Benedikt procházel temnou chodbou starobylého paláce. Neměl světlo, znal dokonale téměř každou dlaždici na podlaze, každý kámen ve zdi. Jako duch procházel rozštípanými dveřmi, kolem zničeného nábytku. Před očima se mu ale míhaly úplně jiné obrazy. Světla stovek svící a lamp, na zemi drahocenné koberce, na vyleštěných oknech brokátové závěsy. Desítky hostů, šlechticů, církevních hodnostářů i zástupců měšťanstva, kteří se shromáždili při desátém výročí královy vlády. On sám, vrchní velitel královské gardy, vedle trůnu po králově levici, ve svých modročerných šatech s neodmyslitelnou sekerou v pouzdře u pasu.
Zatřepal hlavou, aby zahnal neodbytné vzpomínky. Nadhodil si na rameni těžký vak a vešel do velké komnaty. Tam na něj minulost zaútočila novou silou. Slyšel výkřiky raněných i chropot umírajících, praskot drceného dřeva i vzdálený hukot založeného ohně. Viděl Gabriela s malým Martinem v náručí. Vedle něj klečící královna naposled objímala Miriam. Byla krásná i v takovémto okamžiku. Zvedla k němu uslzenou tvář a znova ho prosila, aby uprchl. Ale on nemohl. Až když se k němu otočil Maxmilián, jeho přítel a král a vydal svůj poslední rozkaz: „Běž, příteli! Běž a zachraň naše děti.“ Zakrvácenou rukou ho objal, pak se otočil a se dvěma meči v rukou se vrhl proti útočníkům. Poslední pohled. Královna, hroutící se s dýkou v hrudi, výtrysk Maxmiliánovy krve, jeho poslední výkřik…
Křečovitě sevřel oči. Když je znovu otevřel, spatřil naštěstí jen staré zdi paláce. Procházel dávno prázdnými pokoji. Co se dalo prodat, pobrali žoldáci, co šlo využít jinak, rozebrali si poddaní. Vešel do trůnního sálu a zůstal stát. Dlaždice rozpraskané, okna vymlácená, trůn z namodralého alabastru vyvrácený. Podstavec trůnu ale zůstal na svém místě. Benedikt stiskl nepatrný výstupek a čtvrt metru vysoký a mnoho set kilogramů vážící kus žilkovaného mramoru se odsunul jako by byl z papíru. Objevily se schody. Benedikt vytáhl z vaku svíci, rozsvítil ji a pomalu sestupoval do temnoty...
* * * * * *
„Tak co je nového v mé zemi, Espine?“ zeptal se nepříliš vlídně Wranco. Už dávno poznal co znamená vládnout. Celé stohy papírů a nekonečné vysedávání na nepohodlném trůně. Nenáviděl to čím dál víc. Dělalo se mu téměř fyzicky špatně, když měl ráno vejít do trůnního sálu. A začalo to po smrti Maxmiliána. Všechna ta poselstva ze sousedních zemí, návrhy nových spojenectví a naopak vypovězení nepřátelství. Bylo to strašné. Ale on to zvládl. Musel sice popravit několik šlechticů, kteří se postavili proti jeho vládě, aby ostatní pochopili, kdo je tady novým pánem a že se mají držet zpátky. Majetek a zemi popravených rozdělil jako každý nový král svým věrným, aby získal alespoň nějakou podporu v nové královské radě a alespoň pár mužů do nové armády. Ale s tím se nespokojil. Chtěl zničit dvě nebo možná tři sousední země, aby odpověděl na až příliš jasně vypovězená nepřátelství. Na válku ale potřeboval peníze. Jenže pokladna, kterou mu „útočníci“ z královského paláce přinesli, byla zoufale prázdná. Na dně ležel jediný měďák. Přitom podle účtů v ní mělo být přes půldruhého milionu zlatých a pěkných pár váčků drahých kamenů. Ze vzteku tenkrát nechal popravit nejen ty zmetky, kteří mu truhlu přinesli, ale i lorda kancléře. Jeho majetek posloužil jako můstek přes nejhorší časy. Pak už to šlo zase dobře. První přeběhlíci, lační po vděku nového vládce, mu odevzdali první daně. Mysleli si, hlupáci, že jim bude vděčný. Po jejich smrti si proti němu nikdo nedovolil zvednout ani hlas, natož celou hlavu. A ti, co si něco takového přece jen dovolili, skončili v lepším případě s celou rodinou na galejích. V tom horším šli na popraviště. Ale Wranco nezabíjel rád. Mnohem lepší řešení bylo poslat je do otroctví. Pracovní silou se nemá mrhat. Už měl dobrý základ armády. Zvýšil daně, aby ji měl čím krmit. A aby se daně vybraly včas a správně, potřeboval muže před sebou. Espina Nooda, šéfa své tajné policie.
„Můj pane, chtěl bych vás znovu upozornit, že moje informace o hrabství Barnett jsou správné. Shromažďují se tam živly zjevně nepřátelské Vašemu Veličenstvu. Žádám proto…“ nedokončil. Král se prudce postavil a znechuceně se zeptal: „Tak ty s tím nedáš pokoj? Už skoro dva roky mě otravuješ.“
„To je mi líto Sire, ale za celé ty dva roky jsem nebyl schopen zjistit, co se tam přesně stalo. Hrabě Gibbs byl vynikající voják a nepřipadá mi možné, že by se nechal zabít nějakým zbloudilým šípem bandy zbojníků. Pokud mi bylo známo, vládl na svém panství tak, ehm, pevnou rukou, že se tam žádná taková tlupa nemohla udržet dlouho. A že při stejném útoku zemřel i váš čaroděj? Tomu opravdu nemohu uvěřit.“
„Touto záležitostí, touto jedinou záležitostí mě otravuješ už dva roky. Co tedy vlastně chceš?“
„Udělejte si výlet Vaše Veličenstvo. Jeďte na hrad Gibbs, malou oklikou třeba, a sám se dovíte co se stalo,“ navrhoval Nood. Zůstal ale nevyslyšen. Wrancovy oči zajiskřily vztekem a král začal rudnout.
„Copak si mohu dovolit teď odjet? Pozítří je na náměstí ta hromadná poprava vzbouřených galejníků, den nato soudím barona Lighta, atakdále, atakdále… Tak lehce mě z trůnu nedostanete. Nikam nejedu. Nepadá to v úvahu. Vyřeš to jinak, Espine. Dám ti plnou moc, abys udělal co je třeba,“ řekl král a pohybem ruky Nooda propustil.
* * *
Kovář zabušil na mohutnou bránu. Otevřela se malá špehýrka a když si nedůvěřivý strážný ověřil, že venku opravdu stojí Benedikt, otevřel jedno křídlo vrat. Kovář pochválil stráže za svědomitost a přes nádvoří vešel do křídla hradu vyhrazeného čarodějům. Hned u vstupních dveří narazil na Gabriela.
“Už ses vrátil? Jak to tam teď vypadá?”, zeptal se čaroděj.
“Dobrý večer. Taky tě moc rád vidím příteli.”, odvětil ironicky Benedikt a svlékal si dlouhou kápi. Gabriel se zašklebil a v hraném gestu zalomil rukama. “No tak dobře. Dobrý večer. Rád tě vidím. A teď už mi konečně řekni co chci vědět, odpověděl naoko zkroušeně Gabriel, ale výraz ve tváři měl vysloveně uličnický, stejně jako šklebící se Benedikt.
“Myslím, že už máme dost, víš o čem mluvím. Ale kolik, to ti řeknu až v našich komnatách. Ale ty mi spíš řekni, co je nového tady. Nemohl jsem přijet dříve, v kovárně bylo moc práce.
“A co děti?” zeptal se Gabriel. “ Je čím dál těžší je odbývat. Pořád se ptají, proč se učí tohle nebo tamto, proč se učí tanec a dějiny a etiketu. Psala mi hraběnka, že jí Martin naprosto zničil už troje střevíčky.
„Aspoň že se zítra trochu prospím. Nebo snad ne?”, zeptal se když si všiml čarodějova pochybovačného pokrčení ramen.
“Dneska dorazila žoldnéřská jednotka. Celá. Kapitán, poručík, seržanti a čtyřicet mužů. Měl bys s nimi během zítřka promluvit. Přijde taky tvůj přítel Raven. Jordan s ním nedávno mluvil a on slíbil že přijde. Takže jestli se budeš chtít podívat na výcvik našich vojáků, což jak tě znám si nenecháš ujít, musíš vstát před šestou.”
“K čertu,” zaklel polohlasně Benedikt, “já si sem jedu odpočinout! A místo toho mě tu čeká horší práce než v kovárně.”
“Taky si někdy říkám, jestli nebylo lepší, když ty jsi vyráběl meče a podkovy a já je prodával. Ale my jsme nemohli udělat to co jsme chtěli. Vychovat je jako normální děti a nechat je žít jako stovky jiných. Museli jsme sestavit podzemní síť, připomínat krevní pouta a přísahy věrnosti? Víš, strašně moc se bojím, že na jejich tváři už nikdy neuvidím ten šťastný úsměv, už nikdy se jen tak nerozeběhnou po zarosené louce, neskočí nám do náručí, bojím se, že jim tohle všechno vezmu. My dva víme, co znamená vládnout. Hodiny a hodiny na trůně nebo v pracovně, bez jediného závanu čerstvého vzduchu, bez možnosti se tomu všemu vyhnout. Bojím se…”.
“Vzpamatuj se, Gabrieli. Máš ve spoustě věcí pravdu, ale to mám jen tak zapomenout na ten výraz v očích krále, když vkládal do mých rukou osud svých děti? Mám Wrancovi jen tak prominout smrt těch dvou lidí? Ano, jako král se Martin už nikdy nezbaví odpovědnosti, nebude moci běhat po čerstvě pokosené louce, neuvidí východ slunce mezi stromy. To je bohužel pravda. Ale myslíš, že jsem nad tímhle nepřemýšlel kolik nocí? A jsem rád, že jsem nebyl sám. Za tři dny by sem měla ta naše ptáčátka přijet. Už jsou dost staří na to, abychom jim řekli pravdu. Rozhodnou se svobodně. Slibuju Gabrieli: Jestli řeknou, že chtějí skončit, necháme to všechno padnout. Ale ať se rozhodnou jakkoli, Wranco zemře. Mou rukou. To jsem přísahal tenkrát v paláci a to musím udělat. I kdyby mě to mělo stát život.”
* * *
Jordan vyhlédl z okna na seřazenou malou, ale poměrně dobře vycvičenou jednotku žoldnéřů, která přijela na hrad. Jejich velitel, kapitán Steiner se starším seržantem Kaufmanem právě mluvili s Benediktem a on jejich hovor tiše poslouchal. “Takže mi nabízíte padesátku mečů?”, zeptal se Benedikt kapitána po nezbytném oťukávání, kdy Benedikt chtěl znát jména minulých zaměstnavatelů, kontaktů a dalších bezpečnostních opatření. “Ano. Moje jednotka je vám plně k dispozici, mylorde.”, zašklebil se kapitán. “Jaké jiné zbraně máte? Meče, kopí, luky..”
”Dovolte sire, abych vám podrobně objasnil strukturu své skupiny. Deset vojáků plus jeden desátník jsou velice slušní lukostřelci. Druhá skupina ve stejném složení bojuje převážně píkami, kopím a halapartnami. Zbylé dvě skupiny bojují meči a sekerami. Moji muži plně ovládají všechna tři odvětví boje. A pokud nám poskytnete koně, dokážeme uspokojit vaše očekávání i jako jízda,” vychvaloval své muže Steiner.
“Výborně. Jestli vám to nebude vadit, než vám řeknu definitivní odpověď, rádi bychom viděli vaše muže v akci. Úplně nejlepší by asi bylo, kdyby některý, nebo někteří, z vašich chlapů změřil síly s někým ze současné hradní posádky. Co říkáte?”, navrhl Benedikt a kývl na Jordana. Ten se k svému veliteli okamžitě připojil. “Ano pane?”
“Jordane”, řekl Benedikt, “vybereš si dva meče nebo meč a sekeru, a utkáš se s mužem, kterého kapitán vybere.”
“Ale pane, já…” začal nesměle Jordan, ale při letmém pohledu na velitelovu tvář ho přešla všechna snaha vycouvat. “Ano, jistě veliteli.”
Steiner tuto malou mezihru sledoval se širokým úsměvem, při němž nádherně zazářil zlatem levý horní špičák.
* * *
Když už se slunce chýlilo k západu a zalévalo cimbuří svým rudozlatým svitem, objevil se u hradní brány zvláštní muž. Tvrdil o sobě, že je rytíř z Rileye, zvaný Raven, a že má schůzku se sirem Benediktem. Ten se naštěstí právě vracel z kontroly sýpek a domnělého rytíře se zastal. Sedli si do kuchyně k poháru vína a Benedikt si znovu Ravena prohlížel. Viděl před sebou hubeného muže s větrem ošlehanou tváří, ve víceméně čistých, ale poměrně zašlých šatech. Černé vlasy s několika stříbrnými nitkami vypadaly jako by je někdo zkracoval nožem, Ravenovy ruce dlouho nepotkaly lazebníka. Čas od času jím otřásal řezavý kašel. Byl to obraz na celé hony vzdálený muži, na nějž Benedikt vzpomínal. Před dvanácti, možná třinácti lety byl Raven nejlepším z králových rytířů. Ve svých barvách, stříbrošedé a černé, přičemž šedá znatelně převládala, byl jedním z nejelegantněji oblékaných šlechticů svého stavu. Vždy připravený, ať už ke galantnímu dobrodružství nebo k bitce, byl přesně tím mužem, jehož by si dnes Benedikt vybral do svého velitelského štábu. Ale muž, který seděl před ním…
“Proč si mě tak prohlížíte, veliteli?”, zeptal se Raven opatrně.
“Čas k tobě nebyl moc laskavý, Ravene. Řekneš mi co se stalo?” zeptal se tiše Benedikt. Raven upřel na bývalého druha své zelené oči.
“Co chceš vědět? Že mi Wranco zabavil léno? Že jeho žoldáci povraždili celou mou rodinu? To chceš vědět? Tak teď to víš.” Raven ze sebe vychrlil slova tak rychle, že mu pár kapek vína skanulo z úst na bradu a ukáplo na košili. Ta byla ušita na robustnějšího muže a už také nevypadala moc nově. “Takže teď se jen tak toulám,” navázal Raven už klidným hlasem. “A když narazím na Wrancova výběrčího daní nebo jiného poskoka, ukončím jeho pouť na tomto kousku země.”
“Tak ty se snažíš mstít Wrancovi?”, zeptal se Benedikt a oči mu blýskaly. Jestli se mi podaří ho získat, může se stát významnou silou, uvažoval. Nahlas řekl: “A co když ti dám možnost dělat více škody než dosud? Už se nebudeš muset omezovat na zabíjení výběrčích daní a drobných úředníčků. Nabízím ti práci, rytíři z Rileye.. Najdi na hradě velitele Reda, ten tě oblékne. Nech se upravit a pak přijď do hodovní síně. Tam se dovíš víc.”
* * *
Kola kočáru monotónně hrčela po kamenité cestě a mírně uspávala oba cestující. Kočí ani zbrojnoš na kozlíku, natož tři jízdní strážci si takový luxus nemohli dovolit. Nato byli cestující příliš důležití. Navíc až moc dobře věděli, co by je potkalo, kdyby se těm dvěma něco stalo.
„Spíš, Miri?“,zeptal se Martin.
„Ne. Jenom přemýšlím.“ Řekla Miri, ale něco v bratrově hlase ji zaujalo a ona se posadila vzpřímeně. Tak jak ji to hraběnka Diana naučila.
„Kam myslíš, že jedeme?“ zeptal se znovu mladík a dívka pokrčila rameny. „Nevím. Domů ne. Táta možná našel někoho, kdo ho potřebuje u sebe. Už mě to párkrát napadlo.
“Strýčku!!!” , ozvalo se na nádvoří a čaroděj se otočil a doširoka rozevřel náruč. Vzápětí objímal krásnou Miriam a ztepilého Martina. Znovu užasl nad půvabem obou mladých lidí. Miriam oslaví své šestnácté narozeniny už za týden a jejímu bratrovi bude za měsíc čtrnáct. Gabriel si ale všiml, že se na ně stráže dívají a očividně váhají, zda nemají pokleknout, a tak řekl:
“Půjdeme za Benediktem. Pomáhá se cvičením na druhém nádvoří.” Vzal děti za ruce a rychle je odváděl.
“Tatínek nebyl vždy kovářem , že?” zeptal se tiše Martin.
“Neudělají mu nic?” strachovala se dívka.
Benedikt stál v kruhu asi deseti urostlých mužů, rukou svíral zbytky přeražené hole. Na svalnatých ramenou se mu leskl pot. Muži ozbrojení převážně meči se vrhli vpřed. Miriam schovala obličej na Gabrielově rameni. Ale nebylo proč se bát. Po několika výkřicích a tvrdých vydechnutích se ze skrumáže nohou, rukou, těl a zbraní vynořil Benedikt a pouhé klacky se v jeho rukou jen míhaly. Dopadaly s omračující silou na ocelové šišky stráží, takže za malou chvíli byl Benedikt jediným stojícím mužem. Ale nevyvázl úplně bez úhony. Z mělké rány na rameni pomalu prýštila krev. Otřel ji šátkem a zapomněl na ni. Trochu se zarazil, když spatřil Gabriela s dětmi. Pak se k němu vrhly a on okamžitě zapomněl na únavu, na bolest namožených svalů. Zbývala jen nekonečná láska k těmto dvěma bytostem. Přitiskl je k sobě, hřál se v teple jejich lásky a až bolestně si uvědomoval, že pokud je s Gabrielem vychovali dobře, takovýchto chvil už mnoho nebude. Za ním se váhavě a opíraje se o nejrůznější předměty a spolubojovníky postavil první z jeho protivníků. Benedikt se otočil.
“Výborně, desátníku. Vydržíte víc než ti druzí! Povýšil jste.” Novopečený desátník se pokusil postavit do pozoru a nějakým záhadným způsobem se mu to i povedlo.
“Probuďte a odveďte vaše vojáky do kasáren. Na zbytek dne máte vy i oni volno. Ráno se uvidíme na cvičišti,” dodal Benedikt přes rameno, když odváděl Gabriela a jejich děti do svých pokojů.
* * *
Zbrojnoš položil poslední zavazadlo, uctivě se uklonil a zmizel. Miri se zadívala na svého bratra, který si přišel prohlédnout její komnaty. Oba strávili hodnou chvíli poměřováním, čí pokoje jsou lepší. Nakonec museli uznat, že jsou přibližně stejně luxusní.
„Zajímalo by mě, co se to vlastně děje,“ prohlásil Martin, drbaje se na rameni. „To, že táta nedělá jenom kováře, je jasné. Tak mě napadá, že my vůbec nevíme, co dělal, než jsme se narodili.“
„Já bych řekla, že býval zbrojnošem,“ přemýšlela nahlas Miriam.
Z podobných myšlenek a polohlasné debaty je vytrhl otcův hlas a zvuk otvírané brány. Oba se vrhli k oknu. Pod ním, na nádvoří, zarachotila kola kočáru. Z něj vystoupil pán této země a tohoto hradu, hrabě Gibbs se svou sestrou. Lehce sklonili hlavy před Benediktem a Gabrielem a všichni společně vešli dovnitř. Nad nimi užaslá dívka zašeptala: „Viděls´ to? Hrabě a jeho sestra se ukláněli tátovi…“
„Tak zbrojnoš to asi taky nebyl,“ konstatoval suše Martin. Vtom se ozvalo diskrétní zaklepání na dveře a dovnitř vešel majordomus. Uklonil se a řekl:
„Velice nerad vás vyrušuji, Vaše lordstva, ale sir Benedikt, sir Gabriel, hrabě Gibbs a jeho sestry si žádají vaší přítomnosti ve velkém sále asi za půl hodiny. Komorná pro slečnu je na chodbě a váš komorník, mladý pane, už čeká ve vašich komnatách.“
* * *
Král přešel pár kroků, které ho dělily od dívky a lehce jí přejel prsty po tváři.
„Tess, miláčku, musíš to pro mě udělat.“
„Ale já už nechci zabíjet, Danieli. Už nikdy nechci...“ řekla tiše, ale král ji objal a umlčel její námitky dlouhým polibkem. Lehce mu zmalátněla v náručí a hladově jeho polibky opětovala. Náhle se ozvalo zaklepání na dveře. Wranco se prudce vytrhl z objetí. Dívla lehce zavrávorala, ale vzchopila se a jako neslyšný vánek zmizela za těžkým závěsem u okna. Dveře se otevřely a všudypřítomné stráže vpustily dovnitř Wrancova generála, vévodu Hendricha.
„Vévodo, co tady chcete? Za chvíli přijdu do trůnního sálu,“ zavrčel vztekle král.
„Můj pane, to, co potřebuji, by nikdo v trůnním sále neměl vědět. Chci, abyste mi potvrdil přesun velké části armády k hranicím Gibbsova hrabství,“ oznámil klidně generál.
„A kdo to přikázal!?!“ zařval Wranco a probodl Hendricha pohledem.
„Espin Nood, sire. Prokázal se plnou mocí podepsanou Vaším Veličenstvem, ale nedal mi ten příkaz písemně.“ odpověděl tiše generál a v duchu se proklínal, že sem vůbec šel.
„Nood? A kolik vojáků chce převelet?“ křičel dál téměř nepříčetný Wranco.
„Skoro polovinu okamžitého stavu armády, pane. A samé zkušené jednotky.“
„Cože? Já budu pozítří popravovat vzbouřené galejníky a on chce zkušené jednotky proti bandě zbojníků?“ smál se hystericky král. „Nic takového. Jak vidím, chtěl by plných šest praporů. Pošlete mu dva. A aby se stali zkušení ze všech, pošlete rekruty.“
Hendrich se němě uklonil a odešel. Nikdy sice nebojoval v žádné bitvě, ale i tak chápal, že poslat do případné bitvy naprosté nováčky, kteří teprve začínají chápat, za který konec se drží meč, je nesmysl. Ale takhle si případnou porážku zodpoví Nood.
Rozčilený Wranco prudce odhrnul závěs, za nímž zmizela Tess, aby ji překvapil, ale našel tam jen lehce pootevřené okno.
Procházel hradem a všude kolem sebe viděl jen spěch a shon. Samozřejmě přípravy oslavy předpokládaly takový shon, jenže... Jenže tady se chystalo i něco jiného, než jen vybrané pochoutky a pokoje pro hosty. Tady se chystali na válku. Co jiného by jinak znamenala ta zásilka nových mečů, kopí a ty nové šípy s kterými už přes týden cvičili vojáci na prvním nádvoří.
Espin se jemně usmál, zdánlivě neohrabaně se vyhnul spěchajícímu podomkovi a volným krokem si to zamířil k hradbám. Pod paží přitom svíral dřevěnou desku s několika listy papíru a za uchem měl zastrčený špaček tužky. Chvílemi se zastavoval, aby si zapsal to či ono, přesně jak si přál jeho přímý nadřízený, seržant Dubier, který v šéfovi Wrancovy tajné služby objevil velmi výkonného úředníka. Espin se znovu musel pousmát, vždyť on je takový snaživý úředníček, který poctivě každý večer odevzdá svá hlášení a ještě pomůže svému nadřízenému s těmi jeho. V duchu se zašklebil. Alespoň že si nemusel nic zapisovat. To bylo velké štěstí, protože kdyby u něj něco náhodou objevili, byla by to velice rychlá cesta do pekel. No, na tuhle alternativu nebylo zrovna příjemné myslet. Znovu si promnul pálící zápěstí. Náramek, který mu dal čaroděj k usnadnění jeho práce, mu jakoby svíral ruku.
Vyšplhal se na hradby a rozhlédl se po okolí. Gibbsův, nebo teď už spíše Benediktův, hrad bylo téměř ideální místo k obraně, jistě by dokázalo vzdorovat i několik měsíců. Situaci však trochu ztěžovalo nedaleké město a vesnice v podhradí. Pokud by byli obránci lidumilní a vzali je dovnitř, pravděpodobně by tak sice dostali dostatek mužů, ale zároveň mnoho žen a dětí a ty všechny by bylo třeba živit. Pak je tu samozřejmě možnost nechat město útočníkům na pospas. Espin si byl jistý, že Benedikt je schopen se takto rozhodnout, zvlášť když šlo o královské děti.
Ach ano, ty děti. Právoplatný následník trůnu a princezna. Zahlédl je včera jen krátce, ale byl si jist. Ta podoba byla nezaměnitelná.
„Desátníku, co tady děláte? Všude vás hledám,“ozval se za Espinem hlas jeho nadřízeného, seržanta Dubiera. Rychle proto nasadil pokorný výraz a otočil se k příchozímu.
„Pane, zrovna jsem uvažoval o tom zásobovacím problému našich jednotek a myslím, že jsem našel řešení.“
Seržant se zastavil. Nápady tohoto nenápadného muže mu v minulých dnech nejen ušetřily mnoho práce a starostí, ale díky nim dostal i pěkně kulatou sumičku jako odměnu. „Dobrá desátníku,“ řekl již s lehkým úsměvem namísto podráždění, „tak mluvte.“
Bylo dopoledne a Benedikt stál před stájemi. Byl příjemně rozehřátý cvičením, svaly měl naběhlé tak, že skoro nemohl připažit. Vešel dovnitř. Stájník stál u něj během chvilky a když mu velitel přikázal osedlat čtrnáct dobrých koní, které sám vybral, dal se do práce. Benedikt se mezitím vrátil do svých pokojů. Po půlhodině vyšel ven a byl to úplně jiný člověk. Tváře měl oholené, knírek a bradku dokonale zastřiženou. Vlasy, obvykle stažené stužkou, mu v měkkých vlnách spadaly na ramena. Oblečený byl v černých kožených kalhotách, mizejících ve vysokých botách, v krátké tunice a kabátci v barvě královské modři se stříbrným zdobením. U pasu mu visela dlouhá štíhlá dýka. Zaklepal na dveře Gabrielovi a ten po malé chvilce otevřel. Stejně jako Benedikt byl i čaroděj oblečený do šatů jaké nosil kdysi na královském dvoře. Černý hábit se stříbrným zdobením a na ruce stříbrný pečetní prsten, odznak královského čaroděje.
“Máš?”, zeptal se tiše. Benedikt jen zvedl malý vak v levé ruce.
“Mám.” Společně vyzvedli Miriam a Martina z jejich pokojů a na připravených koních vyjeli z hradu. Doprovázela je skupina deseti schopných zbrojnošů. Oba muži po očku sledovali jestli se mládež nedopustí nějakého prohřešku proti etiketě, ale nevšimli si ničeho. Lady Diana odvedla skvělou práci. Za necelou hodinu pohodlné jízdy zastavil Benedikt koně. Byli na kraji lesa, stranou od cesty. Šumění lesa se mísilo se zurčením potůčku a celé místo vyzařovalo klid, mír a pohodu. Sesedli z koní a nechali je volně se pást. Gabriel se pozorně rozhlédl a kývl.
“Co tady budeme dělat tati?” zeptala se rozzářená Miri. Benedikt stiskl ruku v pěst.
“Dneska se dovíte, proč jste jezdili na hrad Fonte za hraběnkou Dianou, dovíte se, proč jste se učili etiketě, tanci, historii a všemu ostatnímu, dovíte se prostě všecko,” promluvil Gabriel, když si všiml Benediktova rozrušení. “Ale nejdříve mi řekněte, co víte o Maxmiliánovi I., minulém králi?”
“Chcete historická data? Tak Maxmilián I. se narodil…”
“Ne, Martine, to nechci. Co víte o jeho životě, o královně Elizabeth, jak zemřel nebo co si o něm myslíte,”… přerušil Martina netrpělivě Benedikt.
„Počkej, Bene, nejdříve nás dopravím do hradu, tam to bude lepší,“ uklidňoval přítele čaroděj. Krátce se zamyslel a pak vyřkl zaklínadlo. Moc a síla Gabrielovy magie, trpělivě střádané po dlouhá léta, tloukla do vzduchu jako křídla lapeného ptáka. Gabriel se najednou zdál být větší, jeho dlouhý plášť se vzdouval v náhlém poryvu větru. Dva kroky před ním se objevil stříbřitý tunel, jehož okraje se stále trochu chvěly.
Benedikt neváhal. Poslal portálem pět mužů, pak vytáhl od sedla svou válečnou sekeru a zmizel za nimi. Vzápětí se ozval z tunelu jeho klidný hlas, který říkal, že je všechno v pořádku. Gabriel posunkem vyzval obě děti, aby vešly dovnitř. Zbývající tři zbrojnoši prošli, zatímco dva poslední muži zůstali, aby hlídali koně. Jako poslední do portálu vešel sám Gabriel.
Když se dostal na druhou stranu, obezřetně se rozhlédl. Viděl obě jejich děti, pomalu uklidňované Benediktem. Držely se u něj a vrhaly kolem sebe trochu ustrašené pohledy. Po kratičké chvíli se osmělil Martin a zeptal se: „Ale tatínku, kde to vlastně jsme? A co taky budeme dělat?“
Miri se nejistě rozhlížela: „Mně se tady nelíbí, pojďme odsud…“
„Ne, Miriam. Musíte se konečně dovědět pravdu. Půjdeme tam nahoru,“ kývl hlavou směrem do jedné ze širších ulic,“ odpověděl Gabriel, ale sotva promluvil, přimkly se obě děti k Benediktovým pažím. Benedikt se na ně široce usmál: „Ale no tak… Miriam, Martine… Je to Gabriel. Vždyť už dávno víte, že je to čaroděj.“ Ale oba mladí lidé se k němu přitiskli ještě úžeji. Lehce je setřásl a volnou rukou poplácal Gabriela po rameni. Pak poodešel pár kroků, aby se rozhlédl po okolí.
Až teprve teď se děti pořádně rozhlédly kolem sebe. Uvědomily si, že stojí na malém náměstí. Dříve to byla určitě jedna z nejlepších čtvrtí, ale teď se v několika úzkých uličkách krčilo jen pár žebráků. Do jedné z hlavních ulic vedoucích k bývalému královskému paláci tiše zírala vymlácená okna měšťanských domů, jejichž bohatá výzdoba byla patrná i pod černými skvrnami plísně, rozlézající se po jejich fasádách. Od podrobnějšího rozhlížení je vytrhlo Benediktovo zavolání. Ten se vzdálil trochu dále než měl v úmyslu a teď spěchal zpátky. Všiml si, že se úzkými uličkami obezřetně blíží přes dvacet mužů. Kdyby neměli v rukou obnažené meče, dýky a obušky, mohl si je splést s kterýmkoli žebrákem, ale takhle bylo jasné, že patří k některému z pouličních gangů.
Zbrojnoši se okamžitě zformovali kolem Gabriela a obou dětí, zatímco k nim klející Benedikt dobíhal a mával přitom svou strašnou zbraní. Dva z útočníků se mu postavili do cesty. Benedikt ještě v běhu rozvázal tkanice pláště, aby mu v boji nepřekážel a se zlověstným úsměvem se obrátil proti nim. Vyrazil ze sebe válečný pokřik a první z útočníků padl, když mu široké ostří lochamberské sekery proťalo hrdlo. Zbrojnoši využili zaváhání útočníků, otřesených touto rychlou smrtí. Jejich meče zakmitaly rychlostí vydrážděných kober a hladově se zakously do těl útočníků. Benediktova sekera se míhala v krátkých smrtících obloucích a vnášela zkázu do řad útočníků. Ani Gabriel nezahálel a jeho dlouhý meč se míhal úžasnou rychlostí. Karta se obrátila. Útočníky, tísněné z jedné strany meči zbrojnošů a z druhé Benediktovou lochamberkou, zachvátila panika a jeden po druhém padali pod čepelemi obránců. Po krátké chvíli zemřel i poslední, když mu Gabrielův meč projel srdcem. Ale na zkrvavené dlažbě zůstali ležet i tři Benediktovi muži. Gabriel si otřel meč do roztrhaného pláště jednoho z mrtvých. Zbrojnoši jej napodobili a společně vykročili k paláci.
* * *
Slunce svítilo naplno, ale uvnitř paláce přesto vládlo šero. Benedikt kývl na vojáky a ti několika málo údery jílců svých zbraní odstranili ze zatlučených oken prkna a narezlé okenice. Do přijímacího sálu se vřítila záplava světla, které zajiskřilo ve zvířeném prachu a nutilo ke kašli. Miriam kýchla. Gabriel se pro sebe usmál a nahlas řekl: „Zavřete oči a zacpěte si nos a pusu. Všichni.“ Poodešel pár kroků, zamumlal několik slov a nakreslil do vzduchu nějaký nepříliš složitý vzor. Oba mladí ho napjatě sledovali. Zaujalo je, že jeho prsty zanechávají krátkou třpytivou stopu. Pak se ale v místnosti začal zvedat vítr a oni zavřeli oči a ústa, jak jim doporučil. Krátkou chvíli je ofukoval prudký vítr. Když konečně utichl a všichni otevřeli oči, nebylo kolem nich ani stopa po prachu. Benedikt uznale pokýval hlavou a vedl skupinku k trůnnímu sálu.
„Tos mě nemohl to kouzlo naučit, strýčku? Hodilo by se mi, když jsem uklízela tatínkovu kovárnu,“ usmála se Miri na Gabriela.
„Nemohl, princezno. Když jsi uklízela kovárnu, musela ses naučit, co znamená pracovat.“
Čím déle procházeli chodbami paláce, tím zmateněji Miriam vypadala. Pozorně se kolem sebe rozhlížela, jakoby něco hledala. Gabriel si toho všiml a před trůnním sálem skupinku zastavil.
„Co se děje, Miri? Vidíš něco? Vzpomínáš si?“ zeptal se tiše.
Martin se na sestru nechápavě zadíval. Přeskočil pohledem na otce, ale ten zůstal vážný.
„Už jsem tady byla. Nevím jak je to možné, ale znám to tady,“ zašeptala Miriam.
Benedikt nechal muže přede dveřmi a spolu s Gabrielem a dětmi prošel do velkého trůnního sálu. Tady se otočil k Miri.
„Ano, Miri. Bylas tady. Narodila jsi se v tomto paláci, stejně jako tvůj bratr.“
„Takže jsi byl, tatínku, královský zbrojnoš?“ zeptal se rozzářený Martin.
„Ne Martine, nebyl to zbrojnoš.“ Řekl Gabriel, „Benedikt byl velitelem královských stráží a Protektorem království.“
V trůnním sále se rozhostilo užaslé ticho. Martin i Miriam zírali na Benedikta jako by ho viděli vůbec poprvé.
„Tys byl královským protektorem?“ prolomila ticho Miri.
„A Gabriel byl královským čarodějem,“ doplnil polohlasně Benedikt a natáhl ruku, aby dívku pohladil. Ta ale zděšeně ucouvla.
„Tak ten zrádce jsi ty…“, zašeptala, když se před ni jako štít postavil Martin.
„Cože?“ nechápal Benedikt. „Jaký zrádce?“
„Jsi zrádce! Zradils a zabils svého krále a jeho dvě děti!“ vykřikla Miriam.
„Cože?“ zopakoval Benedikt, ale hněv v něm stoupal.
Gabriel pochopil a povzdechl si. Děti se zřejmě dostaly k nějaké z oficiálních kronik, v nichž stálo, že krále, jeho manželku a děli zavraždili právě oni dva. No, je načase jim ukázat, jak to tenkrát bylo, pomyslel si a vztáhl ruce.
Trůnní sál se jakoby rozdělil napůl. V jedné části byli děti a kousek od nich on sám s Benediktem, a v druhé části ožila historie. Stála tam královna ovazující zraněnou paži svému muži. Podlaha byla zastříkaná krví. Benedikt zaklínil vstupní dveře pahýlem meče některého z padlých gardistů a přišel se blíže podívat na královo zranění.
„Můj pane, neudržíme se. Prosím, utečte. Zachraňte sebe, královnu i děti!“ vyrážel ze sebe naléhavě.
„Ne, můj příteli. Nebudu utíkat před zaplacenými meči. Daniel si bude muset na trůn ještě chvíli počkat…“
Vtom obraz jakoby zamrzl. Gabriel šťouchl do Benedikta, jemuž se do očí draly slzy, jak znovu prožíval dávno minulé chvíle a oba se zahleděli na Martina a Miri. Chlapec se díval trochu zmateně, ale Miriam nepokrytě plakala. Velké slzy jí stékaly po tváři a její zrak se ani na chvíli neodchýlil od malé holčičky, která se schovávala za matčinou sukní a na chlapci, jehož zlatavé vlásky hladila zakrvácená otcovská dlaň.
„To jsi ty Martine, … a já,“ zašeptala.
Obraz se znovu rozpohyboval. Benedikt klečel před svým králem, Elizabeth objímala dcerušku, mladý čaroděj držel v náručí chlapce.
„Běž, můj poslední a nejvěrnější příteli. Běž a zachraň naše děti…“
Gabriel luskl prsty a obraz zmizel. Nastalým tichem zněl jen tichý pláč obou mladých lidí.
„Vaším skutečným otcem ... není Benedikt. Jste dětmi Maxmiliána I., korunním princem a princeznou této země.“, řekl tiše čaroděj a Benedikt při jeho slovech přistoupil k dětem, poklekl před nimi a rozvázal kožený vak, který po dlouhá léta opatroval a který dnes nesl s sebou. Vytáhl bohatě zdobený meč v drahocenné pochvě a se skloněnou hlavou ho jílcem napřed podával Martinovi.
„Zde, Vaše Výsosti, je meč vašeho otce. Meč této země.“
Martin zbraň přijal s lehkou úklonou hlavy, a Protektor se obrátil s princezně.
„Vaše Výsosti, tato korunka je odkaz Vaší matky.“
„Děkuji, tati,“ řekla Miri otírající si tváře. Postavila si korunku na hlavu a otočila se k bratrovi. „Jak vypadám?“ usmála se. Ale Martin jí neodpověděl. Místo toho se obrátil k Benediktovi a do ticha trůnního sálu zazněl chraptivý hlas.
„Kdo to udělal?“
Gabriel i Benedikt spatřili v jeho očích vztek a temné odhodlání potrestat viníka a pomstít svého otce. „Kdo to byl? Kdo zavraždil mé rodiče?“
„Bezejmenní žoldnéři, Vaše Výsosti,“ řekl Gabriel. „Ale příkaz k tomu dal Daniel Wranco, hrabě Nourse, současný vládce.“
Po tomto šokujícím prohlášení zavládlo ohromené ticho. Protrhl ho Benedikt tou nejdůležitější otázkou: „Chcete pomstít své rodiče? Chcete se vrátit na svá právoplatná místa? Jsi korunní princ, Martine. Trůn i celá tato země patří tobě. Tobě a tvé sestře.“
„Chtěli bychom potrestat vraha našeho otce. Ale jak to máme udělat? Jsme děti venkovského kováře. Nemůžeme přijít do královského paláce a říct: To je naše, vypadněte,“ zeptala se Miriam.
„Možná jste vyrostli jako děti venkovského kováře, ale v tuto chvíli, pokud připočítám i osobní gardy šlechticů. Kteří vám zůstali věrní, čeká na vaše rozhodnutí přes čtyři tisíce mužů. A dál je tu samozřejmě královský poklad…“
„Královský poklad? Ten jste přece…“ zarazil se Martin.
„Ukradli? Ano. To je jediná pravda. Královský poklad nikdy nepadl do Wrancových rukou. Klidně si leží někde po vašima nohama. Je v něm asi dva a půl milionu zlatých a pěkných pár váčků drahého kamení…“
„Ale pozor!“ přerušil Gabriela Benedikt. „Pokud se rozhodnete, že budete bojovat, už to nepůjde vrátit. Pokud vystoupíte proti Wrancovi, musíte to dotáhnout do konce. Bude válka. Spousty lidí zemřou. Bude to ošklivé a dlouhé. Asi budete mě a Gabriela proklínat, že jsme vám prozradili tajemství vašeho původu. Ale už jsme vám nemohli déle lhát. Už ne.“
A Gabriel pokračoval: „Uvidíte bojiště pokrytá mrtvými a jejich krví. Ve vašem jméně se možná budou vykonávat strašné věci. Ale nechceme vás moc děsit. Nicméně, jestli zvítězíme, budeš Martine králem. Jako vládce se musíš postarat o celé království, nejen o Benovu kovárnu. Musíš vědět, co chtějí lidé od předních šlechticů až po poslední rolníky. Teď se vrátíme zpátky na hrad. Za týden svoláme vaše věrné a vy řeknete, co uděláme.“
* * *
Později se bolest už nedala vydržet. Espin musel náramek na chvíli sundat a to i když byli na hradě Gabriel s Benediktem. Rýha, kterou mu náramek způsobil na ruce byla hluboká a krvácela. Provizorně ji tedy obvázal šátkem a šel najít nějaký obvaz. Netoužil zajít na sepsi.
„Kdo tam?“ zavolal strážný špehýrkou. Vzápětí mu jakýsi jezdec strčil pod nos kus pergamenu s výraznou Benediktovou pečetí. Nechal otevřít bránu, za což ho dohlížející poručík zpražil pohledem.
„Hrabě Fonte, poručíku,“ ohlásil svého pána velitel doprovodu. Poručík si všiml, že hraběcí doprovod je kolem kočáru rozmístěný tak, aby poskytoval co největší rozhled hraběti a zároveň aby byli zbrojnoši schopni zasáhnout na kterékoli straně kočáru. Z okna kočáru se vysunula štíhlá pěstěná ruka a poručík převzal od hraběte pozvánku s jasně rozeznatelnou pečetí Protektora. Poručík se uklonil a propustil hraběcí kočár i s doprovodem do hradu. Totéž se s malými obměnami opakovalo i u druhé a třetí brány.
Hrabě vystoupil z kočáru, protáhl si záda lehkým záklonem a zvědavě se rozhlédl. Zdálo se, že celý hrad, jakkoli rozlehlý, ožil horečnými přípravami. Viděl služebné se štůčky látek běžící k paláci, další vylévaly vědra špinavé vody a jiné leštily okna.
„Rád vás vidím, drahý hrabě!“ zazněl veselý hlas a Fonte se obrátil. Spatřil čaroděje, oblečeného pouze v krátkých kalhotách a volné košili, zpola rozepnuté, jak se širokým úsměvem přechází nádvoří. V ruce držel kus pečeného masa a labužnicky krčil nos. Byl asi v polovině cesty, když se ve velkých vratech za ním objevila tlustá kuchařka, rozzuřená na nejvyšší míru.
„Kdo mi ukradl to krůtí stehno?“ křičela.
Gabriel se otočil, ale stehno držel obezřetně za tělem. Široce se na kuchařku usmál, ale ta si všimla jeho zamaštěných úst. Hmátla za sebe a v ruce se jí objevila obrovská pánev. Gabrielovi ztuhl úsměv na rtech, zatímco Fonte se začínal pochechtávat. Kuchařka se rozběhla rychlostí, kterou by od ní čekal jen málokdo a čarodějovi nezbylo než se dát na útěk. Když probíhal kolem hraběte, stačil mu v rychlosti podat půlku svého lupu. Hrabě se zakousl do masa a ještě s plnými ústy zavolal na kuchařku: „Madam, skládám vašemu umění tu nejhlubší poklonu. To stehno je vynikající. Pošlu k vám svého kuchaře“
Oslovená kuchařka se zarazila v běhu a otočila se k Fontemu. „Děkuji vám Vaše Milosti. Tihle zbojníci...“ s dobrosrdečným úsměvem a spíše laškovným zahrozením se ještě jednou obrátila ke Gabrielovi, „By ukradli jídlo ještě z pekáče.“ Pak se vrátila do kuchyně.
„Máme tu i slušnější ženy, hrabě,“ ozvalo se za Fontem. Ten se otočil a konečně si mohli podat ruce. Byl to trochu složitější úkon, protože je měli oba zamaštěné od masa.
„Ta scéna byla naprosto skvělá, lorde čaroději,“ smál se hrabě. „Už hodně dlouho mě nic tak nerozesmálo. Podobné honičky pořádáte často?“
„Jenom když máme hlad Vaše milosti. Samozřejmě Cordelia, ta kuchařka, vždycky říká, že když jsme se najedli během tý zlodějiny, nepotřebujeme večeřet, ale vidíte sám...,“ poplácal se po rostoucím břichu, „...můj malý bráška roste jako z vody. Pojďte, ukážu vám vaše pokoje. Lady Diana nepřijela?“ zeptal se Gabriel a odváděl hraběte k paláci.
„Bohužel nemohla. Na náš hrad v den našeho odjezdu zavítala Dianina matka a ona se rozhodla s ní zůstat,“ vysvětloval s ulehčeným úsměvem hrabě. „No, a už víte, jak se jejich Výsosti rozhodly?“
„To ne. Své rozhodnutí nám všem oznámí až na slavnosti. Ani Benedikt ani já jsme se jich neptali. Možná budeme bojovat, možná odjedeme. Počkáme a uvidíme...“
Konečně se mu podařilo sehnat kus čistého vyvařeného plátna ve skladu nedaleko kuchyně. Už chtěl s tím kouskem plátna zmizet, když ho zastavila jedna z kuchařek.
„Desátníku, hledáte někoho?“
Espin se pousmál. „Ne paní, děkuji, že se ptáte,“řekl a chtěl jít pryč.
Jenže žena ho zadržela. „Vy máte něco s rukou?“
„To je jen taková maličkost,“ mávl rukou Espin a přitom měl co dělat aby nesyknul bolestí. „Právě jsem si to chtěl obvázat.“
Kuchařka si ho změřila pohledem, který jasně říkal, co si myslí o zlehčování věcí a mužích obecně. Ale Espin vykouzlil na rtech omluvný úsměv. I kuchařka se usmála, když hleděla do těch hřejivě šedých očí.
„Pojďte se mnou desátníku, já vám to ošetřím, ať se můžete zase vrátit do služby.“
„Děkuji paní,“řekl tiše Espin. Rychle mu došlo, že je lepší s touhle ženou vyjít po dobrém, než začít hádku a zbytečně tak na sebe upozorňovat. Následoval tedy kuchařku do prostorné hradní kuchyně, kde ho usadila na lavici do rohu místnosti a odběhla pro pořádnou desinfekci, jak nazvala pálenku. Espin chvilku uvažoval, kde k tomu slovu přišla. Prostá kuchařka a mluví jako doktor. Ale pustil to z hlavy, zavřel oči a snažil se uklidnit podrážděné nervy. Přál si být doma, aby vše mohl uvést do pohybu a zároveň potřeboval vědět víc o nepříteli, takže dál zůstával zde, v jámě lvové.
Trochu se zavrtěl, aby uvolnil napjaté svaly a zaposlouchal se do zvuků kuchyně. Jasně slyšel pokřikování kuchařek, občasnou šťavnatou nadávku či výbuch smíchu. Celou scénu doplňoval na pozadí zvuk řinčení pánví a hrnců, sykot škvařící se slaniny, vůně pečeně. Připadal si chvíli jako malý chlapec, který se na okamžik vrátil z hlubin času domů. Jako chlapec rád poslouchal všechny ty zvuky a tlachy služebnictva ze kterých vždy získal zajímavé informace. Tehdy nevěděl, že se tím bude živit. Prostě se mu to líbilo.
„Desátníku?“
Espin zamrkal, protože najednou stála kuchařka vedle něj. Sakra, málem tady usnul. Taková neopatrnost. Rychle se však napřímil a znova se na kuchařku usmál.
„Dejte mi tu ruku,“ řekla kuchařka a když ji zvedl, na nic nečekala, odhrnula mu rukáv a začala s ošetřováním. Espin ani necekl, když mu ránu vytírala pálenkou, ale rozhodně byl rád, když s tím skončila a obvázala mu ruku plátnem.
„No desátníku, bylo to tak strašné?“ zeptala se kuchařka a usmála se na něj. V tu chvíli mu připomněla kuchařku co kdysi pracovala na jejich hradě. Ano, měla ten její způsob mluvy, dokonce i ty ohníčky v očích souhlasily. Jenže kde je jejich Marion konec.
„Děkuji paní, jste skutečně laskavá,“ odpověděl Espin a prohrábl si pravačkou vlasy. Do té doby shrnutý rukáv mu sklouzl skoro až k lokti a odhalil tak bílou jizvu ve tvaru nedokonalé lilie. Kuchařka si ji všimla a vytřeštila na něj oči. Pamatovala si chlapce, který kdysi vběhl k ní do kuchyně, obličej zkřivený bolestí a držel si pravačku na které měl otištěný necelý rodový znak svého rodu. Lilii. Znak Noodů. Ten chlapec byl mladší syn hraběte Samuela Nooda a jmenoval se Espin.
Espin si všiml upřeného pohledu a rychle jizvu zakryl. Teď už to věděl jistě. Byla to Marion, jejich Marion. Ta která mu kdysi dávala různé dobroty kuchyně, ta která ho uklidňovala, když ho jeho bratr popálil značkovacím železem.
„Pane Espine,“ skoro vykřikla kuchařka a její výkřik se rozlehl po celé kuchyni. „Všichni si mysleli, že jste mrtvý. Jak jsem ráda, že vás vidím,“zvolala hlasitě a chytla ho za zraněnou ruku. Espin skoro vykřikl bolestí, ale místo toho se snažil tvářit nechápavě.
„Paní já, jsem si jistý , že si mě s někým pletete.“
„Ne mylorde, vy jste přece Espin Nood, druhý syn hraběte Nooda z Casuis.“
„To ne, já....“
„Nood?!“ozvalo se za kuchařkou. Ta se otočila a Espin zvedl zrak a v tu chvíli by nejraději zaklel. Před ním stál kapitán Jordan. Espin okamžitě vstal.
„Myslím kapitáne, že si mě ta žena s někým plete. Jmenuji se Fill Kirby.“
„Vážně? Tak proč tě nazvala mylordem?“ nenechal se odbýt Jordan, kterému jméno Nood něco říkalo, jen si nemohl vzpomenout co. „A vůbec, ukažte mi své přijímací papíry desátníku.“
„Nenosím je sebou kapitáne. Mám je u sebe v kumbále.“
„Tak si pro ně zajdeme. Pohyb!“
Espin poslušně vykročil a s kapitánem za zády vyšel z kuchyně. Jakmile vyšli na nádvoří, rychle se rozhlédl. Cvičící vojáci, několik koní a stranou rychlonohý ryzák jízdního posla, co ho ráno spolu s ostatními obdivoval. Naštěstí osedlaný. Jenže jeho pán se ochomýtal kolem něj a vypadalo to, jako by chtěl každou chvíli vyjet. Teď nebo nikdy.
Espin, až doteď se tvářící jako neškodný úředníček, se napjal. Naprosto nepřipravený Jordan jen vyhekl když mu vrazil loket do žaludku a bolestí se ohnul v pase, takže Espinova pravačka našla lehce jeho bradu a poslala ho k zemi. Vzápětí již Espin sprintoval ke koni, jehož si předtím vyhlédl. Jeho pána, právě na něj vysedajícího strhl za opasek dolů a sám se vyhoupl do sedla. Pak vrazil ryzákovi paty do slabin a kůň vyrazil tryskem pryč. Espin skloněný u sedla doslova proletěl druhým nádvořím a za ním zaznívaly zlostné výkřiky. Naštěstí pro něj se poplach spustil až když projížděl prvním nádvořím. Vzápětí vyletěly první šípy. Nikdo netrefil, ale jakmile projel hlavní bránou a střelci vyběhli na hradby, střelba získala na přesnosti. Kličkoval a uhýbal jak jen mohl, ale přesto se mu jeden ze šípů zabodl do stehna a druhý ho šlehl přes záda. Nedbal na zranění a znova pobídl koně.
* * * * *
„Potřebuji nově obložit trůnní sál,“ zapřemýšlel nahlas král při ranním podepisování rozsudků smrti a doživotních galejí. Galejí bylo přece jen více, pracovní silou není třeba plýtvat. Okolo sedící členové vyšší královské rady, která se však s Wrancovou vládou stala pouhou loutkou, znejistěli. Král se obrátil k vévodovi Klinemu.
„Kline, když jsem u vás byl minulý měsíc, všiml jsem si po cestě krásného lesa . Poskytněte mi to dřevo, prosím.“ poslední slova v sobě skrývala ostrou dýku a vévoda vytřeštil na svého vládce oči.
„Ale ... ale, můj pane ... to je nemožné ...“ vyhrkl ze sebe, ačkoli dobře věděl, že v této chvíli už pravděpodobně královští dřevorubci se silným vojenským doprovodem kácejí ty krásné stromy. Král se na něj podíval s úžasem člověka, který naprosto není zvyklý na odmítání, ale pak se pohodlně opřel a tiše a jemně se zeptal: „A můžete mi, drahý vévodo, laskavě povědět, proč to není možné? Já jsem král této země a protože to dřevo chci, tak ho také dostanu. Varuji vás, Kline, neopovažujte se mi vzdorovat. A jen tak mimochodem, už jsem v tomu lesu poslal dvě stovky dřevorubců. Mají s sebou setninu vojáků, kdyby náhodou někoho napadlo jim bránit.“
Vévoda Kline se zhroutil ve svém křesle. Ostatní se od něj lehce odtahovali aby na nich neulpěl ani náznak králova hněvu. Ale i v tomto stavu vydržel vévoda králův pohled a dokonce odpověděl: „Vaše Veličenstvo, ten les, o němž mluvíme, je od nepaměti obýván magickými bytostmi. Moji lidé si nedovolí tam ani sbírat chrastí a kácet uschlé stromy...“
„Tvoji poddaná jsou staré baby,“ ucedil sotva slyšitelně hrabě Aršak, králův současný oblíbenec, „Čeho se bojí? Lišek? Vlků? Lesních krys?“
„Elfího hněvu, hrabě. Podle starých pověstí je to poslední hájemství vznešených Eldar.“
Když padlo jméno Elfů, král se na vteřinku zarazil a na jeho tváři se objevil výraz strachu. Pak ho ale nahradila obvyklá arogance.
„Vznešení Elfové? A jejich poslední hájemství? Proč jsi to neřekl dříve, vévodo?“ zeptal se král, „Takhle moji dřevorubci nebudou mít co na práci!“ Pak král kývl na rychlého posla. Ten se sklonil nad papírem, který Wranco zapečetil prstenem. ve vévodovi svitla jiskřička naděje. Snad posel dojede včas a zastaví kácení. Snad Elfové zůstanou klidní... Další králova slova ho ale vyvedla z omylu.
„Nebude žádné kácení! Ten les...spalte!“ řekl král.
Vévoda vstal. Celá rada se na ně užasle zadívala. Měl k koutcích očí slzy, ale pohled měl pevný, i když se skláněl před králem.
„Omlouvám se Vaše Veličenstvo, ale bohužel se mi udělalo nevolno a asi budu nucen se na pár dní uchýlit na své panství.“ Pak odešel.
Hned za dveřmi sálu ale chvatně přivolal dva posly.
„Meldone,“ oslovil prvního z nich, vysokého plavovlasého mladíka. „Chlapče, sedni na toho nejrychlejšího koně, jakého seženeš a uháněj do Laurenalu. Tam se pokloníš Paní lesa a vzkážeš jí, aby co nejrychleji les opustila. Jestli můžu radit, ať jde na Fonte. Sídlí tam můj dobrý přítel hrabě Fonte. K lesu míří královi vojáci. Mají ho spálit...“ Plácl mladíka, který v sobě pravděpodobně nosil pár kapek elfí krve, po rameni, a ten odběhl.
„... a ať ti Bůh dá křídla...“ zamumlal. Pak se otočil k druhému muži.
„Eriku, nevíš, kam zmizel vévoda Wallenstein? Nějakou dobu už jsem ho neviděl.“
„Můj pane?“ Erik se opatrně rozhlédl chodbou a ztišil hlas do šepotu. „Slyšel jsem, že jede na Barnett. Slyšel jsem že tam sídlí váš mladší bratr, lord královský čaroděj.“
„Myslíš Gabriela? Ten přece zemřel pod královským hradem! Nebo že by...“
* * * * *
“Jak se to mohlo stát, Jordane? Můžeš mi říct, jak se velitel Wrancovy tajné policie dostal do hradu a navíc, na místo účetního? To už jste mohli přímo Wrancovi poslat Martina, Miri, Gabriela a mě v okovech. Na co jste to sakra mysleli?” soptil Benedikt. Přecházel po své pracovně jako vlk v kleci.
“Měl dobrou minulost. Nenapadlo mě, že by sem dostal on sám,” namítl tiše Jordan.
Otevřely se dveře a do místnosti vešel Gabriel. Měl zamyšlený výraz a v prstech převracel úzký stříbrný náramek.
“Hezká hračka,” mumlal si pro sebe, ale pak vzal na vědomí i společnost, která ho mlčky pozorovala. “Bene? Tenhle náramek jsem našel mezi Noodovými věcmi. Abych řekl pravdu, je to malé umělecké dílo. Jeho funkce by se daly shrnout asi takto. Za prvé, ať řekneš cokoli, ostatní tomu bezvýhradně uvěří. A za druhé se to svou magií samo kryje. Pošli ty chlapce pryč. Za nic nemůžou. I kdyby mluvil Nood přímo s tebou, věřil bys mu každé slovo.”
„Ach jo, Jordane, jak rychle sem může dorazit královská armáda? Nood nám utekl včera, tak tři dny do Nelsonu, kde trvale sídlí královské pluky, no možná dva, když uštve koně, jako že je uštve. Pak den na vypravení a šest nebo sedm dní zpátky. Pošli zprávu Ravenovi, ať sem stáhne všechny dostupné muže. Jestli je Nood tak chytrý, jak si myslím, vezme si zkušené pluky. Až ten posel odjede, přijď i s Redem sem. Vymyslíme, kudy odvedeme děcka, kdyby se něco zvrtlo.“
Jordan zmizel a Gabriel se podíval na Benedikta. Tak blízko. Včera odeslali pozvánky na slavnost a teď tohle. Ale Benedikt opětoval jeho pohled pevně a nebyla na něm znát ani známka nervozity. Proč vlastně, uvažoval čaroděj. Je to něco, co cvičil celý svůj život, byl přece velitel armády Arkádie a královský Protektor.
„Na co myslíš?“ zeptal se Gabriela Ben. „Nedělej si starosti. Zvládneme to. Vždycky jsme to zvládli. A bylo hůř. Prostě se připravíme na útok Wrancovy armády a když to nepůjde, tak se stáhneme. Pořád máme hrad hraběte Fonteho…“
„Ten se nedá uhájit a ty to moc dobře víš. Fonteho hrad je letní sídlo. Nebylo stavěné na to aby vzdoroval obléhání celé královské armády. A až Wranco zjistí, co se děje, pokud už to neví, pošle sem všechno co sežene a zaplatí. A peněz má vcelku dost, to víme oba.“
Já jsem taky nemyslel, že bychom se opevnili na Fonteho hradě. Chci tam jen schovat Miri a Martina, kdyby bylo opravdu nejhůř. Ale myslím si, že to půjde. Před týdnem jsem schválil předsunuté rozmístění zásob pro naše odloučené muže, takové menší sklady s jídlem, novými zbraněmi a dalšími věcmi.“ vysvětloval Protektor. „Přišel s tím jeden z… Ale kčertu… Jordane!!!“ zařval otevřeným oknem na nádvoří.
„Tak co, Martine?“ obrátila se Miriam na svého bratra. „Budeme bojovat?“
„Já nevím. Opravdu nevím. Strašně rád bych potrestal toho, co nám zabil rodinu.“
„Víš, naší rodinou jsou Benedikt s Gabrielem. To oni nám obětovali celý svůj život. A teď jsou ochotni nechat se kvůli nám i zabít. Naši rodiče jsou už také mrtví,“ zesmutněla dívka.
„To ano. Ale zemřeli kvůli něčí touze po moci, po bohatství. Víš stejně jako já, co všechno udělali pro lidi. Měli bychom v tom pokračovat. Jestli máme vládnout, nesmíme stavět na trestu a pomstě. Měli bychom přemýšlet, co uděláme pro všechny ty lidičky, kterým budeme vládnout.“
„Aha. Takže máme jasno. Budeme bojovat,“ konstatoval Martin
„Nečekej, že tebe někdo nechá bojovat, bráško,“ ušklíbla se posměšně Miri. „To tě spíš táta, teda Benedikt radši zavře do věže.“
„Ne! Já budu bojovat! Musím přece dokázat vojákům, že nemám strach.“
„Řekla bych, že i když budeš moc a moc hodný a poslušný, tak tě možná tak ukáže vojsku z hradeb, ale do bitvy tě nepustí ani omylem. Chceš se vsadit?“
* * * * *
„Pusť mě! Chci se taky podívat,“ zuřivě zašeptala princezna Miriam. Oba mladí se tísnili u dveří do velkého rytířského sálu. Byla v nich malá díra po vypadlém suku zhruba ve výši pasu a tou se korunní princ Martin snažil něco zahlédnout. Když si Miri uvědomila, že bráška ji k otvoru nepustí, skrčila se u klíčové dírky.
Velký sál byl vyšperkován jako na korunovaci. Hedvábné závěsy, tlusté koberce, stoly prohýbající se pod jídlem a pitím. Desítky hostů, šlechticů i důstojníků rodící se armády. Byli tu duchovní, kteří slibovali přízeň svých bohů, měšťané, kteří slibovali přízeň svých měšců ale i spousta lidí, kteří se chtěli jen vlichotit možným budoucím vládcům.
* * * * *
Bylo krátce po večeři, nevtíraví sloužící už odnesli veškeré nádobí, když se v čele stolu zvedla mohutná Benediktova postava.
„Dámy a pánové, předpokládám, že všichni dobře víme, jak současný král drtí naši zemi. Doposud jste mu odolávali sami. Dnes večer, už za malou chvíli, se dovíme, zda na trůn dosedne právoplatný následník. Korunní princ Martin vyrostl se svou sestrou Miriam jako děti prostého kováře v malém městečku, nicméně jsem si jist, že je plně připraven na svůj úděl, pokud ho přijme. Ale to už vám poví on sám.“
Benedikt se uklonil směrem k oběma mladým lidem a posadil se. Vzápětí vstali Martin a Miriam.
„Nejdříve mi dovolte, abych vás se svou sestrou uvítal na této malé …“
Martinovu řeč, při níž mu Miri tiskla ruku nervozitou, přerušilo hlasité prásknutí dveří. Kapitán stráží je otevřel tak prudce, až udeřily o zeď, a očima hledal Benedikta. Ten se zvedl a přešel ke dveřím. Sálem proběhl lehký šum. Všichni si uvědomovali, že takové narušení je znakem něčeho důležitého. Když po několika tichých kapitánových slovech zabloudila Benediktova ruka k hlavici jeho sekery, pochopili, že nejde o dobré zprávy. Královský protektor vydal několik tichých rozkazů. Přešel ke Gabrielovi. I tomu něco zašeptal, načež ten kývl na ženu po své pravici a rychlým krokem s ní odešel. Martinovi došla trpělivost.
„Sire Protektore? Můžete nám prosím říct, co se to děje? Jaké zprávy donesl ten voják nebo kam odešel Gabriel?“
Benedikt si lehce povzdechl. „Je mi to velice líto Martine, tedy Vaše Výsosti, ale Vaše rozhodnutí už není důležité. Rozhodl za vás současný král. Zhruba před dvěma hodinami překročily hranice tohoto hrabství asi dva tisíce jeho mužů. A nemyslím si, že Vám přišli gratulovat.“
Ještě nedopověděl a sál poděšeně zašuměl. Vznešené dámy zbledly, šlechtici se po sobě zmateně a nervózně dívali. Benedikt se nadechl, aby zjednal pořádek, ale mladý princ ho předešel. Hluk rozčilených hlasů uťal ostrý rozkaz: „Ticho!!!“
Hosté se zarazili a možná poprvé se vážně zahleděli na mladíka. V těch pohledech byla prosba. Prosili o uklidnění, o velení, o úspěch. A Martin, ať už bylo jeho původní rozhodnutí jakékoliv, jejich prosbu vyslyšel.
„Sire Protektore?“ obrátil se na Benedikta, „Jaké máme šance na přežití?“
Benedikt se při tónu Martinova hlasu lehce zašklebil. Teď promluvil budoucí král.
„Velice dobré, Vaše Výsosti. Podle zpráv je královských sotva dva tisíce. To nestačí ani na obležení hradu. Ovšem záleží i na tom, jaké mají obléhací stroje. Ale i tak budou muset útočit.“
Přistoupil k nim hrabě Gibbs, tvář měl pošedlou a v očích strach. „A co kdybychom hrad vyklidili? Nejpozději za den bychom mohli dojet k jednomu z hraničních hradů.“
„Se vší úctou, hrabě, odhaduji, že první vojáci dorazí pod hrad asi za pět až šest hodin. To nestačí ani na to abychom se sbalili. A navíc máme hrad tady. Možná není tak dobře opevněný jako některé z hradů, které nám hlídají hranice, ale pořád je to lepší, než se s nimi střetnout v poli. Zůstaneme tady.“
„A co vesničani? Nemůžeme je nechat v cestě královské armádě,“ podotkla Miriam.
„Více než polovina z nich už prošla první branou a zbytek je na cestě.“
„Dobře. Já se půjdu zbavit téhle parády a vezmu si k ruce pár žen k ošetřování raněných,“ prohlásila Miri.
„Cože? Miriam, ty zůstaneš sedět tady nebo ve svých komnatách a ani se nehneš z paláce!“ Benedikt to řekl svým „velitelským“ hlasem, který ještě několik vteřin rezonoval sálem. Jenže tady narazila kosa na kámen. Miri byla pevně rozhodnutá a navíc už měla i možnost toto rozhodnutí uskutečnit. „Sire protektore, jako princezna a budoucí královna této země si myslím, že byste se měl věnovat své práci. V tuto chvíli to znamená, že máte jít a vyhrát nadcházející bitvu.“
Benedikt ztuhl. Tohle mu ještě nikdy nikdo neřekl. Takhle s ním nemluvili snad ani na akademii. Cítil jak mu vztek vlévá červeň do tváří. Tak to ne! Jak si ta malá holka... a v tom se zarazil. Malá holka. Ta malá holka je princezna a navíc, má pravdu. Tady je ona výš než on. A navíc se na ně teď dívá celý sál. Kdyby ji teď normálně seřval, projevilo by se to i na postoji k budoucím vládcům. Ach jo. Ale jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, aneb aby měla Miri svoje vítězství a přitom se nedostala do nebezpečí?...
Miriam stála pevně a na tváři měla lehký úsměv, ale uvnitř se třásla strachy. To bylo poprvé, co se Benediktovi takhle postavila. Jediná hádka, kterou svedli, byla o kočku. Miri ji moc chtěla a Benedikt byl zásadně proti. Ale zároveň věděla, že ať už udělá cokoliv, ponese to se vztyčenou hlavou. O to víc ji překvapilo, když Benedikt promluvil.
„Jak rozkazujete, má paní. Půjdu tedy vyhrát tu bitvu.“
Pak odešel. Miri se vítězně podívala na Martina. Ten se ještě nevzpamatoval z šoku. Pak se na ni obdivně podíval a jí projela nová vlna euforie.
Hrabě Fonte se naklonil k Wallensteinovi. „To bylo zajímavé, že drahý vévodo?“
„Ano, to bylo. Nicméně si nemyslím, že je konec. Znám královského protektora dost dobře na to, abych věděl, že se něco na naši princezničku chystá. Ještě nikdy se nevzdal tak snadno. Řekl bych, že bude moci ošetřovat raněné, ale dostane pár mužů jako osobní ochranu. Anebo ji stráže nepustí na první nádvoří.“
„Tak jsme se konečně sešli,“ ucedil ironicky generál Cuaron, když se za posledním kapitánem jeho armády zavřely klopy stanu a všichni se sklonili nad stolkem s mapami.
„Hrabě Nood už naštěstí odjel, takže můžeme vytáhnout proti Barnettu.“ prohlásil a rozvinul na stolku mapu okolí Gibbsova hradu.
„Ale pane, Hrabě přece říkal, že pošle nějaké posily...“ namítl jeden z kapitánů.
„Jaké posily? K čemu? Těch pár zbojníků utlučeme holýma rukama! A navíc si myslím, že se hrabě spletl. Rodina hraběte Gibbse byla vždy oddaná Jeho Veličenstvu.“
„Kapitáne Steinere? Mám pro vás práci.“ Benediktův hlas se chvěl potlačovanou energií. Těšil se na nadcházející boj jako se ušlechtilý kůň těší na začátek dostihu, až bude moci napnout svoje síly, až mu bude vítr čechrat dlouhou hřívu.
„Jistě jste se už doslechl,“ nepochyboval o tom, že se zpráva o této události rozletěla hradem, „ že princezna Miriam má v úmyslu ošetřoval naše raněné. To je vysoce ušlechtilý čin, nicméně mám za to, že by se ve své, řekněme neuvážené činnosti, mohla dostat do míst, která příliš nesvědčí princeznám a ženám obecně. Proto jdu za vámi. Určíte část své jednotky, aby Miri chránila a v případě potřeby jí zabránila vstoupit do nebezpečných prostor, jde hlavně o první nádvoří, hradby a tak dále. Sám jistě určíte, kam by mohl doletět šíp nebo kámen z praku. Zároveň ovšem jí budete plně k dispozici. Předpokládám, že už víte, co myslím.“
„Jistě, můj pane. Chcete, aby Její Výsost, dělala co chce, ale zároveň aby byla v bezpečí. Pověřím tím poručíka Vasca. Můžete se spolehnout, sire protektore, princezně nikdo nezkřiví ani vlásek.“
„Gabrieli? Jak to vypadá?“ zeptal se Protektor čaroděje, když vešel do své kanceláře.
„Úplně nejlepší to není, ale mohlo být hůř. Řekl bych že máme více než vyrovnané šance. Jediné, co mě trochu tr
