Karolína vstoupila dobytu. Měla naspěch, chystala si jen doma odložit věci ze školy, rýpnout si do své mladší, jedenáctileté sestry Markéty, zkontrolovat jejich čtyřletého bratra Tomyho a jít ven, za kamarády.
Oba je našla v obývacím pokoji. Tomy seděl u květináče, ručičkami se hrabal v hlíně a házel ji po hrstkách na koberec. Markéta spala v křesle, v obličeji velmi bledá, mnohem více, než ráno.
„Vstávej!“ zatřásla s ní Karolína. „Vidíš, jakej je tady bordel? To neuhlídáš malý dítě? Okamžitě vem smeták, lopatku a uklízej! A dej na bráchu bacha, já musím jít!“
„Kary,“ pípla Markéta, „Prosím, dneska nikam nechoď. Je mi už hodně špatně. Teta říkala, že se mnou máš jít k doktorce, jestli mi nebude líp, ona se vrátí až večer.“
„Kecáš! Vypadala bys dobře, jen kdyby sis dala plastiku obličeje. Tu ti neposkytnu, ale mohla bych tě tam pořádně nakopat, třeba by se ti to tam trochu srovnalo, není co pokazit.“
Markéta byla na podobné nadávky ze strany své sestry zvyklá, věděla, že to Karolína nemyslela až tak vážně, přesto jí však vhrkly slzy do jejích hnědých očí, stejných, jako měla i Karolína. Markéta byla dost citlivá, především od doby, kdy jim zemřeli rodiče a ujala se jich teta, z matčiny strany. Karolína se s jejich smrtí vyrovnala zdánlivě mnohem lépe.
„Kary!Ale já…!“ Zkusila to ještě Markéta, ale její sestra ji přerušila.
„Hele! Já prostě musím jít ven a ty mi v tom nemáš právo bránit! Až se vrátím, slibuju, že tě vezmu k doktoroj, klidně i na pohotovost. Ale ty mi zase slíbíš, že dáš zatím pozor na bráchu.“
„Tak jo, Kary,“ vzdychla Markéta.
„Já mám hlad,“ zatahal Tomy prostřední sestru za sukni, hned jak za Karolínou, kterou měl rád, ale někdy se jí trochu bál, práskly dveře.
Při pomyšlení na jídlo se Markétě málem zvedl žaludek, ale šla mu ohřát polévku. Chlapec zůstal v místnosti a vrátil se k hrabání v květináči. Brzy ho to však omrzelo, tak se vydal do kuchyně, zjistit, zda je již jídlo hotové. Tam ho ale čekalo nemilé překvapení, Markéta ležela na zemi, v bezvědomí, smrtelně bledá. Chlapeček došel až k ní.
„Markét? Markéto! Nespi! Vstávej! Já chci něco k jídlu!“
Dívka se ani nepohnula, tak s ní začal Tomy třást, pleskat ji do obličeje, ale nic nepomohlo.
„Ona je mrtvá! Já… Já jsem ji zabil!“
Začal zmatkovat.
„Kary! Kary! Kams šla? Musíme ji obživnout! Kdeee jseeeeš?!“
Karolína na jeho volání pochopitelně neodpověděla.
Tomy tedy přešel k psacímu stolu, do ručičky vzal zelenou pastelku a do druhé kousek papíru, na který během minuty nakreslil domeček, což měl být vzkaz, že se vydal Karolínu hledat. Pak s námahou otevřel dveře a bos se vydal ven, do zimy.
Karolína se vrátila domů, když se již začínalo stmívat.
Prošla všechny místnosti, ale nikdo tam nebyl. Vrátila se do předsíně a podívala se na botník, kde si všichni nechávali vzkazy, když někam šli a doma nikdo jiný nezůstal.
Našla tam vzkaz od tety:
KARY, JELA JSEM S MARKÉTOU DO NEMOCNICE. JEŠTĚ SE NEVÍ, CO PŘESNĚ SE JÍ STALO, ALE JE TO ASI DOST VÁŽNÉ. AŽ SE S TOMYM VRÁTÍTE Z PROCHÁZKY, UDĚLEJTE SI NĚCO K VEČEŘI, JÁ NETUŠÍM, KDY SE VRÁTÍM.
Karolína polkla na prázdno. Co se Markétě mohlo stát? A kde byl Tomy? Vždyť ho měla Markéta hlídat, ale když se jí tedy něco stalo… Ale co? Pokud již Tomy nebyl doma, když se teta vrátila, tak ho musel někdo unést a Markétu zranit… Ne, teta přeci říkala, že jí nebylo dobře, a kdyby ji přepadli, doktoři by to poznali… Tomy musel utéct!
Karolína si všimla kousku papíru na zemi, pod botníkem. Sehnula se, pohlédla na dětský obrázek a hned jí bylo jasné, kolik uhodilo!
Se slzami v očích vyběhla ven, na ulici, kde se zatím výrazně ochladilo, dokonce začalo sněžit, a to byl teprve začátek listopadu.
Bezradně se rozhlédla a z plných plic zařvala: „Tomy! Tooomyyy! Kde jsi?!“
Žádná odpověď!
„Kam jsi se sakra ztratil?!“
Svého bratra nikde nezahlédla.
Rozběhla se po chodníku, sama nevěděla kam, nepřemýšlela o tom, navíc přez slzy ani neviděla.
Asi po deseti minutách vběhla do parku, tam se jí smekla noha a dívka se zhroutila k zemi. Ani se nepokoušela vstát, jen tam ležela a vzlykala. Co to proboha jen způsobila? Vše to byla její chyba! To kvůli ní se Tomy ztratil, navíc Markéta…
Když jen malinko zvedla hlavu, spatřila svou sestru stát, jen v šatech, u skupinky keříků. Karolíny se zmocnila velká úleva, ale i vztek zároveň.
„Co tady děláš jen v letních šatech? A kde je brácha? Měla jsi ho hlídat, tak kde je?!“
Vstala a rozběhla se tím směrem, ale zase jí uklouzla noha a Karolína upadla.
Tentokrát vyskočila na nohy hned, ale svou sestru již nemohla najít.
Doběhla až na místo, kde Markétu před chvílí spatřila stát, ale ona tam nebyla.
„Markéto? Kdy jseš? Ukaž se, ty krávo pitomá!“
Markéta však nikde. Karolína pohlédla na zem, aby ji stopy ve sněhu ukázaly správný směr, ale žádné tam nebyly. Jak to bylo možné? Karolína byla zmatena, pak ale uslyšela známý hlásek. Otočila se, a zahlédla Tomyho. Na sobě měl bundu, i rukavice Markéty a vypadal spokojeně, ne jako malé dítě, které se ztratilo.
Karolína ho popadla do náručí.
„Tomy, co ty tady jen děláš?“
„Myslel jsem, že Markétka umřela, tak jsem tě šel hledat, abys ji obživnula a ona mě našla a neumřela.“
„Ale ano,“ špitla Karolína a do očí jí vhrkly další slzy. „Markétka nám umřela a je to jen moje vina.“
„Ale ona tu byla se mnou.“
„To byl její duch“
„Strašidlo?“
„Ne, duch Markéty, hlídala tě, mě přivedla k tobě, a pak asi usoudila… Usoudila, že už ji nebudeme potřebovat. Tak to chodí, ve filmech a knížkách, nevěřila bych, že by se to mohlo stát, ale bez ní bych tě nenašla.“
A navíc by sis sám její věci neoblíkl, pomyslela si.
„A obživíš ji?“ zeptal se chlapeček hláskem, plným důvěry a neděje, nebyl zvyklí, na takové chování nejstarší sestry.
„Já ji neumím obživit,“ rozvzlykala se dívka naplno.
„To už jí nikdy neuvidíme?“
Karolína již ani nedokázala odpovědět, ale chlapec pochopil a taky se rozvzlykal.
Když teta vstoupila do bytu, všude byla tma. Karolínu a Tomyho našla v Karolínině posteli, oba spali, přitulení k sobě.
Když se dívka ráno probudila, teta seděla u ní.
„Dobré ráno Kary,“ řekla. Půjdeme navštívit Markétu do nemocnice? Je sobota.“
Dívce chvíli trvalo, než si uvědomila, co se stalo. „Markéta je…“
„Je v nemocnici“, dopověděla teta za ní.
„A ty nevíš, jak na tom je?“
„Lékaři říkali, že se z toho brzy dostane.“
„To říkali včera?“
„Ano.“
Karolíně se sevřelo hrdlo, ale již nedokázala vyslovit nahlas, co se jí honilo hlavou. Navíc věděla, že její teta na duchy nevěřila, tak jen mlčky kývla.
Hned jak došli do nemocnice, teta si odešla promluvit o samotě s jednou doktorkou, dál od Karolíny a Tomyho, kteří zůstali sedět kdesi na chodbě, Tomy u své sestry na klíně. Ta se již děsila představy, kdy se jejich teta vrátí a oznámí, že Markétě jižní pomoci.
„Kary?“ ozvalo se za ní najednou. Dívka nadskočila leknutím, až pak se otočila. Za ní stála Markéta! Karolína ji třesoucí se rukou opatrně pohladila po tváři, byla bledá, ale živá, to dívka poznala hned po prvním dotyku.
„Markét, já myslela, že jsi… Viděla jsem tě… Jak jsi…“ Karolíně vhrkly slzy do očí, ale tentokrát to byly slzy štěstí, ani své mladší sestře nevynadala, že když je vážně nemocná, nemá se toulat po nemocnici, jak by to udělala jindy.
Markéta se záhadně usmála a řekla: „Slíbila jsem přeci, že se o Tomyho postarám.“
