Amiada hrála na harfu, sedíce na skále, šťastná a usměvavá, taková, jaká má dcera Lesa být. Byla mladá, být člověkem, bylo by jí tak sedmnáct, dlouhé blond vlasy, drobná postava, podivný oděv sešitý z mnoha látek, obličej hezký, nenápadný a v neposlední řadě velice přitažlivý. Sedíce bezstarostně na skále, mnoho z vás by ji zaměnilo za vílu. Náhle ucítila přítomnost, vyskočila do výšky, udělala salto a v okamžiku se proměnila v pírko, které se pozvolna snášelo k zemi. Zvědavost jí však nedala a tak se proměnila zpět. Dobrodružství je přeci zábavnější, ne? pak si vzpomněla na svůj úkol a dobrodružství, nedobrodružství, ztratila se v lese, aby cizince mohla nenápadně číst. Byl starý, hrubé, tmavě hnědé roucho, magická hůl typického tvaru, po staletí děděná z otce na syna a na čele i přes vrásky poznala okřídlené půlslunce-půlměsíc. Nemusí se bát. Je vyznavačem Gohora, pána Fantazů dobra.
Sedla si tedy na kámen a čekala, až se cizinec přiblíží.
„Klaním se mistře moci“
Vyslal poznání. Amiada zdvořile odpověděla. Mág se uvolnil.
„Zdravím hledači. Kdo jest s tvým vznikem spjat?“
„Jsem dcerou Lesa, z manganu a tvou služebnicí, mistře moci“
„Co děláš v těchto lesích?“
„To co jest úkolem hledačů, mistře“
Odvolávám tě z tvého úkolu hledači, potřebují tě “, pokračoval.
„Můžeme vyrazit?“
„Jsem již starý a unavený“ řekl s výmluvným gestem.
„Jak si přeješ, mistře“ odpověděla Amiada a udělala gesto podání.
Mág odpověděl gestem přijetí a uklonil se. „Je mi ctí podat ti mistře“ odpověděla Amiada a tajně udělala kouzlo zakrytí aby nepoznal její únavu, způsobenou předáním své síly.
„Co jest tvým úkolem mistře?“
„Blíží se válka“
„Tak jest po celý můj čas mistře“
„Nastane ještě v tvůj čas“
„Co jest tedy mým úkolem?“
„Jsi netknuta?“
„tak jako všichni hledači“
„tedy jsi určena pro odevzdání pánům draků, hledači. Mým úkolem je hledání tě.“
„Je mi ctí mistře“
S těmi to slovy se vydali na cestu. Amiada nepotřebovala vysvětlení. Znala nejvyšší poctu hledačů. Putovali týdny než se dostali do kraje odevzdání. Nevystoupili však na horu obyčejů, vstoupili do ní. Amiada byla oděna do dlouhého bílého roucha s vyšívaným límcem a podstoupila obřad odebrání. Cítila se tak obyčejná a slabá bez všech svých kouzel a privilegií hledače. Mág ji obalil kouzlem ochrany, ale přesto se cítila nesvá. Vstoupili do svatyně odevzdání.
„tvá cesta v těle hledače končí“ pronesl vrchní kněz. „Jsi připravena na odevzdání?“
„Ano odpověděla Amiada.“
Chtěla užít kouzla zastření, aby nebyl poznat její strach, ale teď byla jen obyčejným smrtelníkem.
„Zruš svá kouzla bratře“, řekl mágovi a „ty mne následuj.“
Na Amiadu po zrušení kouzel dopadl chlad prastaré hory, nasáklé magií. Rychle následovala kněze do jícnu této mrtvé sopky. Byla tma. Zůstala stát, když cítila že zdi zmizely a ona se ocitla na malém prostranství. Nad hlavou jí zářily hvězdy, ale jejich záře byla příliš mdlá na rozpoznání čehokoli. Najednou uslyšela kroky kněze, který odcházel zpět. Zůstala stát, sama, v narůstajícím chladu. Zahlédla slabý plamínek a rozzářila se louče na kamenné stěně sálu. Hezké to kouzlo. V její mihotavé záři uviděla dračí hlavu a obrys jeho mohutného těla. Ucítila k němu velmi silné pouto, došla k němu, pohladila po šupinaté hlavě a po chvíli váhání pronesla formuli odevzdání „Mus pene dici, santo spiritos, la gloria“…
Amiada, tak jak to jen neohrabanými dračími drápy dokázala, něžně položila mrtvé tělíčko hledače na zem a připravila se ke svému prvnímu letu. Smutně se za ním ohlédla, pak ale zvedla hlavu a vznesla se ke hvězdám, do chladného nočního vzduchu, připojit se k ostatním drakům, vstříc nekonečné válce dobra a zla.