Duben, venku je nádherně,
nejkrásnější zelená co znám je mladá, čerstvá, svěží zelená.
První jarní, nádherná a voňavá.
Moje poslední.
Vím, že to všechno nebude stačit, poslední týden už ani nechodím do domu, jsem pořád venku na zahradě.
Spím v altánku.
V noci se probouzím a vstřebávám do sebe ten chlad, ten svěží vlhký chlad,
vlhký a čerstvý.
Tohle je život!
Jednou, při nácviku krizových situací, mi kolega příliš brzy otevřel přechodovou komoru a než jsem zamkl přilbu, vletěl mi do skafandru ten cizí, mrtvý, chlad vesmíru.
Bylo to jako když spadneš do ledové vody a ona se ti vlije přímo do žil.
Takový absolutní chlad.
Sedím pod borovicí na konci zahrady a pozoruji západ slunce.
Mám poslední dva dny před odletem.
To jediné co mi bude chybět je tohle jarní znovuzrození.
To je něco co nenahradí žádná 3D projekce.
Nejsem smutný.
Jsem téměř absolutně vyrovnaný.
Maximální štěstí, co víc si můžu přát. Splnil se mi můj dávný sen.
Po roce testů a intenzivního tréninku, jsem dosáhl všeho co jsem od života čekal.
Za dva dny odlétám na mezihvězdnou výpravu. Jako první člověk se dostanu dál než na Mars.
Mým úkolem bude zůstat co nejdéle naživu a ve spojení. Čeká mně cesta z Měsíce kolem Jupiteru který mně expanduje až na samou hranici naší sluneční soustavy.
A potom ?
-
Je to tady !
Den D.
Jsem na palubě raketoplánu a uháním na Měsíc, kde už je vše připraveno.
Krátím si chvíli a probírám se veškerou poštou co mi přišla za poslední dva týdny , je toho snad od půlky planety. Poslední dva týdny jsem strávil nekonečnými rozhovory s novináři
a politiky.
Mám toho dost co na psaní nejméně na první půlrok letu.
Blížíme se k základně Měsíc2 , zpomalujeme a lehounce dosedáme.
Procházím základnou, všichni se na mně usmívají, někteří mi lehce pokynou či poklepou po rameni. Budu rád až je budu mít za sebou, nemám rád loučení.
Konečně jsem ve výzkumné části.
Čekám na doktora, bude to na pěkných pár měsíců možná poslední živý člověk, kterého potkám.
Po všem, co jsem si prožil prvních jednadvacet let života vím, že mi lidé nebudou chybět.
Vyrůstal jsem v internátním středisku společně s třistadvaceti dalšími syny společnosti, o které se rodiče nestaraly, nebo skončily ve vězení.
Už od začátku jsem věděl co si o mně společnost myslí.
Nevím k čemu přirovnat každodenní boje o všechno. Od jídla až po místo v kurzu na pilota nákladních, lépe řečeno odpadních lodí.
Jo, nejkrásnější chvíle jsem prožil sám , při toulání po lesích Nové Kanady.
A vůbec nejlíp mi bylo když jsem létal ve vládní letce, jak vznešeně to zní a přepravoval odpadky do spaloven. Jednou jsem musel nouzově přistát, bylo to někde uprostřed Sibiře
a čekal jsem než si někdo všimne že chybí jedna bedna s odpadky.
Tak, přichází doktor, posledních pár testů a odchod do kabin mého nového domova.
Ale!
Takže doktorka to jsem nečekal.
Je to překvapení tak mladá a už zastrčená na poslední štaci. Doufám že zde není kvůli neschopnosti.
Sedíme proti sobě , mám po těle elektrody.
Doktorka , Elen, si něco zapíše a je po všem.
Sundávám si samolepící placky a odcházím do svých komnat. Zapadají za mnou dveře.
Na chvíli mne přepadne pocit jestli to takhle opravdu chci.
Začíná finále.
Odpočítávání.
Mám asi dvě hodiny do startu.
Sedám si k řídícímu pultu.
Koukám na obrazovky a přemýšlím.
Všude kolem je takové hodně slyšitelné ticho.
Ta doktorka, Elen, se na mně dívala takovýma divnýma očima.
Celou dobu jsem měl pocit odsouzence před popravou, nebo jsem si ho alespoň ze soucitu k sobě pěstoval. Ona mi však naznačovala něco jiného.
Popravdě nejsem si jistý jestli vůbec něco naznačovala.
Vím a mockrát jsem si to už potvrdil, že vidím v lidech to co chci, než co bych vidět měl.
Elen, kde jsem to …
tak se jmenovala moje učitelka literatury. Ta jediná měla pochopení pro mé chování a vždycky mi dokázala pomoci nějakým příkladem z mystického světa lidí starověku.
To byla moje první a jediná byť jen platonická, láska.
Čas nula.
Sedím v křesle neschopen pohybu. Se stoupajícím přetížením nevím jestli sedím nebo ležím.
