13. 11. 2007 – 23:38 Íránského času
Bitevní loď Skrytá hmota – Ománský záliv
Fred se mohl konečně alespoň trochu prospat. Po devíti hodinách bojové pohotovosti, za které střídavě prchali nebo doráželi na nepřítele, se cítil úplně zničený. Už ztráceli všechny naděje, zvláště pak po zásahu, který jen zázrakem nezpůsobil vážnější škody a nikoho nezranil. Fred to vnímal jako jasný důkaz, že v tom co dělají mají pokračovat. Dvě hodiny bojovali s prvním torpédoborcem prakticky bez hnutí, než ho konečně vyřídili a poslali na dno oceánu. Vzápětí je ale dohnal druhý a mstil se za jejich lstivý útok.
Tři lidi jeden výbuch odmrštil z lodi do moře. Vrátili se pro ně až po dalších třech hodinách boje, když se i druhá loď poddala zákonům přitažlivosti a zanořila se pod hladinu. Dlouho je nemohli v tmavé noci najít, až je nakonec uviděli, jak se vyčerpaně přidržují kusů trosek z potopených lodí. Celkově vzato byla bitva nad míru úspěšná, ale Fred měl pořád pocit, že dávku štěstí, kterou měli přidělenou na tuto akci už vyčerpali.
Po dvoudenním bdění se konečně natáhl na palandu a hodlal si vynahradit svůj spánkový deficit za uplynulý týden. Nespal však ani devět hodin, když ho probudili, aby byl v pohotovosti. Cíl jejich cesty se rychle blížil a bylo už jen otázkou hodin, než konečně přistanou v nepřátelské zemi.
„Zkusíme, jestli se nedostaneme až k Bandare-Abbás. Tam by měla být námořní základna,“ řekl Muhmad.
„Zbláznil ses? Nemůžeme jim přece vlézt rovnou do základny!“ vyjekl Brian.
„Kdo říká, že tam vlezeme? Zakotvíme v nějaké zátoce co nejblíže. Pokud máme ten kosmodrom najít, musíme sehnat dostatek náklaďáků!“ podíval se po přítomné čtyřce. „Navrhuji ji pěkně v noci vyplenit a odjet!“
Fred se zamračil.
„To ale znamená, že o nás budou vědět!“
„To je sice pravda, ale budeme mít alespoň nějakou šanci!“ Muhmad pokrčil rameny. „Bojům se tak jako tak nevyhneme!“
„Ale ta základna nebude mít dvacet strážců! Budou to tisíce! Nikdy je nemůžeme porazit. Zmasakrují nás i kdyby se nám podařilo pár náklaďáků ukrást! Je to prostě kravina,“ uzavřel celou věc Brian.
„Možná bych věděl, jak na to!“ ujal se slova Dick. „Tu základnu musí zásobovat! Mohli bychom si na jeden takový zásobovací konvoj počíhat a zneškodnit ho! Dostaneme tak auta a vyhneme se početné osádce základny. Když vše dobře zamaskujeme, je dokonce šance, že na to přijdou až za několik dní!“
Fred přikývl.
„To by mohlo vyjít!“
„Souhlas,“zašklebil se Brian.
„Takže všichni pro?“ zeptal se Fred. Když viděl sborové přikyvování, pokračoval. „Zamíříme tedy k základně u města Bandare-Abbás, pokud tam nějaká je! Pak zakotvíme v takové pozici, aby nás nikdo nezpozoroval a vydáme se čluny na břeh. Tam si počíháme na kolonu a přepadneme je!“ střelil okem po Muhmadovi. „Jenom doufám, že nenechají své lidi hladovět! Jestli tam budeme muset čučet týden, pěkně mě to nakrkne!“
Flotila byla konečně kompletní a znovu schopná čelit sílícímu nepříteli. Grace hrdě stála v čele obrovského klínu, který rozštěpoval nepřítele na dvě části. Nakonec se přece jen podařilo spojit s letadlovými loděmi, které byly zahnány až k pobřeží Austrálie. Společně teď zahájili další útok na nepřátelskou flotilu. Zítra se k nim má přidat anglický první až pátý útočný svaz. Děla se opět rozštěkaly a zasévaly smrt mezi nepřátelské plavidla. Vyhrávali. To bylo velice povzbudivé. Navzdory beznaděje, která zachvátila celý svět vyhrávali. Tlačili nepřítele na pobřeží Číny. Jedna po druhé odpadávaly poškozené lodě. Až bitva skončí, bude dno poseto loděmi A-ALA.
„Pane, radar hlásí obrovský svaz lodí na pravoboku!“ oznámil poručík.
Kapitán nevěřícně přiskočil k přístroji a zíral na zelené skvrny v pravé části obrazovky.
„Jak to? Angličané mají připlout až zítra!“ nechápal to. „Vyšlete identifikační signál!“ rozkázal a nepřestával sledovat skvrnky na obrazovce. Doufal, že se jeho domněnky nepotvrdí. Z hrůzou v očích sledoval, jak tečky červenají.
„Okamžitě rozkažte všem lodím ústup! Musíme se zformovat k dalšímu útoku!“
„Ale, pane, když se teď stáhneme, přijdeme o šanci rozdělit jejich síly!“ připomněl mu poručík.
„Jo, a když nás ta další flotila zastihne z boku, udělá s námi krátký proces a budeme si to vyčítat až na dně!“
13. 11. 2007 – 18:51 Východoamerického času
USA – prozatimní kancelář presidenta – Virginie
Dagger seděl za stolem a poslouchal své generály, nebo spíš dělal, že poslouchá. Doopravdy se ztrácel v panice. Už toho měl dost. Ještě jeden kiks v jeho plánech a vypustí atomovky. Vlastně, teď už ani ty atomovky nevypustí. Zkusil se na chvíli zase koncentrovat.
„….Těsně před tím, než se naše letka tajných raketoplánů typu U rozpadla, zachytili jsme infračervené stopy po odpálení raket z těch družic, které odvařily naši EMP bombu. Proto se domníváme, že tyto družice jsou zřejmě součástí velmi důmyslného protiraketového deštníku a jedinou možností pro jakýkoliv útok je nejdříve jejich odstranění.“ Štábní důstojník se omluvně podíval na Daggera. „Protože jsme bohužel přišli o všechny kosmodromy a zvláště teď, když nemáme ani letku Úček, které mohou startovat z normálních letišť, je šance na jejich zneškodnění prakticky nulová.“ Rozhlédl se po celém sále, jakoby chtěl poskytnout informacím dostatek času, aby se usadili v mysli. „Po akci s našim jediným kosmoplánem Hope si dává A-ALA pozor na všechny satelity, které se k jejich družicím přiblíží moc blízko. Už jsme takovouto cestou přišli o dalších patnáct družic.“ Znovu mrkl po Daggerovi. Generál zřetelně cítil, jak mu štábní důstojník nadává. Vidíš to, ty parchante? Tak za tohle můžeš ty! Možná si to jenom představoval ve své hlavě, tím si jistý nebyl. Důstojník pokračoval. „Jestli to takhle půjde dál, ztratíme do dvou měsíců kompletně celou síť našich satelitů.
Už nás kontaktovali také firmy Globalstar a Iridium 2 a poskytly své komerční satelity, jako náhradu za naše ztracené komunikační družice.“
Do místnosti vběhl udýchaný voják.
„Pane..naše flotila!…..Napadla je další obrovská skupina nepřátelských lodí! Mají problémy. Ukončují své bojové akce a chtějí se stáhnout až k Americkým břehům, aby zamezili bezprostředním ohrožením USA!“
„To tady musí jít všechno do hajzlu?“ vyjekl Dagger. Ostatní viděli, jak v něm stoupá vztek. „Jestli nedostanu do zítřejšího dne dobrou zprávu, tak…..“ vzpomněl si na neprůstřelnou protiatomovou obranu A-LA. „…Ať jde všechno k čertu! Vždyť ani atomovou válku nemůžu spustit!“ zahulákal. Několikrát zhluboka polkl. Snažil se odplavit svůj vztek. Konečně se obrátil k důstojníkovi, který nedovedně skrýval úlek. „Pokračujte, prosím,“ pobídl ho a dával si dobrý pozor, aby neuvolnil cestičku svému vzteku a beznaději.
„Takže jak jsem říkal na začátku, po obsazení Ruska se postup A-ALA prakticky úplně zastavil. Zatím nejsou dost silní, aby prorazili evropskou bariéru, kterou vytvořil Kevlar, a srovnat ji se zemí zřejmě nechtějí, když už je to vlastně poslední centrum průmyslu, které na této planetě existuje a není v rukou A-ALY.
Řekl bych, že poté, co vymazali celé naše východní průmyslové pobřeží, budou chtít získat střední Evropu neporušenou. Proto by to taky mělo být místo, kam bychom měli soustředit svou největší pozornost, protože v současné době nemáme dostatek prostředků pro zahájení ofenzívy. Jedinou naší nadějí bylo vítězství na moři, které je zřejmě po poslední zprávě v nedohlednu.“
„Dobře,“ přikývl Dagger. „Za jak dlouho dorazí naše první vlna do oblasti nejsilnějších bojů?“
„Asi za dva dny. Druhá přijede o den později!“ informoval ho jeden z generálů u stolu.
„Takže fajn! V současné době jsou nám letadla na americké půdě k ničemu, takže veškeré stroje přemístíte jako podporu do Evropy. Pak otevřete zbylé továrny, které jsou ještě schopné provozu a okamžitě obnovíte výrobu nových stíhaček!“ mrkl po všech členech štábu. „Končím poradu!“
14. 11. 2007 – 04:03 Íránského času
Neznámá zátoka 4 km před městem Bandare-Abbás – Írák
Byli na místě. Už zbývalo jen opustit loď. Posádka začala nakládat čluny municí a zásobami. Spouštěli vrchovatě naložené čluny a pouze dva muži u vesel ho museli dopravit na břeh.
Po dvou hodinách usilovné práce přišla na řadu samotná posádka. Dlouho váhali, co mají udělat se Skrytou Hmotou. Když ji tu jen tak nechají, objeví ji a použijí v bitvě. Na druhou stranu pokud ji pošlou na dno, připraví se tak o možnost úniku, kdyby se ještě teď něco pokazilo. Nakonec se shodli na tom, že prostě není jiná možnost. Na palubě bylo i několik Autogenů a tak je použili k nehlučnému proděravění lodi na několika místech. Byly to jen malé díry, ale všude nechali otevřené dveře a očekávali, že tak loď do týdne nabere dostatečné množství vody, aby jí už nic nepomohlo.
Fred, Dick, Brian, Muhmad a Kathy opustili loď jako poslední. Nasedli do člunu a pádlovali ke břehu.
„Sbohem, Skrytá hmoto,“ vzdychla Kathy a pozorovala ocelovou masu, která jim tak výborně posloužila.“
„Jojo,“ přidal se Fred. „Byla to dobrá loď. Škoda, že jsme ji museli za její služby potopit, ale ať raději hnije na dně, než aby zničila další dobré lodě!“
Břeh se rychle blížil. Posádka horečně vykládala poslední zásoby, munici a materiál na břeh.
„Chovají se jako praví vojáci! Kdo by to od té party turistů čekal!“ zakroutil hlavou a pozoroval organizované a disciplinované počínání party lidí, kterým dali šanci pomstít své příbuzné a svůj národ.
„Jo, počínají si opravdu dobře. Je až s podivem, co všechno dokáže beznaděj, vztek a touha po pomstě,“ přitakal Dick.
