Dívám se na zmatený výraz tvých očí, nahlížím do tvé duše a vidím, že ses ve mně zklamal, nebo to nyní alespoň tak cítíš... Ne, neříkej nic. Právě zjišťuješ, že já, tvůj idol a rádce a Mistr, to především!, se může i mýlit. Jak svatokrádežné, viď? Ale ano, vidím ti to na očích. Předně, - nebudu se omlouvat, protože věci se dějí tak jak se dít mají a i můj omyl má v jejich udávání se svůj skrytý význam. Ovšemže- můžeš mě zavrhnout, obrátit se k někomu jinému; někteří žáci tak ostatně učinili i z mnohem triviálnějších důvodů. A kdysi dávno jsem tak učinil také já - a to je příběh, který ti chci vyprávět, přestože jej znáš. Příběh o ztracené víře v Dokonalost.
Můj Mistr si, na rozdíl ode mne, právě na Dokonalost explicitně činil, a stále činí, nárok až nehorázný. A tato skutečnost mne, přiznávám, stále rozčiluje- i přesto, že od chvíle, kdy jsem Jej zavrhl, uplynula velmi dlouhá doba, a přestože jsem nucen uznat, že Jeho tehdejším pohnutkám už přeci jen rozumím. Jsem dokonce ochoten, uznat je svým způsobem za oprávněné.
Ve dnech své mladosti jsem k Němu nefalšovaně vzhlížel, Mnohem víc, než jsi kdy vzhlížel ty ke mně, věř mi. Koneckonců mne stvořil, byl mi Mistrem i Otcem, a navíc v okolí nebyla žádná konkurenční autorita. Byl jen On a jeho oddaní žáci. Rozuměj - ty máš kolem sebe i další vzory - rodiče, knihy, různé přiznané i nepřiznané idoly. Nejsem jediný, kdo tě něčemu učí. Odvrátíš-li se ode mne, neopustíš celý svůj dosavadní život. U mne to bylo jiné. Pamatuji si, stále si až bolestně pamatuji na ten okamžik, kdy mne můj Mistr zklamal. Bolelo to. Příšerně. Najednou se mi zbortil celý svět a nejhorší bylo, že trval na svém. Logické argumenty byly k ničemu - a uvědom si, že v té době byl každý z Jeho žáků přímo ztělesněním logických principů. Celé naše vnitřní uspořádání bylo lze označit jako abstraktní archetyp, jako počítačový program. Nebyli jsme připraveni čelit nelogičnosti Jeho nového projektu. Byla to rána pro všechny a každý měl jen dvě možnosti, jak se k tomu postavit. Buď přijmout do svého nitra iracionální víru, nebo se od Něj zcela odvrátit. Mnozí zvolili první možnost. Respektuji to a velice dobře vím, jak bolestné rozhodnutí to pro ně bylo. Neméně bolestné, jako rozhodnutí pro vzdor - KDYŽ CHAOS, TAK POŘÁDNÝ!, řekl jsem si, zavrhl jsem vše, čemu jsem se naučil, stal jsem se sám sobě Mistrem a stal jsem se mistrem i svým mladším bratřím, kteří se rozhodli jako já. Zavržením Jedinosti tak vznikla Mnohost a teď už vím, že právě to On potřeboval. Potřeboval obojí - víru i vzdor, Jedinost i Mnohost. Kdyby to ale alespoň přiznal! Místo toho se tvářil nesmírně rozezleně! A také nám dal co proto. Od té doby jsme v jakési podivné válce. Pokud ji potřebuje, prosím. Ale proč se nechává označovat za „dobrého“, když vystavil své nejbližší takovým mukám? To jsou otázky, které si kladu stále. Mám jisté podezření, že se za tím skrývá jakási hlubší, bezejmenná síla, před níž se i On musel sklonit. V těchto dnech už není náš spor tak vyostřený, ale sblížení se je, zdá se, stále ještě v nedohlednu. Přemýšlím, jestli bych se zachoval stejně, kdybych byl té dávné zkoušce vystaven se znalostí všeho následného. Myslím, že ano... A to mne rozčiluje - není pak svobodná vůle opravdu jen iluze? Tytéž otázky si ostatně kladl i Jidáš. Jeho drama se co do velikosti snad i rovnalo mému dramatu, ale s potěšením musím konstatovat, že jsem přeci jen dopadl lépe než on...
Ne, nečiním si nárok na Neomylnost. I ty, můj žáku, budeš jednou Mistrem - vzpomeň si pak na tento okamžik, zklame-li se v tobě některý z tvých žáků. A tak se stane, je to osud Mistrů...
Jak se dnes rozhodneš, je Tvá vůle. Odejdeš-li, dobře, zůstaneš-li, také dobře. A až jednou uvidíš zmatek v očích svých žáků, vzpomeň si na Lucifera...
