Přišel ten den, snad věřil jsi na lásku,
bohužel marně - smrt na lněném provázku
dívku tvou odvádí…
Jitřenka pohasla, a ty pln naděje
stále jsi žil… Koukej: na kopci se chvěje
ve větru kosa…
A bylo ráno, ty v náladě svatební
doufáš a sníš, že dřív nežli se rozední
milou svou spatříš…
K poledni hodiny na věži vyzvání,
marně jen tušíš, že blíží se pokání,
které tě čeká…
Slunce když na nebi stoupalo k západu,
mířil jsi s láskou svou cestičkou ku hradu
naposledy…
Když babky odhání duchy všech zemřelých,
naposled zaslechneš dívčin ten lehký smích;
nastane ticho…
K večeru na louce ona se prochází,
bosa pak zaběhne potichu do mlází,
nevrátí se…
Nastala noc, a v svátek, jenž slavil jsi
po hlavní ulici přichází vesnicí
soused tvůj – kat…
***
Z lože jsi tenkrát vstal již v brzkou hodinu.
O co ti šlo? Snad jen nevzbudit rodinu.
Kam jsi to šel…?
Sebral jsi sekeru, ku lesu vydal ses,
večera’s počkal a skryl se za rostlý bez.
Řekni mi, proč…?
Přitančí ona, nic netušíc, bez strachu,
jenže ty připraven, vyskočíš naň z prachu,
k zemi ji skolíš…
Druhý den svatební veselí chystá se
najednou vesnicí hrozná zvěst nese se:
Nevěsta mrtvá…
A co ty? Nešťastný, zničený mládenec…?
Zbývá jen sejmout si svůj svatební věnec;
tiše se smát…
Ono to přebolí, neplakej pro ni už,
teď se jen odstěhuj, a příště užij nůž…
Do nové vsi s sebou neštěstí odneseš,
(a další dívku pak ku Bohu odešleš…)
|