28. 11. 2007 – 9:17 Íránského času
Město Bandare Abbás – Írán
Akce proběhla rychle a čistě. Dva vojáci vběhli koloně do cesty. Jakmile zastavila, zaútočili zboku! Jedno auto po druhém stejným způsobem. Rychlé otevření dveří a násilné vytáhnutí řidičů a spolujezdců ven, kde už se o ně postarali další příslušníci Fredovi skupiny.
Útok trval asi půl minuty a zanechal za sebou padesát mrtvých na straně A-ALA. Nepřátelé neměli šanci na obranu.
„Teď naložte ty mrtvoly dovnitř a jedeme do tábora!“ rozkázal Fred a sám si sedl na místo spolujezdce v prvním voze. Od doby, kdy se podělala jejich průzkumná mise do poušti Lút a on přišel o Kathy, dost se změnil. Začal být tak rázný a odhodlaný, že dokonce i ostatní mu raději nechávali prostor. Tak se pomalu ale jistě začala rozpadat velící čtyřka a nahrazovala ji Fredova samovláda.
Konvoj se opět rozjel. Chvíli se ještě trmáceli po cestě a pak zabočili do pouště. Po příjezdu do tábora nastal chvilkový zmatek. Všechno se rychle balilo a uklízelo, vykládali se nepotřebné zásoby z aut a zahrabávali se do země, stejně jako mrtví po zdařilém útoku.
Za dvě hodiny už byli připraveni na odjezd. Všichni seděli v náklaďácích obloženi municí, potravinami a stany. Čtyřka velících si udělala pohodlí v jednom náklaďáku a během patnácti minut ho přeměnili na velící středisko operace. Uprostřed nákladového prostoru dřepěla těžká bedna sloužící jako stůl. Na ní byli rozloženy mapy. Vysílačkou pak řídili postup celé kolony. Umístili jednu do každé kabiny.
Všichni čtyři se usadili a snažili se rozpomenout, jestli na něco nezapomněli. Doběhl k nim Rollins.
„Po táboru ani stopy!“ ohlásil a vyšplhal se za nimi.
„Výborně,“ usmál se Fred. Pak pozvedl vysílačku a stiskl tlačítko. „Jedeme,“ řekl.
Zámek zaskřípal. Kathy s nadějí v očích vzhlédla k místům, kde tušila dveře. Otevřely se a dovnitř vstoupili dva vojáci. Dívka k nim beze slova prosebně vzhlížela. I když byla neoblomná a velice statečná, po jedenácti dnech o samotě v cele o rozměrech jeden a půlkrát dva metry, připoutaná ke stěnám v naprosté tmě, by dala cokoliv za možnost jít se alespoň podívat ven a protáhnout se.
Celou tu dobu ji nechali nahou. Věděla, že ji chtějí ponížit a zlomit. Snažila se, aby nepovolila, ale cítila, jak její vůle slábne.
Vojáci k ni přistoupili a odemkli jí řetěz na nohou. Pak jeden z nich zatarasil východ z cely a druhý ji osvobodil od řetězů na zdi. Pevně ji chytili a vyvedli ven. Kathy vychutnávala příval slunce. Vítr si opět pohrával s jejími dlouhými vlasy. Smutek začala na kratičký okamžik nahrazovat radost. Těšila se z písku, který jí zase masíroval chodidla.
„Máš štěstí, že budeš možná zařazena do projektu! Jenom proto na tebe zatím nikdo nešáhl a tak moc o tebe pečujeme!“ sdělil jí jeden ze strážců pohrdavým tónem.
Dovedli ji k protější řadě cel. Otevřeli jedny z dveří. Byla to úplně stejná cela a bylo tam úplně stejné nic.
„Toho luxusu už ale bylo dost! Lehni si!“ rozkázal jí voják.
Domyslela si proč to po ní asi chtějí. Stála a konsternovaně se na ně dívala, oči plné strachu a beznaděje.
„Lehni si!“ zařval na ni znovu.
Přikývla a pomalu si lehla. Slzy se jí rozřinuly po tváři.
Jeden ze strážných k ní poklekl a v leže jí připoutal ruce, každou na jinou stranu. Totéž pak provedl z jejíma nohama. Pak se postavil.
„Zatím si v bezpečí, ale jestli tě nevyberou, tak se těš!“ upozornil ji a škodolibě se usmál. Pak odešel z cely a zamkl za sebou dveře.
Kathy si v prvním momentě oddechla. Pak se ale rozplakala. Už toho na ni bylo moc. Začínala uvažovat o věcech, které by si nikdy nepřipouštěla. Měla chuť ukončit své trápení sama. Bohužel neměla jak. Plakala a vzpomínala na Freda, kterého už nikdy neuvidí.
29. 11. 2007 – 7:17 Íránského času
Cesta směrem na Birdžand – Poušť Lút – Írán
Bylo dobře, že se zde už nemuseli zdržovat a mohli jet na další vytipované místo. I přesto, že tu už byly, se však Fred pozorně díval po okolí. Nebylo to však kvůli základně. Tady někde bylo to místo, kde spolu trávili svou poslední noc. Vyhlížel to místo u odbočky na Bam. Našel ho a slzy mu vyhrkly na tvář. Okamžitě je smetl rukávem a snažil se dostat své city pod kontrolu. Nikdo si ničeho nevšiml. Mohl se zase soustředit na svou pomstu A-ALE.
„Takže první místo máme za sebou. Nejblíže je právě teď poušť u Birdžandu. Pak už zbývá jen východní a západní část pouště Dašte Kevír,“ shrnul zbývající možnosti Brian a čučel do potrhané mapy.
„Jo, už jenom tři možnost, přikývl Muhmad. „Teda pokud vím! Možná, že je ještě nějaké jiné neobydlené místo, které leží na východě Íránu.“
Fred přikývl.
„Ale zatím se budeme držet těchto! Jenom prohledání míst východně od Birdžandu nám zabere týden!“
„Marwick má pravdu,“ vmísil se do hovoru Muhmad. „Bude trvat několik týdnů, než vůbec prohledáme tyhle místa. Poušť Lút Byla nejjednodušší, protože její rozloha je malá a protíná ji řeka a silnice. Základna by se tedy musela ukrývat v poměrně malé lokalitě. Ty ostatní místa už jsou velmi rozlehlé a podle informací, které nám Marwick dal je budeme muset prohledat křížem krážem po padesátikilometrových pásech!“
„Takže dohodnuto! Projedeme postupně všechny tři místa a uvidíme, jestli jsme se trefili!“ uzavřel debatu Fred.
Kolona se řítila po cestě pouští. Hodiny míjely a brzo nastala tma. Nemuseli zastavovat. I minulou noc jeli dál. Udělali si jen krátkou přestávku a prohodili řidiče. Než bude ráno, nechají poušť za sebou a s ní i Fredovu lásku.
30. 11. 2007 – 16:38 greenwichského času
Oběžná dráha Země – Stanice ISS
Astronaut pokyvoval hlavou. Měl na uších sluchátka. Mluvil s někým na dole na Zemi. Po několikatýdenní izolaci se posádka rozhodla zachránit si kůži. Nevěděli jak na to, ale teď se jim nabídla možnost.
„Jo, přesně tak! Pošlete pro nás transport a zajistíme vám, aby to nevyšlo……..né nemůžu to tak jednoduše zajistit. Družice je ovládaná dálkově přímo ze Země, ale můžu vám poskytnout přesné souřadnice!…….Ne, až budeme pryč ze stanice!“
Hovor skončil.
„Souhlasili?“ zeptal se druhý astronaut.
Přikývl.
„A proč si tedy tak zamračený?“
„Moc jim nevěřím! Jenom aby to do nás nenaprali hned poté, co jim to řekneme!“
Druhý muž pokrčil rameny.
„Stejně nám nic jiného nezbývá, pokud chceme přežít. Viď Floresová?“
Žena proplula dveřmi do komunikačního centra. Zlehka se vznesla nad vyslílačku. Podívala se na ni a pak na oba muže.
„Už jste s nimi mluvili?“
„Jo, mluvili! Mohou si udělat krátkou zajížďku a stavit se tu pro nás,“ přikývl astronaut.
Dýka se blížila ke stanici. Navázala spojení s posádkou uvnitř a pak se zvolna přicucla do jediného funkčního doku. Pilot, původem určitě Evropan vystoupil. V chodbě čekala celá tříčlenná osádka ISS.
„Vítám vás na stanici! Doufám že máte tři místa volná!“ usmál se jeden z astronautů.
„Rád budu spolupracovat s takovými esy! Tak pojďte! Nahrajeme kódy do počítače a zrušíme ten váš zoufalý projekt!“ pilot se zarazil. „Jo a ještě jedna věc! Kdyby vás náhodou napadlo mi něco udělat a tu loď ukrást, tak vězte, že má fůru zabezpečení proti takovým případům! Chybné heslo a zastaví to přívod vzduchu do kabiny. Máte pak zhruba dvacet minut na zadání správného patnáctimístného kódu a když to nezvládnete……,“ udělal na ně lítostivé oči. „Doufám že si můžeme důvěřovat! To vy jste v tísni! Naše plány by ten váš malý gambit neohrozil, jo a teď ty kódy!“
Astronauti nastoupili do rakety a podali mu CD.
„Jsou tam veškeré technické parametry operace! Stačí jen ťuknout do ECHA a shoří v atmosféře dřív, než cokoliv udělají! Souřadnice jsou na tom CD!“
Pilot se usmál.
„Mám rád lidi, co drží slovo! Proto bych taky položil za A-ALU život! Dala mi šanci létat a vidět věci, které by mi vaše země nikdy nedala. Takových lidí jako vy, kteří to někam dotáhli si vážíme! Pokud se ukáže, že máte pravdu, budu asi první, kdo vám řekne vítejte mezi námi!“
