Stékají slzy pro tebe do moře,
v soli se mění ve slizké úhoře,
hady a štíry, škrtí mě, bodají,
za všechny, co lásku v životě hledají.
Umřela, není už, dávno je ztracena,
spoutaná v propasti, do hrobu kladena.
V hlubokém Tartaru žízní mi usychá,
hrdlo, co chtělo pít, zpívá si do ticha
písničku šílení, zmaru a chladu,
každý se utopí ve vlastním hladu
po lásce, touze, slasti a po smrti,
počkám si, také vás sladké sny rozdrtí.
Zmíráte úzkostí, dusí vás kameny,
zloba a zklamání do srdce vraženy,
chcípáte pod vahou vlastního svědomí,
že jste sny zavrhli, jako já pitomí.
Sama teď před sebou ze studu poklekám
a do tvých rukou ti rezavé hřeby dám.
Přibij mne, ukřižuj na kůlu trouchnivém,
že jsem se dala svést za noci černým dnem.
