Půllitr točeného se na mě šumivě usmíval. Skrz zlatavou tekutinu naplňující skleněné akvárium značky Staropramen laškovně proplouvaly bublinky CO2 a po vnější, orosené straně průhledné zdi jedna odvážná kapka stékala a strhávala s sebou další kamarádky, aby se nakonec všechny spřátelily s pivním táckem.
Pohupoval jsem se na dřevěné židli a pozoroval tu nádheru, když mi zamávala rovnováha a kamsi se vytratila. Třeskot dřeva a dunivý náraz, který vydala interakce mé hlavy s podlahou pokrytou dlaždičkami, vyprovokoval hospodského k nesmlouvavému:
„Zaplať a vypadni!“
Ono se to lehko řekne, ale i když bych rád jeho příkaz splnil, peněženka se šikovně vyhýbala mé šátrající ruce. Když jsem konečně dokázal šrajtofli nahmátnout, dalším problémem se ukázalo dostat ji z kapsy. Nevím, jak dlouho to trvalo, možná pár vteřin, možná minut, ale náhle mě popadla něčí ruka a opřela mne o stůl jako hadrového panáka. Pravděpodobně stejná ruka jedním mocným trhem vyprostila peněženku ze sevření kapsy, její věrná družka (všiml jsem si, že jde o levačku) pomohla odpočítat sto osmdesát korun útraty, peněženka se vrátila do svého bydliště a pak mi celá dvojice pomohla opustit lokál. Po cestě jsem si je prohlížel, jak jsou svalnaté a chlupaté, snažil se přemýšlet, zda jejich majitel vypadá podobně jako ony a pokud ano, zda jde o gorilu nebo o yettiho.
Mé myšlenky ještě ani zdaleka nedospěly ke svému cíli a já měl možnost důvěrně se seznámit s dlažbou před hospodou. Ruce zmizely, aniž bych je viděl dále než po lokte, takže jsem zůstal venku sám, jen s představami cvičené opice, nosící v horních končetinách sklenice s tekutým chlebem.
Chvíli jsem líně seděl na studené zemi a pozoroval obří měsíc, ale pak mě jednotvárnost dění začala nudit a já se zkusil postavit. Na čtvrtý pokus se mi to povedlo a pomalými kroky jsem se vydal směrem k domovu. Největším plusem na mé odysey bylo to, že bydlím jen asi tak tři sta metrů odtud. Bohužel zrovna dneska byl chodník obzvlášť neschůdný. Klopýtal jsem ulicí, jen těsně vyhrávajíc souboj s gravitací, když můj močový měchýř nahlásil možnost brzkého přetečení. Přemýšlel jsem, zda mám poskvrnit stěnu, ale ta trocha studu, která se nenechala lihem vytlačit z mysli mi našeptávala, že pár metrů ode mne leží ulička, kterou obývají pouze popelnice a že by nebyl špatný nápad ji využít. Přeci jen, bydlím poblíž, znají mne tu a jak by se tvářili, kdybych jim tu vypouštěl stavidla na barák.
Trvalo dalších pár dlouhých minut, než mě přivítala tma v uličce. Hned první pohled mi napověděl, že tu nejsem sám. Nejsem si jistý, co jsem opravdu viděl nebo co byly přeludy způsobené alkoholem, ale přísahal bych, že na místě, kde teď stál nahý chlapík byl před chvílí velký černý pes.
Podíval se na mne a do ticha pronesl jasně a zřetelně:
„Kurva!“
Nemohl jsem s ním než souhlasit, protože se mi v té samé chvíli v kalhotách rozlilo cosi teplého.