomohl Tialaině na nohy. Žena byla celá mokrá. Modré šaty tak ještě více obepínaly její tělo. Chainor se neudržel a zatímco si ždímala vlasy, neodolal a prohlédl si ji od hlavy až k patě. Po chvíli stydlivě odvrátil zrak a zadíval se na moře. V dálce spatřil loď. Chvíli se tím směrem díval, aby si utřídil myšlenky. Necítil se správně kvůli tomu, že pohled na drobnou elfku jej jakýmsi jemu neznámým způsobem zneklidňoval.
Už při prvním setkání mladého elfa velmi zaujala a on se již mnohokrát snažil přijít na to proč. Nejenže jeho zájem neopadl, ale naopak narůstal a tím víc zmatenější se cítil. Nakonec se opět zadíval do vlídných očí, které jej pozorně zkoumaly.
"Cítím se dobře," řekla zničehonic Tialaina.
"Já také," prohlásil Chainor.
Pohled jí opětoval a čím déle se vzájemně sledovali, tím více elf vnímal v jejím vzhledu jistou změnu.V té chvíli byl ochoten přísahat, že Tialainina bledá tvář dostala barvu. Bledá pleť získala nádech typičtější pro lesní elfy a tváře zčervenaly. Vlasy nepřirozeně načervenalé barvy více zhnědly a oči už také nevypadaly tak rudě - Chainor měl dojem, že postřehl záblesky hnědé či zelené. Párkrát udiveně zamrkal, jestli se mu to jen nezdá, ale elfčin "zdravější" vzhled zůstával. I předtím vypadala svěže, ale přesto nepřirozeně. Ale teď... Dřív jsem váhal, ale nyní jasně vidím, že Tialaina patří k národu mé matky. Co se to s ní ale děje?
Elfského prince ta změna vnitřně potěšila.
"Děje se něco," zeptala se nedůvěřivě Tialaina, když si všimla udiveného výrazu v Chainorově tváři.
"Vypadáš...jinak," řekl v lesní elfštině instinktivně, aniž k tomu měl důvod.
"Hmm, trošku mokře," odtušila elfka stejným jazykem.
"Ne, to jsem nemyslel. Já..." Chainor nevěděl, jak by jí to měl říci, aby se na sebe opět nemusel stydět.
"Tak co," naléhala žena.
"Najednou ses mi před očima změnila. Tvá kůže, vlasy a oči...mají jiný nádech. Tedy...aspoň se mi to zdá."
"To bude určitě tou vodou a sluncem," řekla trošku nervózně Tialaina.
Neubránila se ale pohledu na své ruce a elfský princ si všimnul, že se jí nepatrně rozšířily oči. Mladík v nich spatřil během krátké chvíle zděšení, údiv, strach, znechucení, ale nakonec se žena nepatrně usmála.
"To je určitě sluníčkem," řekla znovu, ale tentokrát veseleji a pohlédla opět na Chainora.
Ten na to nic neříkal. Nechtěl se s ní přít, protože věděl, že ona ve skutečností ví, že sluncem to jistě není.
"Proč najednou mluvíme elfsky," zeptala se najednou.
"Promiňte, já jsem se na chvíli zapomněl. Už budu mluvit obecnou řečí."
"Mně to nevadí," pokračovala Tialaina dál rodným jazykem. "Sice jsem tak už dlouho nemluvila, ale...Alespoň se pocvičím."
S těmi slovy se vrátila na břeh a sedla si do jemných kamínků. Chainor se k ní připojil.
Dlouhou dobu seděli mlčky, až se žena nakonec zeptala: "A jak jste vyrůstal vy? Kdo jsou vaši rodiče?"
Chainor se jednou rukou prohraboval mezi oblázky a pak odpověděl: "To je těžká otázka. Také se mi na ni špatně odpovídá."
"Snad jsem také nenarazila na něco špatného..." Vůbec ne, pomyslel si elfský princ.
"Víte, vždy, když to někomu prozradím, tak se ke mně začínají lidé chovat jinak."
Tialaina zvedla udiveně obočí. "Pročpak?"
"Vy to vážně chcete slyšet?"
Elfka zakroutila hlavou: "Nechci od vás nic vyzvídat, Chainore. Jen jsem o vás něco chtěla vědět."
Mladík se usmál. "Klidně to prozradím, nejde o žádnou tajnost, ale možná mi ani neuvěříte."
"Já myslím, že ano, už jsem se setkala s mnoha neuvěřitelnými věcmi."
Chainor si povzdychl. "Dobrá tedy. Má matka je královna lesních elfů."
Tialaina rychle zamrkala a mladý elf si všimnul, že prsty trošku zaryla mezi kamínky. "Asi bych vás opravdu neměla oslovovat jménem," prohlásila okamžitě.
"Vždyť jsem říkal, že se ke mně všichni začnou chovat jinak," povzdechl si elfský princ.
"Promiňte...Chainore," odvětila rychle s úsměvem žena. "Ale přiznám se, že mě to trošku překvapilo. Nečekala bych totiž, že syn královny bude cestovat sám. A s prominutím...ani nejste oblečen příliš urozeně."
"Opravdu jste žila dlouho u lidí."
"To ano," přiznala Tialaina. "Většinu života. A co váš otec?"
"Můj otec vládne říši temných elfů."
Vévodova služebná se dívala Chainorovi upřeně do tváře a hledala jakýkoliv náznak úsměvu. "Teď si ale ze mě tropíte legraci. To je přeci...to nejde příliš dohromady - temnoelfský král a královna lesních elfů. Moc dobře si vzpomínám, že se náš národ vždy bál hrozby z Morearu."
"To ano," přiznal Chainor. "Ale hodně se změnilo svazkem mezi mými rodiči. Třebaže oba vládnou svým národům odděleně, otevřená válka se již před mnoha lety zastavila. K nelibosti mnoha temných elfů. Ale faktem je, že nyní vládne křehký mír."
„Je to zvláštní, že toho o svém vlastním lidu téměř nic nevím. Mezi lidmi se o elfech moc nemluví, přece jen jsme pro ně jistým…tajemstvím.“
Elfský princ se v duchu pousmál, ale zcela vážně řekl: „To jsou pro mě lidé také.“
„Nakonec ale zjistíte, že v mnoha věcech jsou elfům velmi podobní, i když si to zpočátku nepřiznáte.“
„Asi ano,“ odtušil Chainor, „ale stejně se mi už trošku stýská po domově. I přesto, že je moře skutečně impozantní.“
„Mně také a to žádný domov nemám,“ zašeptala sotva slyšitelně. Nahlas se pak zeptala: „Máte sourozence?“
"Ano, tři. Nejstarší je bratr Chiaron a dále sestry Akiaru a Mit'elen. Já jsem nejmladší."
"Mit'elen?" zeptala se trošku zaraženě Tialaina.
„Ano. Znáte ji snad?“
„Ne, to ne, já jenom…něco mi to jméno říká.“
Chainor pokrčil rameny: „To je docela možné, má sestra totiž…“ V půli věty se odmlčel, protože něco zaslechl. Opatrně se otočil a sledoval pláž a útes nad nimi, ale vše se zdálo být v pořádku.
„Děje se něco?“ chtěla vědět Tialaina. To bych také rád věděl.
Ještě jednou přelétl pláž pohledem, ale kromě oblázků a skalek nic nespatřil. Zamrazilo jej však v zátylku a on se začal najednou měl zvláštní nepříjemný pocit z okolí.
„Nevadilo by vám, kdybychom se už vydali zpátky?“ zeptal se své „průvodkyně.“
Ta se zdála jeho náhlým rozhodnutím trošku rozhozena, ale pokrčila rameny: „Jak si přejete. Já ještě doufám budu mít možnost podívat se k moři.“
„Však nemusíme spěchat, jenom…nevím, jak bych vám to vysvětlil.“
Chainor se cítil hloupě za své chování, ale něco v něm jej nutilo, aby odtamtud i s Tialainou rychle zmizel. Obul si boty a po boku ženy vyrazil pěšinou vzhůru k čekajícím koním. Když dosáhli vrcholu, otočil se a zvrchu ještě jednou očima prozkoumal pláž. Nic. Čeho se tak bojím?
Až příliš dobře však věděl, že je stále vystrašený ze skřetího útoku v lese. Třebaže tu zcela jistě nehrozilo žádné nebezpečí, strach jej přemohl. Přistihl sám sebe, že přemítá, co by udělal v případě útoku. Měl bych se snažit nepřítele zdržet, aby mohla Tialaina ujet nebo bychom se měli o úprk pokusit oba?
Ihned se za takové úvahy pokáral a snažil se získat ztracený klid. Skoro se mu ani nechtělo věřit, že jej vyděsilo…nic. Jen hloupý pocit.
Když však nasedli na hřbety koní, vzdálili se od pláže a vydali se zpět do města, ulevilo se mu.
Tala Aneru se pevně držela otěží, až jí klouby bělaly. Nejraděj by své tělo zcela uvolnila a nechala jej, aby se stalo spolu se zvířetem jednou bytostí a jejich pohyby splynuly. Mohla o sobě říct, že je skvělá jezdkyně, ale před elfským vyslancem musela ke své nelibosti dělat hloupou služtičku, která předtím zakusila těžký život a na koni moc dobře jezdit neuměla. Na druhou stranu však byla sama na sebe velice hrdá, jak tu roli skvěle zvládá. Měla sice již značné zkušenosti, to však její pýchu nijak nesnižovalo. Už v noci dokázala všechny elfovy pochyby smazat a navíc pomalu uskutečňovala svůj cíl – dokonale mu motala hlavu. Až příliš dobře si uvědomovala, že na ní visí očima a sleduje každý její pohyb. Nikdy nevydržel dlouho sledovat krajinu, aniž by po ní alespoň neblýsknul pohledem. Dělala, že si toho nevšímá. Přesto však jednou za čas oplatila vyslancův pohled a lehoučce se pousmála. Měla co dělat, aby se nerozesmála, když pokaždé v takové chvíli druhý jezdec zčervenal a odvrátil zrak. Kdyby tak věděl, že jsem na té pláži upadla do vody schválně…
Navíc ji velmi bavilo hrát s elfem tu hru. A ani nepohodlná jízda ten fakt nedokázala zastřít. Vědomí, jak lehce s ním může manipulovat, aniž by si cokoliv uvědomil, ji těšilo a povzbuzovalo k dalším krokům. Jí to mohlo být jen ku prospěchu – čím víc do ní bude zahleděný, tím menší bude pravděpodobnost, že něco může odhalit nebo si snad vzpomenout na nedostatky v jejím předešlém vyprávění. Některé věci zatajila a komukoliv s čistou hlavou a jasným rozumem by spousta věcí musela přijít přinejmenším velmi podezřelých. A to přesto, že podala nejlepší možné vysvětlení, jaké dokázala během okamžiku vymyslet. Ne však tomu chudákovi. Jeho hloupost a nevypočitatelnost – a také má neopatrnost – mě málem stály všechno. Ale tytéž vlastnosti dokázaly zachránit, ne – přímo vylepšit - celou situaci. Nakonec, existuje snad lepší způsob, jak se ještě více přiblížit k vévodovi, než získat přízeň elfského prince, jehož matku Rekean chová v nejvyšší úctě?
Najednou ji napadla zajímavá myšlenka. Zvlášť, když bych se stala jeho milou.
Zadívala se dlouze na Chainora a usmála se více než obvykle. To vyvolalo očividně v mladém elfovi ještě větší rozpaky. Tala v sobě opět zadržovala smích, i když navenek to na sobě nedala nijak znát.
V té chvíli věděla, že ji ta přetvářka bude ještě více bavit. Ačkoliv Chainor se zdál být na první pohled klidným lesním elfem, Tala v něm vycítila horkou temnoelfskou krev. Využiji jeho hloupého mužského chtíče, získám jeho srdce a nechám jej topit se ve vášnivých citech. Získám tak ještě větší důvěru z jeho i vévodovy strany a můj úkol bude opět o něco snazší. Jenom škoda, že neuvidím jeho výraz, až zmizím a zůstane po mě jenom jeden velký problém…
Když si to nakonec přebrala v hlavě, byla oproti předešlému dni ráda, že se jí připletl do cesty – mohla tak vylepšit svůj dosavadní plán. Je tak příjemné nikomu se nezodpovídat…
Další pohled na elfa ji však přivedl na chmurnější myšlenky. Chainorovův výraz se na chvíli změnil na napjatý a přemýšlivý. A Tala měla podezření, co jej nejspíš trápí.
Aniž by to tušil, vycítil na pláži to samé, co ona. Proto měl náhlou potřebu jít pryč. Někde hodně blízko někdo použil velmi intenzivní magii. Tala byla schopna dle svých zkušeností říci, že se jednalo v řádu o několik desítek kroků od nich. Což znamenalo jediné – na té samé pláži, kde se nacházeli oni. Tala se tím v tom okamžiku nechtěla a ani nemohla zabývat. Nakonec to ani nebyla její starost, kdo tam co praktikuje.
Překvapilo ji ale, že elfský vyslanec to vycítil také, i když nevěděl, o co jde. Slýchávala zvěsti, že mnozí temní elfové jsou citliví na magii a dokáží její používání vycítit. Sice nechápala, v čem by se temní elfové mohli lišit od lesních, ale faktem zůstávalo, že Chainor to nejspíš dokázal. A nezáleželo na tom, jestli to bylo díky temnoelfské části jeho krve či nikoli. Naštěstí nejsem kouzelník, takže snad nic nehrozí, ale v jedné věci by to mohlo vadit…
Rozhodla se na chvíli nechat své plány stranou a věnovat se opět své „úloze.“
Jediným zvukem na pláži bylo šumění vody chřestění oblázků, které stále měnily své umístění v celku díky přílivovým vlnám. To místo bylo zdánlivě prázdné. Ale pouze zdánlivě.
Ze stínu útesu náhle vyšly dvě vysoké postavy. Jedna z nich, oděna do mistrně opracované stříbrné zbroje, doplněné červeným oděvem se opatrně rozhlédla.
„Už jsou pryč,“ prohlásil ten druhý.
„Prve jste také říkal, že toto je klidné místo, kde nás nikdo neuvidí.“
„Pouhá náhoda, admirále,“ odtušil muž.
„Příště ať se takové náhody raději nestávají.“ Chladný hlas se změnil na jízlivý: „Ještě k tomu všemu jste šikovně uklouzl a málem nás ty dvě lesní dryády objevily.“
„Nic se nestalo, admirále. Použil jsem kouzlo, které nás skrylo jejich zrakům.“
Muž ve zbroji založil ruce na prsou a zahleděl se na moře. „Jistě. Ale stejně bych raději, kdyby se to nestalo. Měl jsem dojem, že ten muž stejně něco…cítil. Ihned poté kvapně odešli.“
Kouzelník chvíli mlčel. „Některé bytosti mohou být na magii citlivější, zvláště elfové. Důležité však je, že nás neobjevili.“
Admirál si povzdechl a zdálo se, že konečně ustoupil. „Zajímalo by mě, co tady ti divoši pohledávali. Chvíli mluvili lidskou řečí a chvíli tím svým hrubým nářečím.“
„Zdá se mi, že nemáte lesní elfy příliš v úctě.“
„A vy ano?“ ohradil se vyšší z mužů. „Pokud vím, žijí v těch svých lesích skoro jako zvířata.“
„To je zvláštní, myslel jsem, že právě vy…“
„Rozmyslete si, co chcete říct,“ zdůraznil pevně admirál. „Zvláště až se setkáte s princem, tak bych si být vámi dával pozor na jazyk.“
„Nehodlám se zabývat vztahy mezi vašimi národy, to vás mohu ujistit,“ odsekl mág. „Když jste zmínil vašeho prince, kdy má v plánu dát o sobě vědět?“
„Ještě nepřišla ta pravá chvíle,“ odtušil zamyšleně vysokán.
„Zdá se mi, že princ se zapletl do příliš složitých plánů. Jen z toho, co vím, mohu říci, že na úspěchu toho všeho závisí až příliš mnoho okolností. Stačí, když nevyjde jediný detail a vše může být pokaženo.“
„Nepodceňuj mého pána, mágu On je obdařen nesmírně přesnou intuicí. Už několikrát prokázal, že je to schopný vůdce.“
„Ani to by však nemuselo stačit. Někdy je lepší nechat věci jednoduše plynout. Rozsáhlé plány mnohdy zklamou,“ trval na svém mág. „Možná by bylo lepší přímé a okamžité jednání.“
„To by v této chvíli nemělo ten požadovaný efekt, sám to víte.“
„Jak myslíte, ale varoval jsem vás. A vy můžete varovat svého pána.“
„On ví, co dělá,“ trval na svém admirál.
„Dobrá tedy,“ povzdychl si kouzelník, „přejděme tedy k věci. Předpokládám, že vy nebo princ máte další požadavky.“
Poprvé od začátku rozhovoru se admirál mírně pousmál a odhalil tak dokonale bílé zuby. „To ano. Můj pán pro vás má velmi zajímavý, důležitý, ale také nebezpečný úkol.“
