Krátký úvod: Tohle je moje první povídka!Není moc dobře napsaná a nevím jestli se vám bude líbit.Každopádně podobné stránky jsou od toho aby na ně lidé psali a tak konám i já.Povídka není nazvána Na život a na smrt aby to znělo nějak drsně ale proto,že z hrdinů povídky rytíře Filipa,trpaslíka Helma a čaroděje Nerona se opravdu stanou přátelé na život a na smrt!
Noc byla temná a klidná. Ve městech a vesnicích země Kraen už všichni spali. Všude byl klid. Až na les nedaleko trpasličí vesničky Trpovsi. Tam se žádný z obyvatel této vesničky neodvážil vkročit. Vyprávělo se,že zde žijí bestie,dravé šelmy podobné vlkům,s ostrými drápy a dvěmi řadami ostrých zubů na každé čelisti. Jak říkají trpaslíci,bestie je taková „obrovská dravá potvora,co tě slupne raz dva“.
Právě v tomto lese se dne patnáctého června roku 500,tedy přesně v polovině tohoto roku,stala podivná událost. Trpovsí právě projížděl král Kraenu Arthuss II.s dcerou Vanesse,a svou věrnou družinou. Právě když projížděli kolem lesa,strhl se obrovský liják. Koně králova kočáru byli neklidní. Králův nejvěrnější a ochránce Filip jel na svém koni za kočárem. Byl to syn kováře Jenika,který zemřel když bylo Filipovi šest let. Jenik byl králův dobrý přítel,a tak se král rozhodl adoptovat Filipa a vychovávat jej na svém hradě. Pasoval Filipa na rytíře řádu Černé Růže,a jmenoval jej svým ochráncem. Od smrti svého otce Filip vyrostl v silného a krásného muže. Byl až po uši zamilován do Vanesse a Vanesse milovala Filipa. Ovšem vzhledem k tomu,že Vanesse byla princeznou a Filip pouhým rytířem,nepřipadal jejich vztah v úvahu. Kočár najednou nadskočil a zastavil se. Filipův kůň Halen zastavil. Filip z něj seskočil a obešel kočár. Kapky deště dopadaly na krempu jeho klobouku. Černé vlasy svázané v culíku měl promočené stejně jako kabát a kalhoty. Zjistil,že kočár zapadl do bláta a nelze jej vyprostit. Přešel ke dvířkům kočáru a zaklepal na ně. Král je tedy otevřel. Byl to menší člověk,na kterém nebylo možné rozpoznat jeho věk. Jediné,co prozrazovalo jeho stáří byly tmavě hnědé vousy a vlasy. Na hlavě měl posazenou stroze zdobenou korunu. Byl oděn v červeném hermelínu se zlatým lemováním.
„Co se děje Filipe?“ zeptal se král. „Proč stojíme?“
„Je mi líto že zdržuji vaši cestu,“ řekl Filip svým nádherným zpěvným hlasem, „ale obávám se že jsme zapadli a kočár nelze vyprostit.“
„To je ovšem velmi prekérní situace.“ Král se obrátil se k Vanesse.
„Zůstaň tady.“ řekl a vystoupil z kočáru. Filip se obrátil k Vanesse. Měla na sobě krvavě rudé šaty. Její zlaté vlasy jí zářily na ramenech. Pod víčky se skrývaly nevinné modré oči čiré, jako dvě studánky.
„Nemusíte mít strach princezno. Teď jen potřebujeme abyste si vystoupila.“ Podal Vanesse ruku. Opřela se o ni,a vystoupila z kočáru.
„Je velmi chladno. Ještě se nastydnete.“ Filip si svlékl kabát a přehodil jej přes Vanesse. Najednou se ozvalo zapraskání. Chvíli se nic nedělo. A pak znovu ten zvuk.
„Co to bylo?“ zeptal se král.
„Nic. Jen praskání větví.“ řekl Filip a rozhlédl se kolem. Pršelo opravdu velmi silně. Nebe bylo černé a temné. Najednou zničehonic uhodil blesk přímo do stromu před kočárem. Strom se skácel k zemi a země se otřásla. Jeden kůň zůstal pod spadeným stromem. Byl ihned mrtvý.
„Veličenstvo“, řekl vůdce družiny, „jeden kůň je mrtvý. Porazil ho strom.“ Král se zamračil.
„To je špatné. Velmi špatné. Co navrhujete udělat?“
„Poslat pro pomoc.“, řekl Filip. Obával se však že král jeho návrh odmítne.
„To je hloupost!“, řekl král a otočil se na Filipa. „Zbytečně bychom zdržovali návrat. A v dešti všichni promokneme!“
„Filip má pravdu. Jinou možnost nemáme.“, ozvala se Vanesse.
„Ty se do toho nepleť!“, osopil se na ni Arthuss. Ozval se podivný zvuk. Jako když někdo vystřelí z kuše. Vzduch houstl. Filip cítil nebezpečí. Znovu ten zvuk. Šíp se zabodl kočímu do hrudi. Další dvě cvaknutí. Kočímu se šíp zarazil zad, další se mu zabodl do hrdla. Koně začali hlasitě řehtat. Jeden se pokusil vyprostit ze spřežení. Tiché zasvištění. Vzduchem se cosi blýsklo. Vrhací sekera jen o vlásek minula Filipovu hlavu a zasekla se do stromu za ním.
„Veličenstvo, princezno!Rychle do kočáru!“ zvolal Filip a tasil svůj meč. Ostatní členové družiny se také připravili k boji. Vanesse oběhla kočár, vklouzla do dveří a zabouchla. Z lesa se náhle vynořilo několik stínů. Postavy. Měly zelenou kůži a každá z nich držela v ruce zbraň.
„Orkové!“ zvolal najednou Filip.
Byli to skutečně oni. Rozeběhli se směrem ke kočáru. Filip jednoho z nich vyřadil z boje sekem do ramene a úderem pěstí do břicha. Další ork se po něm ohnal svou obouruční dvoubřitou sekerou. Filip uskočil a řízl orka mečem přes záda. Ten se skácel k zemi. Mrtvý. Vanesse s otcem se ukryli v kočáru. Vanesse do něj vklouzla a přidržela dvířka. Chvíli se nic nedělo.Bylo slyšet jen cinkání ocele a skřeky orků z venku. Pak jeden z orků škubl dveřmi. Vanesse je držela pevně. Znovu škubl dveřmi,a pak ještě jednou. Vanesse nepovolila. Pak se ozvalo zařvání orka a ostrá čepel dýky protrhla střešní plachtu kočáru. Král vyjekl hrůzou, otevřel dveře kočáru,čímž uhodil orka stojícího vedle kočáru a utíkal směrem k lesu. Tiché zasvištění. Král zmizel ve tmě lesa.
Filip se bil jako šelma. Sekal, bodal, řezal a kopal orky do těla. Nic jiného mu také nezbývalo. Pokud chtěl přežít. Jeden z orků se k němu přiblížil. Uhnul jeho seku a bodl orka do břicha. Otočil se ke kočáru. Viděl jen jak si jeden z orků přehodil Vanesse přes rameno jako nějaký pytel. Poté vykřikl na ostatní.
„GORDO!“
Orkové se vydali za ním. Byl to zřejmě vůdce jejich tlupy.
„Vanesse!“ vykřikl Filip. Náhle pocítil ostrou bolest v levém rameni. Ork kterého bodl ještě stihl Filipa seknout do ramene. Filip se otočil. Sekl orka stojícího za ním. Jeho hlava mu sklouzla po rameni a dopadla na zablácenou zem. Orkovo tělo ji následovalo. Filip opět cítil tu pálivou bolest. Tentokrát v noze. Bylo to jako by mu ji rozpůlil plamen ohně. Nedokázal se udržet na nohou. Skácel se k zemi. Dva orkové prošli kolem jeho těla ležícího v blátě.
„Myslíš že chcíp?“ řekl první z orků. Druhý jen pokrčil rameny. Pak se podíval na Filipovo tělo. Nakopl ho. Filip se otočil takže ležel na břiše. Měl záda celá od krve.
„Jo. Ten je určitě mrtvej. Co s nim uděláme?“
„Nic. Musíme donýst magičovi tu holku.“ řekl ork a znovu nakopl Filipa. „Chcípák!“ Pak se všichni orkové vydali směrem k lesu. Filipa nechali ležet tam, kde zemřel.
O dva dny později se v Trpovsi časně ráno probudil Helm Kladivo. Byl to starý, podsaditý trpaslík s hustými hnědými vousy a vlasy. V podstatě každý druhý obyvatel Trpovsi. Zbytek obyvatelstva vesnice tvořily ženy. Hned jak se Helm probudil, umyl si své vousy, (což byla vyjímka protože trpaslíci jsou od přírody nečistotní) oblékl si černé kalhoty, košili a nazul si vysoké boty. Popadl sekyru a vydal se směrem k lesu. Helm bydlel v dřevěné chajdě na kopci Hrbolku. Trpaslíci měli vůbec ve zvyku pojmenovávat vše co se podle nich pojmenovat dalo. To znamená vše, co existuje. Dokonce trpasličí zbraně měly jména. Když šel Helm k lesu, zdravili ho ostatní obyvatelé Trpovsi. Byl ve vesnici velmi oblíbený. Cestou k lesu míjel řeku Trpaslici a pole svého souseda Toma Kopřivy. Hned jakmile došel k lesu popadl sekeru a dal se do práce. V lese pracoval od rána až do večera. Cestou domů se občas stavil na pár bylinkových piv do hospůdky U Zlatého kance. Tak sekal, kácel, porážel až do hluboké noci. Když tak sekal a kácel proklestil si cestu až k podivné věci.
„Že by si zase Tomovi kluci postavili chajdu?“ pomyslel si Helm. Blížil se k té věci ale nevypadalo to na něco co by dokázali zhotovit malé děti. Pak jen upustil sekeru a ztuhla mu krev v žilách. Před ním stál královský kočár potřísněn krví ležících na zemi. Všichni mrtví. Koně,orkové,rytíři. Helm se k jednomu z nich shýbl. Měl černé vlasy svázané v culíku a jemné těžko rozpoznatelné vousy. Přes kabát mu prosakovala krev. Na levé noze měl nohavici rozpáranou. Helm ji roztrhl. Spatřil ránu.
„U svatýho Beofüwla!“ křižoval se Helm. Nemohl ho tady ale jen tak nechat. Musel si zachovat trpasličí čest. Zachrání-li raněného, pomáhá tak spolubojovníkovi a je tedy hrdina. S velkými obtížemi zvedl rytíře a přehodil si jej přes ramena. Pak se vydal domů.
Byla noc a nikdo nevěděl že se teprve vrací domů.
Jakmile Helm dorazil domů, zapálil svíčky a lampu a položil rytíře na stůl. Ze spíže donesl malý kožený pytlíček plný bylinek. Na ránu na noze přiložil list kopřivy léčivé a převázal ji látkou. Pak připravil odvar Trnkovice Zelenavé a do něj namočený obklad přiložil na ránu na rameni. Každou půlhodinu obklad vyměňoval za nový. Helm se jen modlil aby se onen rytíř beze jména probudil. Tak uběhla noc a přišel nový den. Helm nespal. Už snad posté měnil rytíři obklad když se rytíř pohnul. Pak pomalu otevřel oči.
„Kde to jsem?“ řekl rytíř polohlasem. Skoro šeptal. Byl velmi zesláblý.
„Seš v Trpovsi u mně doma. Já sem Helm.“
„Ale co se stalo? Proč ležím na stole?“
„No a divíš se? Ty zelený hovada tě pořádně zřídily.“ vysvětloval Helm. Jeho slovník byl důkazem toho že Helm je obyčejný trpaslík a žádný hrdina či válečník. Což ostatně rytíři došlo.
„Já jsem Filip. Prosím tě trpaslíku, dozvím se co se tedy stalo?“
„No to sem myslel že povíš ty mně! Já sem akorát našel rozflákanej kočár uprostřed lesa a kolem něj bylo plno mrtvol.“
V tu chvíli projela Filipovi hlavou vzpomínka. Viděl to vše před sebou. Kočár. Mrtvé orky. Své přátele a ostatní rytíře.Vanesse…
„Ten večer!“ řekl Filip šeptem. Mrazilo ho v zádech. Venku foukal vítr až se stromy ohýbaly.
„Řikals něco?“ zeptal se nechápavě Helm.
„Ten večer se král vracel z cest. Přepadli je orkové.Unesli princeznu!“
„Takže jestli to správně chápu, zaútočili na krále, pozabíjeli jeho družinu a unesli mu dceru. Je to tak?“
„Musím je najít!“ řekl Filip. Pokusil se vstát.
„A já znám hned dva důvody proč ne. Tak zaprvý máš dost ošklivou ránu na noze a ne rameni a za druhý já tě našel včera večer takže podle mě si tam musel ležet aspoň dva dny. A jestli nelžeš tak sou ti orkové dva dny před náma. Takže jedinej kdo by je byl schopnej najít by musel bejt čaroděj.
„Čaroděj?“ Filipovi se najednou v hlavě zrodil plán jak najít Vanesse a vysvobodit ji. Vstal i když kulhal a odcházel ke dveřím.
„Co chceš dělat?“ zeptal se ho Helm. Začínal si uvědomovat do jaké situace se to vlastně dostal.
„Najít Posledního čaroděje. Podle toho co se povídá žije v místním lese.“
„No já si teda nechci hrát na chytrýho ale rozhodně bych bejt tebou nevěřil těm místním pohádkám. Nikdy se neprokázalo že by alespoň jedna z nich byla pravdivá.
„Ale nedokázalo se že je to lež.“ odvětil Filip.
„A i kdyby stejně tě zblajzne bestie.“
„Tohle je taky pohádka.“ řekl Filip. Byl to rytíř a zapřísahal se že bude vždy bránit království a mír v něm. A žádný trpaslík jej nedonutí aby tento slib porušil.
„Tak dobře. Jen se připravím a můžem vyrazit.“ řekl Helm. Pak se odvrátil od Filipa a svlékl si košili. Přešel k posteli a z pod ní vytáhl čistou košili. Oblékl si ji a nazul si boty.
„Nežádám abys šel se mnou Helme.“ řekl Filip. Udivovalo ho že je Helm ochoten jít s ním až do hlubin lesa kam se každý trpaslík obyčejně bojí.
„Tak to zas prr! Já sem trpaslík a trpaslíkům víc než na životu záleží na jejich cti a na tom jak umřou. A vzhledem k tomu že sem tě zachránil je mojí povinností pomoct ti ve splnění toho tvýho poslání nebo jak tomu vy rytíři říkáte.“ Helm přešel ke dveřím, popadl sekeru a otevřel je.
„Tak snad pudem ne?“ řekl a rázně vykročil.
„Podivný národ.“ řekl si pro sebe Filip. Začalo největší a nejnebezpečnější dobrodružství v jeho životě. Který možná nebude trvat moc dlouho. Vyšel z chalupy ven a zabouchl za sebou dveře.
Když došli k lesu nebyl tam už kočár ani orkové a ani rytíři. Jen spoušť po dešti.
„Tak sme tady rytíři. Dál už to bude horší.“ řekl Helm. V duchu se sám sebe ptal jak se jen mohl dostat do takové situace. Hledat z ní východisko by ovšem bylo zbytečné. Helm slíbil Filipovi že půjde za čarodějem s ním a to musí dodržet, ať chce nebo ne.
„Tak tedy půjdeme.“ řekl Filip. „Bůh s tebou.“ Vešel do lesa. Ihned zmizel v jeho temnotě. Les byl smíšený, rostly v něm jak listnaté stromy tak i jehličnany. I v létě byla v lese stále tma neboť sluneční paprsky nepronikly skrze husté koruny stromů. Působilo to strašidelným dojmem.
„Co sem to k čertu udělal!“ ptal se Helm sám sebe. Měl na sebe vztek. Kdyby neslíbil Filipovi že mu bude dělat doprovod až k čaroději mohl si spokojeně žít svým skromným životem až do jeho konce. Jenže to by Helm nesměl být trpaslík. A protože těm záleží na své trpasličí cti jako na ničem jiném, musel Helm splnit svůj úkol. Ať se stane cokoli. Vydal se za Filipem.
V lese byla tma jako v ranci. Jen pár slunečních paprsků dokázalo proniknout skrze husté větve a jejich porost až do nitra lesa. Filip byl naprosto klidný a sebejistý, Helmovi se však z toho strašného ticha a tmy dělalo zle. Ozval se podivný zvuk. Helm sebou trhl a napřáhl sekeru.
„Slyšels to taky?“ Helm se vyděsil, div nevyjekl leknutím.
„Jen klid trpaslíku. Les v sobě ukrývá mnohé a tyhle zvuky jsou naprosto normální. Není důvod se bát.“
„Ne pokud nejseš trpaslík!“ řekl Helm stále pevně svírající svou sekeru. „Já mám z těchhle zvuků strach. Kdybych se já blbec nezaslíbil že tě doprovodím až k tomu dědkovi, nevlez bych do lesa ani za pytel drahokamů, to mi věř!“ Svěsil sekeru, musel se však nutit že je les bezpečný a že se mu nemůže nic stát. Přesto měl divný pocit. Postupovali celkem rychle vzhledem k tomu že s sebou neměli žádný náklad ani koně. Občas zaslechli další podivné zvuky při kterých Helmovi ztuhla krev v žilách, Filip ho však uklidňoval že to byl jen vítr či veverky v korunách stromů. Když se už snad posté ozval ten stejný zvuk začínal mít i Filip jisté obavy. Ozvalo se zavrčení. Helm zbledl.
„Co to bylo?“ řekl Helm se sekerou připravenou k útoku.
„Nejspíš zajíc.“ odpověděl klidně Filip.
„Neříkej mi že zajíci vrčej!“ vyjel na Filipa Helm. „Nejsem blbec a vím co sem slyšel! To je furt samý: vítr,veverky,zajíci,támhleto a todleto!“ Otočil se. V křoví se cosi zablesklo. Oči. Chladné a krvavě rudé. Zamrkaly a pak zmizely. Helm nadskočil. Upustil sekeru a ta mu spadla na nohu.
„AU!“ zařval bolestivě Helm.
„Dávej si pozor trpaslíku.“ řekl Filip vážně. „V lese číhají i jiná nebezpečí a pokud se zmrzačíš sám pak tedy nevím, co budeš dělat až narazíme na smečku bestií.“
„Tak zaprvé, o bestiích přede mnou nemluv. Za druhé zatím sem se nezmrzačil a nehodlám tak učinit ani nikdy jindy. A za třetí leknul sem se. V támhletom křoví na mně něco mrklo a nesnaž se mi tvrdit že to byla třeba srnka!“
„Říkáš že v tom křoví něco je?“ Filip ukázal na keř rostoucí nedaleko od nich. Vykročil k němu. Tasil meč a začal s ním prohrabávat keř. Otočil se k trpaslíkovi.
„Nic tam není.“
V tu chvíli zpoza křoví vyskočilo cosi čtyřnohého a chlupatého a srazilo to Filipa k zemi. Helm se sekerou připravenou k útoku přiskočil Filipovi n pomoc. Napřáhl se. A pak to spatřil.Krvavě rudé oči a tesáky ostré jako čepele mečů. Bestie. Helm cítil jak mu tuhne krev v žilách. Srdce mu tlouklo jako o závod. Vší silou sekl. Bestie zařvala a odhodila Helma stranou. Filip využil té kratinké chvíle její nepozornosti a postavil se. Švihl mečem. Pozdě. Bestie Filipa srazila zpět k zemi. Otevřela svou odpornou tlamu plnou dlouhých ostrých zubů. Náhle jeho obličej zaplavil odporný puch hnijícího masa usazeného mezi zuby. Pak sebou bestie najednou škubla a zařvala tak hlasitě až byl Filip rád že mu neupadly uši. Bestie se od něj odvrátila. Filip stihl zaregistrovat jen že bestii něco kouslo a to něco s ní teď zápasilo. Pak už si nic nepamatoval.
Náhle mu před očima stál Helm celý od krve opřený o svou sekeru.
„No sláva! Už sem myslel že se nikdy nebrobudíš!“
Filip se posadil. Nic nechápal. Nevěděl kde je. Rozhlédl se. Ležel na posteli v dřevěné chalupě. Cítil mátu a bylinky. U malého stolku zády k němu kdosi stál. Měl na sobě ke kotníkům dlouhý černý plášť na něž mu spadaly dlouhé šedě vlasy. Náhle se otočil. Filipovi se zastavilo srdce. Zpod hustého šedého obočí jej probodávaly černé oči. Starý muž měl dlouhý plnovous až k pasu a silně vrásčitou pleť . Byl velmi starý. V rukou držel dřevěnou misku a lžíci. Podal ji Filipovi.
„Najez se!“, řekl velmi hlubokým hlasem. Stále se na něj upřeně díval. Filip seděl jako zmražený. Z neznámého muže šel strach. Pokud byl nebezpečný-a že nato vypadal-proč by mu tedy Helm věřil. Vzal si od něj misku. Pohlédl na její obsah. Byla v ní polévka z hub a bylin.
„Jez, zahřeje tě to.“, řekl neznámý muž. Filip snědl nebo spíše vypil obsah misky rychlostí blesku.
„Promiňte…“, začal Filip nejistě, „jmenuji se Filip a jsem členem družiny krále Arthusse. Nedávno se stala taková nepříjemnost. Přepadli nás orkové a unesli princeznu Vanesse. A krále. Vydali jsme se tady s mým…ehm…“přítelem“ vyhledat s prosbou o pomoc čaroděje pane…“
„Neron!To vše mi ,milý pane Filipe, vyprávěl už váš malý přítel.“
„Hele chlape dávejte si bacha na jazyk!“ obořil se na muže Helm. Neron pokračoval.
„Ano vím o princeznině únosu. Král je však mrtvý.“ Filipovi ztuhla v žilách krev.
„Cože?!“
„Včera jsem našel jeho tělo. Bylo v něm zabodnuto pět šípů. Orčích šípů. Nebyl to pěkný pohled. Tělo jsem pohřbil a králi vytvořil pomník. Je škoda že tak významný a spravedlivý panovník zemřel takovou smrtí. Mimochodem já jsem jeden z těch mála který vládne umění magie. Jak vám tedy mohu pomoci?“ Filip nevěřil vlastním uším. Král zemřel. Bylo to jako kdyby mu zemřel jeho vlastní otec. V srdci cítil žal. Nemohl však dopustit aby se Vanesse kterou tak miluje něco stalo.
„Potřebujeme abyste nám pomohl najít princeznu a zachránit ji.“ řekl Filip Neronovi. Neron svraštil obočí.
„Mám takové divné tušení. Ale že by…To přece není možné. Po tom všem…I když…Ale stejně.“ Filip i Helm na Nerona nechápavě zírali.
„Nu tedy dobrá. Půjdu s vámi. Nejdřív se ale musíme připravit.“ Pak zavřel oči a cosi řekl v jazyce kterému Filip nerozuměl. Hliněná podlaha pukla a rozevřela se. Pod zemí byla díra. Neron dvakrát luskl prsty a v ruce měl zničehonic zapálenou pochodeň.
„A teď mě prosím omluvte.“ dodal ještě. Pak skočil do otvoru a zmizel jim z očí.
„Ten dědek se asi zbláznil!“ řekl Helm. Filip se zvedl z postele, oblékl si košili a kabát, připásal pochvu na meč a nasadil si klobouk. Na stole našel vyleštěný lesknoucí se meč. Uchopil jej, několikrát jím švihl a protočil a pak meč zasunul do pochvy. Náhle se z díry v podlaze ozval tlumený Neronův hlas.
„Tak pojďte!“ Filip si přidržel klobouk a skočil do díry. Padal, padal, padal…BUM! Dopadl na tvrdou zem. Postavil se a oprášil kabát. Rozhlédl se. Stál v podzemní chodbě kterou jen slabě ozařovalo světlo plamene Neronovy pochodně. Popošel o pár kroků dál když mu za zády cosi zadunělo. To Helm dopadl na zem. Ležel tam rozpláclý na zádech.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Helma Filip.
„Vypadám na to?!“ okřikl Helm Filipa a pomalu se postavil. „Šmarjapano! To byla šlupka!“
Neron stál před nimi s pochodní v ruce. Na hlavě měl černý čarodějnický klobouk.
„Nerone na něco bych se tě rád zeptal.“ řekl Filip.
„Jo!“ řekl rozčileným tónem Helm. „Moh bys nám sakrapes říct kterej vůl todlecto vymyslel?!“
„Nejspíš trpaslíci.“ řekl Neron. „Pojďte za mnou.“
Postupovali chodbou stále dál. Občas se zastavili aby mohli z truhel vytáhnout dýky nebo magické krystaly. Filipovi se hlavou honily milióny otázek. Nevěděl, na kterou se má zeptat dříve. Nakonec se přece jen zeptal.
„Nerone vzhledem k tomu že spolu teď půjdeme nějakou dobu hledat jehlu v kupce sena rád bych věděl pár věcí.“
„Proč jsem to přijal?“ Filipovi se zdálo že Neron umí číst myšlenky.
„Před dávnými časy existovalo v celém Kraenu padesát čarodějů. Pak je ale někdo začal zabíjet neznámo proč. Přežili tři. Druhý poslední čaroděj však nevyužíval svých magických schopností ke zrovna dobrým účelům. Já jsem ho znal. Byli jsme dobří přátelé. Pak ale zabil prvního a nejmocnějšího z čarodějů Radegasta. Zradil všechny mágy Kraenu aby se mohl sám stát nejmocnějším. Chtěl jsem mu v tom zabránit. Utkal jsem se s ním v čarodějnickém souboji. Prohrál. Dodnes jsem se domníval že je mrtvý. Teď o tom ale začínám velice silně pochybovat. I když mi to nejde do hlavy. Sám jsem ho zabil. A přesto je možné že nezemřel. Celé je to záhada.“
Náhle se zastavili. Neron mávl rukou a jedna z truhel se otevřela. Byly v ní dlouhé hole z ebenového dřeva. Neron jednu z nich vytáhl a truhlu zavřel cosi řekl a na truhle se objevil zámek. Poměřil si hůl a do otvoru na jejím konci vložil tmavě zelený krystal. Pak pokračovali dál v cestě.
„Moh bys mi milej Nerone povědět,…“ začal Helm nervózním až vzteklým hlasem, „..co hodláš dělat?!“
„Ne!“ odpověděl Neron a zastavil se. Luskl prsty a zámek na truhle u které stál se roztříštil na milión kousků. Otevřel truhlu a vytáhl vak. Roztáhl jej. Byly v něm meče, nože a malé jednoruční sekyry.
„Už jsi pochopil příteli?“ řekl vesele Neron avšak nehnul ani brvou. Filipovi se zdálo že Neron se snad ani smát neumí.
„My ale nejdem hledat princeznu! My dem na porážku!“ vyjekl pro trpaslíka až nepřirozeně vysokým hlasem Helm. Zíral na zbraně s vyvalenýma očima. Neron vzal jeden z mečů párkrát s ním švihl a pak si jej i s pochvou kterou vytáhl z jiné truhly pověsil na záda.
„Nerone! Tolik zbraní… To snad… Ty ses snad zcvoknul?!“ Helm nevěřil vlastním očím. Měl Filipa doprovodit k čaroději a najít unesenou princeznu. S žádným bojem však nepočítal.
„Pokud vím, máme najít princeznu kterou unesly ty zelený obludy ale nepočítal sem s tím že ses nima budu muset rvát!“
„To je riziko poslání, můj malý příteli. Až budeš starý válečník jako já, pochopíš.“ Neron se otočil k Filipovi, vytáhl s vaku dlouhý nůž a vyhodil jej do vzduchu. Nůž se jednou otočil takže když jej Neron chytil, Držel v ruce jeho čepel.
„Bude se hodit.“ řekl. Filip si od něj nůž vzal zároveň s pochvou kterou si uvázal kolem pasu. Do ní zasunul nůž. Pak Neron vytáhl z vaku druhý nůž. Párkrát s ním rychle švihl a pak jej vyhodil do vzduchu. Nůž rotoval takovou rychlostí že bylo sotva možné ho postřehnout. Pak nůž chytil za čepel na plocho mezi palec, ukazovák a prostředník a podal nůž Helmovi.
„No páni!Na starýho dědu to s nožema pěkně umíš!“ řekl když si nůž od Nerona bral.
„Je mi pět set let. Ovšem zdání klame.“ Při těchto slovech probodl Helma tajemným pohledem. Helm opět pocítil strach a odvrátil se.
„Seš si jistej že se mu dá věřit?“ ptal se Helm potichu Filipa když procházeli temnou chodbou. Neron kráčel před nimi. Světlo jeho pochodně slabě ozařovalo chodbu.
„To nevím ale jisté je že princeznu sami nenajdeme.“ odpověděl na otázku tiše Filip. I jemu se zdálo že Neron něco chystá.
„Mně teda ten děda přijde dost divnej!Cejtim to v kostech!“
Postupovali dál a dál temnou chodbou. Helmovi už docházela trpělivost. Chodba mu připadala nekonečná. A také jej rozzuřila ta Neronova poznámka o trpaslících. Jeden krok. Dva kroky. Tři kroky. Čtvrtý, pátý krok. Desátý… BUM!
Celá chodba se zatřásla. Neron ze zapotácel,div nespadl na zem. Helm však přeci jen upadl a rozplácl se jak široký tak dlouhý na zemi. Chodba se otřásala za ohlušujícího rachotu. Ještě chvíli se všichni tři krčili u země. Filipovi to připadalo jako by ta kratinká chvíle trvala věčnost. Celé hodiny. Pak,zničehonic vše přestalo.
„Co to bylo?!“ zeptal se Nerona. Hlas se mu třásl.
„To nevím!“ odpověděl Neron a lapal po dechu.
„No tohle?!Děda Vševěda neví!Sto let chodí po světě, mlátí se s čarodějkama, kouzelníkama, drakama, bestiema a všelijakou tou magickou chátrou a teď najednou neví co nás to proboha pohřbívá v ňáký údajně trpasličí chodbě která teda vypadá spíš jako tunel přerostlýho krtka ještě ke všemu dlouhou jak já nevim co takže jestli nevede do pekla za satanem tak už teda vážně nevim kam!“ To byla Helmova nejdelší věta. Navíc odrecitovaná na jeden nádech. Pak se to ozvalo znovu a chodba se opět začala otřásat. Strop se uvolnil a na zem padaly kameny.
„Běžte!“ zvolal Neron a dal se na útěk. Všichni tři běželi jako o závod. Kameny dopadaly na zem za nimi. Jeden menší spadl před Helma a ten zakopla a upadl. Filip se otočil.
„Helme!“ Skočil za ním přímo ve chvíli kdy se ze stropu uvolnil obrovský balvan. Chytil Helma za ruku a na poslední chvíli jej odhodil pryč. Balvan spadl těsně za něj. V oblacích prachu se postavili a očistili své šaty.
„Sakra!Proč si mně tam raděj nenechal chcípnout?!Moh sem zemřít jako hrdina doprovázející tebe a toho plesnivýho dědka až někam za pouště!A takhle se s váma budu jak blbec smýkat dál!U svatýho Thora,CO SEM KOMU UDĚLAL!“
S těmito slovy se Helm sebral a odešel. Filip byl jeho reakcí překvapen. Očekával že mu poděkuje nebo se alespoň bude chovat uctivěji poté co mu zachránil život. Na druhou stranu,co mohl čekat od trpaslíka.
Po chvíli monotónní chůze nekonečnou chodbou najednou zhasla Neronova pochodeň. Neviděli vůbec nic. Pohltila je tma. Černější než duše vraha.
„No tak to je skvělý!“. Helm byl už zase s něčím nespokojený.
„Máš nějaké námitky můj malý příteli?“ zeptal se Neron snažící se nahmatat ve svém váčku krystal.
„Ne,vůbec!Lezu už dva dny někam neznámo kam,mám hlad,žízeň,měsíc sem neviděl ženskou a nad hlavou nám někdo asi sbírá houby až nám šutry lítaj kolem hlav.Ale jinak je všechno v pořádku!“ Neron nahmatal ostrý krystal a řízl se o něj. Vytáhl jej z váčku a vložil do otvoru ve své holi. Starý krystal zahodil. Řekl cosi v nějakém cizím jazyce a chodbu zaplavilo světlo. Stiskl si ránu na ruce. Po krystalu stékaly kapky krve. Zářil teď jasně rudou barvou. Stála před nimi obrovská brána. V jejím středu byl místo zámku kruh s otvorem ve tvaru lidské ruky. Nahoře nad ním stálo: ZDE JEDNA CESTA KONČÍ A DRUHÁ ZAČÍNÁ.
Neron vložil ruku do otvoru a otočil jím. Cosi hlasitě zapraskalo. Brána se otevřela. Zaplavilo je sluneční světlo. Bylo to nepříjemné vzhledem k tomu,jak dlouho šli chodbou takřka za tmy.
„Jdeme.“ řekl Neron. Cosi zamumlal a krystal zhasl. Rána na jeho ruce se zacelila.
Vydali se směrem na jih od království Černé Růže. Neron si byl jist že orci kteří unesli princeznu a zabili krále šli tím směrem. Šli sotva pár hodin když se Helm zeptal:
„Jak vůbec víš že šli tam kam jdeme my?Mohli jít třeba na sever!“
„To těžko.“řekl Neron.
„Jak si to myslel?“
„No každému i tomu nejprimitivnějšímu civilizovanému živočichovi dojde, že orkové nemají rádi světlo a jsou přizpůsobeni životu ve stínu. Ovšem vzhledem k tomu že žijí v lesích nebo jeskyních,kde se udržuje přirozená teplota,by v Ledových Pláních asi umrzli.“
Šli teď po pěšině. Její okraje lemovaly stromy. Pěšina mírně zatáčela.
„Chápu že sis nemohl odpustit vtipnou poznámku aby si ze mě dělal vola.Já se ale ptal jak to víš?!“
„Intuice. Jedno ti ale povím s naprostou přesností.“
„Jen mně pouč!“
„Že draci více než lidskému masu dají přednost tlustému trpaslíkovi.“
„Co si tím jako chtěl říct?!“ Najednou se zastavil. Srdce se mu ztuhlo. Něco takového ještě nezažil. Ležel před ním drak. Obrovský drak, velký jako jeho chalupa. Měl zelenými šupinami kryté tělo a tři drápy dlouhé jako meče na všech čtyřech nohách. Právě spal. Z nozder vyfukoval obláčky kouře.
„Nehýbej se.“ zašeptal Filip.
Neron se pokusil draka obejít jenže…KŘUP!Šlápl na větvičku. Praskla. Drak zamrkal. Když před sebou svýma rudýma očima uviděl šťavnatého trpaslíka,olízl se.
„Sakra!“
Drak se zvedl na všechny čtyři a zařval tak nahlas,že to Helma odhodilo dva metry dozadu. Filip tasil meč a vyrazil proti drakovi. Neron mezitím co si mumlal. Filip vyskočil. Najednou jej cosi silou uhodilo do břicha. Drak Filipa švihl ocasem a odhodil pryč. Toho využil Helm a zaútočil na něj. Sekl draka do ocasu. Drak zařval bolestí. Švihl ocasem teď už zpoloviny dlouhým než jako byl původně a praštil s ním o zem. Ta se zatřásla a Helm spadl. Neron náhle cosi vykřikl. Oči mu rudě zazářily. Vousy se rozrostly a proměnily se v srst. Ta pokryla celé jeho tělo. Ruce se proměnily v tlapy a hlava se rozšířila. Vlk zaútočil na draka. Rozběhl se, skočil a jen těsně se vyhnul plamenu který vyšlehl z drakovy tlamy. Zabořil své drápy do drakova těla. Z ran vytryskla jasně modrá krev. Zápasili spolu nelítostně.Mezitím se Filip s Helmem vzpamatovali. Vyrazili do boje. Helm hodil po drakovi malou sekeru. Zbraň zasáhla draka do oka. Filip k drakovi doběhl právě ve chvíli kdy drak mrštil vlkem do stromu. Sekl draka do kloubu na noze a ta se podlomila. Drak se neudržel a skácel se na zem. Helm mu zasadil poslední smrtící ránu sekerou. Drakovo mrtvé tělo zůstalo bezvládně ležet uprostřed pěšiny. Filip běžel k Neronovi. Ten už se stihl proměnit zpět v člověka.
„Jsi v pořádku?!“ Neron se postavil a protáhl se. Kosti v jeho těle hlasitě zapraskaly.
„Myslím že ano.“ Sebral svou hůl ze země a nasadil si klobouk.
„Už nikdy nebudu nikomu slibovat že mu pomůžu něco najít!“ řekl vyděšeně Helm. Na toto setkání určitě nezapomene.
Nebyli nijak moc zranění. Jen Neron měl tržnou ránu přes celá záda. Bylo právě poledne. Šli stále dál po pěšině. Draka obešli. Teď už jim nemohl nic udělat. Prošli už třemi lesy. Občas se zastavili aby si odpočali. A takhle to šlo až do večera.
„Nerone,začíná se stmívat.“
„Trpělivost Filipe. Právě jsme vstoupili do lesa. Není to les jako ostatní lesy. Žijí tady lesní orkové. A jestli mně neklamou smysly…“
„Drž hubu,takhle mi to řek!“
Zalehli. Vysoká tráva na okraji pěšiny jim přišla vhod. Kolem právě prošli dva orci.
„Já si vo tom myslim svoje!“ řekl jeden z nich.
„Nojo, slepičí mozeček. Já s ním mluvil!“ řekl druhý.
„S šamanem?!Kecy!“
„Vážně!Prej dneska v noci přiletí magič a vobětujem tu holku na počest démona nebo jak se těm zmetkům nadává!“
„Vodkdy magiči lítaj?!“
„Hele tak sem to slyšel jasný?!“
Odešli po pěšině dál.
„Věděl jsem to!“ zašeptal Neron.
„Zabijí Vanesse!Chtějí zabít Vanesse!“
„Já mám hlad!“
„Tak přece je tady!“
„Poslouchá mě někdo?!Musíme něco udělat!“
„A co jako?!Máme si nabrousit sekyry a meče jít nakopat zadky celý hordě těch orků?!“
„Přesně tak!“ řekl Neron.
„Vy ste se zbláznili?!“
„Musíme je nejdřív vyřadit co nejtišeji to půjde.Zbytek pobijeme.“ Filipovi byla odhodlanost zřetelná v hlase.
„Ta do toho já nejdu!Mně bohatě stačil ten drak!S radostí vám ty zelený zmetky přenechám!“
„A co tvoje poslání?“
„Má pravdu.Něco jsi mi slíbil.“ Filip se zvedl a vytasil meč.
„Sakra!“ Neron i Helm se postavili. Neron držel v jedné ruce meč, v druhé hůl. Helm uchopil sekeru pevně do svých rukou. Všichni tři se vydali do lesa.
Klestili si cestu mezi větvemi stromů. Filip mezi nimi rozeznal i jednoho orka.Stál tu na stráži. Připlížil se k němu zezadu a praštil ho do hlavy. Ork se svezl na zem v bezvědomí. Filip odtáhl jeho tělo do vysoké trávy. To Helm orky neomračoval potichu jako Filip s Neronem. Mlátil je,kopal a škrtil dokud se nepřestali hýbat. Takto si doslova čistili cestu dál až k táboru orků. Věděli že se k němu blíží. Řev orků byl slyšet po celém lese. Když konečně došli do tábora uviděli všechny orky nashromážděné kolem ohně. Oprostřed stál totem vytesaný z kmene stromu. Na něm byla přivázána Vanesse. Nalevo od ní stál orčí šaman ověšený různými řetězy a amulety. Kůži měl pomalovanou krví. Napravo od totemu stál starý muž v bílém plášti s kapucí. V ruce měl hůl. V brady mu vyrůstala černá bradka. Byl holohlavý a dost vysoký.
„Vanesse!“ zavolal Filip.
„Pssst!“
Filipovo zavolání vyrušilo orky během jejich obřadu. Všichni se teď otočili směrem k Filipovi.
„No to je skvělý!“
„Tezbaje!“ vykřikl čaroděj. Orkové se rozeběhli k Filipovi a Neronovi. Helm utekl. Všichni orkové měli sekery,kladiva,palice a meče. Neron cosi vzkřikl. V rukou se mu objevily plameny. Mrštil jimi do řad orků. Zasáhl pět z nich.
„ZA KRÁLOVSTVÍ!“ zařval Filip a vrhl se proti útočícím orkům. Dva z nich vyřadil jedním sekem do hrudi. Přikrčil se. Nad hlavou mu ork máchl kladivem. Filip ho bodl do břicha a odkopl pryč. Zpoza jeho zad metal Neron ohnivé koule po orcích. Filip je sekal a bodal,řezal a stínal,mlátil a kopal. Bil se jako lev. Najednou se uprostřed těch stále se valících tlup orků vynořil kdosi malý a sekal všechny kolem sebe. Byl to Helm. Se svým malým vzrůstem mu nedělalo problém podlézt pod nohama orků a vynořit se někde kde to nebudou čekat. Neronovi docházela energie. Když odhodil snad patnáctou kouli uchopil hůl a meč a vyrazil na pomoc svým přátelům. Mlátil je holí a sekal mečem. Probíjel si cestu k čaroději u totemu. Ten cosi říkal v jazyce kterému rozuměl jen on a Neron. Říkal cosi jako: Smrtí nevinné panny On povstane!Démon jež bude vládnout světu!
Neronovi ztuhla krev v žilách. Démon. To se nesmělo stát. Musel mu v tom zabránit. Načerpal novou sílu. Cosi hlasitě zařval a udeřil do země holí. Země se otřásla. Orkové stojící kolem něj připraveni zaútočit odletěli od Nerona dál. Mrtví. Neron se rozmáchl a vyhodil orka do vzduchu ránou holí do hlavy. Ork spadl na záda na zem a Neron mu uštědřil poslední ránu mečem. Pak bodl z otočky do zad dalšího orka a rozběhl se k totemu. Čaroděj stojící u Vanesse držel v ruce dýku. Cosi říkal. Neron běžel a sekal orky překážející mu v cestě. Helm sekal všude okolo sebe. Bil se jako divoká šelma. Filip vyřadil z boje orka manévrem. Udělal krok vpřed, uskočil čepeli nepřítelova meče, otočil se a sekl protivníka do boku. Ork zařval a skácel se k zemi. Náhle ho kdosi zezadu chytil kolem krku. Pevný orkův stisk bolel. Filip upustil meč. Nemohl popadnout dech. Z pochvy vytasil dýku a bodl poslepu orka do nohy. Ten zaúpěl a pustil ho. Filip spadl na zem a popadl meč. Otočil se právě ve chvíli kdy se na něj ork chystal zaútočit. Vytáhl dýku z rány,skočil a nabodl se na Filipův meč. Filip odkopl orkovo tělo za sebe. Skokem byl na nohou.
„Šikovná věc tahle dýka.“ pronesl lehce chraplavým hlasem. Máchl mečem a vrhl se zpět do boje s orky.
Čepel čarodějovy dýky se proměnila v plamen. Vanesse zaječela. Neron běžel jak nejrychleji mohl. Čaroděj se napřáhl,Neron skočil…a proletěl těsně vedle něj. Stihl však dýku vykopnout čaroději z ruky. Dopadl těsně vedle plamene ohně. Dýka odlétla pryč od nich. Neron se postavil. Před ním stál orčí šaman. Byl vysoký a svalnatý. Neron proti němu máchl mečem. Ork chytil naplocho čepel,a snažil se ji ohnout. Nebo zlomit. Meč začal vibrovat. Opravdu kvalitní meč se totiž neohne ale praskne. Ork najednou pustil čepel a meč odletěl pryč. Neron letěl za ním. Šaman přešel k Neronovi. Chytil ho kolem krku a vyzvedl do výšky. Neron orka kopl do břicha. Ten zaúpěl a hodil Nerona do ohně. Jeho plášť vzplál. Cítil horko a bolest. Našel v sobě poslední zbytky sil a z rukou mu vytryskly prameny vody. Uhasil plášť a spadl po zádech na zem. Šaman k němu došel a šlápl mu na krk. Zasmál se. KŘUP!
Kdosi uhodil orka zezadu do hlavy tak silně až mu přerazil vaz. Šaman se skácel na zem těsně vedle Nerona.
„Měl by ses hlídat dědo!Příště ti záda krejt nebudu!“
Byl to Helm. Probil se mezi orky až k němu. Pomohl Neronovi vstát. Před nimi stál čaroděj. V rukou držel svou hůl. Jeho rudé oči svítily.
„Znovu se setkáváme Nerone.“ pronesl svým hlubokým hlasem. Helmovi připadalo že mluví jako medvěd.
„Je smutné že takový mocný mág jako jsi ty musí zemřít.“
„Tak teda poslouchej plešoune,…“ začal Helm rozzuřeně,“jestli ho chceš zabít, musíš se nejdřív pobít se mnou!“
Čaroděj se zasmál.
„Ty se opovažuješ porovnávat síly se mnou?!No dobrá.“
Z jeho hole vyletěl blesk. Neron nechápal jak to dokázal. Ani sám Helm neměl tušení kde se v něm vzala ta síla. Nastavil čepel své sekery proti letícímu blesku a odrazil jej směrem k čaroději. Čaroděj odletěl pryč. Byl mrtvý.
Helm ještě nějakou chvíli zůstal stát a ztěžka oddechoval. Nevěřil vlastním očím. Jak je možné že se mu nic nestalo? Vždyť blesk a kov nejdou dohromady. Měl by být dávno mrtvý. A přeci tu stojí živý koukajíc se na mrtvolu černokněžníka.
„Jak mi todle vysvětlíš?!“ Koktal.
„Neexistuje vysvětlení proč tě ten blesk nezabil!“ řekl Neron. Postavil se a přešel k totemu. Vytáhl dýku a přeřízl provazy poutající Vanesse.
„Jste svobodná princezno!“ řekl a usmál se.To bylo poprvé a naposledy kdy se na Neronově tváři objevil třeba jen malý náznak úsměvu. Neron vykročil proti hordám orků. Uprostřed nich sekal mečem Filip. Jeden z orků se podíval nejprve na Nerona, pak na Vanesse a na mrtvoly šamana a čaroděje.
„Ten…ten dědek…von zabil magiče!“
Když to ostatní uslyšeli přestali útočit a rozutekli se na všechny strany. Filip zasunul meč do pochvy a došel k Vanesse.
„Princezno…!“
„Nic neříkej.“ řekla Vanesse a políbila ho.
„Tak, tady naše dlouhá pouť končí.“ řekl Neron a zasunul svůj meč do pochvy.
„Naopak.“ řekl Filip. „To je teprve začátek!“
A tak se vydali zpět do království Černé Růže. Princezna usedla na trůn místo svého otce a vládla celému Kraenu. Chyběl jí pouze manžel.
„Moje místo je tady,na svobodě.I přesto že vás miluji,nemůžu si vás vzít princezno.“ S těmito slovy odešel Filip z hradu. Helm s Neronem už na něj venku čekali.
„Tak cos jí řek?“ naléhal Helm.
„Pravdu!“
„Blbče jeden!Co bych za to dal já kdybych si moh vzít krásnou princeznu a vládnout. Jen si celej den sedíš na trůně,nic neděláš a až se narodí syn,vychováš z něj krále a rytíře.“
„Moje místo je tady. S vámi.“
„Jen si to představte!Až se o nás bude vyprávět.Statečný rytíř Černé Růže Filip následován svými přáteli.Udatným čarodějem Neronem…“
„A jeho malým přítelíčkem Helmem z Trpovsi.“
„Nechte si to vy dva!Radši přemejšlejte kam vyrazíme!“
„Co takhle do Ledových Plání?“ navrhl Filip.
„Já souhlasím!“ přitakal Neron.
„No,možná tam bude kosa ale rozhodně tam nebudou žádný orkové a draci!“
A tak vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Začalo to jako každý jiný příběh. Stali se legendou. A přáteli. Přáteli na život a na smrt.
