Na bitvu je zatracený horko. Moje dvoustovka trpaslíků nervózně pošlapuje na vyschlý zemi nebo v tradičních okovaných vozech. Další dva oddíly mějch spolubojovníků je za náma. Jeden oddíl je pěchota a druhej střelectvo. Sou tu s náma taky Caarnijský rytíři. Jejich vyleštěný plátový zbroje se v odpolednim slunku nepříjemě lesknou. Zatím si můžu sundat helmu, seveřani sou teprve před kopcem ohraničující Mirský pole. Měli bysme to vyhrát. Je jich sice o půl tisíce víc, ale oni používají primitivní sekery a meče z nekvalitního kovu a zbroje nepoužívají žádné. Zato naše armáda! Na svůj dzürg‘an můžu bejt hrdej. Každý Zwerg má rohy na svý přilbici vyleštěný, že by hlubinej drak chcípnul závistí, vousy spletený do válečných copánků, jak káže tradice, hrudní plát vyklepanej z minulých bitev. A sekery! Sekery máme vražedně ostrý! Nějací seveřani si na nás nepřijdou. Jejich pološílenej bůh, kterýho ani neznám jménem, není hoden uctívaní inteligentníma a vyspělýma rasama jako sme my! A Caarnijští? Platí nás. To je hlavní. I když, jejich těžká jízda taky vyvolává hrůzu. Dneska sou spojenci, ale příště? Kdo ví. Ještě se vrátim v myšlenkách na ty seveřany. Žene je prej na jih nějakej šílenej fanatyk. Ve jménu svýho boha zavalujou ty bastardi naše doly, vypalujou lidský vesnice a znásilňujou lidský ženský. To není chování válečníků. Válečník by se měl zabejvat pouze jinejma vojákama. Válčit na bitevnim poli, a ne ve vesnicích zabíjet bezbranný obyvatele. Z přemejšlení mě vytrhnul zvířenej prach na konci plání a hrůznej zvuk, tak hrůznej, že se mi zježily chloupky na krku, a to je co říct. Zní, jako trollové na námluvách. To budou voni. Už sou tady. Nasadim si helmici a křičim na svý: „Zjör grudd‘dir! Gôr tryid!“ Hnedka, stejně jako vždycky, sme zaujali pozice ve vozech. Já, jak se na velitele sluší a patří, v prvnim. Slyšim lidský trubky vydávající povel k útoku, i já zatroubim na svůj železem pobitej ogří roh. Bičem popoženu horský koně táhnoucí náš vůz a už se řítíme vedle rytířů proti zmatenejm seveřanům. Tenhle okamžik miluju. Jako by se zastavil čas. Moje černý vousy povlávaj kolem, koňský kopyta dupou do země až všude lítaj kusy hlíny a z huby mi de klasickej trpasličí válečnej křik: „Ur kühre dröighâr! Ur dröighâr!“ Za naši čest! Za čest! Nejdřív sme mířili na levý severský křídlo vyzbrojený převážne oštěpama, ale padesát metrů před nima sme zabočili a teďka si to ženem přímo vedle nich. Čepele na kolech se zahryzávaj do jejich špinavejch těl – maj na sobě jenom kožešiny. Všude stříká krev a lítaj kusy masa. Jejich nahý hrudníky sou pomalovaný mně neznámejma modrejma znakama. Některý moji muži sekaj sekerama, jiný vrhaj z praků kamení nebo střílej z novejch opakovacích kuší (vynález mého bratrance z druhého kolena mého druhoklanového bratra). Jakmile sme za severskou armádou, otáčíme vozy a prokusujeme se nima ze zadu, zpět. Barbaři řvou bolestí a vztekem! Když sme byli asi uprostřed, odpad první vůz. Z dvou horskejch valachů trčej neumělý kamenný šípy. Do hajzlu! Chvíli nedávám pozor – místo řízení se věnuju adhadu bitvy, a náš vůz najel na mrtvýho trolla. A podruhý do hajzlu! Převracíme se. Proklínám všechny bohy, který znám, ale v boji nehodlám přestat. Radši vytáhnu druhou sekeru posetou válečnýma runama a zase řvu trpasličí pokřik. Muži z mýho vozu se přidávaj. Seveřani zmateně pobíhaj kolem a padaj pod trpasličíma sekerama jako stalaktity, když zařve hlubinej vobr. Moje dvě sekery vířej vzduchem a rozsekávaj barbarský těla. Moje okovaný boty rozdupávaj na zemi ležící ruce a hlavy. Tvář mám celou od tý jejich zasraný krve. Moje vousy! Netěšim se na večer, kdy si je budu muset rozplíst. Krev se z nich špatně dostává. Ovšem těďka se nesmim rozptylovat. Z dálky zazní lidská trubka. Je čas k odpočinku. Naše spojenecký jednotky pomalu ustupujou do tábora. Seveřani pochopili, ovšem místo aby pomalu ustupovali, dali se na zběsilej úprk. Možná si mysleli, že přicházej posily…
Noc byla strašně teplá. Dlouho sem nemoh usnout. Co asi velitelé připravěj na dnešek? Mělo by se to vyřešit, je nás míň a síly nám docházej rychlejc. Jejich armáda je ještě navíc dost motivovaná. Ten šílenej vůdce je dva měsíce popoháněl z jejich rodný země, a tohle by měla bejt rozhodující bitva. Když ji vyhrajou, a to doufám, že ne, budou se moct vrátit domů. Brzo ráno, když byla ještě tma, za mnou přišel gördal, hlavní velitel trpasličí armády. Když přišel osobně, musí se něco dít. Potichu, aby nevzbudil moje vojáky, mi vysvětlil to, na čem se včera s lidma dohodnul. Ostatní dva dzürg‘an budou normálně na pravym boku lidský armády, ale ten můj (spíš zbytek mýho, protože můj dzürg‘an měl největší ztráty) se ještě za tmy schová v lese na kraji pláně. Zde počká na zatroubení lidský trubky, která zazní až se armády ztřetnou, a pak vyrazí zabít toho fanatika. S mějma mužema sme se teda přesunuli do temnýho houští a čekali. Armády se pomalu připravovaly na druhou část bitvy. Netrpělivě sme se krčili na kraji lesa, abysme měli přehled. První zaznění trubek a armáda se dává do pohybu. Na druhé straně zas ten příšernej zvuk. Vojska se s strašnym zvukem střetly a lidský trubky se ozvaly podruhý. Vyrazili sme teda podél lesa. Sundali sem si ze včerejška svý plátový zbroje a místo toho sme si vzali prostý kroužkový zbroje, aby se nám líp v lese chodilo. Zkuste si někdy běhat v plnoplátový zbroji po lese. Už sme byli skoro v hlavnim táboře. Seveřani ho nechali skoro nehlídanej. Odstranit znuděnou hlídku bylo jednoduchý. Třicet trpaslíků pomalu obsadilo celej tábor. Lidský generálové nejdřiv navrhovali zabít severskýho velekněze potichu a zezadu, ale to by si lidi museli udělat sami. MY máme svou čest. Když byli všichni muži v táboře zlikvidovaný, vybral sem pět nejlepších bojovníků, který se mnou vtrhnou do velícího stanu. Vytáhli sme potichu zbraně a připlížili sme se k vchodu. Opatrně sem nakouk mezerou mezi kožešinama a málem sem dostal leknutím mrtvici! Spolu s velitelem severu tam nad mapou stál ork v kožený zbroji! Jestli se seveřani dohodli třeba jen s jednim orčím klanem, sme ztracený. Váhal sem. Mám se vrátit a varovat hlavní štáb, nebo mám oba zabít tady a teď? Rozhod sem se pro druhou možnost. Dávám chlapcům signál a s řevem vlítnem dovnitř. Všichni na nás překvapeně koukaj. První seveřan padne pod moji sekerou – zahrizla se mu do boku. Další dva strážci padli. Ostatní se ale už v nastálé situaci zorientovali. Zůstal velekněz, pak nejspíš jeho pobočník, hlavní ork a goblin. Rozeběhneme se, ale ork schodí stůl na zem a goblin vystřelí foukačkou malou šipku. Už nás se jen pět. Obyčejný kněz něco vykřikne a další trpaslík letí k zemi. Z prsou mu trčí ledový hrot. Sme čtyři. Velekněz se začal šíleně smát. Trochu mě to zarazilo a tak sem se na poslední chvíli nedokázal vyhnout goblinově šipce. Zasáhla mě do levé ruky. Další trpaslík padl pod orkovým kladivem. Sme tři. Utnu rychlím švihem hlavu knězovi, ale do zad mě zasáhlo orkovo kladivo. Skácím se na zem. Vydím, že goblin je také mrtev. Žádný trpaslík už ale nestojí na nohou. Všichni padli. Žádnej trpaslík se nikdy a nikde nevzdal, nevzdává a nevdá se, dokud bude mít svoje vousy a svou čest. Necítím levou ruku, ta šipka musela bejt otrávená. Severský vůdce se stále šíleně směje a ork se na mě usmívá zlým pohledem. Kdyby tak věděl že kolem tohodle stanu je dalších pětadvacet trpaslíků… Začíná se mi špatně dejchat. Uvažuju, jaký to je v Říši Mrtvých. Doufám, že se někdo postará o mou rodinu. Za svoji žoldáckou kariéru sem našetřil dost zlata. Mělo by jim to stačit. Vykašlávám krev. Klečim na suchý prašný zemi, která je tak nepříjemná při bitvě. Práší se. Je moc vedro na bitvu. Krev odkapává do hlíny a prachu. Chtěl bych mít krásnou mohylu v rodnejch Bleskovejch horách. Tupá bolest v hlavě a málo vzduchu v plicích. Hučí mi v uších. Sem ale rád. Rád za to, že sem neztratil svou čest a dokázal zajistit rodinu. To je pro trpaslíka vždycky nejdůležitější. Dröighâr, čest…
