14. 11. 2007 – 10:35 Íránského času
Město Bandare-Abbás – Írán
Muhmad už deset minut něco domlouval s mladým Arabem. Konečně přišel k ostatním.
„Vypadá to, že jsem se mýlil. A-ALA začala takové věci potírat a zdá se, že má velký strach!“ podíval se na Kathy. „S návrhem hodinka za půjčení auta nesouhlasí!“
Kathy si viditelně oddechla.
Muhmad pokračoval.
„Chce ji za auto vyměnit celou!“
Bylo vidět jak dívka zmateně trhá pohledem z jednoho na druhého.
„Frede, doufám že nechceš…..“
„Neboj se, zlato! Plán se nemění! Ostatní nevědí, jestli to bylo na hodinu nebo do konce života! Vběhneš za ním, omráčíš ho a jedeme!“
„S tím nemohu souhlasit!“ ozval se Muhmad. „Když se takový obchod uzavírá, vždy se na to upozorní nejbližší sousedé! Okamžitě by nás sejmuli, kdyby viděli, jak za chvilku odchází z domu bez něho.“
„Tak fajn,“ vzdychl Fred. „Zhodnoťme situaci. Potřebujeme nutně auto, ale teď, po začátku války jsou tu všichni ozbrojení, takže když si nás někdo všimne, sejmou nás! Když jim ujedeme, sejmou nás hlídky! Jediná možnost jak tedy v této době sehnat auto, je udělat rádoby legální obchod, nebo najít někoho, po kom je ostatním houby a obrat jeho!“
„To taky nepůjde! Tady lidi drží spolu a i když by to byl někdo zavrhovaný, zastřelili by nás a auto by si nechali!“ řekl Muhmad.
„Takže zbývá obchod!“ pokrčil rameny Fred. „Máme co nabídnout?“
„Obávám se, že pouze ji! Buďto najdeme ještě někoho jiného, nebo mise končí!“ přiznal Muhmad.
Fred se podíval na Kathy.
„Jestli máš opravdu strach, že bys to nezvládla, tak to zrušíme! Je to jen na tobě. Do ničeho tě nebudu nutit!“
Nejistě zakývala hlavou.
„Zkusíme ještě někoho jiného! Jestli to nezvládnu, nějak to přežiju! Vždyť je válka a tohle není nic zas tak strašného, co bych nemohla v případě nouze udělat!“
„Takže dohodnuto,“ uzavřel celou situaci Muhmad. „Jdeme!“
Další půl hodiny bloudili městem, než konečně narazili na osamělého muže, který měl před domem zaparkované auto. Během minuty byl obeznámen se situací. Odmítal se ale auta vzdát za jakoukoliv cenu. Jediné na co byl ochoten přistoupit, byl manželský svaz s Kathy.
Fred už toho měl plné zuby. Provokativně se díval po okolí. Upřeně na něj hleděl víc jak třicet tváří. Kruci, nemohli se tady o nic pokoušet a do domu je muž pustit nehodlal. Rollins se přitočil k Muhmadovi.
„Prosím tě, jsou to dobří střelci?“ trhl hlavou někam do míst kde se ukrývali obyvatelé ulice.
„Střílí už od malička,“ upozornil ho Muhmad. „Nemáme šanci! Jakmile padne první rána, přidají se i ostatní a nakonec to zasáhne celé město, dokud nebude po nás!“
Fred zatnul pěsti.
„Tohle nám snad dělají naschvál! No nic, musíme jít dál!“ zakroutil hlavou Fred. „Jestli to vybuchne i po třetí, padáme odsud a kašleme na to!“
Všichni byli dost otrávení, když se museli dohadovat s posledním, z jejich marných pokusů. Tenhle muž se choval opravdu hrozně! Když odmítli jeho nabídku, aby s ním Kathy zůstala, rozzuřil se a vyhrožoval jim, že zavolá vojáky, aby prověřili důvod, proč tak nutně potřebují auto! Nejhorší na tom všem bylo, že i samotný obchod takového druhu A-ALA trestala. Museli muže přesvědčit, že to není potřeba, ale už se jim nepodařilo donutit ho, aby ustoupil od svého požadavku.
„Nemáme na vybranou! Šlohni mu klíčky a padáme odsud!“ houkl Muhmadovi do ucha Fred.
„Když to uděláme je po nás!“
„Pokud to neuděláme, je po nás taky!“ vypískla Kathy.
Muž byl zmatený. Slyšel angličtinu. Dívka viděla jak se obrací, aby něco zařval. Na nic nečekala. Vytrhla ze spod hábitu samopal a stiskla spoušť. Muž se sesunul k zemi.
„Musela jsem to udělat, jinak by nás prozradil,“ omlouvala se.
„Kurva, jasně jsem říkal, že ženská nemá mluvit, dokud se jí muž nezeptá! Teď musíme jenom doufat, že nás budou spíš považovat za lidi co zabili v afektu, než za špehy!“ rozčiloval se, když šacoval muže pro klíčky od auta.
V ulici bylo najednou hrobové ticho. Za pár sekund překvapení vystřídá nenávist a touha po pomstě.
Když nastupovali do auta, svištěli kolem nich už první kulky. Snaha opětovat palbu byla marná. Proti takové přesile by se neubránili a jen by rozdmýchávali oheň. Tohle byl jejich policejní systém a kdo porušil zákon, ten se odsoudil k smrti.
Ujížděli před sprškou kulek. Fred vzadu sledoval, jak dav pronásledovatelů roste.
„Ven z města musíme přes hlavní třídu,“ upozornil Muhmad ostatní. „Což znamená, že nás doženou, protože je to tam zacpané!“
„Zkus to jinou cestou,“ doporučil mu Fred.
„Když tady budu půlhodiny pendlovat mezi domy a hledat další výjezd, dostanou nás do pasti.“
„A když to neuděláš, tak nás zabijí!“ zařvala na něj Kathy.
Auto se prudce otočilo a vydalo se zpátky proti fanaticky rozzuřenému davu.
„Zahni doprava,“ křikl na Muhmada Fred.
Jeli pořád dál úzkou ulicí. Slyšeli jak dav za nimi huláká.
„Krucinál šlápni na to!“ zařval Fred.
„Moc rád bych tě viděl, jak se ti pojede bez těch vašich amerických skvělých asfaltů po obyčejném písku!“ nedal se Muhmad.
„Tak dobře, hlavně jeď!“
Konečně vyjeli z úzké uličky na normální cestu. Z leva se k nim blížila další vřava lidí.
„Museli nám nadběhnout, když viděli, že odbočujeme!“ konstatovala Kathy.
„Jo, vážně? Nevšiml jsem si!“ zařval na ni vztekle Muhmad a strhl volant doprava. „Pěkně jsi to podělala, holčičko!“ otočil se k Fredovi. „Co jsem ti říkal! Stejně nás dostanou do pasti! Tlačí nás k hlavní třídě!“
„Hlavně řiď, Hasíme!“ štěkl na něj Fred. „Doleva,“ dodal, když viděl další uličku mezi domy. Překonali další písčitou cestu a vynořili se na prázdné ulici.
„Skvělé! Doleva, než nám stačí nadběhnout!“ pokračoval v navigaci. Auto se řítilo po cestě skoro osmdesátkou. Těsně za nimi se vynořil dav. Kulky začali pleskat o zadní část auta.
„Ujeli jsme jim!“ usmál se Fred.
„Ještě ne! Za prvé se odsud musíme dostat a za druhé ještě budeme muset setřást A-ALU!“ zkazil mu radost Muhmad.
Cesta konečně zahýbala pryč z centra. Jeli po ní a ohlíželi se po každé odbočce, jestli jim náhodou pronásledovatelé nenadběhli. Po dvou kilometrech zástavba domů končila.
„Takže už zbývá jenom překonat hlídky a vrátit se na hlavní cestu do Kermánu!“
Viděli, jak se hlídka zvedá a blokuje cestu.
Muhmad začal zrychlovat.
„Měli bychom zastavit! Možná, že by nás pustili bez problémů a takhle na sebe upozorníme!“ namítla Kathy.
„Vážně?“ zasmál se. „Právě jsi zastřelila civilistu, rozzuřila celé město, ujíždíme v ukradeném autě a máš dojem, že by nás pustili?“ zakroutím hlavou. „A to ani nemluvím o nebezpečí, do jakého jsi dostala ostatní! Vždyť si skoro zlikvidovala jedinou šanci na obrat v téhle válce!“
„Tak promiň, ale nevím čí byl ten debilní nápad zkusit mě vyměnit za auto!“ vztekala se.
„Jsou jenom tři! Když nás nepustí, tak je zvládneme! Tím, že je přejedeme, nebo zastřelíme nic na naší situaci nezmění!“ přidal se ke Kathy Fred.
Muhmad dupl vztekle na brzdy.
„To auto jede jak vystřelené z praku?“ podivil se voják. Tohle se tu moc často nestávalo. Asi to bude mít spojitost s faktem, že tudy projede tak padesát aut denně.
„Asi bych je měl prověřit,“ pokrčil jeho kolega rameny a opíraje se o samopal se zvedl ze země.
„Už zpomalují,“ usmál se, po chvilce.
Auto lehce zastavilo. Vojáci nasadili nekompromisní pohled a vydali se ke čtveřici pasažérů uvnitř malého šedého auta.
„Kam jedete,“ spustil voják.
„Chtěli jsme si vyjet z města za příbuznými!“ odpověděl řidič.
„Kam?“
„Do Šírázu!“
„To je dost daleko. Kde by se tam vzali vaši příbuzní?“ pokračoval voják.
„Jsme původně právě odtamtud, ale přestěhoval jsem se sem s bratry za prací!“
Voják přikývl a nakoukl dovnitř. Uvnitř seděli tři muži a jedna žena.
„Proč jezdíte tak rychle?“ zeptal se muže vzadu. Rozhodil rukama.
„Víte, mám nové auto a zkoušel jsem…….“
„To mě nezajímá! Vystupte si!“ zakroutil hlavou a otevřel dveře auta. Řidič se podíval na ostatní.
„Jestli okamžitě nevystoupíte a neukážete mi papíry od toho auta, tak vám ho zabavím!“
„Nechal jsem je doma!“ přiznal se řidič.
„Řekl jsem ven z auta,“ trval na svém voják.
Zřetelně slyšel, jak si ti vzadu něco šuškají. To ho pobouřilo. Něco takového si přímo žádalo o potrestáni. Mrkl na své kolegy. Stali kolem něho a bedlivě vůz sledovali. Něco se jim na nich nezdálo.
„Jak chcete,“ nasupil se voják. Pozvedl zbraň a namířil ji na auto. „Jestli okamžitě nevystoupíte, tak vás zastřelím!“
Vysílačka zapraskala a ozval se mužský hlas.
„Žena v doprovodu třech mužů na útěku! Neprodleně ji zadržte všemi způsoby. Ujíždí v šedém autě na silnici do Šírázu! Zabila jednoho muže a je tudíž nebezpečná. Opakuji ……“
Zbytek hlášení už voják neslyšel. Přehlušil ho rachot zbraní a bolest v hrudníku. Než ho opustily poslední zbytky energie, uviděl ještě hlaveň v pootevřeném okýnku. Auto ujelo a voják se sklátil přibližně do míst, které předtím zaujímalo jemu osudné auto. Litoval, že ho kdy zastavil. Ležel na zemi a umíral. Poslední co na tomto světě uviděl byl zděšený pohled jeho kolegy, který se snažil zamezit jeho předčasnému odchodu.
„Ježiši to je ale řezník! Už druhý během patnácti minut.“ Muhmad zakroutil hlavou. „Ještě jsi mohla krucinál počkat!
Frede! Já tě zabiju! To je naposledy co jsem se nechal uklidnit tvými řečmi! Den ještě ani není u konce a už máme za sebou dvě mrtvoly a rozbouřené město. Vždyť to má být tajná akce. Vyrvi jí laskavě tu zbraň z ruky, nebo nás všechny pošle do kytek!“
„Uklidni se! Vždyť jsme se z toho dostali!“ zašklebil se Fred.
„No jo, ale na jak dlouho? A nebýt jí, vůbec bychom se do takové situace nedostali.“
„Jo, a nebýt mě, ještě teď byste pochodovali po městě a sháněli nějaké auto!“ připomněla mu Kathy.
Muhmad zavrtěl hlavou a ztichl.
„Teda, ale vidím, že nějaké zabíjení ti hlavu nedělá! Jsi docela chladnokrevná na ženskou!“ oznámil jí potichu a s úsměvem Fred.
„Ještě ty začínej!“ okřikla ho. „Pokud vím, je válka a nám jde o víc než o to, jestli náhodou zabijeme deset nebo dvacet lidí!“
Fred přikývl.
„To sice jo, ale i tak obdivuji tvou schopnost potlačit emoce. Není to ani měsíc, co jsme ťapali po pláži a představovali si jak asi vypadají hvězdy za těmi zlověstnými mraky a dneska?“
„Holt člověk se musí umět přizpůsobit politické situaci,“ usmála se.
