„Milý synku, začínají prázdniny a já s tatínkem pojedeme na dovolenou. A ty budeš u babičky Violy,“ řekla matka a dodala sladký úsměv, připadal mi sladký jako česnek v čokoládě!
Nafouknut jako bývá babička - Bublina jsem odešel do svého pokoje a tam jsem nevěděl coby. Televize, rádia a přebytečnou elektroniku mají pouze zbohatlíci. Moje televize je výhled z okna, rádio jsou venkovní zvuky a hluky.
S myšlenkou, co u zbohatlé babičky, jsem usnul. Ráno mě vzbudili, ať se sbalím, že babička přijede za dvě hodiny, a Velká máma mi hodila nejkrásnější elegantní kufr, udělala česnek v čokoládě a práskla dveřmi.
„Co to do ní vjelo? Asi je nervózní, dneska jedou.“
Už jsem byl sbalen a táta mě uviděl.
„Jerry, jak to vypadáš? Violeta bude šílet, jdi se převléct.“
A tak jsem si musel vzít košili, kalhoty a učesat se. Tu se ozvalo dlouhé a zvučné zazvonění. Vzal jsem si kufr a šel. Dal jsem sbohem Albině - Velké mámě a tátě a pa pa…
Tentokrát jsem ty česneky nesnesl, ale otevřel jsem okýnko, a vystrčil hlavu ven, a jéje už jsem viděl ten velký naparáděný dům, tam jsem měl zůstat skoro celé prázdniny. Tu se auto zastavilo, vylezl jsem a šel za Bublinou. Z domu vyběhl hnědobílý boxer. Na mé modré košili se objevily dvě hnědo černé stopy.
Bublina byla celá šťastná a volala: „Pancérku, ty můj šmudlo.“
Já jenom řekl: „Pako, budu tu s tebou.“
Usmál jsem se na psa jako veselé kuře. Bublina mi ukázala můj pokoj a já se ptal: „Bublino, můžu tu mít podkroví jako doma?“
„Aaano, ale tu Bublinu si příště odpusť!“ odešla nafouknutá, vypadala jako bublifuk.
Bublina má veliký, narůžovo obarvený drdol na hlavě, má zelené oči, dlouhý špičatý nos a pusu jak bluma do ruda a velké zlaté pecky – náušnice. Nosí upnutou vínovou kazajku, fialovou halenku, upnutou růžovou minisukni. A červené boty s jehlovými podpatky. Auto má křiklavě oranžové, hrůza…
Šel jsem do podkroví a tam jsem sebou praštil na postel. Pak jsem vylezl na židli a vykoukl z okna, nádhera… byl tam parádní výhled.
Převlékl jsem se a sešel dolů. Vydal jsem se na zahradu před moje okno, zašel jsem do kůlny a vytáhl si žebřík, nastavil jsem ho, opřel o parapet střešního okna a vylezl nahoru. Slyšel jsem, jak babička horlivě ječí do telefonu, volala rodičům, celá zděšená. Ale Albína jí vysvětlila, že si musí zvyknout.
Ten den jsem přežil s Pakem venku nebo s Bublinou a její vnučkou Frances, hráli jsme hry. Potom všichni šli spát a já dostal takový hlad, tak jsem vylezl na žebřík, ven, a začal hledat. Ale tady uprostřed města jsem nic nenašel, tak mi padl do oka Pako.
Nedalo se nic dělat, musel jsem se najíst té hořké potravy. Šel jsem k psovi a pak – mňam mňam, trochu jsem mlaskal, ale jinak to ušlo, měl jsem brčko, kterým jsem nasával.
A takhle to šlo noc co noc. A potom babička řekla: „Musím s Pancéřem k doktorovi, asi přijedu až zítra.“
Já nevěděl, co budu dělat a potom, jak se najím? V hlavě mi třeštilo, na chvíli jsem usnul, ale probudil mne hrozný a velký křik, spíš hřmot, dravý hlad se bouřil. Řekl jsem mu, že máme hladovku a spal jsem dál. Tu s emi zdál sen o kanárkovi, který vykřikoval: „Heč, já mám jméno a to jméno je Kremil.“
Tu ve mně hrklo a já se probudil a viděl jsem svůj hlad, jak jde dolů po schodech za Kremilem.
„Pane doktore, můj Pancéř je nemocen, pomozte!“
„Jeďte domů, já ho prohlédnu a zítra si pro něj přijeďte.“
„Dobrá, děkuji.“
Běžel jsem dolů chytl hlad a řekl mu: „Já sám!“ Vzal jsem si brčko, přiložil ke kanárkovi a zase mňam. Potom přijela Bublina, lekl jsem se a potom jsem utekl.
Slyšel jsem, jak Bublina jde spát. Pak jsem usnul a takhle to šlo noc co noc…
Babička vešla do domu a slyšel jsem, jak vzlyká. Říkal jsem si, že asi kvůli Paku a zhrozil jsem se. A teď ještě Kremil? To bude rána!
Probudil jsem se a slyšel: „Odjíždím do města, buď tu-„
„To už známe, nedělej si starosti,“ skočila jí do řeči Frances, „dobře?!“
A pak jsem už slyšel jenom auto, které odjíždí. Šel jsem dolů a Frances mi řekla: „Já jdu za kámoškou, dělej co chceš hlavně nic neznič.“ A s těmito slovy odešla.
Kremil zase o trochu zeslábl, ale jinak dobrota. Byl lepší než Pako. Potom jsem šel ven a na hřišti jsem si našel kamaráda, moc fajn kluk, byl to černoch jménem Hugo. Zůstali jsme venku celý den a potom jsem musel domů. Hugo měl taky rodiče na dovolené, ale bylo bezva, že bydlel hned vedle nás. Tajně jsme si posílali na provázku poštu.
Babička jela na velké nákupy zbytečností a hadrů, co nikdo nenosí. Potom chvíli povídala s kamarádkou a nakonec zajela k veterinářovi a celá se těšila na svého Pancéřka.
Zatím pan veterinář vyzkoumal, co a jak a hned začal Bublině vysvětlovat: „Vašemu psovi stačí transfůze správné krve a bud ezase v pořádku, ale zjistil jsem, že tomu psovi někdo nebo něco krev ubíralo, hlavně v noci a bylo to na krku, tady.“ A ukázal jí malý kroužek, samozřejmě vytlačený hodně hluboko. A že musí Pancéřovi dávat tyto vitamíny a kroužek zase zaroste.
„Zítra v poledne pro něj zajeďte, a kdyby něco tak, hned přijeďte, mohlo by se to zhoršovat.“
„Děkuji,“ řekla babička a odjela.
Doma jsem jí pověděl, že mám kamaráda a že bydlí vedle nás. Byla ráda, že aspoň nebudu otravovat, ale nezjistila, že Kremil začal pomaloučku pouštět peříčka a že přestává zpívat.
A tak jsme šli spát, ale já jsem si ještě posílal poštu s Hugem, je to moc prima kámoš. Už se totiž nenudím.
Pak jsem usnul.
Ale druhý den jsem se vzbudil až v deset, rychle jsem vyběhl ven a Hugo s sebou vedl dva další kamarády, byli to taky černoši a byla s nima legrace, jmenovali se Ferry a Pali. Šli jsme na hřiště hrát fotbal a tak podobně. Na oběd Bublina nepřijela a tak jsem šel na oběd k Hugovi. Po obědě Ferri rozhodl, že si uděláme partu a šli jsme si najít bunkr. A já jsem se rozhodl, že jim o sobě všechno řeknu, ale až budeme v bunkru. Po chvíli jsme našli ten správný bunkr, byla to malá, napůl rozbořený chatka a já se konečně odhodlal.
„Hele, kluci, já vám musím říct něco moc důležitého.“
„Tak mluv,“ řekli všichni.
„Tak dobře, já nejsem normální člověk, já v noci a po večerech musím upíjet krev zvířatům a už se toho chci zbavit, mohli byste mi pomoci?“
„Takže ty jsi napůl upírek?“
„Dalo by se to tak říct.“
„Aha, tak zítra pro tebe zajdeme a domluvíme se, my ti řekneme řešení, jasný?“
„Tak dobře, dík, ale už bysme měli jít. Tak ahoj zítra.“
Když jsem přišel domů, čekala mě Bublina a hned jak mě uviděla, řekla: „Zítra do oběda jsme u veterináře!“
„A nemohlo by to být někdy jindy?“
„Ne,“ řekla a odešla.
No, snad se nic nestane, napíšu klukům dopis. Když jsem dopis odeslal, čekal jsem, co bude dál. Přišla mi odpověď: „To neva, mi taky před obědem nemůžeme, dobrou.“
Tak dnes v noci mě hlad ovládne snad už naposledy. A zítra bude Kremil pelichat naposled.
Druhý den v osm ráno jsme všichni jeli k panu veterinářovi. Dojeli jsme, ale protože bylo teprve půl deváté, tak tam žádné fronty nebyly a veterinář nás pustil hned dovnitř. Nejdřív dal Bublině prášky pro Pancéře, pak i pro Krmila a nakonec se rozhodl, že i Bublině dá nějaké prášky aby jí tolik nepadaly vlasy a dodal, že zítra večer se máme stavit, aby věděl, že prášky pomohly všem. A tak jsem se doma naobědval a šel jsem za klukama. Potkal jsem je už před domem, tentokrát jsme šli na hřiště a povídali si.
„Hele,“ zeptal se Pali, „a jak je to vlastně s tím upíjením?“
„No, vždycky večer usnu a potom mě vzbudí hlad a chce odejít, ale protože je to jenom hlad, tak netrefí k oběti a tak jsem ho vždycky dohonil a šel s ním.“
„Aha,“ řekl Pali a Ferri: „My už tedy pro tebe máme řešení.“
„A jaké?“
„No to je jednoduché, ty než půjdeš spát, tak si přineseš nějaké lidské jídlo do pokoje a až tě hlad probudí, nech ho jít samotný a rychle sněz to, co sis připravil a on se sám nenají, ale nemůže se k tobě vrátit, protože ty už jsi se najedl a on bude muset odejít a hlad sám ve světě umře. A už budeš jako my ostatní.“
„Hurá, díky moc, kluci, fakt dík, hurá!!!“
A tak jsem večer ukradl z kuchyně kuřecí řízek a udělal to tak, jak mi to kluci poradili a byla to pravda. A tím pádem přestal Pancéř slábnout a Kremil přestal pouštět peříčka a bublině přestaly padat vlasy. Druhý den ráno jsem šel za klukama a hráli jsme basket a fotbal na hřišti a pak jsem šli opravit svůj bunkr a potom jsem musel domů, abychom mohli jet k panu veterinářovi a říct mu, co se stalo a nestalo, tak jsme hned vyrazili a babička byla celá šťastná, vyprávěla o celé té změně, jak se všichni uzdravili a že je ráda a tak dále a tak dále.
Když jsme přijeli domů, tak jsem si už zabalil věci, rodiče zrovna Bublině zavolali, že už jsou na letišti. Tak jsem rychle vyběhl ven a rozloučil se s klukama a pak už jsem jel domů.
Tyhle prázdniny mi přinesly štěstí, ale u babičky Bubliny se to zrovna stát nemuselo…
