Harades si probíjel cestu napříč tržnicí. Kdyby nebyl tak obrovský, dav by jej strhl jako nic. Tak silný byl hlavní proud. Harades odstrčil z cesty dva statné muže, kteří se za ním hned nakvašeně ohlédli. Rázem je však přešla chuť na odplatu a rychle se ztratili v davu. Harades si jich však nevšímal o mnoho více, než si býk všímá komára a dál odstrkoval cizí těla. Po dlouhé chvíli, která mu připadala jako věčnost se konečně vymanil z hlavního proudu a mohl své kolosální tělo zastavit.
Harades byl gladiátor. Vlastně byl jeden z nejlepších gladiátorů, které toto hlučné město mělo tu čest hostit. A taky nejbohatší. Veliký platinový krunýř bránil vypracované prsní a břišní svalstvo, řetězová košile splývala až ke kolenům. Tu měl Harades stáhnutou masivním zlatým opaskem. Jedna z mnoha jeho bojových trofejí. Na holeních náholenice a na nohou špičaté železné boty. Jedna jeho ruka, zakutá do železa, svírala jílec obrovského obouručního meče, který již zkrátil nejeden život a druhá pevně držela menší pytel. Ten, soudě podle chrastění skrýval spoustu zlatých mincí.
Harades si odplivl na zem a pustil se další ulicí, kde již bylo chodců poměrně málo. Směřoval stále dál od středu města. Jak pořád šel, lidí začalo velice rychle ubývat, až zůstal na úzké uličce docela sám. Lupičů se však neobával, ti si to raděj vždy dvakrát rozmysleli, než aby se pustili do bitky s někým, jako je on.
Gladiátor zatočil do další temné uličky a bez zaváhání zamířil k jediným viditelným dveřím. Před nimi se zastavil a pokusil se rozluštit klikyháky, co na nich byly vyryty. Nebylo mu to nic platné, i kdyby uměl číst. Harades tedy zabušil pěstí do dřeva takovou silou, až dveře hrozili, že se rozpadnou. Byl připraven dveře klidně rozbít, kdyby nikdo neotvíral, a toho loupežníka třeba i vytáhnout z postele, bude-li to třeba.
Třeba to však nebylo. Dveře se rozletěly dokořán, ještě než odezněla ozvěna posledního úderu. Stál v nich chlapík, samá kost a kůže, ve vyhublé tváři pohřební výraz. Když uviděl návštěvníka, beze slova jej vpustil dovnitř. Harades za sebou hlučně prásknul dveřmi, protože jinak to ani neuměl, a následoval mužíka do chodby. Prošli halou, kde si Haradův průvodce zapálil louči a zamířili ke schodišti do podzemí. Stále však nikdo z nich nevydal ani hlásku.
Sklep tohoto domu byl prostorný a chladný. Dokonce i na Haradese, nabaleného ve zbroji, zaútočila zima. Uprostřed sklepa stál podlouhlý dřevěný stůl, který vypadal, že už má nejlepší léta za sebou, což potvrzovaly tmavá kola od korbelů s alkoholem. To však bylo celé vybavení místnosti, nebyla však úplně prázdná. Po pravdě řečeno byla nacpaná k prasknutí ‚zbožím‘. Byly tu krásné meče, silné štíty, krásné helmice a pevné luky, ale i stříbrné džbány, zlaté svícny a podnosy a dokonce i křišťálový lustr. Jedinou věc však měly tyto předměty společnou - všechny měly nějakou magickou schopnost. Byly to totiž nakradené věci, které po krádeži vykazovaly vesměs nepříjemné schopnosti, jako přemisťovali se po domě, krvácely za úplňku a po setmění měly tendenci a chuť vraždit. A tak byly uloženy zde, kde si je mohl kdokoli, kdo má dostatek peněz a odvahy, koupit.
Chlapík, který gladiátora vpustil do domu obešel stůl a plamenem louče zapálil dva zlaté svícny. Poté louči zhasil. Sklep náhle zaplavilo mihotavé světlo, ve kterém předměty kolem plápolaly jakýmsi vnitřním životem.
Až do této chvíle nikdo nepromluvil. Harades se tedy odvážil prolomit ticho, přestože měl stále podivný pocit ohrožení.
Harades hodil pytel se zlatem na stůl a hlubokým a drsným hlasem zaburácel: „Chci helmu!“ Jeho hlas se však mezi kameny několikanásobně zvýšil a než odezněl, gladiátor si udělal v hlavě poznámku, že křičet ve sklepě plném kouzelných předmětů není zrovna dvakrát chytré.
Chlapík za stolem počkal, dokud se neztratil i poslední zvuk, a pak bezhlučně postavil na stůl pět helmic, jedna krásnější než druhá.
Harades přistoupil blíž a začal si je prohlížet. Ukázal na jednu, černou helmici, která byla okřídlená a vypadala jako jedna z těch, co nosí barbaři na severu. „Co umí tahle,“ řekl o mnoho tišším hlasem, než by opravdu chtěl, takže jeho příkrá otázka vyzněla spíše jako zoufalá prosba. Gladiátor vzhlédl, aby zjistil, jestli se mu mužík nesměje. Ten však dál zachovával onen pohřební výraz, jako by jej nic o jeho vražednou náladu nedokázalo připravit. Chlapík se přesunul za helmici. „Tato helmice dokáže zajistit tomu, co jí vlastní, standardní teplotu po celý čas, kdy jí dotyčný má na hlavě.“
Když mužík promluvil, jako by si sychravý vítr pohrával s dávno mrtvými větvemi. Jeho hlas zněl jako zmírající vichřice na sklonku podzimu, kdy nečas a nepohoda kráčí ruku v ruce. Haradese z toho až zamrazilo. Znovu podrobil helmici zkoumavému pohledu, než se rozhodl. Ne, sartmantní teplotu, nebo co to Skinnil říkal, to tedy rozhodně nepotřebuje. Kromě toho helmice není dostatečně děsivá.
„A tahle?“ ukázal na další. Tato helmice byla celá z jakéhosi modrého kovu a na vrcholu měla jeden jediný čtyřhranný bodák. To bylo přesně ono, to, co potřebuje. Zastrašit protivníka a potěšit diváky. Mohl by nakonec nepřítele nabodnout právě na ten bodák! To by bylo skvělé.
Skinnil vzal helmici do svých neduživých rukou a chvíli si ji prohlížel, než ji zase položil zpět. „Samočisticí kouzlo. Tato helmice nebude nikdy špinavá, všechna špína po ní sjede na zem, takže nepotřebuje čistit ani leštit. Je stále jako nová.“
Harades znal Skinnila již dlouhých osm let. Tehdy býval ještě vojákem a chlapík mladým nekromantem. Pak ho však chytili, jak provádí nekalé čáry s nějakými ukradenými dětmi a byl zato pranýřován a kamenován. Nicméně, povedlo se mu utéci a vyhledat ochranu v cechu zlodějů, kde dobře zúročil svou znalost kouzel a zaklínadel.
Skinnil se zadíval gladiátorovi do tváře. „Bereš ji.“ znělo to spíše jako konstatování než jako otázka.
Harades byl i tak nadšen. Takže nejenže nabodne protivníka na bodec, ale ještě nebude muset ani helmu čistit! Gladiátor již na nic nečekal, pytel nechal ležet na stole a helmu si obřadně nasadil na hlavu. Nic nepocítil, což ho trošku zamrzelo. Vždycky měl pocit, že by magické věci měly o sobě dávat vědět, třeba chvilkovým teplem nebo nezvyklým brněním. Ale co, vložila se do toho praktičtější část Haradovy mysli. Počkej zítra, to bude zápas!
Druhý den ráno bylo skvělé počasí. Oblaka se zatáhla, ale nepršelo a teplota byla vcelku ucházející. Ne tak v cirku. Tam se teplota blížila bodu varu. Právě probíhal nadmíru vzrušující zápas a diváci byli z toho jaksepatří rozehřátí.
Bojovníci pomalu kroužili kolem sebe. Opatrně přenášeli rovnováhu rovnoměrně na obě nohy a v rukou potěžkávali své zbraně. Harades zašermoval oběma svými obouručními sekerami, které si vybral pro tento souboj. Byla to první příležitost, na kterou si vzal svou novou helmu a už slavil úspěchy. Helmice již zachytila tři protivníkovi výpady a stále byla stejně lesklá, stejně nepoškrábaná. Kromě té měl Harades na sobě tutéž zbroj co včera, dnes navíc doplněnou obrovskými nárameníky z medvědích lopatek.
Jeho protivník, divoký Ork, kterého před týdnem chytili blízko Rotmudského lesa, byl naproti gladiátorovi obrněn jen střídmě. Měl hrubě skuté plátové brnění, dlouhé hnědé nohavice z kraví kůže se železnými nákoleníky a na hlavě malou helmičku, ozdobenou dvěma kravskými růžky. V rukou držel špatně okovaný štít a příšerný železný palcát. Co do divokosti se však vyrovnal těm nejzuřivějším drakům.
Ork vztekle zařval a zaútočil. Máchl palcátem gladiátorovi na bok a zároveň se pokoušel přiskočit a podrazit mu nohy. Přitom se kryl štítem. Proti zkušenému Haradovi však neměl sebemenší šanci. Tomu nepřipadalo nic jednoduššího než vykrýt Orkův útok. Jednou sekerou vykolejil z dráhy palcát, druhá třískla o Orkův štít. Ozval se praskot lámaného dřeva. Štít praskl a odpadl do písku. Gladiátor se tak zcela nečekaně objevil přímo před Orkem. Ten jen překvapeně zamrkal, než jej Harades poslal dobře mířeným kopancem na zem. Obecenstvo šílelo nadšením. Harades se rozmáchl k poslední ráně, ale Ork se překulil a zvedl ze země palcát, který při střetu ztratil. Harades se k němu otočil a v klidu vykryl Orkův další zoufalý útok. Jednou sekerou zaháknul Orkův palcát a druhou praštil ratištěm zvíře do tlamy. Ork zoufale zavyl a pustil palcát. Podařilo se mu však ještě tlapou vrazit gladiátorovi pořádnou ránu do obličeje, až mu odlétl helmice a přistála o kus dál. Harades se otřepal a ránu Orkovi vrátil dvojnásobnou silou. Ten se vyčerpaně svalil do písku arény. Diváci zavřeštěli a začali volat po krvi poraženého.
Harades znovu potěžkal sekery a sekl. Ork se však znovu zcela náhle probudil k životu a z posledních sil nakopl gladiátora do břicha. Haradovy sekery však díky setrvačnosti dál pokračovaly ke svému cíli. Ozvalo se zapraskání, jak ostří prorazila krunýř a vnořila se do Orčího masa. A davy šílely. Jejich šampión vyhrál!
Harades ležel o kus dál a zjevně mu nic nebylo. Jen ležel a nehýbal se. Bez viditelné rány. Dav si ho ale již nevšímal. Po celém cirku se ozývalo nadšené štěbetání o dnešním zápasu a prodiskutovávaly se nejzajímavější části souboje. Vyplácely se sázky. Lidé odcházeli domů.
Harades ležel v písku tak dlouho, až přiběhlo pár mladíků, kteří dostali za úkol uklidit arénu po souboji a vyměnit zkrvavený písek za čistý. Byli oba velmi překvapeni, když viděli gladiátora bez viditelného zranění ležet jako nějakou mrtvolu. Mladíci zaváhali, nechtěli se bojovníka ani dotknout, jelikož se ho docela i báli.
Když se konečně jeden odhodlal Haradese prohlédnout, slunce zapadalo. Pomocí svého přítele obrátil velkého gladiátora tváří na zem. Mladíci zalapali po dechu. Tam, přesně v místě, kde se spojovaly dva pláty brnění, zela otevřená díra, kolem které zasychala posrážená krev. Písek pod tělem byl zbarvený do ruda, ale pohled jednoho mladíka upoutal podivný lesk.
Popošel blíže a zvedl ze země nádhernou helmici s bodákem na vrchu. Gladiátor na ní bezpochyby nalehl a vzápětí, bez včasné pomoci, rychle vykrvácel. Zvláštní bylo, že helmice byla dokonale čistá. Dokonale. Vyleštěná a zjevně nedotčená na to, že se před chvílí válela v louži krve.
Magie zaúčinkovala.
Mladík se opatrně ohlédl na svého druha. Když zjistil, že je plně zabrán do zkoumání mrtvoly, rychle schoval helmici pod halenu. Ve sklepě Cechu zlodějů se bude vyjímat skvěle.
