22. 12. 2007 – 04:51 Íránského času
Východní část pouště Dašte Kevír – Írán
Nevěděl co ho vyrušilo ze spánku, ale fakt že se probudil sám od sebe takhle brzy, naznačoval, že je něco v nepořádku. Dlouze zívl a posadil se. Už světla bylo ještě hodně málo. Fred už sice dobře viděl, ale bolely ho z toho oči. Protáhl se a pomalu slezl z náklaďáku.
Viděl dvě hlídky na opačných stranách tábora, jak sedí a dávají pozor na okolní krajinu. Mimo nich tam stála ještě jedna postava. Byla to žena. Fred se k ní pomalu přiloudal. Měl radost že je tu i někdo jiný, kdo nemůže usnout.
„Tak co, Halasová?“ promluvil na pozdrav a přátelsky se usmál. „Taky už se tolik těšíte, že ani nemůžete dospat rána?“
Žena opětovala jeho úsměv. Pak ale opět zvážněla a hleděla do dáli.
„Něco mi říká, že už zbývá opravdu málo a aliance se složí. Jde mi na mozek, že máme vysílačky, ale nesmíme je použít! Moc toužím vědět, co se zatím semlelo tam venku! Poslední zpráva, která ke mně pronikla byla o vytvoření Aliance a o Kevlarovi, jako veliteli EU. Je to dobrý člověk, ale co může udělat proti pětiletému zbrojení A-ALA! Vlastně už může být naše snažení zbytečné!“
Fred pokýval hlavou. On dokonce věděl, že pro něj zbytečné je. Všichni jeho přátelé a příbuzní byli určitě mrtví. Byla by náhoda, aby se některému podařilo přežít. Celé jeho rodiště bylo v okruhu sta kilometrů nenávratně zničeno i s jeho celoživotním pracovištěm. Jedenáct tisíc elitních vědců, z kterých mnohé znal byli zabiti i s miliony dalších lidí.
„Jenom se divím proč Aliance nepoužije nukleární zbraně, pokud je v tísni!“
Dívka pokrčila rameny.
„Třeba nemůžou! Pokud vím tak ztratila veškerou nadvládu ve vesmíru!“
„Nebojte se, Aliance se jenom tak nevzdá! Určitě ještě horečně bojuje,“ chlácholil ji Fred.
„Má země určitě! Jsme totiž docela hrdý národ a jenom tak se nevzdáme!“ prohlásila pyšně.
„A odkud pocházíte?“
„Ze srdce Evropy!“
„Rakušačka?“ hádal.
„Ale kdepak! Česká Republika! Uvidíte, že pokud budeme mít možnost, ještě sehrajeme v tomhle konfliktu opravdu důležitou roli!“
Konečně se mu podařilo chytit druhý dech. Deprese a počáteční strach ustoupily a i navzdory nevydařeným akcím ukazoval ostatním jen svou typickou kamennou a profesionální tvář. Kráčel po letové dráze na vojenském letišti. Nebyly to ani dvě minuty co přistáli. Nechtěl marnit čas. Znovuzrozený Dagger udělá, co je třeba.
Nastoupil do připraveného auta. Za půl hodiny už byl v utajeném podzemním objektu. Ještě nikdy tu nebyl ale věděl co to je. Právě navštívil sídlo utajených amerických černých projektů. Zde se plánovaly zbraně schopné zničit celou planetu, nebo tajný plán na odsun skoro osmi set lidí do vesmíru, kdyby se lidstvo chýlilo ke svému zániku. Sestoupili o několik pater níž. Tam ho navlékli do neprodyšné ochranné kombinézy. Nezbývalo nic jiného, než zaútočit virovými zbraněmi!
Otevřeli před ním několik vzduchotěsných dveří. Nakonec se objevil v hlavní laboratoři. Čekal tam zástup vědců.
„Takže pánové, stručně a jasně! Kolik toho je, jaká je účinnost, jak se proti tomu bránit, co to dělá, kdy to můžeme použít!“ řekl Dagger a obhlížel přístroje v místnosti.
Virus život je připraven k použití ihned. Pokud chcete, aby zamoření proběhlo rychle, počkejte a my ho rozmnožíme! A teď ty účinky!“ vědec kývl na generála a nabídl mu židli. Pak pokračoval. „Virus byl vyvíjen jako prostředek k lepší interakci s tělem. Měl přimět buňky, aby v případě poškození byly nahrazeny zdravými a to úplně kdekoliv v těle. Něco jako regenerační látka. Ve vývoji se však stala chyba a virus Život se chová jinak, než jsme předpokládali.
Po napadnutí nejprve způsobí, že buňky d sebe vsávají abnormální množství vody. Tím nastává dehydratace organismu na jedné straně a lýze buňky na straně druhé. Jak vybuchují vnitřním tlakem způsobeným vodou, virus se v tekutině šíří dál do těla i do okolí. Pak nastane dělení buněk, aby zaplnily zničené přesně tak, jak to má virus dělat. Ovšem i ty následně vybuchují. Nakonec organismus uhyne buď na dehydrataci, vykrvácení, nebo se virus dostane až k mozku a lýze buněk v takových oblastech mozek nenávratně poškodí, zatopí vodou a zničí veškerou inteligenci. Nakažený organismus může žít s dostatkem vody v neuvěřitelných bolestech klidně i měsíce, než je tělo dostatečně poškozené na to, aby nebylo schopno dál nést život. I když s největší pravděpodobností dojde rychle k vnitřním krvácením, takže je to daleko dřív.“
Dagger skrýval své překvapení. Čekal že to nebude hračka, když mu to doporučili, ale tohle musela být hrozná smrt.
„Je proti tomu protilátka?“
Vědci se po sobě navzájem dívali, až jeden z nich konečně promluvil.
„Nepodařilo se nám zhotovit protilátku, ale máme něco, co dokáže upravit virus do jeho pravé podoby! Příčina neúspěchu tohoto viru je pouze ve velmi drobné chybě, kterou jde poměrně jednoduše opravit, pokud je to dříve, než virus napadne mozek!“
„Takže tu pak stojíme před virem způsobující regeneraci buněk? Co přesně to znamená?“
„Vlastně to až tak závratné není! Prodlužuje to život. Možná i více jak trojnásobně, ale rozhodně to neumí léčit mrtvé, nebo těžce zraněné. Trvá celé dny, než virus začne působit jak má.“ Vědec se zamračil. „Taky to záleží na interakci mezi samotnou myslí člověka a jeho tělem. Podle našich úvah by ti nejlepší měli být schopni své regenerační schopnosti mnohonásobně zvýšit, nebo zase snížit. Teoreticky taky léčit ostatní předáním modifikované verze viru, který si sami v sobě vytvoří. To všechno jsou však pouze domněnky, protože jsme zatím neměli příležitost to vyzkoušet na něčem jiném než na krysách!“
Dagger pokýval hlavou.
„Ať je za týden připraven virus k použití! Jak jsem se dozvěděl, mohou ho přenášet i zvířata! Vypustíme ho lodí do moře u japonských a čínských břehů! Zatím musíme vyrobit dostatek protilátky, kdyby to k nám přišlo taky! Takže ať je připravena pro všechny!“
Vědci přikývli. Byl to skutečně ohavný plán, ale poslední naděje na záchranu! Jen škoda, že si nikdo nevzpomněl na jejich dávného kolegu, který s nimi před šesti lety pracoval.
Ze třech stran teď vojska útočila na malou zemičku. Celý svět ji bránil. Podél jejich hranic vedla válečná linie zabíjení. Aliance zuřivě bojovala, aby nepřítele zastavila dříve, než tuto zemi obsadí. Po ní by následovalo Rakousko, Itálie, Německo, Francie. Museli nepřítele zastavit už zde. Opět se tu psali světové dějiny, jako tolikrát v historii.
Tanky přejížděly sem a tam a ničily nepřítele, zatímco stíhačky likvidovaly zásobovací a opravné stanoviště. I tak jich ale bylo až příliš mnoho. Zpráva zněla jasně. Do šestnácti dnů Česká Republika a s ní i celá Evropa padne.
