Para maría: Esto es una pequena inspiracion del filme Una habitacion. Muchas felicitades para tus cumpleanos!!!! Adi
Věděla, že přijde. Řekli jí to a ona s tím souhlasila. Dobrovolně. A teď tam jen tak ležela a čekala, v záplavě pestrobarevných květin, které jí přinesli rodiče i přátelé.
Konečně zaklepali. Vešel policejní inspektor, kterého už znala.
„Slečno Jonesová, je tady zadržený. Můžeme ho přivést? Vaše identifikace je nutná k uvalení vazby.“ Přikývla a pod peřinou pevně sevřela železné okraje postele. Policista dal pokyn kolegům, kteří do té doby čekali přede dveřmi. Vešel ON. Na rukou měl policejní želízka, ale jinak vypadal úplně stejně.
Rána. Ohlušující a naprosto nečekaná. Zmrzlina s nechutným plesknutím dopadá na světlý asfalt chodníku. Křik. Všude je tolik křiku. Další prásknutí. A ještě jedno. Tvář ženy vedle ní je zkřivená strachem. Rty má otevřené v tichém křiku hrůzy. Její zuby jsou tak strašně bílé. Mladík ve žlutém tričku leží na zemi a pod ním se zvětšuje karmínová skvrna. Tři další výstřely následují v rychlém sledu po sobě. Jsou suché a štěkavé. Pistole se míhá v JEHO ruce. Otáčí se směrem k ní. Pláč. Má pronikavé, lesknoucí se oči. Jsou větší než celý vesmír. Pohlcují. Síla výstřelu jí odhodí stranou. Prudká bolest jí projíždí od břicha až k hlavě. Krev je odporně lepkavá. Nebe nad ní je řezavě modré.
„Slečno Jonesová?“
JEHO oči na ni opět zírají. Nedokáže vyslovit obvinění. Má strach. Nedokáže vůbec nic.
„Jak se menuješ?“ Hlas jí ovládá.
„Zmlkni, sakra!“ Inspektor je zjevně rozrušen a nechápe důvod otázky.Ona sama se nedokáže v tom zoufale klidném okamžiku ani pohnout.
„Kathrin.“ Nemá jinou možnost než odpovědět. Dívá se na ni a ona se propadá do studnic v jeho očích. Cítí, že se jí dolní ret třese, ale nedokáže tomu zabránit.
„Je mi to líto, Kathrin.“ Je klidný a neskutečně jistý.
„Buď zticha, ty hajzle.“ Jeden z mužů zákona tvrdě zasáhne pěstí. JEHO tělo zaduní o podlahu. Ohlušující a nečekaná rána. Zmrzlina...
„Slečno Jonesová, je to on?“ Přikývne a z očí se jí vyřinou slzy. Náhle je sama. Tak strašně sama. Hodiny na zdi neúprosně tikají a ukrajují čas jako máslo. Vrátí se. Ví to. Není volby.
Drží ten dopis v ruce. Chvěje se, stejně jako ona sama. Papír je velkého formátu, složený do úhledného obdélníčku. Černomodrou tužkou na něm stojí nápis „Kathrin“ . Písmo je rozmáchlé a přesto je barva zatlačena hluboko do struktury papíru. Má strach. Ochromuje ji a svazuje jí ruce. Téměř cítí, jak z dopisu vytéká nenávist a nepochopení. Semínko zvědavosti ji ale nenechá v klidu a tak nakonec dopis rozloží.
„Ahoj!
Když udělám dva kroky, jsem na konci. Postel je železná, deka slabá. Ven není vidět – okno je vysoko.Dveře mají tři zámky. Je tu ticho. Jsem tady ale jen na pár dnů. Myslíš, že je to pro mě dostatečný trest? Teď mě lituješ. Vím to. Máš to napsáno v očích. Není proč.
Píšu tobě. Komu jinému bych měl psát? Už nebudeš jako dřív. Budeš se bát. Už teď se bojíš. Úplně všeho. Nezlepší se to. Nikdy. Nikdy se to nezlepší. A potáhneš to s sebou do konce.
Lžu ti. Nebo ne?
Omlouvám se. Sory. Je mi líto. Neber si to osobně.
Přiď někdy na pokec.“
Nikdy se neptal, vždycky jenom oznamoval. A ona z něj měla strach...
Seděl na zemi a rukama si objímal kolena. Nedíval se na ní. Hleděl někam do dálky, oči široce rozevřené. Od něj se všemi směry šířila vlna mrazivého nepochopení a hořké prázdnoty. Stála tam a čekala, až k ní jeho emoce dorazí. Střet byl prudký a nedal jí šanci. Hrdlo se jí stáhlo a hrozilo, že se zadusí. Srdce jí sevřely ledové pařáty strachu, který jí nepatřil. On stále seděl a nehýbal se. Vypadal jako groteskní socha. Až potom pootočil hlavu a upřel na ni oči. Samota. Ach bože, byl tak strašně sám. Nic neřekl. Jen se díval.
Náhle se probudila. Třásla se a její lesklé oči hltaly tmu. Věděla, že ho musí vidět. Jinak zešílí.
„Věděl sem to,“ řekl, když zvedl telefon. Sklo vylo upatlané, ověnčené mastnými otisky prstů. Neodpověděla, jen vnímala to osamění, ještě silnější něž ve snu. Na rukou měl pouta a černé sluchátko tak musel držet v obou dlaních. Vypadalo jako mrtvý brouk.
„Máš ze mě strach,“ zaskřípal znovu jeho hlas v drátech. Přikývla. Nakonec se nadechla a konečně promluvila: „Měla jsem sen.“
„Já vím.“
„Jak to?“
„To je jedno.“ Nastala krátká pauza.
„Už seš v pořádku,“ ozval se. Přikývla dřív, než si uvědomila, že se neptal.
„Proč si to udělal?“
„Udělal co?“
„Střílel.“
„Musel sem.“
„Musel?“
„Pochopíš to časem.“
„Já vím.“
„Změnila ses.“
„Já vím.“
„Osud nezměníš.“
„Nezměním. Ale můžu se o to snažit.“ Usmál se. Poprvé viděla jeho úsměv. Položil dlaň na sklo. Byla široká a čistá. Vztáhla svojí ruku a dotkla se HO skrz sklo.
„Můžeš,“ řekl. Potom se zvedl a odešel. Zůstala tam sedět, na oprýskané židli, uprostřed prázdných lidských skořápek.
V televizních zprávách se o jeho popravě objevila jen krátká informace. Bezejmenný vrah stejně bezejmenných obětí.
