Akce: Zakázané pásmo
Obytný skleník Argentina: rozprostírá se po celé rozloze Argentiny, volně přístupné prostory jsou pouze na jihu, zbytek skleníku zabírá tzv. zakázaná část.
Rok: 2300 n.l.
Místo: jeden z největších obytných skleníků na světě, Argentina
Cíl výpravy: neidentifikován
Pověřená skupina: AC56
Jsme na cestě již více než dvanáct dní a stále nic. Marnost nad marnost. Možná by stálo za to, popsat naši výpravu. Tak tedy: výpravy se účastní šest mužů včetně velitele, kterým jsem já: Ethan Cassidy, k vašim službám.
Cílem naší výpravy je chytit tvora, který nebyl blíže identifikován a dle mého názoru ani neexistuje. Prý neidentifikovaný tvor, cha. Vždyť nový druh organismu se ve skleníku neobjevil od doby, kdy lidstvo znovu ovládlo magii. Ani se nedivím, vždyť komu by se chtělo do doby, kdy svět je jedna nekonečná poušť v níž existuje jen několik málo posledních ostrůvků zeleně v podobě obytných skleníku, a ty jsou navíc plné samozvaných čarodějů. Jak už jsem řekl, té pohádce o neznámém tvoru nevěřím ani za mák. Ale někdo na vyšších místech uvěřil.
A tak jsme teď tady, uprostřed zakázané části skleníku. Vstup umožněn jen povolaným. My jsme ti povolaní, bohužel.
Čtrnáctý den výpravy se chýlí ke konci. Předchozí den proběhl bez většího vytržení z denního pochodu, až na menší poplach , který způsobil kronikář, který tvrdil, že zahlédl nějakého tvora v korunách baobabů. Samozřejmě, že jakmile jsme se zahleděli do větví těchto velikánů, nespatřili jsme nic.
Menší pozdvižení rovněž nastalo, když nám náš vnímač oznámil, že od překročení hraniční čáry mezi obytným a zakázaným pásmem, se do našeho okolí vkradly cizí myšlenky.
Jinak jsme měli opravdu klidný den. Ale chlapi už začínají být paranoidní. Prý nesledujeme mi něco, ale něco sleduje nás. Ještě přesněji ne něco, ale někdo. Taková hloupost! Budu si s nimi muset promluvit. Nejlépe večer až se utáboříme.
„Chlapi! Takhle to dál nejde. Vzpamatujte se!! Chci, abyste si všichni uvědomili, že nejsme nikým sledováni a kdokoliv by se o něco takového pokusil, nemá šanci na úspěch. Proboha vzpamatujte se! Vždyť před i za výpravou jdou zvědové, a jsou to dobří zvědové, kteří okamžitě nahlásí kohokoliv, kdo by nás chtěl sledovat! Celý ten román o záhadném tvoru je jen výmysl. Jasné?“
Místo očekávaného Ano, pane! se ozvalo téměř lidské zaúpění z korun stromů a já koutkem oka zahlédl, jak se nade mnou mihl obrys jakési veliké opice. Když jsem však pozvedl zrak do výše, ve které se tyčily vznosné koruny lesních velikánů, viděl jsem jen, jak se tvor vzdaluje a mizí mezi spletitými větvemi stromů. Nastalo hluboké ticho do něhož zazněl vážný, ale přesto lehce rozechvělý hlas desátníka Edingse.
„Myslím, že po tomhle už nikoho nepřesvědčíte, pane.“
Muži se začali pomalu zvedat a odcházet do stanů. Ten večer tábor usínal pod příkrovem strachu a chmurného ticha.
Dnes, po třech dnech od incidentu, se zvíře objevilo znovu. A panebože, není to zvíře, ale člověk! Skutečný člověk! Něco jako Tarzan z Pověstí Starého světa.
Uběhl další týden, během něhož se Tarzan, jak jsme neznámou bytost pojmenovali, objevoval v nestřežených okamžicích a během mrknutí oka zase mizel. Nikdy jsme nevěděli kde a kdy se objeví. Je to zvláštní, ale zdá se, že plně ovládá náš jazyk. Dokonce je to více než jisté.
Dnes večer jsme seděli kolem ohně, když náš vnímač vytřeštil oči a s bolestným výkřikem se chytil za hlavu.
„Je tady.“
„Aloaah, blázni!!“ ozvalo se z korun stromů. Všichni jsme vyskočili od ohně zůstali tupě zírat.
„To, co žijete není skutečný život, následujte mě a já vám ukážu život vašich předků.“
Od té doby jsme ho neviděli ani neslyšeli, komunikuje pouze s vnímačem. Nikdo neví, kam vlastně jdeme, ale přesto ho všichni slepě následujeme. Podle mých propočtů postupujeme od jihu do vnitrozemí Argentiny, tedy hlouběji na zakázané území. Pod jeho vedením putujeme více než pět dní a stále se nic..
„Pane! Pane! To musíte vidět! Pojďte se podívat.“ volá Edings.
Rychle běžím k hloučku svých druhů a dívám se, co je předmětem jejich zájmu.
Tabule! Velká železná tabule, na které je černou barvou vyveden nápis: CÓRDOBA.
„Není Córdoba město v Argentině, pane?“
„Bylo.“ Odpovídám, ale myšlenkami jsem už jinde než u staré tabule. Nejspíš už vím, co mě čeká po dalších stech metrech.
Těch sto metrů skoro běžím, prodírám se hustým křovím a vzápětí se mi naskytne nejúžasnější pohled mého života. Přede mnou se rozprostírá téměř neporušené město Córdoba. Toto je skutečný triumf lidské dovednosti, ne ty obytné přívěsy v jižní části skleníku, ale tyto pevné zdi a vysoké budovy, tyčící se nad vršky i těch největších stromů! Ze všech stran k nám přistupují lidé a Tarzan mi podává ruku.
„Vítejte mezi Svobodnými, můžete zůstat nebo odejít a na všechno zapomenout.“
„Zůstanu“ slyším se odpovídat.
Po mně odpovídá i mých pět druhů, všichni stejně:
„Zůstanu“
Jelikož se skupina AC56 ze své výpravy nevrátila a úsilí, vynaložené pátracím oddílem, se projevilo jako bezvýsledné. Považuji akci Zakázané pásmo za ukončenou.
Vrchní ředitel obytného skleníku Argentina
