Pro tuhle práci jsem byl ten pravý.
Vzhledem k tomu, že opravdu pokročilé technologie mé vlastní doby ve mně nebudily žádnou přehnanou úctu, přičemž jsem ovšem nikterak usilovně neprahl po tom, abych pochopil principy, na kterých fungují, zaujal jsem snadno podobný postoj i k technologiím řádově mnohem pokročilejším.
I když, tohle zaujímání postoje přišlo na pořad dne až poněkud později. Na počátku bylo slovo. Slovo, které nebylo možné přeslechnout. Slovo peníze. Oslovil mne člověk, který na první pohled příliš důvěry nebudil. Vlastně, nebudil žádnou důvěru. Vůbec se nehodil do prostředí, ve kterém mne oslovoval. Vypadal jako cizinec, choval se jako cizinec a byl to cizinec. Ale oslovit jsem se nechal, neboť se pohyboval v prostředí, do kterého jsem se hodil já. Tohle prostředí mne často činilo přístupným i mnohem méně racionálním návrhům, než byl ten cizincův. Konec konců, byl to právě tenhle můj oblíbený hostinec , ve kterém jsem se svého času vsadil, že vypiju láhev vodky na ex. A vypil. A přežil to. Což mi posléze umožnilo, abych nyní s cizincem mohl projednat jeho návrh. Navrhoval, že mne jménem jisté tradiční firmy s globální působností přijme do pracovního poměru za exkluzivních platových podmínek. Plat byl zajímavý natolik, že vědom si toho, nakolik je závist vlastností zavrženíhodnou, nehodlám vás prozrazením jeho hodnoty vystavit nebezpečí, že jí podlehnete.
Téměř stejně tak zajímavé jako plat byly i úkoly, za jejichž plnění mi měl být proplácen. Zajímavé není možná ten správný termín, nicméně v onen okamžik mi zajímavými připadaly. Nemohu se sice zcela zbavit dojmu, že kdyby mi něco podobného bylo navrženo o pár vypitých piv dříve, volil bych poněkud expresivnější přívlastek, ale to by na věci samé nic neměnilo.
„Byl jsem pověřen svým nadřízeným, abych s vámi navázal kontakt, a pokud bych vás zaujal svou nabídkou, k čemuž očividně došlo, abych vás též seznámil s úlohou , kterou máte sehrát v příbězích, jejichž scénář je natolik obsáhlý, že není nutné vás s ním zatěžovat“ zahájil svou perfektní, přesto však podivně cizí dojem vzbuzující češtinou svou instruktáž. „ Potřebujeme pouze, abyste svou roli sehrál v souladu s vrozenými dispozicemi. Nemusíte vynakládat prakticky žádnou energii na to, abyste plnil jakési zadání či abyste se pokoušel postupovat v souladu s určitým programem. Buďte sám sebou, chovejte se tak, jak je vám vlastní. Právě ty vlastnosti, kterými jste obdařen, a o kterých jsme si opatřili informace, nám dávají když už ne záruku, pak velkou šanci, že své mise úspěšně dokončíte.“ „To mám hrát v nějakém filmu? Nebo, když je řeč o misi, v nějaké realityshow ?“ „To možná není tak úplně přesné, ale do určité míry tomu to tak je“ odvětil. Když jsem si na tento okamžik vzpomněl o něco později, musel jsem ho ocenit za to, že se dokázal ubránit shovívavému úsměvu. „Ovšem scéna, na které se váš příběh bude odehrávat je pro vás poněkud exotická.“ Cestování jsem měl vždycky rád, takže jsem se hned zajímal, zda budu mít možnost poznat nějakou zajímavou končinu. „Abych to upřesnil“, pokračoval cizinec, „exotika, o níž jsem se zmiňoval nespočívá pouze v místě, ale hlavně v čase.“ Když mi jeho slova došla, přiměl jsem svůj zkonzumovaným alkoholem již poměrně rozostřený zrak k tomu, abych si ho prohlédl poněkud lépe, než jsem dosud pokládal za potřebné. Prohlídku jsem zahájil pohledem do své peněženky, zda přijatá záloha budí stejně dobrý dojem, jako ještě před několika okamžiky. Stále budila. Pokračoval jsem tedy, z větší části již uklidněn, prohlídkou cizincova exteriéru. Mnoho jsem toho nezjistil. Vypadal jako dobře situovaný, dobře udržovaný a dobře oblečený profesionál v nejlepších letech. Do tohoto podniku se nehodil. A možná, že ani do téhle země. Nebo spíš času? V tom případě možná tak úplně nelže. „Vy jste stráž času? Časová policie?“ Možná se mi to jen zdálo, ale chviličku budil zdání, že je překvapen nedostatkem mého překvapení. Nebo spíše nedůvěry. Ale nechal to být. Asi si o mně opravdu opatřil informace s předstihem. „Jestli máte na mysli, zda máme na starosti neporušenost časových linií, kauzalit a tak podobně, pak je odpověď záporná. Lidé, tedy kromě těch, kteří pracují pro nás , nemají naštěstí možnost tyto věci ovlivňovat. Ale s policejní prací máme opravdu něco společného. Zatýkáme delikventy.“ „A vy se domníváte, že bych vám v tom mohl být užitečný?“ Tedy, pokud mne doposud nedokázal nikterak vyvést z míry, nyní se mu to podařilo. Neměl jsem sice o svých schopnostech nikdy přehnaně skromné mínění, ale že bych se cítil na to, abych někoho zatýkal… No, možná, kdyby mne podrobili nějaké kůře, která by podstatně vylepšila mou fyzickou kondici, rozměry, znalosti bojového umění nebo, nejlépe, všechny tyhle věci dohromady a raději ještě pár dalších navíc, pak snad. Pozvedl obě ruce v odmítavém gestu. Zaujaly mne jeho dlouhé a špičaté nehty. „Ne, o to tu nejde, s tím si hlavu nelamte, od toho jsme tu my. Vás potřebujeme z jiného důvodu.“ Doposud působil ohromně sebejistým dojmem. Nyní však jako by malounko zrozpačitěl. „Vždyť víte, jak to na světě chodí,“ naklonil se ke mně přes stůl. Pokrčil jsem trochu nos, protože jsem nabyl dojmu, že nepoužívá zapalovač, ale zápalky. A nejspíš se mu omylem nedávno vznítily v kapse saka. „Naše společnost si vždycky své závazky plnila tak, že reklamace se vyskytly naprosto výjimečně, maximálně tak jednou za sto, možná dvě stě let. Ale vrcholový manažment dospěl k názoru, že nesmíme usnout na vavřínech, konkurence nespí a osvědčené, tradiční metody je třeba inovovat.“ Hlas se mu nyní zabarvil poněkud hořce, takže se mi ve spojitosti s jeho celkovou cizotou na jazyku asociovala chuť Beefeateru s tonikem. „Angažovali jsme poradenskou firmu a nechali ji provést audit. Nebudu vás zatěžovat závěry, které jsou sice mnohdy značně bolestné“, tady tak nějak spiklenecky přimhouřil oči, „ale které se vás zatím příliš netýkají. Co je však podstatné, bylo nám doporučeno převzít jednu metodu, kterou již dlouhodobě s úspěchem provozuje konkurenční společnost. Jedná se v podstatě o humanizaci transportu delikventa z místa jeho stávajícího pobytu do místa definitivního určení. To bude vaše parketa. Protože náš odbor inovací ve spolupráci s odborem průmyslové špionáže dospěl k názoru, že nejschůdnější a nejjednodušejší cestou k realizaci tohoto cíle je nasazení odpovídajícího množství psychoterapie, tedy uklidnění delikventa pomocí vhodných slov, gest a mimiky. Ověřili jsme si, že tyto prostředky, pro způsob vaší obživy nezbytné, jste si osvojil naprosto dokonale.“ Přiznám se, že v té chvíli jsem se možná i trošku zapýřil. Vždyť takovou chválu neslýchá ani zavedený pojišťovací agent a příležitostný lidový léčitel každý den. „Jsme si vědomi toho, že ani vynikající aplikací těchto metod nelze vždy dosáhnout optimálního stavu transportovaného delikventa. Proto jsme se rozhodli kombinovat tyto postupy s přiměřenou dávkou psychotropních látek. Protože jsme organizace již z povahy věci přece jenom poměrně konservativní, dospěli jsme k názoru, že nejvhodnější psychotropní látkou bude osvědčený ethylalkohol. Domnívám se, že ani vám se práce s tímto médiem nebude nikterak zajídat.“ V tom se nemýlil. Jen jsem si nebyl zcela jist, nebudu-li občas práci zmiňovaným médiem zapíjet. Možná bych to mohl vykazovat jako zvyšování kvalifikace. „Takže pokud jste srozuměn s náplní práce, možná by bylo na místě podepsat kontrakt,“ navrhl. Z elegantního černého kufříku vytáhl pergamen a podal mi ho k prostudování. „Hmmm, zkušební lhůta sto let?“, povytáhl jsem obočí . „To je v podstatě formalita, čas je skutečně relativní a časem se s povahou času sžijete,“ uklidňoval mne. „Konečně, vaším prvním samostatným projektem bude humanizace transportu krále Václava IV. z Nového hradu u Kunratic v roce 1419 do místa definitivního určení. Čas ani místo zde nejsou podstatné. Jistou komplikací by snad mohla být vaše neúplná jazyková kompatibilita, ale jsem přesvědčen, že po několika pohárech červeného burgundského tato skutečnost přestane hrát roli.“ Byl skutečně přesvědčivý. „Podepsat smlouvu si budete přát tradiční formou?“, ujistil jsem se. „Pokud by vás to příliš neobtěžovalo, bylo by to tak nejlepší. Každý podpis se dá napodobit, ale biochemie je spolehlivá“ , prohlásil s ďábelským úsměvem pan Lardon Asson, řiditel divize lidských zdrojů, jak stálo ve smlouvě. Bez dalších slov jsem si vyhrnul rukáv a umožnil mu, aby si pomocí pečlivě desinfikovaného komplikovaně vyhlížejícího přístroje opatřil několik kapek mé krve, do které neprodleně namočil stylově vyhlížející černý brk, který mi podal. „Ještě okamžik, prosím“, zarazil jsem ho. „Co znamená klausule: Pokud dojde k hrubému porušení kázně ze strany zaměstnance, bude vůči němu postupováno v souladu s etickým kodexem společnosti tak, že statut jeho pobytu v sídle společnosti bude změněn z postavení zaměstnance na statut klienta se všemi z toho vyplývajícími povinnostmi?“ „Ale no tak,“ pousmál se, „milý kolego, čas je sice relativní, ale nepochybuji o tom, že daleko lukrativnější je pro vás akceptace jistého rizika, které pro vaši budoucnost představuje tato smlouva na dobu neurčitou, než jistota, která vyplývá z podstaty vaší běžné lidské existence!“ Dále jsem již neváhal a podepsal.
Ostatně, pokud by tuhle smlouvu chtěl zpochybnit schopný advokát, kterého si ze svého platu nyní budu moci dovolit, jistě by měl velkou šanci její vymahatelnost u některého našeho soudu pomocí odkladů, průtahů a odvolání oddalovat po dobu, která si s věčností zas až tak moc nezadá. Nemluvě o tom, že by bylo čertovsky složité přesvědčit libovolného soudního znalce o tom, že onen roztok alkoholu, kterým byla podepsána, je lidská krev.
