14. 11. 2007 – 05:29 Íránského času
Neznámá zátoka 4 km před městem Bandare-Abbás – Írák
Dokončili třídění věcí, které si přivezli s sebou na nepřátelskou půdu. Teď je bude čekat náročnější úkol. Musí získat dostatek dopravních prostředků, aby mohli zahájit druhou část akce. Jestli měli prohledat celý Írán kvůli jedné malé základně, pod kterou se skrývá onen osudný kosmodrom, který zapříčinil zkázu tolika lidí, musí na to sehnat tolik aut, aby se mohli volně přepravit na jakékoliv místo všichni.
„Tak fajn, jdeme najít příjezdovou cestu k základně! Polovina lidí se mnou, polovina zůstane tady a bude hlídat,“ rozkázal Dick a popadl z bedny samopal.
„Já zůstanu tady a postavíme zatím nouzový tábor,“ řekl Fred.
„Pomůžu mu!“ přidal se Brian.
Dick rozhodně zakýval hlavou.
„Takže se mnou půjde Muhmad. To se akorát hodí! Jestli na někoho narazíme, budeme překladatele potřebovat!“
Fred přikývl.
Jejich skupina se rozdělila. Část se ozbrojila, zbytek zůstal na pobřeží. Čas už začínal hrát proti nim. Měli jen pár hodin, než se rozední.
„Tak pohyb, musíme najít dobré místo pro tábor!“ oznámil zbytku Fred. „Možná by to šlo tam za tou skálou. Alespoň část dne tam bude stín a není tam vidět od pobřeží. Deset vojáků půjde se mnou na průzkum!“ zavelel.
Několik mužů se zvedlo ze země a vydali se za Fredem. Obešli místo vylodění asi v okruhu jednoho kilometru. Ukázalo se, že místo za skálou bude skutečně nejlepší a to zvláště poté, co se jim podařilo vyškrábat se nahoru. Odtud viděli město, základnu i příjezdovou cestu na dobrých patnáct kilometrů daleko. Nemuseli tak ani hlídat cestu z bezprostřední vzdálenosti. Stačilo jen, aby bylo jedno družstvo neustále v pohotovosti.
„Odtud se to dá k silnici stihnout za pět minut běhu! Postavíme tábor tady a nahoře necháme hlídkovat nepřetržitě tři muže!“ pokyvoval Fred hlavou. Obrátil se k ostatním. „Tak fajn, skočíme pro ostatní a přestěhujeme se sem!“
Když začalo svítat, stavěli už první stany a přístřešky. Na hoře nepřetržitě hlídkovali Fredovi muži a nikdo se tak nemohl k táboru připlížit dřív, než by je zpozorovali. První skupina se ještě pořád nevracela. Až v osm, když už byl tábor zcela postaven, hlídka oznámila asi stovku lidí jdoucí od pobřeží.
„Byli jsme až u základny,“ vysvětloval Dick. „Zastavili jsme se a dál šel jenom Muhmad. V uniformě A-ALA ho nikdo nepoznal, takže se mu podařilo proplížit se až ke skladu.
„Zeptal jsem se strážného, kdy dojde další várka filmů, že se začínáme nudit. Odpověděl že v dalším transportu. Dostal jsem z něho, že to bude až za čtrnáct dní!“ oznámil jim Muhmad. „To znamená, že se musíme rozhodnout, jestli budeme tak dlouho čekat jen kvůli tomu, abychom si opatřili dopravní prostředky, nebo jestli raději zatím neujdeme kus cesty pěšky!“
Fred zakroutil hlavou.
„I když se mi to nelíbí, budeme muset čekat. V takovém horku by nám zásoby moc dlouho při chůzi nevydržely a kdoví, kdy bude možnost si je doplnit. Stejně jinou cestou auta určitě nezískáme! Všechno co by mohlo být použito pro přepravu větších skupin armáda určitě zabavila a dobře to hlídá!“ podíval se po ostatních. „Buď si tady uděláme na pár dní havaj, nebo vezmeme základnu útokem. Kdo je pro první možnost?“ zeptal se. Nahoře se objevily tři ruce. „Fajn, zůstáváme tady! Možná bychom mohli alespoň já a Muhmad obstarat nějaké menší auto ve městě a prověřit alespoň jedno z těch míst. Neztratíme tak tolik času?“ navrhl.
Ostatní přikyvovali.
„Dobře, uděláme to tak, ale sami nepojedeme. To je moc riskantní! Ať s námi jedou ještě alespoň dva lidi!“
Opět všichni přikyvovali.
„Takže dohodnuto! Vybereme dva další a vyrazíme! Vy se mezitím připravte na akci. Zkuste z těch našich svěřenců udělat vojáky za každou cenu, Dicku!“ řekl Fred a odkráčel ke zbytku celé skupiny.
„Potřebujeme dva dobrovolníky, kteří s námi pojedou obhlédnout první ze čtyř lokalit, kde by se mohla základna skrývat. Zbytek tady zůstane a počká na konvoj.
„Já s vámi pojedu, pane!“ ozval se ženský hlas někde z prostředku tábora.
„O tom si ještě promluvíme později, nadporučíku!“ zahřměl. „Někdo další?“ Kupodivu se hlásila naprostá většina. Fred z nich všech vybral Rollinse. Byl to člověk, ze kterým byl nejdéle a kterému mohl absolutně ve všem důvěřovat. Když chtěl vybrat druhého, znovu se ozvala Kathy.
„A proč bych nemohla jít já, pane? Protože mám kozy a dlouhé vlasy?“
„Ne, je to kvůli tomu, že vás můžou zabít!“
„To i vás!“ trvala si na svém.
Fred se na ni zlostně podíval, ale jeho pohled se naprosto ztratil v neoblomném výrazu její tváře. Už se definitivně rozhodla a z předchozích zkušeností věděl, že když si něco umane, nikdo s ní nehne.
„Dobrá, nadporučíku, ale jestli vás zabijí, osobně se postarám o to, abych to mohl provést já ještě jednou!“
„Dohodnuto!“ usmála se.
Evropa se držela zuby nehty. Na východní frontě se bojovalo v jednom kuse bez přestávky už třetí den. Nevypadalo to zrovna růžově. Ani jedna z armád se nehnula byť jen o pouhý milimetr. Stály naproti sobě a bez ustání se oslabovaly. Zatímco čínská strana sílila, evropská chřadla. Továrny se teprve teď rozjížděly a bude trvat dobrý týden, než vyrobí vůbec první vozidla a zbraně.
Několik států už povolávalo do služby všechny muže starší dvaceti let a brzo se k nim přidají i další. Zrovna teď Kevlar přemýšlel o své vlastní zemi. Přemílal jednu alternativu přes druhou a snažil se najít jiné řešení. Marně. Musel to udělat tak, jak mu doporučili generálové.
„Lenko, spojte mě s ministerstvem obrany. Budeme muset vyhlásit nejvyšší stav ohrožení republiky a všechny schopné povolat do služby!“
Vyrazili na cestu. Dostat se k městu nebyl problém, ale proniknout do centra a potom zase zpět, to už tak jednoduché nebylo. Všude se rojili vojáci.
„Budeme se tam muset dostat přes to hlídku,“ ukazoval Muhmad na dva muže na začátku města. „Nejhorší je, že musíme udržet vše v tajnosti! Když to nezvládneme, ohrozíme i ostatní a mise půjde do háje!“ Podíval se na Freda a trhl hlavou. Pochopil. Odplazili se kousek stranou.
„Hele, nic proti tvým citům, ale jestli nám to ta tvoje pokazí….“ Fred ho přerušil.
„Neboj se, nevybral bych si ji, kdybych nevěřil, že to dokáže. Víš, když o tom tak přemýšlím, může nám teď náramně pomoct.“ Usmál se. „Tebe do města bez problémů pustí. Máš dokonce i průkaz totožnosti, takže tady není problém! Dostaň se do města a sežeň převlek pro mě a dva ženské hábity!“
„Ty chceš do toho navléct Rollinse?“ zachechtal se tlumeným hlasem.
„Jo,“ přikývl Fred. „Když si ho v tom představíš a zaměříš se jen na jeho oči, které mu půjdou vidět, bude vypadat jak stará babka, akorát možná trochu vysoká!“
„To nikdy nemůže vyjít, vždyť vypadá jako chodící mamut! Na to nikdy neskočí!“
Fred pokrčil rameny.
„Zkus to! Třeba to bude v pohodě a když ne, tak to bude muset risknout a počkat tady na nás!“
„Ty seš ale vůl, Marwicku! Už ti to někdo řekl?“ zakroutil hlavou Muhmad.
„Ani netušíš kolik lidí a teď syp!“
