Zapadající slunce se nepříjemně odráželo od čerstvého sněhu. Pouze někde byly tmavší stíny. Byly to stopy. Stopy prchajícího. Vedle nich ležely malé kaluže krve a rozlehlý les se topil v tichu, pouze z dálky se ozývaly hlasy:
„Naběhněte mu zleva! Viděla jsem ho! Musí na západ, do vsi! Rychleji!“
Zvuky se rozléhaly po celém lese tvořeném borovicemi a smrky. Mezi stromy se sem tam něco mihlo. Vlk? Člověk? Či snad kůň? Prchajícímu docházel dech. Měli mu dát půl hodiny náskok, ale vyrazili dříve. Leizařini uctívači to tak při Hře dělají často, takže jim ještě nikdy nikdo neutekl. Naději ale má. Musí mít. Jestliže se totiž do slunka západu dostane za lidské hradby, tak svůj život vyhraje – dostane svobodu.
Rána v boku se muži otevřela a začala nepříjemně krvácet. Běžel už asi hodinu. Nohy mu tuhly a píchalo ho v boku. Pustili ho ze starého chrámu ležícího v maličkém údolí, odtud pak běžel lesem. Dál a dál. Rychleji a rychleji. Nyní už ale zrychlovat nemohl, naopak – zpomaloval. Po obou stranách se míhaly větvě pokryté právě napadlým sněhem a sem tam zmrzlé kosodřeviny.
Byla mu zima. Běžel pouze v lehké lněné košili a studených kožených kalhotách. Alespoň, že mu nechali jeho teplé boty pokryté kožešinou. Prosím, Arazieli, zachraň mě! Žádné znamení ale od boha zimy nepřišlo. Stále dál hustě sněžilo a nevypadalo to, že by se počasí v blízké době mělo změnit. Musí se dostat za řeku, teď to k ní bude tak půl míle. Půjde ale přeplavat? Uvidíme. Počasí je toto jaro velmi zvláštní. Možná budou na hladině i ledové kry.
Onen muž, Hjördis Hjallmarson, měl zacuchané dlouhé vlasy a vousy barvy lnu. Jeho mohutné tělo vypovídalo o pilném vojenském tréninku, kterým dříve nejspíše prošel, a o námaze a strádání v předešlých dnech. Ve vězení Leizařina chrámu dostával jen vězeňskou polévku a špinavou vodu. Teď Běžel. Na nic jiného nemyslel. V dálce již viděl řeku a… pak zažil pocit obrovského zklamání – řeka rychle protékala úzkým korytem a hnala s sebou kmeny stromů a kusy ledu. Tady přeplavat nepůjde. Kdyby neriskoval a běžel na západ hned, neztratil by tolik času. Nyní ale na hledání chyb není čas, musí se tam dostat i kdyby si měl cestu probojovat holýma rukama. Dříve tam měl dům převozník, možná bude ochoten půjčit loď uvázanou lanem vedoucí přes řeku. V dálce zaslechl zavytí. Hjördisovi se zježili chloupky na krku ale jen se otřepal a pokračoval dál. To budou pronásledovatelé. Mají vlky a už nejsou daleko. Hjördis se pokusil zrychlit, ale příšerná bolest v boku mu to nedovolila.
Na dvorek ohořelých trosek doběhl, aniž by spatřil jediného lovce. Měl štěstí. Dvacet minut kličkoval lesem a vyhýbal se otevřeným mýtinám a snažil se nezanechávat stopy, jak jen to v čerstvém sněhu jde. Rozhlédl se kolem, a pak, díky všem bohům!, zbraň! V jediném zachovaném stavení, malé kůlně, se válela zrezlá sekera na dříví. Seveřan nedbal na chabý vzhled nástroje a ihned ji uchopil s vítězoslavným usměvem na rtech.
Radostně doběhl k naštěstí neporušené loďce a naskočil do ní. Jaké ale bylo jeho překvapení, když na něj na přídi zpod plachty vyskočil muž v červenomodré říze démonky Leizary! Muž vytasil dýku a ťal. Hjördisovi zalapal po dechu, ale díky vojenské minulosti stačil reflexivně uhnout. Nepřítel tak ztratil rovnováhu, upadl na bok člunu, a pro Hjördise to pak byl snadný cíl. Ťal do mužova krku a s pocitem zadostiučinění pozoroval, jak mu z krní tepny rychle odtéká život.
S obrovským úsilím se dostal na druhý břeh, kde už to bylo pouze deset minut běhu do města Ostrog. Hjördis ovšem neriskoval a neodvážil se zpomalit. Co kdyby se ti fanatici nějakým jemu neznámým způsobem dostali přes řeku? Stále raději běžel lesem a ne po zasněžené cestě, kde by jeho stopy našel i slepý gnóm.
Cesta ale navzdory všem pochybnostem proběhla v klidu. Protože dříve, když ještě v Ostrogu bydlel, ukryl své malé jmění pod kořeny staré jedle, mohl teď Hjördis relaxovat nad džbánem horkého vína v nejteplejším hostinci ve městě. Ostrog se za těch sedm let, co zde nebyl, dost změnil. Jeho dům samozřejmě prodali, na severní straně vyrostla nová palisáda, opravená sýpka a hlavně – nový starosta. Nikdo ho tu nepoznal, vždyť tu také moc nepobýval. Nechával se najímat do cizích armád, do komand hubících orky a trolly… Pouze na zimu se sem vracel. Hjördis se zahleděl do svého nitra a vzpomínal: Na své poslední trestné výpravě do ledových plání Severu byli všichni muži v noci lapeni uctívači cizího boha. Teprve ve vězení zjistili, že oni věznitelé uctívají démonku Leizaru, sestru boha severu a zimy, Araziela. Dlouhých sedm let makali v pracovním táboře, kde denně od úsvitu do soumraku káceli stromy a sekali dříví, aby bylo kněžím teplo. Samy pak usínali celí promrzlí v hluboké kobce. Jeho přátelé postupně umírali hlady, zimou, nebo pod bičem otrokáře, až zbyl Hjördisův nejlepší přítel – Dakus. Nebyl na tom nejlépe. Únavou skoro nemohl chodit, měl na nohou omrzliny a byl vyhublý tak, že by se ho lekl i ghúl. Velekněz jim dal možnost záchrany svého života, ale za strašnou cenu – kdo chce dostat svobodu, musí zabít toho druhého. Hjördis nechtěl, raději by zemřel, než aby zabil svého přítele. Dakus ho ale přemluvil. Prý by se už stejně za pár dní vydal do Říše Mrtvých. Poprosil přítele, aby ho ušetřil pomalé smrti. Hjördis, ač nerad a se slzami v očích, rychlou ranou poslal svého nejlepšícho přítele do náruče smrti. Pak mu ale velekněz řekl ještě jednu podmínku.
„Po poledním odpočinku tě pustíme, otroku, ale musíš si pospíšit. Půl hodiny po tobě z brány vyrazí naši honáci s vlky a medvědy. Jestli do západu slunce nebudeš za lidskými hradbami, zemřeš.“
A s těmito slovy nechal Hjördise samotného v temném vězení.
Vše ale dopadlo dobře. Život si zachránil. Díky vám, bohové, a hlavně díky tobě, mocný Arazieli. Možná se i přidá k potulným kněžím šířícím slávu svého pána. Na plánování je ale času dost. Teď se oholý, učeše, dá si horkou vanu se krásnou Sorjou, jednou z mnoha lehkých dam madam Lill, v klidu vyspí, a teprve ráno uvidí, co dál.
Hjördise vyrušil v tom nejlepším poslíček. Již oholený seveřan vytáhl ruce z vody a přebral dopis. Když lámal pečeť s povědomým znakem dračí hlavy, tak Sorja stydlivě ukrývala své vnady pod vodou. Je jiná než ostatní kurvy, který znám, uvědomil si Hjördis. Normální děvce by to bylo jedno, ale Sorja… Chlapec stejně navzdory dívčiným pokusům skrýt se za mohutným tělem svého zákazníka dál neskrytě obdivoval obliny jejích pevných ňader.
V dopise stály dvě prosté věty: „Lov bude pokračovat, dokud nezemřeš. Dávej si pozor.“ Hjördis kletbou odehnal poslíčka a dál se věnoval krásné společnici. Jemně si ji znovu přitáhl k tělu a rukou ji laskal husté rudé vlasy. Sorja se posunula pod válečníka a začala trhaně vzdychat. Hjördis si bude dělat s lovci starosti až ráno. Ve městě je v bezpečí a navíc, teď má na práci důležitější věci…
