Piloti doletěli k lodi. Byla naprosto nehybná a vypadala opuštěná. Jeff spustil sken. Na displayi se mu objevily nejrůznější údaje, ale palubní počítač ji nedokázal identifikovat. To znamenalo, že ji ještě žádny jiný sběrač v mlhovině neviděl a před tím, než se sběrači do mlhoviny nastěhovali, ještě neexistovala. Vypadala, že byla úplně nová a technicky velmi vyspělá.
„Zdá se, že pilot ještě žije,“ oznámil překvapeně Jeff. „Ale stejně ho nemáme jak zachránit, na to by bychom potřebovali hangár.“
„No možná že by to šlo,“ napadlo Amber. „Má na sobě skafandr?“
„Jo, má. Co chceš dělat?“
Amber se se svým letounem opatrně přiblížila k neznámé lodi. Mezitím si zajistila skafandr a z kabiny odčerpala vzduch. Pak otevřela okno kabiny, vzala do ruky speciální kladivo na rozbíjení nerozbitných oken, určené k situacím, kdy se pilot potřebuje dostat ven, ale okno kabiny je zaseklé, vstala a odrazila se ode dna kabiny směrem k lodi.
„Kašli na něj, je to moc nebezpečný!“ ozval se z vysílačky Jeff.
Amber ale pokračovala. Plyn v mlhovině je poměrně hustý, takže se v něm dá docela dobře „plavat“, takže pro Amber nebyl problém se dostat až ke kabině (nebo spíš můstku, protože to vlastně byla taková menší místnost s velkým sklem vepředu) lodi, kde se zachytila na okraji okna. Vzala kladivo a vší silou do něj praštila. Tím v něm vytvořila sice jen asi deseticentimetrovou díru, ale narušila tím pevnost celého okna a to si kvůli přetlaku v kabině celé vysklilo. Střepy letěly všude kolem, ale Amber se stačila schovat za roh lodi. Jakmile střepy odletěly někam daleko, přehoupla se přes okraj vyskleného okna do kabiny... a tam dopadla tvrdě na podlahu. Umělá gravitace zdá se stále fungovala, což bylo překvapivé vzhledem k tomu, jak nečinně vypadala loď zvenku. Zvedla se a oprášila si skafandr. Přistoupila k pilotovi, který nehybně seděl ve svém křesle. Ruce měl svěšené a nevypadal moc živě.
Amber se přesvědčila, jestli měl správně zapnutý skafandr a tudíž jestli přežil náhlé odvanutí vzduchu. Brát s sebou mrtvolu by totiž bylo velmi nepraktické. Zdálo se, že ano. Všimla si, že pilot drží něco v pravé ruce. Vypadalo to jako nějaký malý přístroj, ale většinu ho zakrývaly pilotovy prsty, takže nebylo poznat, co to je. Amber se pokusila mu přístroj vzít, ale držel ho pevně, přestože byl v bezvědomí.
No co, zjistí se to pak, pomyslela si Amber.
„Co ti tam tak trvá?“ ozval se náhle Jeffův hlas z vysílačky.
„To víš, já se tak ráda procházím neznámou lodí uprostřed mlhoviny, chráněná jen skafandrem,“ odpověděla ironicky Amber. „Musím si to užít.“
Neohrabaně zvedla trosečníka z křesla. Byl těžší než se zdál, tak pod jeho vahou málem spadla. Dotáhla ho až k oknu, jednou rukou se chytila rámu a druhou se snažila přetáhnout pilota ven, kde už nevládla umělá gravitace. To se jí nakonec i podařilo.
„A co teď?“ ozval se znovu Jeff, který všechno sledoval ze svého stíhače. „Přivážeš ho za loď?“
„Ne, dám ho do nákladního prostoru. Já vím, že by tam nemusel přežít to přetížení, ale tady by nepřežil už určitě.“
Jeff nic nenamítal.
Amber se odrazila od trupu lodi směrem ke svému letounu. Trosečníka držela za ruku. Moc daleko se jí ale odrazit nepodařilo a s takovou zátěží se dalo těžko plavat, ale nakonec se jí přece jen podařilo se tam dostat. Trosečníka pak nechala vznášet se volně ve vzduchu a sama přeručkovala ke kabině, odkud otevřela víko nákladního prostoru. Potom přeručkovala zpátky, vzala trosečníka a zamířila s ním k horní části letounu.
Nákladní prostor sběračských stíhaček nebyl nijak velký. V podstatě se v něm nikdy nic nepřeváželo a většina pilotů vůbec nevěděla, k čemu ho tam technici přidali.
Amber do něj doslova nacpala trosečníka. Neměl sice moc pohodlí, ale je lepší se probudit s bolestmi celého těla, než umřít v pohodlném křesle. Amber se ještě naposledy pokusila vyndat mu z ruky ten malý přístroj. Ale ani teď se jí to nepodařilo, tak zavřela víko.
Nasedla do pilotní kabiny, zavřela okno a napustila vzduch.
„Můžem,“ oznámila.
Oba piloti vyrazili vstříc nekonečné mlhovině. Tedy, vypadala nekonečná.
*****
„Ne, můj pane, ani na téhle stanici není,“ oznámil důstojník na můstku po shlédnutí údajů na displayi.
„Přesto ji zničte,“ odpověděl mu mohutný hlas zezadu. „A oznamte ostatním lodím, ať odteď ničí všechny pirátské stanice. Stejně by nám překážely v pozdějším útoku.“
Z obrovských děl na plášti lodi vylétlo několik snad ještě větších kulatých žlutých střel, za kterými se táhnul ohon stejné barvy, prolétly oblaky mlhoviny a zařízly se do sběračské stanice. Ta se rozletěla na kusy v ohromném výbuchu. Než si vůbec posádka stačila uvědomit, že na ně někdo střílí, jejich těla se už vznášela v prostoru. I když ne úplně v celku...
„Pokračujte v hledání,“ ozval se znovu ten mohutný hlas. „Musí být někde v mlhovině.“
*****
Jeff a Amber se přibližovali k transportéru. K tomu, který měli doprovázet už asi před dvěma hodinama. Kupodivu neletěl dál ke stanici, ale stál na místě už skoro u cíle.
„Kde jste byli?“ přivítal je ne zrovna radostným hlasem jeho kapitán. „Měli jste se k nám připojit hned po odletu.“
„Něco nás zdrželo,“ odpověděl stroze Jeff. „Snad nečekáte na nás?“
„Máme tu problém. Ztratili jsme signál z Bety-3,“ řekl kapitán. V jeho hlase byl poznat strach.
Signál ze stanic se používá k navádění transportních, ale i jiných lodí v mlhovině. Je to jediná jistota, jak se v ní neztratit. Naváděcí signály používají především Sběrači a Lovci odměn, lovící v mlhovině. Kdysi i obchodní společnosti vybudovaly síť navigačních bójí, aby se jejich lodě pořád neztrácely, ale systém byl nedokonalý, tak se všechny bóje ztratily.
„Že by vzpoura kvůli kakau?“ zavtipkoval Jeff.
„Tohle není legrace. Za celou mou kariéru se nestalo, že by se stanice bez ohlášení na tak dlouho odmlčela. Myslím, že se tam stalo něco vážného.“
Teď už strach neskrýval vůbec. Bylo běžné, když se stanice na chvíli odmlčela kvůli iontové bouři, nebo opravám na vysílači, ale to bylo buď ohlášeno předem, nebo to netrvalo moc dlouho.
Odmlčení na tak dlouhou dobu mohlo znamenat jen dvě věci: 1) signál někdo ruší, 2) stanice byla zničena.
Letouny zaujaly místa tentokrát před transportem, aby měly lepší možnost ho chránit a společně celé tato skupina letěla směrem ke stanici.
Po pár minutách letu to uviděli. Nebo spíš neviděli. Tam, kde měla být stanice, nic nebylo. Jen modrá mlhovina stejně jako všude kolem. Obvykle po zničených stanicích zůstávají alespoň trosky, ale tady prostě nic, ať se koukáte na jakoukoliv stranu. Spíš to vypadalo, jako by ji někdo odtáhl.
Oba piloti i posádka transportu na to jen nevěřícně zírali. Amber spustila hloubkový sken okolí. Ukázalo se, že kolem je obrovské množství prachu a v dálce dokonce nějaké kusy trupu.
„Takže... takže ji zničili,“ konstatovala nakonec roztřeseným hlasem.
„Vypadá to tak,“ řekl Jeff téměř klidně.
„Tobě je to jedno?!“ rozčílila se na něj Amber. „Vždyť to byla naše stanice! Ty lidi jsme znali!“
„No ani moc ne. Ostatní piloti byli vždycky pryč, když jsme byli na základně, technici nebyli moc mluvní, dispečera nedávno převeleli a velitel byl idiot. Je mi jich líto jako lidí, ale ne jako přátel. Nevím jak tebe, ale mě se to tolik netýká. Hlavně že jsme živí my.“
„Ty seš tak bezcitnej!“ neskrývala Amber opovržení. „Jakto že jsem na ta to nepřišla dřív? Vždyť ty ses vždycky staral jen o sebe. Stejně jako před hodinou s tím trosečníkem. Ty bys ho tam klidně nechal!“
Jeff se zatvářil provinile. To však nikdo nemohl vidět, když byl v kokpitu své stíhačky. Věděl, že to, co říká Amber je v podstatě pravda.
„Eh promiňte, že vás vyrušuji,“ vmísil se do hádky kapitán transportu, „ale o jakém trosečníkovi to mluvíte?“
„Asi před hodinou, když jsme letěli k vám, jsme našli loď, na které byl jeden člověk. Byl živý, ale v bezvědomý. Vzali jsme ho tedy s sebou. A protože stanice byla zničena, potřebuju se připojit k vaší lodi, jinak to asi nepřežije,“ vysvětlovala.
„A vůbec by bylo dobré se k vám připojit,“ ozval se Jeff. „Nemáme dost paliva pro cestu zpátky.“
Transportní lodě nejsou dost velké, aby mohly mít hangáry. Přitom doprovodné stíhače nemají warp pohon, takže potřebují použít ten, který má transportér, nebo při delších cestách často potřebují třeba doplnit palivo, a nebo prostě piloti musejí na záchod.
Proto byl pro transportéry vyvinut speciální spoj, do kterého se letoun zahákne a jeho horní část se spojí s malou místností v transportéru. Takže pak je z něj možné se dostat ke kabině (nebo z kabiny), k nákladovému prostoru a k palivové nádrži, aniž by byl potřeba obrovský hangár. Každý transportér měl dva takové spoje.
Jeff a Amber do nich zahákli své letouny a vystoupili. K Amber přiběhl muž v bílém plášti s lékařskou brašnou v ruce. Amber mu otevřela víko nákladového prostoru a pomohla vytáhnout trosečníka ven. Položili ho na zem a začali mu svlékat skafandr. Lékař ho pak začal prohlížet.
„Přežil to?“ zeptala se naléhavě Amber.
„Ano, ale nevím, jak dlouho ho dokážeme udržet naživu. Potřebuje na stanici,“ odpověděl, „Musíme ho ihned přenést na ošetřovnu.“
Amber spolu s ním zvedla trosečníka a nesla ho směrem k ošetřovně. Cestou minuli Jeffa s kapitánem, jak se představují.
„Robert Malbone, kapitán téhle lodi,“ řekl pyšně
„Já jsem Jeff Callahan. A támhle právě prochází moje kolegyně,“ ukázal na Amber, „Amber Fossettová.“
„Zdravím,“ Amber se pokusila zamávat, ale při tom málem upustila trosečníka.
„Jeff Callahan říkáte?“ zamyslel se Malbone, „To jméno už jsem určitě někde slyšel... nechodil jste do čtvrté základní školy na Hlavní základně?“
„Jo,“ odpověděl Jeff, „a vzpomínám si, že tam byl nějakej Malbone. Vždycky mi půjčoval prachy na svačiny.“
Pak ale hlouběji zapátral v paměti: „I když vlastně ne... já je z něj vždycky vymlátil.“
Usmál se a přátelsky poplácal Malbona po zádech.
„No, radši změňme téma,“ řekl Malbone.
Mezitím Amber s doktorem donesli trosečníka na ošetřovnu. Byla to taková malá místnost, kterou vyplňovaly hlavně dvě prázdná lůžka s mnoha přístroji kolem sebe. Vypadalo to, že jsou určena hlavně k udržení pacienta naživu.
Položili trosečníka na jedno z lůžek a doktor ho hned začal napojovat na přístroje. V tom mu ale překážela pacientova rukavice, ve které stále držel onen malý přístroj. Nejdřív se pokusil mu narovnat prsty sám, ale nakonec mu s tím musela pomoct Amber.
„Takovou křeč už jsem dlouho neviděl,“ řekl doktor. „Musí to pro něj být dost důležité.“
Amber si nyní konečně mohla prohlédnout přístroj celý. Byl to malý kovový válec s konektory na jedné straně. Mohl by to být nějaký paměťový modul.
„No snad nám řekne proč,“ řekla zamyšleně Amber a při tom nespustila oči z přístroje. „Co mu vlastně je?“
Zvedla oči od přístroje a dala si ho do kapsy.
„No. Kromě toho, že má několik menších zranění, pravděpodobně způsobených pobytem v nákladovém prostoru,“ začal vysvětlovat doktor, „Má rozsáhlé popáleniny na hrudi, dost možná od nějaké energetické zbraně. Jedna plíce je zdá se dost poškozená a kvůli tomu se mu špatně dýchá. To je pravděpodobně příčina upadnutí do bezvědomí.“
Amber se dlouze zadívala na trosečníka. Vypadal dost zuboženě.
Pak řekla: „Dejte mi vědět, kdyby se s ním něco stalo,“ a odešla na můstek
Tam už byl Jeff a kapitán. Dívali se na obrazovku před sebou, která ukazovala zdánlivě nekonečnou mlhovinu. Jeff se otočil k Amber a pak zpátky.
„Letíme zpátky na Betu-1,“ řekl nepřítomně.
„Já vím,“ odvětila Amber. „Nemusel jsi mi to říkat.“
Při tom neskrývala opovržení, které k němu cítila. Stále na něj byla naštvaná, najednou jí připadal jako ten nejsobečtější člověk na světě.
Vždyť se ještě ani nepodíval na toho trosečníka, pomyslela si. A Malbone to samé.
Její myšlenky přerušil jeden z důstojníků: „Kapitáne, zachytili jsme vysílání z varovné bóje.“
Všichni se na něj podívali. Sběračské varovné bóje, jak název napovídá, vysílají varovný signál všem sběračským lodím v mlhovině. Čím vyšší je číslo, které vysílají, tím větší je globální ohrožení.
„Stupeň pět, pane.“
„Stupeň pět?“ zhrozil se kapitán. „Evakuace?“
„Ano, pane. Vypadá to, že Hlavní základna je napadena,“ řekl důstojník pohřebním tónem.
Všichni v místnosti měli vyděšený výraz na tváři.
Nastalo hrobové ticho, které přerušil až kapitánův hlas: „Postupujte podle evakuačního plánu.“
„Ano, pane,“ odpověděl mu důstojník, usedl do svého křesla a začal něco vyťukávat na panelu.
Malbone, Amber i Jeff odešli z můstku.
Hlavní základna byla napadena už mockrát, nikdy ale ne tak vážně, aby se nařídila evakuace. K tomu dokonce ani nestačí,. Když je napadena jen Hlavní základna, musí to být rozsáhlý útok na většinu sběračských stanic. A to se zdá se stalo.
Při evakuaci jsou všechny lodě povinny opustit mlhovinu a letět k opuštěné planetě jménem Meltak, několik světelných let od mlhoviny. Kromě lodí v těsné blízkosti boje. Ty se k němu měly připojit a pokusit se zachránit co se dá.
*****
„Můj pane, myslím, že jsem to našel,“ oznámil důstojník na červeně zbarveném můstku, „Je to na malé lodi mířící k okraji mlhoviny. Jen několik miliard kilometrů od nás.“
„Výborně,“ ozval se mohutný hlas za ním. „Sledujte ji.“
Gigantická žlutá loď se otočila kolem své osy a nadsvětelnou rychlostí vyrazila k okraji mlhoviny.
*****
Transportér warpem prolétal mlhovinou. Oblast Beta nebyla od okraje mlhoviny tak daleko, takže cesta trvá jen něco přes den.
Amber seděla na druhém lůžku na ošetřovně, vedle trosečníka. Upřeně se na něj dívala. Nevěděla proč, ale něčím ji ten člověk přitahoval.
Přemýšlela. Pořád nemohla uvěřit, že celá sběračská civilizace je v ohrožení. Napadaly jí otázky jako ‚Jak je to možné?‘ nebo ‚Co teď s námi bude?‘ ale taky ‚Co když je to jen porucha na bóji?‘
Mezitím Jeff a kapitán Malbone seděli v jídelně. Posádka měla jen asi tucet členů, tak v ní byl jen jeden velký stůl a protože to byl transportér jen na krátké lety, nebyla v něm kuchyň. Jen lednička, ohřívač a konvice. Konzervy se braly přímo ze skladu.
Na stole stály dva šálky kávy.
„Já ji nechápu,“ začal Jeff. „Doteď byla normální a najednou bum, zničí jí základnu a úplně se změní. Úplně mě zavrhla!“
Kapitán poslouchal. Rád si popovídal konečně s někým jiným, než se svou posádkou. Stejně jako každý dlouho sloužící kapitán si už dávno neměl s posádkou co říct.
„A jak strašně riskuje kvůli lidem co nezná...“ pokračoval Jeff.
„Asi chce prostě pomáhat lidem,“ řekl Malbone
„Jo, proti tomu nic nemám, ale ať takhle strašně neriskuje. Nechci se dožít doby, kdy se budu sklánět nad jejím hrobem a říkat: ‚Já tě varoval, Amber, nemělas mu pomáhat‘“
„To víte, ženský – neuvědomujou si co dělaj.“
Jejich rozhovor přerušil poplach, který se rozezněl po celé lodi. Rozsvítila se červená světla a začaly houkat sirény. Podívali se směrem k můstku, nechali kafe tam kde je a okamžitě tam běželi. Po cestě se ještě setkali s Amber. Na můstku byly na hlavní obrazovce vidět hvězdy. Jeff ani Amber ještě hvězdy nikdy neviděli, takže nimi byli ohromeni. Posádka lodi už několikrát byla mimo mlhovinu, tak na ně byla zvyklá.
„Co se děje?“ zeptal se naléhavě kapitán.
„Dostali jsme se z mlhoviny, ale nezastavili jsme sami. Nějaká velká loď nás zastavila,“ odpověděl jeden z důstojníků, něco naťukal na panelu a na obrazovce se objevila gigantická žlutá loď s obrovskými děly.
„Vysílají,“ řekl jiný důstojník.
Z rádia se ozval mohutný hlas: „Máte na palubě zrádce. Vydejte nám ho, nebo budete zničeni. Máte pět sekund na rozmyšlenou,“ řekl rázně.
