Ale nebyla to ona. Samozřejmě že ne, to jen Geodora v první chvíli klamaly oči. Ta žena vypadala jako Sanvis, rozhodně tak vypadala, ale nebyla jí. Stačil další, důkladnější pohled a člověk objevil drobné detaily, které ji od královny víl odlišovaly. Trochu robustnější tělesná stavba, méně zářivá barva vlasů, plnější rty a jiný tvar očí.
A celkově z ní vyzařovalo něco úplně jiného, scházela jí Sanvisina jiskra a tajuplná odtažitost.
Geodorovi se trochu ulevilo. To, co zažil při spatření své soudkyně, nebylo ani tak zděšení, jako hluboký šok, jakési vyústění všech podivností, jichž byl v Angwaren Gorn svědkem. Nejhorší mu připadal samotný fakt, že by byl schopen uvěřit v Sanvisinu přítomnost na tomto místě, aniž by o tom dlouho přemýšlel. Jeho smysl pro realitu byl nahlodán víc, než si přiznával, v tkáni skutečnosti se objevila díra. Přišel čas, kdy ve světle rudého měsíce tančí přeludy.
Teď, když poznal, že se nic neděje, nic, co by vybočovalo z řádu věcí, alespoň ne z řádu, který zatím v Tevolanansově podzemní pevnosti poznal, Geodor na chvíli zapomněl, proč a jako kdo tu vlastně stojí. Usmíval se na soudkyni poněkud připitomělým způsobem.
Není to Sanvis není neníneníto Sanvis, běželo mu hlavou v šílené smyčce.
Přeslechl, že na něj mluví. Teprve když ho hubený garvot nenápadně, ale o to bolestivěji dloubl do žeber, Geodor se vzpamatoval. Už v dřívějším životě měl možnost poznat, jak matoucí je opojení z úlevy. Když povolí napětí, vědomí se zkroutí jako mokrý hadr. Znal takový stav a přitom se mu nedokázal znovu ubránit.
Neměl by sis to dovolit, zvlášť ne v tuhle chvíli, pokáral se a vzhlédl k soudkyni.
Na její tváři nalezl téměř pohrdavý výraz. Nic víc. Její oči se podobaly dvěma dírám v ledu – temné hlubiny, v nichž se může skrývat cokoli.
„Jsi obviněný z úmyslného zničení majetku Pána Tevolananse,“ řekla a Geodor marně čekal mrazení v páteři, když zaslechl v tom studeném hlase téměř nábožnou úctu při vyslovení Tevolanansova jména. Strach si nejspíš vybíral zaslouženou dovolenou. „K tomuto skutku mělo dojít osmého dne měsíce Fenevadak, na Ernackých pláních. Tím, co jsi naprosto svévolně a zlomyslně zničil, bylo… Garth daa Vernum, Zrcadlo, které je Bránou. Tvá omezená mysl si ani nedovede představit cenu, již taková věc má-“
„Myslel jsem, že máš být soudkyní, paní, ne obžalobou,“ po počátečním zmatku se Geodorova mysl vyjasnila. Viděl vše ostřeji, přestože šero panující v síni žádné skutečné světlo neprojasnilo.
„Ale nepředpokládám, že na tuhle připomínku budeš brát zřetel,“ dodal, zatímco soudkyně Nikirna Irviel na něj civěla jako hladová gyrta.
Za jeho zády se hezoun odlepil od zdi a připlížil se blíž. Taktéž vychrtlý garvot se postavil hned vedle Geodora, jakoby se ho chystali oba zadržet, kdyby chtěl na soudkyni zaútočit. Geodor o nich věděl, ale neohlížel se po nich. Oči měl zaklesnuté v Nikirniných, ztracen uprostřed vyčerpávajícího souboje vůle.
Nakonec odklonila pohled první. Vzápětí ale zaútočila - had, který se jen na okamžik stáhl do škvíry pod kamenem: „Ne, to tedy nebudu. Nacházíš se na freklanském území, před freklanským soudem a tady platí freklanské zákony.“
Odmlčela se a podstatně tišším hlasem pokračovala: „Tenhle soud řídím já. To já rozhoduji, co je správně a co špatně. Vezmi to laskavě na vědomí. Jsi cizinec, obviněný ze dvou zločinů. Měl bys doufat, že se zachovám shovívavě.“
V jejím freklanisku Geodor zaslechl známý přízvuk. Nevěděl, kde už jej slyšel, ale znal jej. Určitě jej někdy slyšel… ale nebyl to přízvuk žádné země, kterou by znal.
„Na tohle malé přerušení zapomeňme,“ vzdechla soudkyně tónem hodně zaneprázdněné úřednice a přerušila tok Geodorových myšlenek. „Tento soud se nemůže nechat zdržovat neukázněnými obžalovanými.“
Zabodla do Geodora oči jako dva ostré rampouchy. Očividně čekala, že se ohradí, zareaguje. Věděl ale, že v tu chvíli mu výhodu získá mlčení a tak mlčel. Nikirna ho přestala probodávat pohledem a sklopila oči k papírům, které ležely na stole
(oltáři!)
před ní.
„Tedy, to bylo první obvinění, které je proti tobě vznesené. Zničení Garth daa Vernum. Nenahraditelného Zrcadla – Brány. A jako by ti to bylo málo, Geodore Anfský, drze jsi vzniklou Branou pronikl sem, na Angwaren Gorn. Ve chvíli, kdy jsi to učinil, ses nacházel ve společnosti nepřátel Freklanu. Tedy jsi sem přišel jako nepřátelský žoldák a to je, alespoň ve Freklanu, považováno za hrdelní zločin.“
Docela by mě zajímalo, kdy skončí s těmi bláboly a řekne něco alespoň trochu smysluplného, pomyslel si Geodor.
Zdálo se mu, že se ocitl zpět v časech, kdy v Certhynii panoval král Antrof. V těch dobách ale stál na opačné straně. A jednou, ve dni, jenž by nejraději pohřbil do hlubin zapomnění, stál v podobě absurdním soudním sporu na straně žaloby. Teď se mu ze vzpomínek dělalo nevolno.
Jakoby mu četla myšlenky a rozhodla se je použít jako zbraň proti němu, nepokračovala soudkyně žádnou další obžalobou, ale zvedla oči a nechala ve své dokonalé a kruté tváři zasvítit náznak úsměvu.
„Mám však v záznamech zmínku o tom, že od roku 821 jsi až do roku 825 sloužil jako důstojník v armádě krále Antrofa. To by mohlo sloužit jako polehčující okolnost,“ dívala se na něj, jak se dívá vášnivá milenka.
Geodor chtěl něco namítnout, připomenout, jak to bylo doopravdy s rokem pětadvacátým, ale než stačil sám před sebou obhájit svou čest, světlo v Nirkinině tváři pohaslo.
„Mohla bych to brát jako bod k dobru pro tebe, nebýt toho, že jsi v měsíci Eusuriu roku osmistého dvacátého pátého zradil a přidal se k povstání, které vedlo o něco později ke svržení krále,“ pomalu zvyšovala hlas, ve vášnivé obžalobě, kterou jakoby nevztahovala jen ke Geodorově osobě, ale ke všem zrádcům a přeběhlíků, co jich kdy na světě, k jejímu želu, bylo. „Ve správný čas provedený obrat, nemám pravdu? Vychytralý, prospěchářský čin. A já jej nemohu brát jinak než jako zradu, zradu toho nejhoršího druhu! Opustil jsi svého krále ve chvíli, kdy už bylo zřejmé, že padne, co víc, obrátil ses proti němu – proti tomu, jemuž jsi přísahal věrně sloužit. Málokdy nám dějiny nabídnou příklad tak zbabělého, podlého a odporného jednání. Takže, milý pane Prospěcháři, tohle ti k dobru nepřipíši.“
Geodor měl pocit, že uvnitř hoří. Kolena mu zeslábla, ale pěsti se samy od sebe zatínaly. Zase vedle sebe ucítil postavy hezouna a garvota, vnímal je jako stíny, jedny z mnoha ve strohé kamenné nádheře sálu. Na chvíli se bál, že omdlí, tak se mu udělalo slabo. Pokusil se opanovat, připomenout si, že jsou to jen prostředky, jimiž ho chce ta ďábelská žena přivést do úzkých. Že se mu z nějakého záhadného důvodu – nevěděl, skutečně nevěděl, proč by vůči němu měla cítit takovou osobní zášť – chce mstít.
„Ne, tak to nebylo,“ zašeptal. Chtělo se mu křičet.
Ať už šlo jen o zlomyslnost, nebo byly její důvody hlubší, soudkyně se dotkla bolavého místa v jeho nitru, rány, kterou dovedně skryl i sám před sebou, ale která se nikdy docela nezhojila a plnila se hnisem. Vlastně se mu maličko ulevilo, ale byla to dočasná úleva nemocného, jemuž konečně rozřízli hnijící vřed a kterému teď hrozí nebezpečí vykrvácení.
„To nebyla zrada…“
„Možná, že v Certhynii takovému jednání říkáte jinak. U nás jej považujeme za vlastizradu nejhrubšího zrna. Ale tohle všechno je celkem podružné, o těchto událostech soud nejedná,“ řekla Nirkina nejklidnějším hlasem.
Usmívala se jako zlomyslný rarach – škoda už se stala a teď stačilo sledovat, jak voda z protržené hráze ničí další a další území.
Geodorem zmítaly jakési duševní křeče. Dařilo se mu stát poměrně klidně, ale uvnitř se potácel, ubohý človíček, pokoušející se udržet na osamělém útesu uprostřed bouře století.
Jedním z činitelů byl vztek na soudkyni. Být jen o maličko jednodušší a výbušnější, už by se na ni vrhnul a pokusil by se z ní vymlátit popření všeho, co říkala. Jenže další z mraků na bouřlivém nebi jeho mysli představovalo vědomí, že na jejích slovech je dost pravdy. Mohl mít tucet vnitřních důvodů k tomu, co tehdy udělal, ale navenek zrada zůstávala zradou. Jinak se teď cítil, kdyby se rozhodl Antrofovuu armádu opustit sám. Ale on potřeboval, aby mu správnou cestu ukázal malý chlapec...
Určitě teď nebyl vhodný čas k řešení tak vážného vnitřního rozporu a Geodor to věděl. A Nikirna to nejspíš věděla stejně dobře.
Vychytralá a nebezpečná.
Marně si opakoval, že se nesmí nechat nalomit. Škoda už se stala… škoda se stala a na její napravení nebude čas. Škoda se stala… mohl to číst ve výsměšném pohledu, kterým ho soudkyně zpytovala, v křivících se stínech obou svých strážců, v chvění svých vlastních rukou.
Chytil se pravicí za zápěstí levice, sklonil hlavu a zůstal stát bez hnutí – pokoušeje se potlačit chvění ve svalech. Nemohl dělat nic víc, než se pokusit zachránit poslední zbytečky své sebeúcty. Tedy raději jen poslouchat a nijak už se nezaplétat do hovoru. Nikirna Irviel, Tevolanansova soudkyně, věděla příliš mnoho o jeho minulosti a dokázala svých vědomostí patřičně využít.
Tohle není spravedlivé, proběhlo mu krátce myslí, ale vzápětí se přinutil přestat uvažovat tímhle směrem.
A kdo říká, že život je spravedlivý…
Hlas, snový a šeptavý, podobný hlasu dávno zapomenutého otce.
„Geodore z Anfu,“ šlehl ho vzápětí hlas skutečný, ostřejší než zimní vítr na pláních. „Tento soud má vyřešit události, ke kterým došlo osmého Fenevadaku. Ujasnili jsme si, co a jak bylo spácháno – i něco málo o tom, jaký jsi člověk. Můžeš teď říci něco na svou obhajobu?“
Soud, ušklíbl se Geodor v duchu, co je tohle za soud? Jedna zlá ženská, která má v rukou veškeré pravomoce, dva muži, kteří jí mají pomoci, když ani její ostrý jazyk nestačí a já.
Já, Geodor z Anfu, zrádce, zloděj a špeh…
Co je tohle za soud?
„Pokud se nedovedeš hájit sám, můžeš samozřejmě dostat obhájce,“ pokračovala soudkyně se sladkým úsměvem na svůdných rtech. „Ale oba víme – všichni víme – že tvůj případ je velice jednoznačný. Nemá smysl se jím příliš dlouho zdržovat. A nikomu nepomůže, když se budeš snažit rozhodnutí oddálit.“
Co tím měla na mysli, nemohl Geodor nepochopit. Rozsudek je předem daný a on na tom nic nezmění, ani kdyby přednesl nejplamennější projev od časů krále Tonitruse.
„Nepotřebuji obhájce,“ řekl tiše, ale co nejzřetelněji. Srdce mu tlouklo pomalu a klidně, přesto však cítil, jakoby se mu krev v žilách měnila v ledovou vodu. Hrdlo se mu svíralo a dech v něm vázl. „Jak jsi správně řekla, paní, tento případ je jednoznačný. Tvé rozhodnutí nemůže změnit nic, co bych snad mohl říci.“
„Tento soud by přesto rád slyšel, zda se cítíš vinen a zda lituješ toho, co jsi udělal,“ po těch slovech k ní Geodor zdvihl oči a zachytil okamžik, kdy se s mírným stínem znepokojení ve tváři otočila ke kamenné zdi po své pravici.
Krátce pohledem prozkoumal spáry mezi kameny. Vypadaly hlubší, než jinde, vlastně se zdálo, jakoby na několika místech sahaly skrz celou zeď. Geodora napadlo, jestli někde ve vedlejší místnosti sedí opravdový soudní tribunál. Sedí a naslouchají této hře…
A jestli, pokud tomu tak je, mezi nimi sedí i ten, kdo ve skutečnosti tahá za provázky.
„Přiznání a projevení lítosti mohou soud přesvědčit, že není beznadějné dát ti ještě jednu šanci,“ naléhala Nikirna do třetice. Teď už jí znepokojení znělo i v hlase. Upírala na Geodora hladový pohled, kdyby mohla, nejspíš by z něj požadovaná slova vytřásla.
Rád by si ještě chvíli vychutnával svou chvilkovou převahu, ale měl té hry právě tak dost. Ochromující pocit ve všech údech povolil – Geodora zalilo teplo a náhle byl zase naprosto klidný. Nebál se rozsudku, který uslyší, i kdyby měl znamenat smrt. Pociťoval jen mírnou zvědavost. A touhu mít konečně klid.
„Přiznání?“ řekl. „Abych řekl pravdu, necítím se vinný ze žádného z těch zločinů, o nichž byla řeč. Co se týče rozbití zrcadla, stalo se to v boji, přestože jsi to, paní, bravurně podala jako zlovolnou výstřednost, k níž došlo uprostřed nevázaných orgií. Nemohu než se poklonit tvé výřečnosti. Ano, a z úmyslného vniknutí na Angwaren Gorn mě těžko může podezírat kdokoli, kdo má rozum o něco bystřejší než toulavý pes. Proč bych se, u Ialiných jasných očí, měl chtít dostat do zajetí?
Je mi jasné, že rozhodnutí není na tobě, paní soudkyně. A protože i ty už musíš být unavená, přečti mi rozsudek a půjdeme si každý po svém.“
I když mluvil mírně a vyhýbal se přitom pohledu do jejích očí, soudkyně Nikirna Irviel se tvářila, jakoby jí plival do obličeje. Spisy, které držela v rukou, hodila na stolec před sebou, až se celou prostorou rozlehla ohlušující rána.
„Sám sis vybral,“ houkla na Geodora. Vystřelila do prostoru ruku s obviňujícně nataženým ukazovákem a strnula v póze lítice, chytající se rozsápat svou oběť na cucky. „Bohové vědí, že jsem se pokoušela ti pomoci, ale jsi tak zatvrzelý!“
V tu chvíli Geodor věděl, že za okamžik padne hrdelní rozsudek. Kupodivu ho to vůbec nerozrušilo. Vzpomněl si na Vivianu, ale jen s jakousi neurčitou lítostí. Už tolikrát se tu v duchu smiřoval s tím, že se k ní nikdy nevrátí…
„Nenávidím vás, všechny ty zasrané hrdiny,“ sykla soudkyně, tak, že to snad slyšel jen Geodor a pak, když čekal potvrzení svého očekávání, čekal s klidem a odevzdáním, jaké přichází po dlouhých duševních útrapách, Nikirna Irviel zvolala: „Tímto se Geodor z Anfu, syn Rokela a Pamary, odsuzuje podle freklanského práva k převýchově třetího stupně naléhavosti, která proběhne v prostorách komplexu Angwaren Gorn k tomu určených.“
Popadla papíry ze stolu, přitiskla je k sobě jako štít. Bez dalšího se otočila zády a odcházela ke dveřím, které vedly ze síně ven. Geodor cítil, jak ho za obě paže berou cizí ruce, instinkt ho velel bránit se, ale naštěstí byl jako ochromený překvapením.
Jak dlouho se ještě bude smiřovat se smrtí a kolikrát k němu ještě smrt odmítne přijít?
A co znamená převýchova třetího stupně? Něco horšího než trest nejvyšší?
Angwaren Gorn, jak ho zatím poznal, vypadal až příliš přívětivě a spořádaně; pozná teď, co se skrývá pod uhlazeným povrchem? Netoužil po tom poznání, ale zdálo se, že nebude mít na vybranou.
Poslední dobou až příliš často nemíval na vybranou.
I v napůl mrákotném stavu, v němž se nalézal, když se mezi svými strážci vypotácel ze soudní síně, Geodor poznal toho, kdo na něj čekal. Je těžké nezapamatovat si okřídleného muže vysokého půl třetího metru. Zvlášť když jeho tvář a holou hlavu zdobí podobně spletité tetování. A když na vás upře své oči bez zornic, zářící zeleným světlem…
Geodorovi se navíc jeho podoba zachytila v paměti díky okolnostem jejich prvního setkání.
Vím, co je mou povinností, zaznělo Geodorovi v hlavě.
Poslední slova, která slyšel před tím, než ztratil svobodu a naději. A vyslovil je muž, který nyní stál před ním.
Za jeho zády byl do soudní síně odveden další vězeň, přesněji vězenkyně, žena s okousanými nehty a uštvaným výrazem. Geodor to téměř nevnímal, trhl sebou, až když klaply dveře.
„Strach?“ řekl okřídlený, jakoby tím slovem tvořil svět.
Promluvil valažsky, nářečím, které se užívalo v přímořském království Lanii. V prostředí, kde Geodor nečekal nic než rachotivý freklanisk, to bylo, jako když v poušti vytryskne ze země pramen.
Vychrtlý garvot zmizel za dveřmi síně s šedivou vězenkyní, vedle Geodora stál jen jeho věrný strážce Hezoun. Ten teď odstrčil svého svěřence ke stěně a něco na okřídleného zlostně zasyčel. Geodor ke své lítosti nerozuměl co.
Okřídlený nicméně sklonil hlavu, pokorně a lítostivě. „Omlouvám se, nechal jsem se unést. Už se to nestane,“ pronesl čistým freklaniskem bez přízvuku.
„Půjdeš teď se mnou,“ přikázal vzápětí Geodorovi.
Hezoun odstoupil stranou a uvolnil Geodorovi cestu. Ten okřídleného poslušně následoval. Před chvílí se v něm na okamžik probudila zvědavost, ale ta brzy znovu usnula. K čemu by vlastně potřeboval vědět něco o tomhle dlouhánovi? Nepomůže mu to, aby se dostal z Angwaren Gorn a Geodor se rozhodl, že právě tímto směrem teď zaměří veškeré soustředění.
Nechali ho žít a tedy má stále naději.
S jakousi zoufaleckou snahou si nanovo pokoušel vrývat do paměti podrobnosti míst, kterými procházeli. Poté, co sešli po krátkých schodech, však byla jeho pozornost otupena vším tím hemžením a pohybem. Sledovat okřídleného bylo jednoduché – i když se v davu nalézalo mnoho rozličných tvorů a bytostí, on mezi nimi vyčníval jako kůň uprostřed stáda ovcí – ale zato nasadil mnohem ostřejší tempo a Geodor musel vynaložit dost velké úsilí, aby s ním udržel krok.
Pak je zas pohltila svažující se chodba s temně hučícím aescalatorem a Geodor se volky nevolky soustředil na ten podivný pocit, když se po železných schodech propadal dolů, aniž by pohnul jediným svalem. Jímala jej závrať a na spodním konci schodiště, kde se jednotlivé schody hroutily samy do sebe a zcela ploché mizely pod podlahou, se mu z toho zvedl žaludek. Seskočil z ďábelského vynálezu, jakoby ho začala pálit chodidla.
Okřídlený stál a nevraživě ho pozoroval. Ačkoli, těžko se dalo rozeznat, jestli skutečně sleduje Geodora, ty zvláštní oči… jistě se dalo říci jen to, že se muž dívá před sebe.
„Poslechni,“ oslovil ho Geodor, poté co se krátce rozhlédl po ztemnělém odpočívadle. Jen kdesi u stropu mihotavě zářil skleněný panel. „Ty… nechtěl jsem se ptát, když u toho byli jiní… lidé. Ale… jsi elf, že? Jeden ze Starých.“
Na tváři okřídleného se neobjevilo jediné hnutí, které by Geodorovi napovědělo, jak pokračovat. Ale už to, že elf zůstal a stát a naslouchal, se Geodor rozhodl brát jako povzbuzení.
„Chci říci – co děláš na takovém místě? Proč sloužíš Tevolanansovi? Myslel jsem, že nikdo z tvých lidí by-„
Nečekaně, jako když útočí had, se vzduchem mihla elfova pravice. Geodor nestačil ani přivřít oči, natož se bránit. Jen vzdychl, když ho pěst tvrdá jako kámen trefila do brady a odhodila na zeď chodby. Zuby mu prudce scvakly, až to zabolelo. Náraz na zeď mu málem vyrazil dech; a než se stačil napřímit, elf ho chytl za ramena a přirazil ho zpět ke stěně. Geodor se nebránil – dobře chápal, že jeho slova mohla okřídleného ranit.
„Radím ti,“ zasyčel elf lanijským nářečím, „nemluv o věcech, o kterých nic nevíš.“
Zelené světlo v jeho podivných očích zakolísalo, trochu uvolnil sevření na Geodorových ramenou.
„Další rada by nejspíš zněla, abys, pokud se tě někdo netáže, na Angwaren Gorn nemluvil vůbec,“ dodal již téměř přátelsky.
„Kdo jsi?“ zeptal se Geodor trochu přiškrceným hlasem – elfův stisk byl pevnější, než je únosné, i když on sám si to nejspíš neuvědomoval.
„Nikdo,“ to už opět vyslovil freklaniskem. „A pamatuj, že v Angwaren Gorn nikdy nejsi sám. Nikdy.“
Možná se mu to jen zdálo, ale Geodor měl pocit, že při těch slovech se elfovy oči obrátily k určitému místu u stropu. Podíval se tam, ale nic nenašel až na jakýsi drobný flíček v šedé omítce, odrážející světlo zářivky.
„Nechápu,“ zamumlal, ale okřídlený už se od něj odvrátil a bez dalšího se pustil mírně klesající chodbou vpravo.
Geodor si promnul bradu. Musel uznat, že elf má opravdu pádný úder. Počítal, jak dlouho ho asi ještě bude brnět spodní čelist. Došel k neutěšenému závěru a raději na to přestal myslet. Soustředil se raději na původce téhle malé nepříjemnosti.
Šli nějakou dobu chodbami mlčky, stále níž a úplně jinou cestou, než prve. Už žádné Bludiště podivných žen, žádné prosvětlené prostory. Šedá omítka na kamenných zdech nabírala tmavší odstín, jakoby byla zakouřená. Panely svítící zeleným světlem stále častěji mihotaly a blikaly. Podlaha zhrbolatěla a lesklý mramor, jímž byla pokryta ve vyšších patrech, už tady nebyl k vidění. Občas potkali protijdoucí, nebo se svezli po jezdících schodech s někým, kdo vypadal jako přízrak ze stínů.
Jak se dostávali hloub, v Geodorovi narůstalo zvláštní napětí, skoro jakoby se potápěl moc hluboko v jezeře. Na dlouhém a osamělém aescalatoru poprvé zaslechl hluboké hučení, které je od té chvíle provázelo, jen nepatrně sílící, ale neustávající.
„Vím, kdo jsi,“ ozval se Geodor, když scházeli ještě níž zakřivenou a úzkou chodbou, připomínající spíš noru nějakého zvířete. „Nebo si alespoň myslím, že to vím.“
Elf nezareagoval, ani se nezastavil.
„Slyšel jsem vyprávět příběh o dvou bratrech,“ pokračoval Geodor. „Eliarovi a Fiorilanovi z Werolinu. Oba skvělí válečníci, slyšel jsem. Oba patřili mezi Hlídače.“
Mocné perutě na elfových zádech se zachvěly, Geodora bodly do očí odlesky zelenkavého světla.
„Fiorilan patřil ke skupině Ilexe z Tariny,“ pokračoval přesto, nebo právě proto, že viděl náznak reakce. „Byl s ním, když Tevolanans zaútočil na Hranici. A po tom osudném střetu se záhadně ztratil – příběh, jak jsem ho slyšel, předpokládá, že byl zabit nebo se ztratil někde v podzemních kobkách. Ale je to jen příběh a já ho navíc slyšel už velmi dávno. Také jsem ho zkrátil… nevyprávím věci, které jsou teď nepodstatné.“
Nyní už okřídlený zastavil. Perutě se mu chvěly a záda se napřímila úzkostným způsobem, jaký je vlastní zvířatům i lidem zahnaným do kouta. Geodor se opřel o stěnu a velmi opatrně pronesl do výbušného ticha, které se rozhostilo na pozadí hučení z hloubi, jedinou větu:
„Jsi Fiorilan z Werolinu?“
„Ai,“ znělo kladná odpověď v lanijštině. A elf, aniž by se otočil, pokračoval tichým, klidným hlasem, tentokrát už freklaniskem: „Ale už nikdy, člověče, mi nepřipomínej minulost, jestli je ti život milý. Lépe – nikdy už na mne nemluv, chceš li si zachovat všechny kosti v těle zdravé.“
Geodor přikývl, ale uvědomil si, že to elf nemohl vidět. Rychle tedy zašeptal: „Rozumím.“
„Jdeme,“ zavrčel elf. „Věř mi, že se tě velice rád zbavím, i když to bude znamenat, že tě zanechám v nula jedničce.“
Prošli ještě jednou temnou chodbičkou, jejíž stěny už byly téměř černé. A stanuli u schůdků, vedoucím dolů, k neoznačeným dveřím z kovových plátů. Tak nějak si Geodor představoval bránu podsvětí. Nic zbytečně okázalého, ale zcela určitě chladný kov, vzbuzující dojem jakéhosi netečného zla.
„Za těmito dveřmi začne tvůj nový život,“ řekl elf a Geodorovi se zdálo, že v jeho tvrdé tváři čte stopy zlomyslného uspokojení a současně, v rozporu s tím, náznak soucitu. Věděl Fiorilan z Werolinu, co je ukryto na druhé straně těchto dveří? Skrýval se tam důvod, který z legendárního Hlídače udělal Tevolanansova přisluhovače?
„Pokud jsi moudrý, budeš si pamatovat, co jsem ti řekl,“ dodal okřídlený. „A ušetříš si mnohou nepříjemnou zkušenost.“
Prsty, silné jako kovářské kleště, se sevřely kolem Geodorovy paže a postrčili ho ke schodům. Geodor se vyvlékl z elfova sevření a zamračil se na něj.
„Půjdu sám!“
Okřídlený se jen ušklíbl – tetování, zasahující přes jeho skráň, tím získalo zlověstnější tvar. Mávl rukou. To gesto Geodor správně pochopil jako výzvu a sešel po deseti schodech ke dveřím.
Přitlačil na ně dlaní, ale nepovolily. Teprve když elf zmáčkl jakýsi výstupek v kamenné zdi, ozvalo se zabzučení a dveře se s cvaknutím pootevřely. Geodor se zhluboka nadechl, a prošel jimi vstříc svému „novému životu“.
***
Když Andrej otevřel oči, zaútočila na něj oslnivá běloba. Raději se stáhl zpět do konejšivé temnoty pod víčky. Spolehl se prozatím na pouhý hmat. Pod prsty cítil látku, ani hrubou, ani nijak zvlášť jemnou, ale dýchající příjemným chladem. Ležel na pružné matraci, podle šustění, které se ozývalo při každém pohybu, nacpanou senem nebo slámou – nutno říct že čerstvým a čistým. Cítil dokonce slabou vůni, vzpomínky umírající trávy na léto a slunce a život.
A právě ve chvíli, kdy si tento vjem v duchu popsal, zaslechl zdálky tichý hlas, tak sladký a melodický, že na okamžik nevěděl, jestli ještě nespí.
„Pouští horkou a chladem skal,
pro ni se brala, jen stále dál.
Zachránit dítě a s ním i zem,
před tím, co sám si říká král.“
Andrej by málem vyskočil a hledal, kde je Rina, tolik mu ji ta píseň připomněla. I hlas, který ji zpíval, tak čistý a jemný, podobný zurčícímu potůčku. Přesto se však lišil, v drobnostech, kterých si Andrej všiml časem: Rina – alespoň v poslední době – měla hlas trochu chraplavější, víc unavený a malinko vyšší. Ty rozdíly se těžko hledaly, bylo to jako rozeznávat mezi dvěma vodami ze dvou pramenů ve stejném pohoří. A když Andrej vzápětí uslyšel refrén, málem doopravdy vstal, protože si dobře vzpomínal, kdy jej poprvé slyšel. A z jakých úst.
„Od lesa vane čerstvý vítr,
zná zprávu radostnou:
že Sanvis, naše královna
zas chová dceru svou.“
„Rino,“ řekl, vyslovil to jméno, jakoby čekal, že se nad ním jeho nositelka nakloní a něžnými dlaněmi mu přejede bolavé oči.
„Maličkou Layvaiu, vládkyni vod,
unesl Seveřan až do svých skal.
Sestře tak uchystal největší svod,
aby jí moc a snad i život vzal.“
Jak naslouchal tónům písně, zpod víček mu vytékaly slzy. Pomalu se probíral z omámení dlouhým spánkem a stejně pomalu, ale tím drtivěji, na něj doléhala tíha všeho, co se dosud stalo.
„Jen s tichým Roháčkem putovala
Sanvis tak sama a vystrašená.
Bezpečí své vlastní do hry dala,
útrapám nelidským vystavená
Když znovu dcerušku v náruč jala,
Zlý dal svým nestvůrám povel k boji.
Tak paní lesů je obklíčena,
Freklanská skaliska neskryjí ji.“
Už to nemohl vydržet, nemohl jen tak ležet, poslouchat a nevědět, co je kolem a hlavně kdo…
Posadil se, otevřel oči.
„Královna do rukou kámen bere,
ten ze všech nejdražší pozvedá.
Ohromná zář se do všech stran dere,
strach temné nestvůry posedá.
Na hřbetu Roháčka, jednorožce,
šťastně pak unikla oslepeným,
hranici přejela toho rána,
domů se vrátila s dítětem svým.
Tak pověz větře můj milý,
jak mám to oslavit?
Chci tančit, zpívat, jásat jen,
s přáteli veselit.“
Stará certhynijská píseň Andreje vedla jako barevná stužka. Vylezl ze své postele, stojící v rohu pokoje s vysokánským stropem. Téměř neviděl kolem sebe, tři veliká okna ve stěně naproti dveřím propouštěla dovnitř sluneční jas, který Andreje oslepoval. Pokoušel se uhádnout, jestli je ráno, nebo už večer – slunce každopádně stálo dost nízko. Nakonec to ale vzdal, když vyšel z pokoje a ocitl se v tmavé chodbě, na jejímž konci rozeznával tlumené světlo, jakoby ústila do skleníku. Zpěv se ozýval z levé strany, kde Andrej našel pootevřené dveře. Opatrně na ně zatlačil, otevřely se hladce a bez skřípotu.
Vešel do čtvercové místnosti, z níž vedly čtvero dveří. Jedněmi z nich právě vešel. Podél volných stěn rozeznával, v příšeří dost nejasně, visící pláště a kožešiny. U podlahy se pod nimi rýsovalo několikero párů bot, od vysokých jezdeckých až po obyčejné střevíce.
„Hmmm, to vypadá, že jsem vlezl do šatníku,“ ušklíbl se.
Smysl pro slušnost ho nabádal, aby se vrátil a počkal, až se objeví někdo z jeho zachránců a hostitelů. Ale zvědavost mu nedala: musel zjistit, kdo a kde to zpíval.
Ona osoba už sice zmlkla, Andrej si byl však poměrně jist, že zpěv slyšel z místnosti vlevo. Nahmatal mezi kabáty dveře. Pod prsty cítil spletité řezby a marně mezi nimi chvilku hledal kliku. Začínaly ho studit chodidla, což si kupodivu uvědomil až teď. Přitom na chladné kamenné podlaze stál už hezkou chvíli.
Přešlápl, protáhl si paže. Najednou si nebyl jistý, proč se vlastně chce do zavřeného pokoje tolik dostat. Slyšel odtud vílí zpěv, ano, a co má být? Možná by se měl spíš starat sám o sebe.
Zaváhal, přitáhl si těsněji k tělu volnou košili, do níž ho nejspíš převlékli, zatímco byl mimo. Zarazil se a ztuhl. Náhlým strachem se mu stáhl žaludek. Hmátl po váčku na hrudi a zasténal úlevou, když jej bezpečně sevřel v dlani. Musel se opřít o stěnu, udělal se mu slabo. V žaludku, jakoby se tento orgán probudil šokem, se mu svíjeli zubatí ještěři hladu.
Chystal se vrátit zpět do pokoje, z nějž odešel, když se zpoza dveří, u nichž stál, ozval znovu ten něžný, vílí hlas.
„Budete zase v pořádku, obě dvě.“
Když neznámá nezpívala, její hlas se od Rinina lišil nepřehlédnutelně. Příliš hrubý a silný. Andrej se otočil a vykročil ke dveřím do chodby.
„Nic už nikdy nebude v pořádku,“ ozvala se však odpověď a ačkoli ji Andrej sotva slyšel, přiměla ho zastavit.
Ta slova plná beznaděje nemohl vyslovit nikdo jiný než Rina. A Andreje přiměla obrátit se zpátky.
Chtěl na dveře zabušit, ale jakmile se jich dotkl a trochu přitlačil, zlehka se otevřely. Bezděky si zakryl oči, když se mu do nich opřelo sluneční světlo, těžké a narudlé.
„Takže je večer,“ napadlo ho nesouvisle.
Zamžoural před sebe a zjistil, že sluneční paprsky už nejsou zdaleka tak agresivní. Spíše příjemně prosvětlovaly scénu, který se tu otevírala.
Pokoj měl přibližně stejné rozměry, jako ten, z něhož Andrej vyšel – alespoň pokud to mohl posoudit, podle vysokého stropu a tří oken na západ. Pod okny stály tři postele, v rohu stůl a několik židlí. Podlaha však byla, oproti ostatním místnostem, které měl už Andrej tu čest navštívit, pokryta kobercem, sešitým z různě barevných a různě velikých hadříků. Koberec představoval pro Andrejovy bosé nohy příjemnou změnu oproti studené kamenné podlaze.
Ještě si stačil všimnout několika tapisérií na zdech a neumělého portrétu nějakého muže, který visel nad jednou z postelí. Pak už celý jeho pohled zabrala štíhlá plavovlasá víla, která se zvedla od jedné z postelí a teď stála tak blízko před ním jak to jen šlo, aniž by překročila zdvořilostní hranici.
„Proč jsi sem tak vtrhl,“ zeptala se a pro jistotu mu zamávala dlaní před očima, snad se jí zdálo, že se dívá příliš zasněně. „Hej, vnímáš mne? Tady musí být klid. Ty dvě potřebují klid, aby se uzdravily. Koneckonců, ty by sis mohl taky ještě poležet.“
Změřila si ho pohledem jiskřivých modrých očí, až Andreje zamrazilo. Uvědomil si taky, že asi nevypadá nejlíp – jestli se to, jak se cítí, odráží na vzhledu, tak je na tom hůř než starý zmoklý kocour.
„No, já… emmm, no… zase půjdu.“
„Počkej,“ ozval se za zády plavovlasé víly Rinin hlas, slabý, ale dostatečně vážný, aby Andreje přinutil poslechnout. „Chci aby tu zůstal, Selierin. Udělá mi to dobře, vážně.“
Plavovláska trochu poodstoupila a Andrej konečně mohl vidět na postel, v níž Rina ležela. Žaludek se mu při tom pohledu sevřel ještě hůř než prve hladem. Téměř polovílku nepoznával. Poslední dobou to s ní nebylo valné, jistě, ale tak prudkou změnu k horšímu nečekal. Rina připomínala figurku z čirého skla, potaženou mokrým papírem. Jediné, co v jejím obličeji mělo trochu barvy, byly rty rozpraskané horečkou a planoucí oči.
Andrej zapomněl na plavovlasou vílu i na všechno ostatní kolem. Velice opatrně, jakoby se bál, že se rozpadne v prach, se posadil na okraj postele a naklonil se k Rině. Sám na sebe se zlobil za to, že kromě lítosti a smutku cítí i neurčitý odpor, ale nedokázal si pomoci. Když nemoc přesáhne jakousi pomyslnou hranici, vzbuzují všichni její nositelé podvědomý odpor okolí.
I když se proti odporu staví láska.
„Co je to s tebou,“ řekl Andrej. Cítil, jak ta slova znějí hloupě a prázdně. „Ty jsi… jsi… vypadáš… jéžiši, co se to s tebou stalo?“
Pokusila se na něj usmát a Andrej raději odvrátil oči, protože mu v tu chvíli připomněla egyptskou mumii s vyceněnými zuby. Tak hubená, tak křehká… Bože!
„To je daň modrobýlu,“ zašeptala. „Celou tu dobu… bylo mi zle, ale ještě ne nejhůř. Teď se projevuje to, co se už dlouho střádalo.“
„Věděla jsi o tom?“
„Jistěže o tom věděla,“ vyštěkla plavovláska, když Rina jen unaveně odvrátila hlavu. „Moc dobře znala cenu, kterou zaplatí za to, aby mohla dál používat moc irien wera.“
„Co?“ duchaplnější věta Andreje jaksi nenapadla.
„Ty hloupé husy z lesů jí vyhnaly,“ pokračovala víla. „Nemají rády nikoho, kdo se od nich moc liší. A Rina udělala tu chybu, že to nepřenesla přes srdce.“
Po těch slovech v tom měl Andrej ještě větší zmatek. Vysvětlení ho však vůbec nezajímalo.
Je mi jedno, jak k tomuhle došlo. Hlavní je, že se to stalo a že s tím musíme něco udělat!
Polkl hořkou slinu a podíval se zpátky na Rinu. Setkal se s jejím pohledem. Ty oči, něžné a přesto pronikavé, oči barvy medu, se nezměnily. V nich zůstalo živé to, co bývalo Rininou krásou.
„Uzdravíš se?“ Andrej jí stiskl ruku, která mu připomínala ptačí pařátek. „Co říkali? Budeš zdravá?“
„Selierin tvrdí, že ano,“ Rina mluvila pomalu a ztěžka. „Ale někdy, věř mi, Andreji, si přeju, aby to skončilo. Radši nic, než tohle.“
Nemohl to vydržet, pohled z očí do očí a ta slova, o nichž věděl, že jsou myšlena naprosto upřímně. Vyskočil a obrátil se na Selierin, jak se, jak pochopil, plavovlasá víla jmenovala.
„Je jí špatně? Můžete s tím něco udělat, sakra?! Nějak jí pomoct! Já… nemůžeme jí takhle nechat, přece se musí něco…“ hlas se mu třásl.
Srdce mu bušilo, jakoby vyběhl deset pater a hlava se mu točila. Prázdný žaludek se svíral. Andrej se zapotácel. Selierin ho mlčky vzala za ramena a pomohla mu posadit se na jednu ze židlí. Trochu se mu ulevilo a strach, že sebou zase praští, polevil. Andrej byl rád – přestože na celé situaci neshledával nic povzbudivého, aspoň si nepřidá do své soukromé sbírky další omdlení.
„Pomáháme jí, jak můžeme,“ řekla mu Selierin, která si mezitím přitáhla židli a posadila se naproti němu. „Dalia je dobrá léčitelka, a myslím, že Rina se nakonec zmátoří. Už nikdy nebude úplně zdravá, některé škody, které modrobýl napáchal, nenapraví ani Dalia a nenapravila by je ani samotná Sanvis.“
Andrej se neklidně ohlédl na Rinu, nemohlo jí být příjemné, že o ní víla mluví, jakoby v místnosti nebyla. Rina měla zavřené oči a na lících se jí třpytila vlhkost.
Slzy.
„Nechte toho,“ sykl Andrej na Selierin. „Už tak je jí dost blbě, ne? Tak se o tom nemusíme bavit!“
„Myslela jsem, že to chceš slyšet,“ plavovláska pokrčila rameny a Andrej si bezděky obdivně povšiml skvělé křivky její šíje a dmoucích se ňader.
Přestaň! Rina se trápí tak, že by nejradši umřela a ty můžeš myslet na jinou, sakra?!
„No, tak budeme mluvit o tobě, Andreji,“ naklonila se k němu. „A raději půjdeme jinam. Tady bychom rušili nejen Rinu.“
„Dobře. Jenom se s ní rozloučím.“
Opatrně se zvedl, nechtěl zase zažít ten nával slabosti. Sklonil se nad Rinou a pohladil ji po tváři. Zjistil, že i na dotek je jako hedvábný papír. A strašlivě chladná.
„Rino?“
Nic. Víčka se jí jemně chvěla, hruď se pravidelně zvedala a klesala. Andrej jí opatrně otřel z tváří slzy a nechal ji spát. Obrátil se na Selierin.
„Musíte jí dávat nějaký voblbováky, co?“
„Pssst,“ zamračila se na něj a střelila pohledem do rohu místnosti. Tam, skrytá ve stínu, stála ještě jedna postel. Andrej si ji teprve teď pořádně prohlédl a zjistil, že tvář na sněhobílém polštáři, tvář jen o maličko zdravější než ta Rinina, patří Vivianě. Vlasy, rozestřené kolem hlavy, dělaly dojem stínu, do něhož se žena propadá. Zelené oči, jindy tak bystré a živé, teď hleděly zamženým pohledem kamsi do stropu. Rty se pohybovaly, ale nevycházel z nich žádný zvuk.
„Cože?“ vyjekl Andrej, ale Selierin ho popadla za paži, na vílu překvapivě silným stiskem, a vystrkala ho za dveře.
Andrej by se koneckonců těžko postavil na odpor i síle mnohem menší. Tak zesláblý a hladový se naposledy cítil, když ho na pláních objevil létající muž.
A byla to vlastně pravda, nebo jen blouznění?
Selierin ho vedla zpět do pokoje, v němž se prve probudil. Slunce mezitím stačilo klesnout níž, takže už neoslňovalo, a Andrej si mohl pořádně prohlédnout, kde se vlastně nalézá. Místnost byla hodně podobná té, v níž ležela Rina, jen zařízená mnohem více stroze. Žádný koberec, stěny holé. Dubový stůl, tady postavený ve středu volného prostoru, vypadal mnohem bytelnější, ale taky používanější, než ten u Riny. Jen letmým pohledem na něm Andrej rozeznal rozlitý vosk, škrábance a rýhy jak na želvím krunýři a jeden uražený roh horní desky. Stolu si teď ale zrovna nejpečlivěji nevšímal, spíš dvou mužů, kteří u něj seděli. Závršan Lurn a Darés, zabraní v hovoru tak, že si Andrejova příchodu sotva povšimli.
Na obou ještě bylo vidět následky apokalyptické bitky, ale vypadali už celkem svěže.
„Zdravíčko, Andreji,“ pozdravil Darés, když Selierin zavřela dveře možná s větší razancí, než bylo nutné. Díval se však přitom na vílu místo na chlapce. Andrej si pomyslel, že se mu ani nediví. Selierin byla mimořádně hezká a on teď… raději nemyslet.
„Ahoj,“ zamumlal. „Byli jste tu, když jsem se vzbudil? Já… možná jsem si toho nevšim, byl jsem trochu zblblej.“
„Ano, trochu mě udivilo, že ses probudil a hned vyrazil z pokoje, jako by ti hořelo za patami,“ kývl Darés. „Ale vypadal jsi docela svěží, tak jsem tě nechal být. Zato teď… je ti zle?“
„Spíš mám hlad,“ řekl Andrej, raději se ale posadil na svou postel. „Jak dlouho jsem spal? Kde přesně teď jsme… a kde… kde jsou ostatní? Kde je Daner?“
Stáhlo se mu hrdlo, když si uvědomil, v jaké situaci je naposledy nechal. Ostatní mohli být klidně mrtví. Vlastně mohl považovat za zázrak, že před chvílí mluvil s Rinou a že tu teď sedí Darés s Lurnem, nezmrzačení a živí…
Připomněla se mu Vivianina tvář, již na krátkou chvíli zahlédl a pomyslel si, že všichni ze skupiny asi takové štěstí neměli.
Vjel si rukama do vlasů a opřel si čelo o dlaně. Spíš ucítil, než viděl, jak se Selierin posadila vedle něho. Voněla jako mladé jehličí a kvetoucí stromy.
„Co se stalo s Vivianou?“ položil poslední otázku, na niž možná ani nechtěl znát odpověď. Možná proto ji vyslovil pološeptem.
Selierin ho objala kolem ramen.
„Všechno chce svůj čas,“ začala konejšivě a moudře, ale Andrej jí odstrčil. V břiše mu hlodala už téměř bolest z hladu; strach a nervozita ještě zvyšovaly nevolnost.
„Já nebudu čekat, sakra!“
„Dobře,“ víla si odsedla a náhle z ní čišel chlad, oproti předchozí vlídnosti a náklonnosti přímo děsivý. Andreje zamrzelo, že se na ni tak utrhl, ale zřejmě už bylo pozdě pokoušet se to napravit.
Zabloudil pohledem ke stolu, jestli Darés a ten ze Závrší neposlouchají. Zdálo se, že jsou opět zabraní do hovoru, nebo spíš, teď si Andrej všiml, do hry. Na čtverečkovaném plánu, vrytém do stolu, hráli jakousi složitější odrůdu dámy s barevnými kamínky.
„Brzy bude večeře, dostaneš najíst,“ začala Selierin monotónně přednášet. „Spal jsi dva dny. Nebyl to přirozený spánek, Dalia usoudila, že pro tebe bude posilující, tak ti dala nějaký odvar. Jste na Ribryka Lieser. Ještě než se zeptáš, znamená to Poslední hlídka a je to hraniční pevnost Hlídačů. Z vaší skupiny jsou všichni živí, i když hlavně díky Dalii. A Danera máš hned támhle, spí.“
Andrej pohlédl směrem, kterým ukázala. Znovu rohová postel a stín, ale tentokrát na bílém polštáři nezářila temně Vivianina hříva, ale Danerova pocuchaná kštice. Pod zpola odhrnutou dekou na jeho rameni viděl Andrej svítit obvazy. Zatrnulo mu – ano, čekal a vlastně se v duchu i smířil s tím, že někdo z těch kdo ho provázeli zemře nebo bude minimálně raněn. Tohle byla vlastně ta lepší alternativa. Přesto, když si ji uvědomil jako skutečnost, moc ho nepotěšila.
Jeho vzpomínky na dění poté, co se jim na pláních objevili v patách pronásledovatelé, nebyly právě jasné. Přesto si pamatoval, že ostatní opustil. A i když ho k tomu vlastně přemluvili, cítil se teď zahanbený a nesvůj.
Vyvázl lacino. Daner tu leží, možná těžce raněný, Rina pomýšlí na smrt jako na vysvobození, Viviana je buď v šoku nebo šílená… a on? Kromě toho, že mu kručí v břiše a trochu se mu točí hlava, je vlastně zdravý a v relativní pohodě.
„Promiňte,“ otočil se na Selierin, zkroušený a pokorný. „Jsem blbec, co? Já jenom… vlastně nic.“
„Přijď se potom najíst,“ řekla víla a vstala. „Jídlo do postele ti rozhodně nosit nebudu. Oblečení máš támhle v truhle.“
Jakoby chtěla zmírnit strohost svých slov, plácla Andreje po zádech a usmála se na něj. Možná by ho to potěšilo, už proto, že pro smějící se Selierin slovo nádherná nestačilo. Ale nad Andrejem se zase zatáhly soukromé černé mraky a nezdálo se, že by chtěly v nejbližší době odtáhnout.
Vypadá to, že dobrou náladu můžu mít tak deset minut potom, co se probudím z dlouhýho bezvědomí, napadlo ho. Protože pak si na vzpomenu, co se dělo a všechno jde zase do hajzlu.
„Co budu dělat dál?“ spíš jen nahlas přemýšlel, ale víla, už na odchodu, tu otázku vztáhla na sebe.
S rukou na klice se na něj podívala a on poprvé uviděl v jejích čirých, nebesky modrých očích stín.
„Děkuji Mawirovi, že to není má věc,“ řekla. „Co budeš dělat dál, se musíš rozhodnout sám, Deslönyle.“
Velice tiše otevřela dveře a vyklouzla ven. Ještě mihnutí modrého lemu šatů a klapnutí zavíraných dveří.
„No díky,“ zamručel Andrej. „Takhle už mi dlouho nikdo neřekl.“
Natáhl se na postel a zavřel oči. Život zase získal podobu svědivého, bolestivého vředu a Andrej nevěděl, jestli to vůbec kdy cítil jinak.
Za vysokými okny se setmělo. Andrej seděl na kraji Danerovy postele a díval se, jak taje vosk na svíci, hořící v mosazném svícnu na drobném výstupku vedle okna. V hlavě měl prázdno. Před chvílí se konečně dosyta najedl, na hlad už si tedy nemohl stěžovat, ale jakmile zaplnil žaludek, nastoupila otupělost a malátnost.
Chtěl jít k Rině, ale Selierin ho vystrkala ze dveří s tím, že vílka spí. Andrej se chvíli potuloval kolem, prohlížel si obrazy v dlouhé chodbě – bylo jich jen pár a všechny stejně amatérské – dokud se nevytratily poslední sluneční paprsky. Pak se musel vrátit.
V hlavě mu hučelo, jen s obtížemi se bránil ospalosti. Ještě nebylo pozdě, tipoval, že bude tak kolem půl osmé. Nastal podzim a Andrej si s neurčitou obavou pomyslel, že za chvíli tu bude zima. V Certhynii možná neznali sníh a mráz, ale teď se nacházel dost daleko na severovýchodě.
Hranice Stínu.
Vzpomněl si, jak poprvé slyšel tohle slovní spojení. V Lörinelé Fanil, někdy před staletími.
Povzdechl si. Aniž by si pořádně uvědomoval, co dělá, přetáhl si přes hlavu šňůrku od váčku s Lönirem a teď držel tu nicotnou věcičku na dlani a tupě na ni civěl. V očích mu ještě přetrvával obraz plamene svíčky a překrýval se s tím, co doopravdy viděl.
„Co budu teď dělat…“ zašeptal stejně, jako když tu ještě byla Selierin.
Cíl jeho cesty se mu zdál čím dál tím nejasnější.
Jdi na sever a znič Tevolananse. Jasně. Dokud cestoval, ještě to šlo, ale teď… Sever je strašlivě obsáhlý pojem. Začíná sever, který myslela Sanvis, až za Hranicí Stínu, nebo už tady? A má snad přeběhnout onu pomyslnou hranici, postavit se doprostřed pole a čekat, až se něco stane?
Jistěže ne. Jenže co jiného má dělat? Prostě jít dál?
Několikrát ostatním nabízel, aby se vrátili. Že ho nemusejí doprovázet. Teprve teď se ale skutečně ocitl sám a zjistil, že si neví rady. Nemá dost síly pokračovat bez toho, aby mu někdo pomáhal.
Tyhle úvahy bolely, i když se Andrejovi v hlavě převalovaly pomalu, mátožně. Možná, kdyby dokázal myslet ostře a jasně, že by to bylo lepší. Nebo taky bolestivější.
Potřeboval si s někým promluvit. Daner pořád spal a Darés, jehož jediného by si teď Andrej troufl oslovit, někam odešel s Lurnem Závršským.
Ač se tomu bránil sebevíc, Andrej nemohl nezačít počítat, kolik přátel mu tahle cesta vzala. Naposledy to byl Geodor, se svým otcovským přístupem a chápavou myslí. Teď možná ztratí i Danera a Vivianu. O Rině raději nemluvě.
A v přeneseném smyslu nejspíš přišel o všechny. Ti, kteří jsou na tom ještě dobře, si uvědomili, že tahle cesta nemá cíl, snad kromě smrti, a opustili ho. Připomenou mu jeho slova, tolikrát opakovaná, že jejich doprovod nepotřebuje.
Nemohl zadržet chraptivé vzlyky, které se mu draly z hrdla. Položil váček s Lönirem ledabyle vedle sebe, skryl si obličej v dlaních a zavřel pálící oči.
Nepřipadal si ani trochu jako hrdina, chystající se spasit svět. Právě v tuhle chvíli nebyl ničím víc, než chlapcem, který se ocitl příliš daleko od domova a od všeho, co měl kdy rád.
„Já už nechci… kristepane, nechte mě všichni bejt… už nechci!“
„Andreji?“
Trhl sebou, když se vedle něj ozval slabý Danerův hlas. Rychle si setřel z tváří slzy a zatvářil se co nejdrsněji. Kámen světla nenápadně shrábl po košili.
„Co?“ otočil se k Danerovi. „Už ses vzbudil?“
„Jak vidíš,“ Daner se slabě pousmál. „Děje se něco?“
„Ne. Všechno je v pohodě,“ odpověděl Andrej až příliš rychle. „Můžeš mi říct, co se stalo, když jsem… no, když jste tam zůstali sami?“
„Hlavně se neobviňuj, že jsi nás tam nechal.“
„Neobviňuju se, jenom mě to štve.“
„Hmmm,“ Daner sklouzl pohledem na své zafačované rameno. „Všichni jsme to přežili, až na toho Rinina vlka. Alun nás dohonil a trochu jsme se… trochu jsme se poprali s jeho muži.“
Chraplavě se zasmál. Neznělo to zrovna vesele.
„Vím jenom, že do mě něco narazilo a já jsem upadl na zem. Později mi řekli, že mě někdo propíchl kopím a že jsem málem umřel.“
„Bylo to hodně zlý?“ zeptal se Andrej tiše. Falešně veselý tón Danerova hlasu ho nemohl oklamat.
„To tedy bylo,“ řekl Daner po chvilkovém zaváhání. „A nebýt Hlídačů, asi bych tu s tebou takhle nemluvil.“
„Víš, co je s ostatníma? Viděl jsem jenom Rinu, Darése a Lurna… jo… a Vivianu.“
„Nevím. Byl jsem vzhůru trochu déle než ty, ale ani jsem se nedostal z postele.“
Oba chvíli mlčeli. Daner měl zavřené oči a skoro se zdálo, že zase usnul, když se najednou nesmírně tiše zeptal: „Viděl jsi Vivianu s Rinou. Jak jsou na tom?“
„Rina bude v pořádku,“ opakoval Andrej po Selierin, i když tomu sám pořádně nevěřil. „Ale Viviana… já nevím, mě přišlo, že je úplně mimo.“
Pokoušel se přijít na výstižnější slova, ale než se mu to podařilo, Danerovi klesla hlava – znovu usnul.
„Ale snad to bude dobrý,“ pokusil se Andrej přesvědčit sám sebe.
Navlékl si řemínek od Löniru zpět na krk s pocitem, že strká hlavu do oprátky. Pak se zvedl a tiše se vrátil do svojí postele.
