Pět sekund se může zdát jako okamžik, ale přitom se během nich může stát spousta věcí. Tak například světlo urazí za pět sekund jeden a půl milionu kilometrů, už pět sekund po Velkém třesku existovaly protony, neutrony a elektrony, každých pět sekund vzroste státní dluh ČR asi o 16 000 korun...
A konkrétně během těchto pěti sekund kdesi daleko ve vesmíru vybouchla supernova, někde jinde si dvě znepřátelené rasy, které člověk nikdy neviděl a ani si je nedokáže představit, vyhlásily válku, a našim hrdinům uběhl čas na rozmyšlenou.
Jistě by bylo zajímavé sledovat postupné rozpínání plynů supernovy a účinky výbuchu na okolní hvězdy, ale o tom tahle povídka není (snad příště). Takže se vraťme k původnímu příběhu:
„Eh... ehm... vy myslíte toho trosečníka, že?“ vykoktal ze sebe Malbone.
Ano, i takhle se dá promarnit pět sekund.
Z obří žluté lodi, tedy, vlastně na ní byly ještě nějaké červené pruhy, ale to teď není podstatné, vylétly dvě žluté střely (tohle však byla bledší žlutá) a zamířily k transportéru.
Malbone nečekal, že ta loď ultimátum pěti vteřin dodrží tak přesně. Vlastně je tou poslední větou chtěl zdržet, aby vymyslel, co udělá.
Blížily se. Posádka věděla, že ji neodvratně čeká smrt, protože transportér neměl žádné štíty – v mlhovině stejně nefungovaly, tak jimi sběračské lodě vůbec nebyly vybaveny.
Střely se přiblížily ještě víc. Jeff si ještě stačil pomyslet, jaký je Malbone vůl, když neřekl ‚Ano, hned vám ho vydáme.‘
Střely už byly těsně u transportéru. Stále se blížily až... minuly. Posádka transportéru se na sebe navzájem udiveně podívala. Komunikační kanál byl stále otevřen, tak bylo slyšet, co se děje na vedlejší lodi. Z rádia se jakoby z dálky ozval hlas, který říkal něco o rozdílné konfiguraci zbraní do mlhoviny a do volného vesmíru.
„Hlupáku!“ ozval se dost naštvaně mohutný hlas. “Okamžitě to oprav!“
Amber rychlým pohybem vypnula rádio.
„To je naše šance! Otočte to! Zpátky do mlhoviny!“ začala zběsile vydávat rozkazy.
Pilot poslechl, přestože Amber mu neměla co rozkazovat, otočil loď. Trysky motorů se naplno zažehly a loď začala prudce zrychlovat směrem k mlhovině.
„Má pravdu,“ ozval se poněkud opožděně kapitán, „naše loď je přizpůsobena pro let v mlhovině, má aerodynamičtější tvar. Snad v ní budeme rychlejší.“
Nepřátelská žlutá loď (s červenými pruhy) po nich vypálila několik dalších salv. Ale ani ty zdá se nebyly nakonfigurovány, protože všechny jen proletěly kolem. Vlastně to bylo docela divné, protože jich bylo tolik, že statisticky vzato už by nějaká zasáhnout měla.
Do transportu začaly narážet první molekuly mlhoviny. Po pár vteřinách začala houstnout, až nakonec nebylo vidět skoro ani na špičku nosu vlastní lodi.
„Vypadá to, že jsme jim uletěli,“ řekl po chvíli s úlevou Malbone.
„To těžko,“ pochyboval Jeff. „Kdykoliv můžou použít warp a dohnat nás.“
„Jenže to by nejdřív museli vypnout rušičku,“ řekla Amber. „A jakmile to udělají, uvolní nás a my jim utečem warpem.“
„Našli nás jednou, najdou nás znovu. Možná by bylo dobré se zeptat toho trosečníka, co po něm chtějí,“ navrhl Jeff.
„Vždyť je v komatu,“ namítala Amber.
„Tak ho probudíme.“
Jeff, Amber a Malbone došli na ošetřovnu. Trosečník vypadal stále stejně špatně.
„Probuďte ho,“ nařídil Malbone doktorovi a ukázal na trosečníka.
„Ale to je nebezpečné!“ namítal doktor. „Nemusel by to přežít.“
Existovaly přístroje, které dokázaly probudit člověka z komatu, ale riskovalo se tím velké poškození mozku.
Mohlo to být nebezpečné nejen pro onoho člověka: Jednou kdysi dávno potřebovala už se ani neví jaká rozvědka probudit svého agenta z komatu. Ale když se jim to podařilo, agentův mozek byl poškozen a stal se z něj paranoik. Kvůli tomu o sledované zemi navykládal taková zvěrstva, která málem vedla k válce...
„To je rozkaz!“ řekl kapitán rázně. „Musíme ho vyslechnout.“
Doktor se nechutí přistoupil k přístrojům vedla lůžka a namačkal několik tlačítek. Nerad vystavoval pacienty takovému nebezpečí. Když skončil, trosečník se několikrát hýkavě nadechl.
Jeff a Malbone si stoupli k lůžku. Amber sledovala vše z dálky.
„Slyšíte mě?“ zeptal se Malbone trosečníka.
Odpovědí mu bylo souhlasné zasípání.
„Potřebujeme se zeptat na pár věcí,“ zeptal se tentokrát Jeff.
„Čiiiip,“ zasípal trosečník.
„Ehm... cože?“ nerozuměl Jeff.
„Čiiiip!“ zasípal hlasitěji.
Jeff a Malbone se na sebe nechápavě podívali. Nevěděli o žádném čipu.
„Myslíte tohle?“ vmísila se do ‚rozhovoru‘ Amber.
Zároveň vyndala z kapsy onen přístroj, co u trosečníka našla a popošla k lůžku z opačné strany, než Jeff a Malbone.
„Vy hlupáci!“ řekl o něco srozumitelněji muž na lůžku. „Nesmíte se toho dotýkat holou rukou! Pozná to, že vám to nepatří a začne vysílat tachyonový signál. Teď vás najdou na světelné roky daleko.“
Jakmile to dořekl, silně se rozkašlal, ale za chvíli přestal. Mezitím Amber vzala válcový přístroj přes kapesník.
„Tachyonový signál?“ zamyslel se Malbone a poškrábal se na bradě. „Pokud vím, tak bylo prokázáno, že tachyony neexistují.“
„To neznáte jejich technologie,“ zachraptěl trosečník. „Najdou vás i přes tu vaší blbou mlhovinu.“
„Kdo jsou vlastně ti ‚oni‘?“ zeptal se Jeff.
„Počkej,“ přerušila ho Amber a otočila se k trosečníkovi. „Dá se to nějak vypnout?“
„Ano,“ odpověděl a začal pátrat v paměti, jak že se to jenom vypíná.
„Ano?“ ozvala se asi po půl minutě dost netrpělivě Amber.
„Eh... zkuste zmáčknout zároveň ty dva malé čudlíky na stranách,“ zachraptěl.
Amber udělala to, co řekl a zboku přístroje vyjel malý display s čísly a několika tlačítky taky s čísly. Zřejmě na zadání nějaké kombinace. Zvláštní bylo, že display byl delší, než je průměr přístroje, takže se do něj vlastně vůbec neměl vejít.
„A teď zadejte... eh... jak to jen bylo?“ pokoušel se vzpomenout. „Zkuste 274292.“
Nevypadalo to, že by si byl moc jistý. Amber naťukala kombinaci, ale nic se nestalo.
„Ještě musíte zmáčknout to větší tlačítko,“ dodal trosečník.
Jakmile to Amber udělala, display zajel zpátky do přístroje a malé světýlko, které doposud svítilo, zhaslo. Vypadalo to, že se přístroj vypnul.
Najednou se ozval lodní rozhlas: „Kapitáne! Vypnuli rušičku!“
„Okamžitě odtud!“ křičel kapitán, zatímco běžel i s ostatními chodbou směrem k můstku. „Kamkoliv!“
Transportér nebyl moc veliký, takže než to dořekl, už byl na můstku a uviděl, že už je pozdě. Velké žlutá loď (ano, ta s červenými pruhy a obřími děly) se vznášela přímo před transportérem, jak bylo vidět na obrazovce. Warp nepřipadal v úvahu – transportér by sice proletěl skrz a zničil ji, ale sám by se asi rozpadl na atomy. Let warpem vlastně není vůbec bezpečný. Stačí proletět nějakým asteroidem, nebo jiným pevným objektem, a loď se rozpadne. Proto se musí asteroidové pásy oblétávat velkým obloukem a warp se nesmí používat příliš blízko planety. Na planetě Beluze po jednom nedodržení předpisů dokonce zůstala hluboká šachta se zbytky lodi na jejím konci. Od té doby jsou na všech obydlených planetách nainstalovány dalekonosné rušičky. Kontakt s plynem není tak nebezpečný, takže v mlhovině byla jen omezena rychlost.
Nepřátelská loď ihned vypálila několik bledě žlutých střel. Tentokrát to ale nevypadalo, že by chtěly minout. Kvůli tření v mlhovině se však pohybovaly značně pomaleji.
„Úhybné manévry!“ vykřikoval Malbone. „Nasměrujte loď tak, aby se dal použít warp!“
Pilot takové rozkazy očekával, tak je začal plnit ještě před tím, než je kapitán řekl. Naplno zapnul spodní motory a loď se začala pohybovat směrem ‚nahoru‘, přestože ve vesmíru žádné ‚nahoru‘ není. Střely jen těsně minuly spodek lodi. Vlastně teď byla docela výhoda, že neměla štíty, protože by přečuhovaly trup a tedy kdyby je měla, střely by je zasáhly, explodovaly a tím loď poškodily, nebo možná i zničily.
Transportér se začal pomalu natáčet, aby mu v cestě nepřekážela nepřátelská loď. Ta znovu vystřelila několik kulatých střel, ale tentokrát nejen na transportér, ale i kolem něj, takže nebylo možné se vyhnout. Jediná možnost byla použít warp.
Loď se pomalu natáčela, střely se stejně pomalu přibližovaly. Stihne to? Samozřejmě. Jinak by příběh přece nemohl pokračovat.
Transportér spustil warp na maximální výkon, který je ještě v mlhovině bezpečný a vzdálil se od oné velké žluté lodi s červenými pruhy.
„Uf. Měli jsme štěstí,“ oddechla si Amber.
„Podle mě nás nechali,“ spekuloval Jeff.
Všichni se na něj s údivem podívali.
„Proč by jinak nezapnuli rušičku?“ dopověděl.
„Ale vždyť po nás stříleli,“ připomněla Amber. „Proč by to dělali, kdyby chtěli, abychom utekli?“
„Já nevím,“ zakroutil hlavou Jeff. „Prostě se mi nechce věřit, že by na to jen zapomněli.“
To ale nevěděl, že velitel oné lodi, onen muž s mohutným hlasem, kterého vám asi ještě dlouho nepopíšu, právě v té chvíli, kdy to říkal, nechal popravit důstojníka, který měl na starosti rušičku...
„No, to je jedno,“ mávl rukou Jeff. „Ještě se musíme našeho trosečníka zeptat na pár dalších věcí.“
Amber a Malbone přikývli. Všichni tři se pak vydali směrem k ošetřovně. Tam už na ně čekal doktor a kroutil hlavou.
„Ne, ne,“ řekl. „Dneska už se ho radši na nic neptejte. Jeho stav se probuzením značně zhoršil, tak jsem ho musel znovu uspat.“
„Ale je to důležité!“ namítal Jeff. „Musíme zjistit, co je zač ten přístroj. A vůbec kdo to je.“
„Bohužel. Pokud nechcete aby zemřel, budete muset počkat aspoň do zítřka.“
Jeff a Malbone se zklamáním odešli. Hlavně Malbone byl dost zvědavý, kvůli čemu mu chce někdo zničit loď. Zároveň se tím chtěl ujistit, jestli je na té správné straně. Vůbec neznal svět mimo mlhovinu. Napadlo ho, že možná právě pomáhají nějakému celosvětově hledanému zločinci, který ukradl plány nějaké superzbraně, kterou chce použít ke zničení světa. Ale uvědomoval si, že i kdyby to tak bylo, stejně by mu to neřekl.
Amber zůstala s doktorem u vchodu do ošetřovny.
„Můžu u něj aspoň zůstat?“ zeptala se ho.
Doktor přikývl a Amber vstoupila na ošetřovnu. Sedla si na lůžko vedle trosečníka a přemýšlela. Napadlo ji, že třeba právě dělá něco, co vždycky chtěla – zachraňuje svět. Co když je to třeba tajný agent, který převáží plány nějaké superzbraně, kterou chce nějaký zločinec použít ke zničení světa, aby ji mohli vědci prostudovat a najít proti ní obranu?
V podobném duchu přemýšlela dál.
Mezitím Jeff a Malbone zase seděli v jídelně a pili kafe.
„Já nevím,“ začal Malbone. „Mně se ten trosečník nějak nelíbí. Pleteme se do věcí, o kterých vůbec nic nevíme. A vypadá to, že do dost velkých věcí.“
„Jo, vůbec jsme ho neměli brát s sebou,“ řekl na to Jeff. „A to byl zase nápad Amber. Jak jsem říkal, pomáhá lidem, které vůbec nezná a takhle to dopadá. A nejhorší je, že jsme na to doplatili i my a přitom s tím nemáme nic společného. Začíná mě docela štvát,“ řekl a sevřel pěst. „Jak je možný, že se teď chová tak nerozumně?“
Jeff nebyl moc zvyklý mluvit o lidech a obzvlášť s člověkem, kterého sotva zná. Ale byl to jeho bývalý spolužák, takže hned po Amber to byl člověk, který k němu měl na lodi nejblíž.
Malbone se zadíval na svůj šálek, pak se podíval na Jeffa.
„Co vlastně mezi váma je?“ zeptal se natvrdo. „Nepřipadáte mi, že byste byli jen kolegové.“
Jeffa otázka zaskočila. Sám přesně nevěděl, co mezi nimi je.
„No... vlastně jsme jen kolegové, ale trochu i přátelé. Vlastně jsem ji i párkrát vytáhl z bryndy. A prej že se starám jen o sebe! Vlastně se chová dost nevděčně,“ odpověděl.
„Takže jste spíš byli přátelé?“
„Já se pořád snažím to naše přátelství udržet, ale ona... Však to vidíte, dřív jsme byli tak často spolu a teď se mi vyhýbá, kdykoliv je to možné. Ale tohle teď nechci řešit,“ zakroutil hlavou. „Spíš bychom měli vyřešit, co uděláme s tím trosečníkem. Je dost nebezpečné mít ho na lodi.“
„No asi nemáme jinou možnost než si ho tu nechat,“ řekl Malbone. „Dovezeme ho na Meltak a Koncil rozhodne, co s ním.“
Mezitím se ‚setmělo‘. Samozřejmě, že ve vesmíru se nestmívá (tam je tma pořád), ale palubní hodiny, které se řídily zaběhnutým dvaceti-čtyř-hodinovým režimem právě odbily jedenáct večer a vzhledem k tomu, že po tomto náročném dni byli všichni dost unaveni, odešli do svých kajut a uložili se ke spánku. Problém byl akorát s Jeffem a Amber, protože nebyli členy posádky a tak neměli své kajuty. Existovala kajuta pro pasažéry, ale Amber nechtěla s „někým tak bezcitným jako je Jeff“ sdílet stejnou místnost. Nakonec ale neměla na vybranou. Doktor jí nedovolil spát na ošetřovně, takže pokud nechtěla spát na chodbě, musela na to přistoupit.
Kajuta pro pasažéry byla vlastně taková malá místnost s dvěmi palandami proti sobě. Nevypadaly tak pohodlně, jako postele v kajutách zbytku posádky, ale přece jenom posádka na lodi trávila většinu času, zatímco pasažéři se většinou zastavili jen na jednu noc. A šetřit se muselo všude.
Amber počkala, jakou postel si vybere Jeff a sama pak obsadila tu nejvzdálenější – protější horní.
„Nemyslíš, že bychom si měli pár věcí ujasnit?“ pokusil se usmířit Jeff, zatímco Amber lezla na palandu.
„Ne,“ odpověděla Amber aniž by se na něj podívala.
„Hele, teď není vhodná chvíle na nepřátelství. Jsme v náročný situaci, jde po nás možná celá armáda lodí, se kterou si nedokáže poradit ani celá sběračská civilizace. To spíš já bych na tebe měl být naštvanej, že jsi tuhle situaci způsobila, ne ty na mě.“
„Já?!“ ohradila se Amber. „Pokud vím, tak začali ničit transportéry ještě dlouho před tím, než jsem ho zachránila!“
„Ale třeba by přestali, kdybys ho nezachránila a oni ho našli.“
„Už ani slovo!“ přerušila ho dost agresivním tónem Amber. „Já chci spát.“
Jeff litoval toho, že tuhle hádku začal. Akorát ho to ještě víc rozladilo a pak nemohl usnout.
Transportér už dávno opustil mlhovinu a maximální rychlostí mířil k Meltaku, neobydlené, ale obyvatelné planetě, na kterou se evakuuje celá sběračská civilizace.
Sběračské mapy ale nebyly zrovna moc aktuální – na Meltaku už dvě stě let existovala kolonie, patřící komu jinému, než onomu národu s gigantickými žlutými loděmi s červenými pruhy a obrovskými děly. Právě odtamtud letěla flotila takovýchto lodí plenit mlhovinu a hledat toho trosečníka, který je na palubě transportéru našich hrdinů.
