Každý může zemřít
aneb
Obyčejný večer ve velkoměstě
(Araziel)
Tahle zakázka byla až moc snadná… Celých dvě stě říšských korun za nějakého hospodského povaleče a nepříliš úspěšného obchodníka? V tom něco bude. Mě by ale ty peníze pomohly získat dobré postavení ve společnosti. Použiji svoji oblíbenou metodu ‚nůž ve tmě‘, i když to asi nebude tak lehké. Ovšem, všichni nájemní vrazi se řídí mottem: „každý může zemřít.“ Teď jen dobře schovat ostré nože do přiléhavého šedočerného obleku a jsem připraven k akci.
Kostelní hodiny odbyly devátou hodinu večerní. Údery zvonu se pomalu nesly temnými ulicemi. Ve městě bylo už ticho a klid. Pouze někde ještě zůstaly ostrůvky hluku a světla. To byly nesčetné městské hospody. Právě před jednou takovou ošuntělou krčmou se krčil na rohu uličky temný stín. Nepřirozený stín. Normální člověk by ho nepostřehl, ale každý, kdo ‚pracuje‘ v noci a má mnoho ‚zákazníků‘ to musí intuitivně vytušit. Kdo ne, už nikdy mít nového ‚zákazníka‘ nebude. Konkurence je holt konkurence.
Ano, i já se tímto mottem řídím. Moje oběť už skoro dvě hodiny sedí v téhle zakouřené hospodě a právě dopíjí již svůj šestý korbel. Taky bych si dal, ale protože v ‚práci‘ nepiji, zatím tady musím mrznout. Klečím v blátě. Tuhnou mi nohy, proboha, to by neměly. Pořád se mi ale na té akci něco nezdá. Prostě mi na tom něco nesedí. Prověřil jsem si objekt a podle mě je absolutně bezbranný. Prostě obyčejný kupec. Můj ‚zadavatel‘ má ale asi jiné informace. Podle něj je dost nebezpečný, dokonce tak, aby zaplatil obyčejnému vrahovi, jako jsem já, takovou sumu. Předem. Potí se mi ruce a třesou kolena. To se mi moc často nestává. Něco se stane. Bude to ale dobře, nebo špatně? Můžu se jen modlit…
Z pruhu světla vycházejícího ze dveří se vypotácela obtloustlá postava. Omšelý plášť v barvách obchodní třídy, staré, obnošené boty a věkem již poznamenaný muž. Pohyboval se, jako by si žádného nebezpečí nebyl vědom. Dokonce snad jako by mu ani nikdy nemělo hrozit. Možná to mělo za následek vypité pivo. Mohlo to být ale také úplně něco jiného. Mohlo to být tím, že měl dva perfektně vycvičené strážce, kterým absolutně důvěřoval. Nikdo, krom něho, o nich nevěděl. Opatrně našlapujíc, aby nedopadl na tvrdou rozblácenou zem, prošel kolem temné uličky. Ve tmě se zaleskl nůž a ozvalo se zachroptění. Nováček v Cechu vrahů už nikdy nedokončí tuto zakázku. Vrah, který byl před chvílí na lovu, se sám stal obětí. Jeho tělo se skácelo do hnědé kaluže, která vzápětí dostala rudý odstín. Na konci uličky se rozlehly kradmé kroky. Zítra dostane strážce další odměnu. Za tento týden je to již pátý nepodařený atentát na ‚bezbranného‘ kupce. Ten si ale zatím ničeho nevšiml a potácivou chůzí pokračoval domů. Ulicemi města se neslo zvonění kostelních hodin…
V zádech máš smrt
(Mellorian)
Celé je to na nic, lamentoval jezdec v duchu a přitáhl si plášť blíže k tělu. Zatracený ticho! Copak tady nejsou už ani ty všudypřítomný vrány? Poslední dobou jich bylo na obloze vidět vždy pět či šest, nyní se však vytratily.
Jezdci se do myšlenek probíjelo tlumené dopadání kopyt do čerstvě nasněžené sněhové pokrývky. A je tu ta zatracená zima! U Arazielova zadku! Proč já tam vlastně jedu?! Pohled mu zalétl k nedalekému pásu temných stromů, značící hranici Bernwelského lesa. Proč? Pro ty poseroutky sedláky, co sotva uzvednou vidle? Vždyť já ani nevím, proti čemu jdu! nadával dál jezdec pro sebe, ačkoli mu bylo naprosto jasné, že účinnější by bylo i poskakovat na jedné noze kolem svatině bohyně Alilei. Lesní bestie, tak to říkali. Pch! Lesní bestie! Tomu tedy říkám přesný popis! Nějaký neotesanec zahlédne stín medvěda a hned že je to příšera! A pak s tím otravují slušné rytíře, na které doma čeká krásná a milá snoubenka. Proboha, proč to jenom dělám!
Co třeba proto, že jsem přísahal chránit chudé a bezbranné? namítl protivný hlásek v jeho vědomí. To jsem byl mladej a nezkušenej!
Zato teď už jsem zkušený až moc! Takže vím, že jim musím pomoci. Třeba od stínu medvěda! Pro krále! Pro rytířskou čest!
…a pro prachy, doplnil jej první hlas. Nechme toho, řekl však rychle, když se druhý hlásek začal rozhořčeně bránit. Stejně už nemám na výběr.
A nebude to sranda, pravilo jezdcovo vědomí jako celek.
Začal padat sníh.
Jezdec pomalu vjel pod temné koruny prvních stromů. Ticho, temné a zlověstné, na něj útočilo za všech stran. I kůň jakoby se snažil našlapovat co nejtišeji, aby snad neprobudil pradávné síly dřímající v kmenech statných borovic.
Náhle zachrastilo křoví. Rytíř přitáhl koni otěže a druhou rukou bleskově vytáhl z pochvy meč. Vyčkával.
Zachrastění se tentokrát ozvalo z druhé strany lesní stezky. Rytíř prudce otočil koně a zastavil se ke křoví čelem. Pak se větve a listy rozestoupily a na stezku vyskočilo cosi. Kůň neklidně zafrkal, avšak rytíř jen výhružně pozvedl meč začal si stvoření prhlížet.
Tvor byl zřejmě humanoid. Velké ruce a ještě větší nohy však podivně kontrastovaly s malým vyzáblým tělíčkem. Měl ošklivou a odpudivě velikou hlavu se dvěma malými očky a plochým nosem. Široká ústa lemovaná jehličkovitými zuby se doširoka šklebila.
„Co tak čumíš?“ houklo to stvoření. „To jsi nikdy neviděl Goblina?“
Rytíř znovu pozvedl meč. „Goblin,“ vyprskl. „Jsi snad ty ta příšera, jež jsem byl poslán zabít?“
Goblin se zatvářil zmateně. „Příšera? V Bernwellském lese? Ale kdež! To asi zlé jazyky mluvily. Nic takového tu určitě není, to já bych věděl!“
Rytíř se tvářil stále nedůvěřivě. Goblin mu však evidentně nehodlal ublížit. Spíše se choval, jako by potkal starého přítele. Nebo někoho, na koho by čekal…
„Zapomeň na příšeru, rytíři, a radši zajdi ke mně na pohár vína! Nestává se i zrovna často, že bych měl návštěvu.“
Přestože mu rytíř pořád příliš nedůvěřoval, tělo jej celé bolelo a, jak usoudil, posezení nad vínem mu jistě udělá dobře. Stejně se měl utábořit a odpočinout si, ještě než vůbec vjel do tohoto prokletého lesa.
Goblin dovedl rytíře do svého obydlí, které bylo tvořeno množstvím spadlých stromů a větví a z jedné strany chráněné skalním převisem.
Když vešli dovnitř, uhodil rytíře do nosu ostrý zápach plísně a rozkladu. Uvnitř to nebylo vůbec přehnaně zařízeno. Tři pařezy, sloužící jako stůl a židle zároveň a hromada nevydělaných kůží v rohu.
Krysí pelech, pomyslel si rytíř. „Proč vlastně bydlíš zde, Gobline?“ otázal se rytíř a přihnul si z číšky, kteou mu podával jeho hostitel.
„Hádej, rytíři,“ zašklebil se Goblin a nalil si vína do druhé číšky. Avšak nenapil se. „Lidé můj druh nenávidí, rytíři. Nevím proč, možná jen nesnáší vedle sebe odlišné tvory, které jsou inteligentnější než poslední prašivý pes v těch vašich plesnivých městech! Štvou nás jako lovnou zvěř, srážejí do prachu a sekají na kusy!“ Goblin zamával rukou s číškou tak rozhořčeně, až trocha vína vyšplíchla na zem. Pak se ošklivě usmál.
„Naštěstí já jsem přišel na způsob, jak se bránit! Ochočil jsem si štěně Dagonarského vlka-„
„Takže je to pravda!“ rytíř sebou chtěl trhnout, zjistil však, že jej svaly neposlouchají. Kromě obličeje nemohl pohybovat naprosto ničím. Víno, blesklo rytíři hlavou. Nejstarší trik na světě! Vzápětí se dostavila hrůza. Hrůza a strach z bezmocnosti.
„Ano, rytíři, je,“ Goblin roztáhl ústa do vražedného šklebu. „ A jak jistě chápeš, nemohu tě odtud nyní nechat odejít.“
„N-nech mě jít! A já řeknu všem- řeknu, že jsem tu bestii vyhnal! Nikdo už tě nebude obtěžovat!“
„Ale ty mi nerozumíš, rytíři. Já chci, aby sem lidé chodili… nakonec, můj miláček potřebue nakrmit…“
Z koutu příbytku se ozvalo temné zavrčení. Vzápětí se začala hromada kůží hýbat a vrtět se. Netrvalo dlouho a poslední zbytky maskování padly na zem. Rytířův pohled ulpěl na ohromném těle vlčí bestie s nádhernou tmavě šedou srstí.
Vlk otevřel chřtán a odhalil tak ostré zuby. Skočil.
Rytíř zavřel oči. Bolest.
Vzápětí ucítil v ústech nasládlou pachuť a na hrudi rozlévající se teplo čerstvé krve. Jeho krve. A Goblin vesele skřehotal…
Když Dagonarský vlk dokonal své dílo, Goblin poodešel ke dveřím a vydal pronikavý trylek. Poté se znovu vrátil na svou stoličku a smutně hleděl na mrtvolu mladého muže.
Netrvalo dlouho a v improvizovaných dveřích se objevil jiný muž. Byl podobného vzezření jako mrtvý rytíř, tvář však měl tmavší a neoholenou. Jakmile zahlédl Goblina a jeho dílo, vesele k němu vykročil.
„Velmi dobře jsi mi posloužil, Gobline,“ hluboký hlas se chvěl krutou radostí. „Lord Manmorth měl před svatbou, věděl jsi to? Měl si brát sladkou Diár, nejkrásnější ze všech Thaglirských žen! Ach, a nyní je jenom moje! Chacha, jenom-„
„Ušetři mne svých výlevů, rytíři,“ uťal jej Goblin tvrdým hlasem, který už nezněl tak jako předtím. Nyní byl… smutný a příkrý. „Dej mi, co mi náleží a budeme vyrovnáni.“
Tmavého rytíře to trochu zarazilo, rychle se však vzpamatoval a odepjal si z opasku kožený váček. Potěžkal jej v ruce.
„Ať slouží dobře tobě a tvé rodině, Gobline,“ uchechtl se, hodil váčkem po Goblinovi a zmizel ve dveřích.
Goblin chvíli zamyšleně hleděl na zlato a stříbro ve svých rukou. Z myšlenek jej vytrhlo až starostlivé zakňučení. Goblin překvapeně vzhlédl a zadíval se do velkých modrých očí svého vlka. Pak si povzdychl.
„Víš proč, Sani? Víš?“ zeptal se, ale odpověď snad ani nečekal. „Protože musíme živit rodinu, víš? Ty a já. Cerna, Gorlu, Piurcu, Morgisa a ostatní…“ Goblin svěsil hlavu. „A víš, proč vždycky hrajeme tu šarádu s chudákem zlým Goblinem?“
Odpovědí mu bylo i tentokrát zaryté mlčení.
„Protože pokud statečná a v duši spravedlivá bytost zamře, její duch se odebere do Fergu, věčných síní boha podsvětí.“ Zvedl hlavu a dlouze se zadíval do krásných vlčích očí.
„A my přeci nechceme, aby nás bůh podsvětí znal tak brzy!“ Goblin se zašklebil a podrbal vlka za ušima.
Venku začalo sněžit…
