„Jsi zlý!!!“
„Nekřič tak, Slunečnice, ještě tě někdo uslyší.“ Usmál se. Nenáviděla to.
Milovala jízdu, svoje neřesti a svoje přednosti, nenáviděla jeho klidný úsměv v nehezkých chvílích.
Velké oči. Dětsky nevinné.
„Neříkej to! Mlč!“ křičela, hystericky, zle, ustrašeně.
„Neboj, Slunečnice. Já se vrátím, slibuji.“ Mluvil klidně, usmíval se.
„Slíbils…“ otočila hlavu, aby se na něj nemusela dívat.
„Co jsem slíbil?“ stále stejný milý úsměv. Nenáviděla to.
„Nemám tě ráda, bráško.“
„Já vím, Slunečnice. Vrátím se.“poslední, úsměv, poslední pohled, poslední…Všechno bylo poslední. Věděla to. Snad i on.
„Jeď,Siraeli! Jeď!“ křičí mladá dívka pobízejíc vraného hřebce. Vysoké boty, zacuchané vlasy a vystrašené dětsky velké oči.
„Pomstíme ho, Slunečnice, jen rozkazuj!“ křičeli muži. Křičeli a věřili.
Komu? Komu se pomstíme? Koho zabije, zmrzačíme, zostudíme? Všechny!!
Ošklivý úsměv na krásné tváři.
„Co chceš dělat, Slunečnice?“
„Nenávidět.“
„Tiše, jen tiše, děti. Tohle není obyčejná drancparta. Tiše děti, tohle jsou elfové, co přijeli vraždit.
Elfové se svojí krvelačnou královnou. Prý jí říkají…“
Žena nikdy nedopověděla jméno kruté Slunečnice, nedožila rána. Stejně jako zbytek vesnice.
„A co teď, Slunečnice, co chceš teď?
„Teď?“ zaváhala, „teď chci zapomenout, můj nový bráško.“
„Válka ještě neskončila, Slunečnice. Válka, ve které padl. On.“
„Pro mě, maličký, pro mě skončila. Už dál nemůžu.“ Pohlédla na něj dětskýma očima, které zažily až příliš. Očima, které dávno nepatřily dítěti.
„Já, bráško, už půjdu za tebou.“ Napila se. Naposledy.
