Petrův výlet
Petr, byl pracovníkem v továrně na železné trubky. Byl celkem inteligentní muž. Pomalu mu táhlo na třicítku a nebyl z toho zrovna šťastný. Jeho narozeniny se blížili a on shledal že je stráví sám v zapadlé hospůdce na konci města, kde bydlel. V den jeho narozenin mu nedošlo ani jedno přání a ani jeden z jeho „kamarádů“, kteří s ním chodili do práce si na jeho narozeniny nevzpomněli. Po konci jeho směny si tedy sednul do auta a odjel směrem k hospodě kde si chtěl své narozeniny pěkně užít. Sedl si ke stolu a začal do sebe házet jedno pivo za druhým a zapíjel to panákama. „Veselé narozeniny Petr“ vykřikl na celou hospodu. V lokále všichni ztichli a dívali se na dlouhovlasého podivína který seděl sám u stolu. Po chvilce se všichni zase dali do hlasitého rozhovoru a sem tam na něj ukázali a nahlas se zasmáli. O půl noci se hospoda zavírala a Petra z hospody vykopl hospodský na ulici.
„Autem asi nepojedu“ řekl si pro sebe. Tak se vydal pěšky temnými uličkami města čekaje z každého místa kudlu nebo kulku, která ho zbaví jeho samoty. Asi po kilometru vrávoravé chůze si sednul. Najednou se mu udělalo černo před očima a omdlel.
Zdálo se mu že se hýbe. Že někam běží a nemůže ve tmě najít východ. Stísňující pocit ho přešel až když se probral.
Jeho oči ovšem uviděli něco čemu nechtěl ani věřit. „Jsem asi ještě v limbu nebo co??“
kolem sebe totiž viděl vysoké domy z kamene. Ležel na dlážděné silnici a přímo na něj se valil malý podivný mužík na káře tažené dvěma voly.
„Hej ty lidský smrade vstávej z té země a nepřekážej mi v cestě!!“ vykřikl podivně vyhlížející chlápek s plnovousem.
Petr ani nehlesl vstal a s otevřenou pusou koukal na projíždějící káru.
„Špinavý prasata. Válí se to tady jako by jim patřil celý svět“ utrousil chlapík.
Petr byl celkem v šoku a ještě dalších deset minut stál a nevěřícně hleděl směrem k místu, kde chlapík zajel.
Když se vzpamatoval, rozhodl se že půjde kousek dál a zjistí co se děje. Uvažoval jestli se náhodou nedostal někde na středověkou slavnost, podle toho kostýmu co měl na sobě ten podivný zarostlý muž. V tom však došel k jedné budově ze které se ozývala hudba. Nade dveřmi vysela tabule s obrázkem sudu a pod ní bylo něco napsané nesrozumitelnými písmeny.
Chvilku se díval na tabuli a pak se odhodlal vstoupit. Z velkým zaskřípáním otevřel dveře od domu.
Uvnitř sedělo plno lidí a kolem nich se točil malý obtloustlý chlapík a roznášel jim pití. Petrovi bylo jasné že vstoupil do hospody. Všichni tady byli oblečení do stejných kostýmu jako vousáč, který ho málem převálcoval venku. Někteří kouřili dýmky a hlasitě se hádali. Jejich hádky přehlušovala jen hlasitá hudba která se linula z konce lokálu, kde hráli malí mužíci. V tom hudba ustala a hosté si začali šuškat a ukazovat si na něj prstem.
„Potřebujete něco pane?“ Zeptal se ho ten co obsluhoval zdejší hosty.
Petrovi došlo že je to hostinský ale stál jako vytesaný z kamene a nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Po chvíli ze sebe ale vytlačil „Můžete mi říct kde to jsem?“
Hostinský se zachechtal až se mu začala třepat jeho lesklá tučná tvářička „Asi jste hodně přebral. Jste ve Valdaně.“
„Val co?“ Zeptal se Petr zaskočený odpovědí, kterou opravdu nečekal.
„V-a-l-d-a-n-a. Hlavní město Narvského království. Asi jste si vzal orlí houby co?“ zeptal se z dalším záchvatem smíchu hostinský.
„Jo to asi jo“ odpověděl úplně zaskočený Petr a sel si za stůl.
„Co si dáte chlape?“
„Jedno pivo na probrání“
„A zlaťáky máš?“ Zeptal se ho a začal si Petra prohlížet zkoumavým pohledem.
„Zlaťáky?? Ježiš kde jsem se to dostal. Tady pořádáte nějakou středověkou slavnost že tady platíte zlaťáky?“ vykřikl zmateně.
„Středověkou? To je co cizinče? Hele víš co tady máš korbel piva na mě a vzpamatuj se rychle.“
Jestli chcete abych pokračoval pište na můj e-mail Zavis.Had@seznam.cz
