17. 11. 2007 – 15:29 Íránského času
Utajená vojenská věznice – Írán
Dva muži ji surově popadli a vytáhli z auta. Odvedli ji do malé zděné budovy. Kathy ztrácela ve věcech souvislost. Jeden Arab na ní něco křičel. Nerozuměla mu. Teď už nemělo cenu zapírat. Sdělila jim, že je Američanka. Oba muži zůstali stát jako opaření. Chvíli na ni hleděli.
„A co tady děláš?“ zařval po chvilce jeden z nich.
„Přivdala jsem se,“ odsekla.
Muž pokýval hlavou.
„To je možné, ale neomlouvá tě to! Vysvleč se!“ rozkázal. Kathy přikývla a poslušně udělala, co se po ní chtělo.
Jeden z vojáků k ní přistoupil a nasadil jí na nohy řetěz. Pak ji dovlekli k jiné budově. Zvenčí měla spoustu dveří. Podle vzdálenosti odhadovala, že cely uvnitř musí měřit na šířku maximálně metr a půl. Ovládl ji strach. Neměla klaustrofobii, ale představa, že bude zavřená v tak malém prostoru jí naháněla hrůzu.
Začala se vzpírat. Vrazila jednomu z vojáků a pokusila se o útěk. Byl však naprosto marný. Řetěz odváděl svou práci dobře. Nebyla schopná udělat větší krok.
„Jak chceš,“ zařval na ni jeden z vojáků a popadl ji za ruce.
Násilím ji dovlekli k jedněm dveřím. Kathy s hrůzou zjistila, že místnost není o moc delší, něž její šířka. Strážní ji procpali dovnitř. Popadli ji za ruce a řetězem připoutali k velikým úchytům na protějších zdech.
„Teď se můžeš pokusit o útěk!“ zasmál se jeden z vojáků a zamkl dveře od cely.
Kathy se dala do usedavého pláče. Vzlykala a prohlížela si svou celu. Nebylo tu vůbec nic. Jen trocha sena na podlaze. Začala litovat svého zbrklého činu, ale pak si vzpomněla, že stejně nebyla jiná možnost. Rozplakala se ještě víc.
Dva dny trávila v této cele připoutaná. Nikdo za ní nepřišel. Jen ráno a večer jí dali napít a najíst. Jinak nic.
Seděla na zemi, ruce v klíně a škubala za dlouhé, pevné řetězy. Přemýšlela, co by mohla dělat. Přehrávala si každou vzpomínku a snažila se vymyslet nějaký plán. Vše bylo marné. Odtud se dostat nemohla.
Konečně se otevřeli dveře a Kathy zalil příval slunečního světla.
Ve dveřích se objevila mužská tvář. Podívala se na ni a pak uhnula stranou. Mluvila k někomu, koho dívka neviděla.
Bylo to arabsky, takže dokonce ani nic nerozuměla. Muž se natočil k ní a zeptal se:
„Jak se jmenuješ, děvče?“
„Kathy Parsinová!“ odpověděla rázně.
„Dobře Kathy,“ kývl na ni muž. „Kolik ti je?“
„Dvacet sedm.“
„Máš nějaké povolání?“
Kathy se na chvilku odmlčela, jako by hledala správná slova.
„Byla jsem teoretická fyzička. Zabývala jsem se potencionálními nebezpečími pro naši planetu!“
„Hmm,“ pochválil ji muž. „Zatím to vypadá dobře. Provedeme ještě pár zdravotních testů a taky si tě vyzkoušíme jestli jsi nám v něčem nelhala, ale je tu velmi reálná šance, že bychom tě zařadili do našeho programu. Bohužel bys byla pořád vězeň, jako ostatní obyvatelé Aliance, kteří se toho taky účastní, ale alespoň by ses vyhnula trestu smrti a radikálně by sis polepšila. Dokonce by se ti dostalo několika příležitostem vidět věci, které nikdy neuvidím ani já!“
„Tak dobře,“ souhlasila Kathy.
Muž se usmál a opustil celu. Dveře zaklaply a Kathy se ocitla opět ve tmě, i když s malou jiskřičkou naděje.
19. 11. 2007 – 12:29 Íránského času
Město Bandare Abbás – Írán
Fred si ještě pořád vyčítal osud Kathy. Chtěl by ji najít, ale mohl být už klidně mrtvá. Nezbývalo než pokračovat v misi. Dvě noci už provzlykal. Záleželo mu na ní opravdu hodně. Život jde dál, připomínali mu ostatní, ale on jakoby neslyšel. Věděl, že prvním úkolem je najít základnu, ale i tak mu nic nebránilo, aby si ve svém nitru pěstoval svou pomstychtivost. Za všechno vinil A-ALU a sebe. On se bude trestat až do konce života věčnými výčitkami a nočním pláčem.
Teď už mu záleželo jen na tom, aby Tseng litoval toho dne, kdy se narodil!
Byl čas obědu. Seděl v táboře a házel do sebe sousta jídla. Okolí v něm nezpozorovalo žádnou změnu. O ní věděl jen on sám. Prolezla ho krvelačnost skrz na skrz.
Jedl a drtil sousta v ústech tak silně, až ho od toho bolely zuby. Rozhlédl se po táboře. Všichni si povídali, nebo běhali okolo a snažili se tak zlepšit svou fyzičku. Když se tak zamyslel, tak většina přítomných se chtěla pouze pomstít A-ALE.
Fred si nabral další kus masa na vidličku a viděl v něm všechny své nepřátele. Bál se jen jediné věci. Dobře věděl, že nezřízená touha po pomstě vede k šílenství. Zhluboka se nadechl.
Ano, bude si chtít na Tsengovi zchladit žáhu, ale ne za každou cenu! Nedá už A-ALE příležitost zabít dalšího z jeho přátel. Zapíchnul vidličku do poloprázdné konzervy a zvedl se. Docházel na to, proč ostatní tak urputně běhají. Vypouští tak svůj vztek. Přidal se k nim a začal zběsile utíkat kolem hory. Sluníčko mu svítilo na cestu. Běžel a nechával za sebou šlápoty v písku plné hněvu!
„Altair bude hotová do třech týdnů! Argos se přidá o týden později a za dalších osm dní by měla být připravená i Atlantis. Tak vypadá předběžná zpráva plánovacího oddělení!“ sdělil Tsengovi velitel základny. „Teprve včera jsme probírali další postup prací.“
„Doufejte, že to stihnete, protože jinak máte padáka!“
„Nebojte se, pane! Do konce okna zbývá ještě sedm týdnů, takže máme zhruba čtrnáct dní na testy a startovací přípravu!“
Tseng pokýval hlavou. Muselo to vyjít! Vždyť všechno už bylo hotové na zemi! Jen to rozebrali a přepravili na oběžnou dráhu.
„Dejte si pozor, ať něco nezvoráte! Strávil jsem plánováním tohoto projektu většinu svého života a nedovolím vám, abyste mi to posral!“ Podíval se na něj varovným pohledem. „Nikdy nezapomínám!“
Velitel přikývl a odešel.
Byl čas vrátit se zpátky na Zem a řídit své impérium, vzdychl Tseng. Po třech dnech měl vesmíru už plné zuby. Opustil řídící sekci základny a proplul do spojového uzlu, na který byly v současné době nalepeny čtyři kosmoplány.
Jeden z nich čekal na něho. Vplul dovnitř a usadil se na jednom z křesel. Začínal si uvědomovat, jak pohodlný život vede v porovnání s těmi nulami, kterým panoval.
„Rádi vás vidíme,“ pozdravila ho posádka Dýky.
O pár sekund později se už snášeli do vrchních vrstev atmosféry a nechávali tajnou, neviditelnou základnu daleko za sebou.
Dagger seděl ve své prozatimní kanceláři a pozoroval své důstojníky. Jeden z nich měl zrovna slovo a objasňoval ostatním další plány.
„Na žádost pana prezidenta jsme změnili naši taktiku. Našim úkolem už není vyřadit Deimos, nebo získat rozhodující převahu na moři, kterou každým dnem ztrácíme, zvláště poté, co se hlavní bojová flotila stáhla ke břehům Kalifornie kvůli přeskupení a obraně amerických měst. Nyní je prioritou zabránit nepřátelským jednotkám v průlomu do střední Evropy. Zároveň musíme taky zažehnat hrozbu invaze A-ALA do Ameriky přes moře a jako poslední bychom se měli soustředit na destrukci nepřátelského protiraketového deštníku!“
Dagger kývl v souhlas.
Důstojník pokračoval.
„Vzhledem k tomu jsme přišli s novým nápadem!“ významně se podíval po místnosti. „Několik našich inženýrů už léta vyvíjí speciální laserem poháněnou sondu!“ přešel k dataprojektoru a bleskově k němu připojil notebook. Na stěně se objevil obraz sondy a obraz družice.
„Ale jak nám může jedna sonda pomoct? Nehledě no to, že pokud mám správné informace, gravitaci Země tento pohon nepřekoná! Bylo by ji nutné první dostat na oběžnou dráhu, což není možné, vzhledem k zničení všech aliančních kosmodromů!“ kroutil hlavou jeden z generálů.
Důstojník se usmál.
„Nepoužijeme tu sondu, ale starý balón ECHO, který na oběžné dráze zůstal ještě ze šedesátých let!“ Když viděl, že ostatním pořád nedochází, kam tím míří, skoro neznatelně zakoulel očima a pustil se do vysvětlování. „ECHO byl hliníkový balon, který sloužil pro komunikaci ještě před nástupem komunikačních družic. Bylo to vlastně veliké zrcadlo, které odráželo signál zpět na zem na dané místo. Mohli bychom použít servisní družici z ISS, která je pro takové akce stavěná a vyzvednout ECHO ze své dosavadní dráhy. Pak by ho dopravila na určené místo za nepřátelskými družicemi.
Namířili bychom na to náš Laser. V tom momentě by se musela družice opřít o balón a spustit opačný tah, aby ECHO tlak laseru neodnesl. Od jeho povrchu by se pak paprsek opřel zezadu do nepřátelské družice a doufejme, že by síla stačila, aby ji to pomaličku tlačilo do atmosféry. Tyhle družice nemají moc velkou zásobu paliva a tak doufám, že by se nám mohlo tímto způsobem podařit jednu po druhé shodit z oběžné dráhy!“
Dagger pokýval hlavou.
„Sice váš plán tak moc nechápu, ale odborný posudek nám dává až sedmdesáti procentní šanci na úspěch, pokud A-ALA nedetekuje zdroj paprsku a nezničí ho Deimos hned po první, nebo druhé zničené družici!“
Důstojník pokrčil rameny.
„Kdyby nepomohl paprsek, máme v záloze ještě tepelný laser, ale problém je, že staré ECHO by asi víc jak jednu nebo dvě družice nezvládlo. Pak by s největší pravděpodobností shořelo.“
Dagger poklepával tužkou do stolu. Snažil se zahnat své rušivé myšlenky, aby se mohl soustředit na svou práci.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Proveďte váš plán, ale doufám, že úspěch bude větší, než posledně!“
