14. 11. 2007 – 17:35 Íránského času
70 km od města Kermán – Írán
„Tady by měla být někde ta odbočka!“ upozornil ostatní Muhmad a nakoukl do mapy, ležící na Rollinsově klíně. „To je taky navigátor,“ stěžoval si. „Vždyť celou cestu jenom chrápe!“ podíval se po ostatních dozadu. „Jenom doufám, že tě ten zabiják nezmasakruje!“ utrousil, když viděl, co se u nich vzadu děje.
„Neboj, mám to pod kontrolou,“ odpověděla Kathy.
„Mluvil jsem s někým jiným,“ zašklebil se Muhmad.
„Hele! Nemohl bys radši řídit?“ připomněl mu Fred.
„Klídek! Já jen, že byste raději mohli místo vzájemného zkoumání pomoct s navigací, když tady ten vepředu je nepoužitelný!“
Fred se zasmál.
„Pilot a zaspí v autě! To jsou mi dneska poměry!“
Silnice se dělila. Odbočka vedla do pouště Lút, což byla jedna z lokalit, kterou vytipovali.
Muhmad strhl volant na cestu do Mašhadu protínající Lút po celé délce. Byla to nejlepší možnost jak co nejrychleji alespoň zběžně prohledat tak rozsáhlé území. Vlastně jen spoléhali na to, že si Fred na okolní krajinu vzpomene.
Po více jak sto kilometrech zastavili. Už se začalo stmívat a ve tmě byly íránské silnice velice nebezpečné. Zajeli hned vedle cesty do pouště a snažili se vymyslet, jak by se v autě pohodlně vyspali čtyři. Nakonec zvolili taktiku Fred a Řidič musí být vyspaní, zbytek se dospí za další jízdy. A tak Muhmad zůstal s Kathy vzhůru většinu noci. K ránu se vměstnali do auta a všichni spali v sedě.
Ráno opět vyrazili.
„Máš hlad?“ zeptal se Fred zívající Kathy.
„Kdepak, jen se mi chce spát!“ sdělila mu a znovu přivřela oči.
K poledni přijeli na okraj pouště. Silnice se zde opět rozdvojovala. Odbočili vlevo. Oba spáči se konečně probudili. Rychle posnídali stejně, jako šest hodin před nimi Fred a Rollins
„Dobře se dívejte, pane!“ řekl bývalý pilot a sám se rozhlížel po krajině. Hledání takové malé základny v rozlehlé poušti bylo nesmírně složité. Chtěli nejprve projet celou trasu pouští a pak podrobně prozkoumat místa, která přicházela díky Fredovu popisu k úvahu.
Tenkrát jeli ze základny v Íránu celý den na východ a Fred měl jistotu, že ten kosmodrom byl ve stejné zemi, což vylučovalo pochopitelně pravou stranu pouště, protože by museli křížit tuhle cestu a o tom by Fred věděl.
Pomalu projížděli pouští, až se večer dostali k jejímu konci. Neviděl ani náznak něčeho, co by připomínalo místo, kde se tajná základna nacházela.
„Máme problém! Budeme muset ještě někde natankovat. Už máme palivo jen na dvě stě padesát kiláků a v kanistru není víc jak dvacet litrů!“ oznámil jim Rollins.
„Nejblíže je město Bam. Je to jen pár hodin cesty přes poušť a odbočka je na zpáteční cestě. Navrhuji, abychom to tady první prohledali a zpátky to vzali přes benzinku!“ řekl Muhmad a tázavě se podíval na ostatní. Když zjistil, že má ve svém plánu podporu, kývl na Rollinse. Řidič obrátil auto a sjel ze silnice.
„Dnes už to zabalíme. Zůstaneme zde a vyrazíme zase ráno! Tentokrát spím já a Fred!“ oznámil ostatním Muhmad a skopil si sedadlo.
Kathy se závistivě podívala na Freda.
„Však na tebe taky jednou dojde! Až budeme na zpáteční cestě, nebudeš už potřeba a probdíš si noc taky!“
Fred se falešně zasmál. Vyměnil si sedadlo s Rollinsem, počkal až se vysoukají oba nespáči z auta. Pak sklopil sedadlo až do vodorovné polohy. Během patnácti minut už spal, zatímco Kathy a Rollins mrzli venku. Nakonec se zahřívali chozením. Než byly dvě hodiny ráno, měli za sebou už alespoň dvanáct kilometrů.
Probudili ostatní, donutili je, aby si zvedli sedadla zase nahoru a vsoukali se dozadu. Když už byli na cestě zpátky, Kathy spala jako zabitá.
16. 11. 2007 – 10:35 Íránského času
Poušť Lút– Írán
Bylo nesnesitelné vedro, které vysávalo z člověka i ty poslední zbytky energie. Objížděli poušť ještě jednou víc směrem na severozápad. Měli štěstí, že narazili na vyježděnou stezku, jinak by jim nezbylo nic jiného, než někde schovat auto a obejít to celé pěšky, což by trvalo rozhodně víc, než dvanáct dní, které zbývali do příjezdu kolony. Poskakovali po dunách a Fred hledal povědomou krajinu. Sem tam popojeli blíž k nějakým dunám, aby se mohl Fred lépe rozhlédnout, ale jinak se drželi vyježděné stezky přes poušť.
Většinu cesty si povídali. Písčité duny kolem nich se leskly ve svitu slunce. Nikde ani kapka vody, která by dala životu impuls a přece zde bylo spoustu tvorečků, kteří čekali na západ neúnavného slunce.
Auto mručelo a hopsalo po písku. Nakonec je slunce, které nechali ráno v zadu, předběhlo a jako obří reflektor jim ohlašovalo, že je čas jejich pouť po poušti ukončit. Byli pár kilometrů od odbočky na Bam. Vyjeli z pouště a už za tmy hledali správnou cestu. Po půlhodinovém zmatku se jim konečně povedlo dostat se ze stezky na hlavní silnici. Jeli ještě kousek dál a zastavili u cedule Město Bam 170 km.
Freda vyhodili z auta a zeptali se ho, koho chce jako společníka na noc. Vybral si Kathy a odůvodnil svůj výběr slovy, že už je na to zvyklá. Umoření z pouště se potulovali kolem auta, zatímco Muhmad a Rollins spali.
Začala vylézat pouštní zvířata. Hadi a různí pavouci se vydávali na lov. Fred a Kathy seděli na kapotě auta a pozorovali nádhernou čistou oblohu. Hvězdy jim svítili do tváří. Hádali spektrální typy a magnitudu. Pak si zase pro změnu povídali o možnosti žít na jiných planetách.
K ránu stočili rozhovor na osobnější téma. Začali se bavit sami o sobě. Fred ji miloval a nijak to před ní neskrýval. Byl štěstím bez sebe, když zjistil, že je to vzájemné. Našel někoho, kdo mu opravdu rozuměl a byl na tom stejně jako on. Chtěl s ní zůstat navždy.
Čekal je předposlední den jejich cesty. Vyrazili, zatímco Fred a Kathy dospávali noc při hvězdách. Když se oba probudili, svištěli si to už po silnici směrem na Bandare Abbás a město Bam nechávali daleko za sebou.
„Za co jsi natankoval?“ zeptal se Fred Muhmada.
„Dal jsem mu nůž! Benzín je tu levný a tohle se mu vyplatí“
Fred pokýval hlavou a opět přivřel oči.
Kathy snědla něco málo jako snídani a uvelebila se vedle něho. Cesta byla velice nudná. Všude ty stejné hory a pouště, občas nějaká ta pastvina.
Muhmad se zamračil.
„Máme problém!“ podíval se na ostatní, aby se ujistil, že ho slyšeli.
„Jaký?“ Vyzvídala Kathy.
„Ty dvě auta za námi!“ kývl směrem před sebe do zpětného zrcátka. „To je A-ALA. Někdo jim musel dát echo, když jsme projížděli městem.“
„Myslíš, že budou dělat problémy?“ zeptal se Fred.
„Nevím! Doufám že ne!“
Nenápadně zrychlil. A-ALA je pořád sledovala.
„Tohle se mi nelíbí! Určitě nás poznali, ale přesto nic nedělají! Řekl bych, že nás ženou do pasti!“
„Nemáme na výběr, musíme jim ujet!“ řekl Fred. Muhmad přikývl. Byla to jejich jediná šance.
Zamáčkl pedál plynu až úplně do podlahy. Auto poskočilo dopředu s novým přívalem energie. Jejich rychlost se zvyšovala, ale pronásledovatelé jim neustále šlapali na paty. Muhmad se snažil z vozu vymáčknout vše, co v něm bylo, ale ještě pořád to nestačilo. Ujížděli s A-ALOU v zádech dalších šedesát kilometrů, ale pořád nebylo kam odbočit, nebo jak je setřást.
„Tohle opravdu nevypadá dobře!“ potvrdil situaci Fred. „Měli bychom se jich co nejrychleji zbavit!“
„Vzpamatuj se, Marwicku! Vždyť je jich tak dvanáct a všichni vycvičení! Máme proti nim strašnou nevýhodu! Nikdy bychom je neporazili. Musíme jet dál a snažit se uhnout někde z trasy.“
„Tak to vezmi přes poušť!“ navrhl Fred.
„Tohle není terénní auto a navíc by nás lehko dohnali. Podívej se na ty jejich jeepy a na tuhle rachotinu!“
„Jinými slovy jsme v pasti!“ shrnul to Fred.
„Jo, vypadá to tak! Nezbývá nám než zatím ujíždět, kam chtějí! Problém, je, že kdyby nás měli zajmout, musíme zabránit, aby přišli na to, že jsme Američani!“
„Co tím myslíš?“ zeptal se ho Fred.
„No, zkrátka já jsem Íránec a můžu tvrdit, že Kathy je moje žena! Takových případů, kdy si někdo vezme cizinku je tu spousta. Ovšem s vámi dvěma je problém, takže buďto vás budu muset někde nenápadně vysadit a nebo byste museli zaručit, že z vás nikdy nedostanou skutečnou totožnost a na to znám jen jediný způsob!“
„Tak brzdi, kamaráde! A kdybychom my dva zmizeli, co by bylo s vámi?“ zeptal se Rollins.
„Zatkli by nás a s největší pravděpodobností popravili, ale nikdy by se nedozvěděli o naší misi!“ pokrčil Muhmad rameny.
„Zatkli a popravili?“ vypískla Kathy. „A to mi jenom tak oznamuješ, že Freda a Rollinse vyhodíme z auta, nebo zastřelíme, abychom se mohli nechat zatknout a zabít?“
„Zatím nevidím jinou možnost!“
Fred hleděl beze slov před sebe. Tohle bylo něco s čím nepočítal. Díval se skrze sklo a snažil se pochopit, co se po něm vlastně chce. Má se obětovat pro ostatní. Nikdy by nevěřil, že bude muset stát před takovým rozhodnutím.
„Jeďme dál! Když se situace nezmění, budeme to řešit, až když dojde k nejhoršímu!“
