Někdo klepal na dveře.
„Vstupte“ řekl mužský hlas.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil muž v modré uniformě.
„Á, copak mi to městská hlídka nese tentokrát, dobré zprávy, desátníku“? ozval se tentýž hlas.
Desátníkovi mohlo být tak dvacet let, byl vysoký, pohledný a evidentně rozrušený.
„Obávám se že ne, pane“,soukal ze sebe nervózně desátník,„ Našli jsme něco….,radši byste to měl vidět, pane“.
„Dobrá, desátníku, když je to tak naléhavé, počkejte na chodbě, hned za vámi přijdu“.
Desátník za sebou zavřel dveře. Muž přešel k vysoké dřevěné šatní skříni. Uvnitř visela jediná uniforma. Celá černá s královským osobním znakem vyšitým na levém rameni dávala všem najevo, že její vlastník patří ke „Speciálům“. Oficiálně se této jednotce říkalo „Útvar pro odhalování utajovaných skutečností“, ale všichni jim říkali „Speciálové“.
„Tak pojď holka, trochu tě provětrám“ pronesl tiše a začal se oblékat. Poté otevřel malou zásuvku ukrytou na zadní straně skříně a vytáhl z ní podlouhlé pouzdro. To obsahovalo dvě dýky s dlouhou, úzkou čepelí a malý samostříl. „Tohle asi nebudu potřebovat“ pomyslel si, ale stejně si je vzal. Vždycky si je bral.
„Dobrá, desátníku, veďte mne“ řekl, když vyšel na chodbu.
*
Noc byla velmi tmavá.
V ulicích se válely chuchvalce mlhy, jen tu a tam prosvětlené řídkým osvětlením. Desátník však šel na jisto a již za půl hodiny dorazili ke konci své cesty.
Pod narožním osvětlením se shromáždil početný dav čumilů.
„Ustupte občané, městská hlídka, prosím rozejděte se, zde není nic k vidění“ křičel zkušeně desátník a razil cestu davem. Z davu se oddělila postava a svižným krokem se blížila k dvojici.
„Á, zdravím vás pánové, pane kapitáne, mohl byste prosím říci támhletěm vzorným příslušníkům strážců zákona, že má přítomnost při vyšetřování je vyžadována dle předpisů?“ řekl dobře oblečený muž s kufříkem. Doktor Victorius byl drobný mužík kolem čtyřiceti. Vlasy již měl mírně prošedivělé, avšak ve tváři zatím vypadal poměrně mladě. Ve městě pracoval již drahně let, avšak Khontis byl poměrně klidné město a proto nebylo třeba využívat jeho služeb příliš často. „Samozřejmě že vaše pomoc při vyšetřování bude vítána“ odpověděl Speciál.
„Tudy, pane“,nadhodil již viditelně nervózní desátník a vedl je davem až k místu, kde dva příslušníci městské hlídky hlídali vchod do boční uličky.
„Tak, chlapi, co se tady stalo“? otázal se Speciál zostra.
Strážníci se podívali jeden na druhého. Poté promluvil starší z nich. „Pane, támhleten chlapík“, ukázal na muže, kterého zrovna vyslýchal jejich kolega, „nám nahlásil nález mrtvoly, a řval u toho jak střelený. Nějakou chvíli nám zabralo, než jsme ho dostali do příčetného stavu, pořádný lok domácí hruškovice vás pořádně…..“.
„Ano, ano, ušetřete mne podrobností. Raději mi ukažte to překvapení“. Speciál už ztrácel trpělivost.
„Ale musím vás varovat, pane, není to hezký pohled“. S těmi slovy je zavedl hlouběji do uličky.
Temná zákoutí mezi pavlačovými domy nikdy nebyla příjemná, ale toto místo vyvolávalo ten nejhlubší smutek, dusilo byť jen tu nejnepatrnější radost. Toto místo páchlo zlem tak koncentrovaným, že se dalo i cítit.
„Nevnímej to“ pokáral se v duchu Speciál.
Nešlo to.
„Pane Isdanile, je to támhle za rohem, omlouvám se, ale já dál už nemohu, nesnesu to“, řekl smrtelně bledý strážník.
„V pořádku, můžete se vrátit na strážnici, už vás nebudeme potřebovat.“
Strážník zasalutoval a odešel.
Kousek před nimi ulička prudce zahýbala do leva. Tedy, alespoň to tušil, protože s každým krokem tma jakoby houstla. Ať již to byl jen klam či nějaké zvrácené kouzlo okamžiku, Isdanil cítil, jak ho to táhne dál. Za rohem se jim otevřela hrůzná scéna.
Ulička končila vysokou zdí do půli ponořenou v odpadcích. Na nich leželo tělo.
Viděl už hodně mrtvol, ale na tuhle nikdy nezapomene. Ty oči. Tohle prostě nemohly být oči člověka. Říká se, že oči jsou obrazem duše, ale tyhle oči postrádaly pigment, duhovky, vlastně byly úplně černé. Jakoby pohlcovaly vše kolem sebe.
Tak…mrtvé.
Doktor s profesionální neochvějností přistoupil k tělu a začal jej prohlížet. Kromě mrtvoly na místě nebylo nic k vidění.
Isdanilovu pozornost upoutal nějaký lesklý předmět. Vykročil tím směrem
„Co se děje, pane?“ otázal se desátník. „Pojďte sem, něco jsem zde objevil“ houkl Isdanil přes rameno.
V prachu se zde válel nějaký kus kovu na řetízku. „Tak, co si myslíte, že to je, desátníku?“. „No, nejsem zrovna zbožný člověk pane, ale myslím, že tohle nosí Sirialovi kněží“ váhal desátník.
„Správně, je to Sirialův svatý symbol. A co dělá Sirialův symbol tady, v zapadlém koutě poblíž místa činu“?
„Ehm, leží ve špíně?“, hádal desátník. Nečekal, že by se jej nadřízený ptal na jeho názor.
„Ano správně, leží ve špíně a podle toho, jak je čistý soudím, že támhlety ostatky,“ukázal směrem, kde tušil tělo, „byly kdysi Sirialovým knězem“.
„Pane, smím něco namítnout?“.
„Samozřejmě“ odpověděl s klidem Isdanil a v ruce přitom bezděčně obracel svatým symbolem.
„Co by dělal kněz boha moudrosti na místě jako je toto. Totiž, neslyšel jsem, že by vůbec opouštěli svůj chrám…“
„Taky, že neopouští… A to je to, co mně zaráží“.
„Tak, pánové, tady jsem skončil. Popravdě, nemám k tomu moc co říct, více ukáže až pitva“ ozval se doktor Victorius a zaklapl svůj kufřík.
Isdanil si strčil svatý symbol do kapsy a narovnal se.
„Vypadá to, že tady už jsme hotovi“řekl a vykročil směrem k východu z uličky.“Desátníku, pošlete sem pár chlapů, ať tělo odnesou přímo k doktorovi“.
Už byli téměř za rohem, když ucítil silné zamrazení v zádech. Bleskovým pohybem se otočil a krev mu ztuhla v žilách…
„Kam zmizela ta mrtvola?“
