5. 1. 2008 – 11:47 Japonského času
Jokohama –Japonsko
„Všichni zůstanou ve svých domovech. Toto je nouzová situace. Kdo bude spatřen venku, bude okamžitě zastřelen, aby nemohl šířit nákazu.“ Auto s amplionem jezdilo po městě a zahánělo všechny zpět do svých domovů.
Bylo zvláštní, jak rychle se pandemie rozšířila. Během několika hodin byly jokohamské nemocnice plné pacientů. Několik jich už i zemřelo. Zatím nikdo nedošel na to, co strašlivou nemoc způsobuje. Jisté bylo jen to, že k přežití člověk potřebuje obrovské zásoby vody.
Podrobnosti o šíření nemoci se neustále objevovali v médiích a už teď lidi hledali doma všechny nádoby a napouštěli je vodou.
Na ulici všichni spěšně pospíchali domů, ke svým rodinám. Ta pravá panika teprve vypukne. Na ulici se zhroutil člověk. Složil se k zemi a tělo mu začalo vlhnout. Jeho buňky vybuchovaly a kapénky vody se šířily do vzdálenosti několika desítek metrů. Přistávali na dalších lidech.
Postižený muž se křečovitě zvedl a všude z něj stříkala voda. Vystrašeně se rozhlížel kolem. Už ze zpráv věděl, že nemoc probíhá zrovna takhle. Nemohl tomu uvěřit.Teď se k tomu přidaly i malé potůčky krve. Dal se do zoufalého křiku a za chvíli zmizel za rohem. Při své pouti nakazil více jak dvě stě zdravých lidí.
Obyvatelé se již znovu vydali na svou cestu po ulicích, když na druhé straně vypukl další případ. Už je to nechávalo chladným. Bylo to sice jen pár hodin, ale i za tak krátkou dobu už viděli stovky případů. Obklopila je beznaděj. Bojácnější utíkali a zběsile křičeli že je konec světa a že si za to můžeme sami.
Začalo rabování a ve velkém. Po vylidněných ulicích chodily obrovské skupinky a brali co se jen dalo. Policie nestíhala. Museli vyhlásit výjimečný stav. Co chvíli se ozvala střelba, kterou vojáci donucovali občany k poslušnému chování. Nikdo nesměl odjet z města, ale všem bylo jasné, že pokud je pravda, že se to původně přeneslo z moře, bude to všude.
Na ulici sténala žena. Seděla u patníku a hryzala se do šatů.
Přiskočil k ní muž.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Zkurvený ryby!“ křičela. „Jedla jsem je! Jakou dobu jsem je jedla a teď ještě tohle!“ ukázala mu ruku potřísněnou krví a vodou. „Můj manžel! Stalo se mu doma to co ostatním! Jsem už prakticky mrtvá!“ začala hystericky ječet a škrábat kolem sebe. Muž se nechtěl nechat nakazit. Zmateně couval a pozoroval zuřivou ženu.
„Kam jdeš ty svině!“ hulákala na něj.
Rychle se otočil a utekl. Ještě dobrou minutu za sebou slyšel její vzteklé povykování. Mohl jenom doufat, že se virus opravdu nešíří vzduchem, ale pouze tou vodou, nebo přímým dotykem.
Zastavil se až u obchodu s elektronikou. Výkladní skříň byla rozbitá a věci pryč, ale dvě televize tu zůstali. Běželi v nich zprávy. Zastavil se a užasle je sledoval.
„Vrchní představitelé Japonska jsou právě nyní eskortováni na vojenské letiště, odkud budou pokračovat do některé ze zemí A-ALA. Všechny ostatní letadla armáda sestřeluje. Jednotky prohledávají všechny přístavy a ničí vše, co je schopné plout po moři. Spojenci v tuto chvíli tvoří neprodyšnou blokádu Japonska. Všichni vyjádřili názor, že pandemie se v žádném případě nemůže rozšířit k okolním státům. Závisí na tom i osud celé války.
Pamal Tseng, který byl o situaci v Japonsku informován před třemi hodinami, se sešel s několika představiteli A-ALA a jednali o totální sanaci Japonských ostrovů nukleárními zbraněmi. Zatím se shodli pouze na použití družice Deimos, pro sterilizaci okolních moří. Proto se mají všichni obyvatelé přímořských měst připravit na hromadné evakuace.“
Už to muselo postihnout celé Japonsko. Nebyl hloupý a dokázal si už od začátku přesně vypočítat, co se stane. Ještěže tady byla A-ALA. Telefonát, který měl před pěti hodinami mu zajistí přežití. Stačilo se jen dostat k přístavu. Čeká tam na něj bitevní loď čínské armády, která ho převeze na pevninu. Tam si ho přebere přímo ústředí A-ALA.
Nikdy se s nikým nesetkal a nebyl nijak důležitý. Dělal A-ALE pouze agenta v dobách, kdy ještě Japonsko nebylo přičleněno k organizaci, takže nechápal proč zrovna on. Uvažoval, že možná chtějí pravdivé zprávy o událostech, nebo možná ještě něco jiného a potřebují na to spolehlivého člověka, který nikomu nic neřekne.
V přístavu už na něj čekali. Nacpali ho na loď a vzápětí ještě do vrtulníku na přídi. Okamžitě vzlétli. Za čtyři hodiny už byli na čínském vojenském letišti. Tam s ním i s posádkou vrtulníku manipulovali pouze v ochranných oblecích a všechno včetně cesty kudy šli dezinfikovali plamenomety.
Přestoupili tam do tryskáče a letěli dalších sedm hodin na západ na území Íránu, až na vojenské letiště ve městě Jazd. Tam proběhlo další dezinfikování a potom je nastrkali do vzduchotěsného náklaďáku, do kterého pomaličku unikal vzduch z kyslíkových bomb. Nezbývalo než přetrpět dlouhou cestu přes poušť.
Muž naprosto netušil, jak důležití je a co pro Tsengovy plány znamená.
5. 1. 2008 – 20:57 Íránského času
Poušť Dašte Kevír – 90 km od tábora – Írán
Hledali místo k přespání. Bloudili přes poušť celý den bez sebemenší stopy po kosmodromu. Nejeli po rovné cestě už více než den. Pohybovali se pouze po takových nijakých pouštních stezkách.
Zastavili.
„Tady by to šlo! Akorát bychom měli zjistit, co je za tou velkou horou, abychom pak nebyli překvapení,“ uchechtl se Fred.
„Já se tam zajdu podívat,“ nabídl se Muhmad a začal šplhat do krátkého, ale strmého kopce.
„Tak vy dva si zatím můžete jít lehnout,“ řekl Fred směrem k Rollinsovy a Halasové.
Na nic nečekali a okamžitě se natáhly do auta. Tma houstla a už byly vidět i první hvězdy. Fred se vyšplhal tak do půli kopce aby měl rozhled a sednul si na balvan.
Přišel za ním Muhmad.
„Nic tam není. Obrovská pláň a v dáli nějaké hory. To je vše. Ale za krásný pohled do širé krajiny určitě ten výšlap stojí!“ usmál se Muhmad.
„Tak pojďme,“ pokrčil rameny Fred a zvednul se. Za tři minutky už stáli na vrcholu. Byla sice už tma, ale i přes to byla na obzoru ještě ozářená obloha od zapadlého slunce. Nakonec i ta zmizela a rozsvítili se hvězdy.
Muhmad Fredovi vykládal svůj životní příběh a za takové temné atmosféry bylo vyprávění velice zajímavé.
„Ve dvanácti jsme se odstěhovali z Íránu do Ameriky. Má matka už to tu nemohla vystát. Ze začátku se snažila přizpůsobit, ale pak jsme utekli zpět. Udělal jsem si tam střední, ale na výšku mě vzít nechtěli. Tenkrát jsem byl takový tem bojovný typ, takže jsem šel na vojenskou speciální vysokou. Udělali tam ze mě zpravodajského důstojníka. Mělo to spoustu výhod! Poslali mě zpět do rodné země za otcem, i když opětovné zvykání nebylo jednoduché.“ povzdychl si „Nakonec jsem musel podávat informace o dění u A-ALY a fakt, že jsme teď v prohrané válce jasně svědčí o tom, že jsem asi moc dobrou práci neodváděl.“
Fred pokyvoval hlavou a poslouchal. Upřeně hleděl do dáli a snažil se znovu rozeznat daleké hory, které teď halila tma.
„Zvláštní, jak rychle se udělala tma, že?“ zeptal se potichu Fred.
„Jo, tady bývá tma opravdu hustá,“ přikývl Muhmad.
Pozorovali noční krajinu, když sebou Fred trhl.
„Co je to?“ vyhrkl a překvapeně hleděl kupředu.
„Kde?“ nechápal Muhmad.
Fred mu ukázal malé světýlko před nimi.
„Co asi? Hvězda, ne?“
„Panebože, podívej se pořádně! hvězdy končí daleko výš. Už si nepamatuješ ty obrovské hory? Zakrývají je a tohle už je pod nimi. Musí to být před tím pohořím!“
Muhmad zbystřil zrak a snažil se rozpoznat zdroj malinké bílé tečky v dáli. Za chvíli se rozsvítila druhá. Po chvilce ještě třetí a pak čtvrtá. Za minutku už nebylo rozpoznat kolik jich přesně je, ale rozhodně víc než deset.
„Vzbudíme ostatní a jdeme se podívat!“ navrhl Fred. Pak se zasmál a zakroutil hlavou. „Prej že nic není! Vždyť to klidně může být i ono!“
„Tak promiň, ale dokud nezapnuli ty světla, nebylo to v tom šeru vidět!“
