|
|
Přátelské rozprávky
Stmívalo se. Nejdřív padl stín na náves a domy kolem ní, na Stráně svítilo slunce nejdéle. Ale obecně se v celé Smirné smrákalo brzy, mohly za to kopce, jež ves obkličovaly.
Po šedivém nebi táhly mraky, roztažené do cárů, podobných ohonům divoce pádících koní. Na západě se ještě rděly, jak je zespoda podsvicovaly zmírající sluneční paprsky, východ už byl temný jako beznaděj a strach.
A právě na východě se v pokročilém soumraku, když už byla téměř tma a bezhvězdné nebe se halilo do sametové černi, objevila světýlka pochodní.
Ke vsi se východní cestou blížilo dvacet jezdců. Většinou garvotové, několik lidských mužů a dva valibuci, kteří se nedali s určitostí zařadit ani k jednomu plemeni. Všichni kromě těch dvou pořezů (jejich zvířata, silní valaši, se dali svou mohutností přirovnat k pánům) jeli na freklanských konících, šedácích, ještě ke všemu pokrytých prachem cest. Prach sedal i na oděvy všech jezdců, i když to v narůstající tmě nebylo možné rozpoznat. Vypadali, že jsou na cestě dlouho a že odpočinku a tělesné očistě nevěnovali moc pozornosti ani času.
Vedl je šedý garvot v šedé uniformě, lehké zbroji, obličej mu stínila kapuce dlouhého šedého pláště. Jeho kůň měl velice zdobný postroj, bezpochyby šlo o práci některého z freklanských sedlářů, vyhlášených mistrů svého oboru. Drobné kovové destičky na otěžích a sedle se zlatě třpytily, na nánosníku svítilo sedm zelenkavých drahokamů a čelenka, z níž vybíhal drobný kovový špičák, napodobující výstroj válečných zvířat, vypadala upletená z vláken Hertonova světla, leskla se rudě a dodávala očím koně trochu zlověstný vzhled.
Kopyta koní devatenácti jezdců za ním tepala zemi jen s důrazností obyčejných zvířat. Garvotův koník měl však podkovy z bílého kovu, který slabě zeleně světélkoval a také z nich vybíhaly čverhrané, krátké hřeby, zarývající se hluboko do udusané hlíny na cestě.
Garvot sám také nevypadal obyčejně, jako většina jezdců jeho doprovodu. Šedou kůži jeho tváře rozrývaly hluboké vrásky a jejich čáry psaly příběh neústupnosti a krutosti. Zvednout od nich pohled ke garvotovým očím by znamenalo stejný šok, jako skočit po hlavě do ledového oceánu. Ty oči se snad nedaly nazvat očima. Garvot měl totiž do očních důlků vsazené vybroušené kameny, lámající světlo na tisíce odlesků. Zelené světlo, které snad přicházelo zevnitř garvotovy hlavy. Kdo se do těchto kamenných očí podíval, tomu v hlavě zazněl hluboký zvuk srážejících se ledových ker, bubny v hlubinách oceánu, křik stvoření, sídlícího v lůně Tmy.
Na cestu pod Stráněmi dorazili jezdci pozvolným klusem. Kamenooký si změřil chudé chajdy, rozházené po stráni jako hříbky, krčící se v trávě. Zvedl ruku. Na zápěstí mu na okamžik zasvítil náramek, v jehož kovu se splétaly a křížily složité křivky.
Jezdci přiměli koně zmírnit do kroku. Z domků Na stráni zatím vyšlo několik vesničanů a dívali se, jak dvacítka freklanských vjíždí do vesnice. Byl mezi nimi i syn Ilky ze Strání, nyní její jediné dítě. Díval se s otevřenou pusou na průvod, pochodněmi rozrážející tmu. Šlo nejspíš o nejvelkolepější scénu, kterou v životě viděl.
***
Alika česala své paní vlasy. Dělala tuhle práci ráda. Paní Uliwa měla své plavé vlasy protkané šedinami, ale stále silné a přitom hebké.
Jak si paní přála, Alika jí při česání zpívala. Dnes jí na jazyk přišla stařičká píseň, popisující už hodně dávné události.
Zpívala dvě desítky slok, vyprávějících o králi Accipiterovi Statečném a jeho lásce k Perdixii Moudré, o tom, jak přišly zlé chvíle, jak se Accipiterova dobrota změnila v hrubost a jak ho žena i děti opustily.
Alicin jemný alt příjemně dokresloval pohodovou atmosféru panující ve světnici. Na kamnech se hřála voda na lázeň pro Uliwiny bolavé klouby, z konvičky s čajem, stojící na stole, stoupala příjemná vůně připomínající nejkrásnější letní dny, v nichž kvetly bylinky, z nichž se ten lahodný nápoj připravoval.
Alice zbývalo dozpívat poslední sloku, ale už to nestihla. Na dveře někdo zaklepal a dřív, než stačila paní Uliwa říci „dále“, dovnitř vrazil chlapec asi sedmnáctiletý, velké hnědé oči mu div nepadaly z důlků a lapal po dechu, takže hned nemohl mluvit. Uliwa ho však nejspíš znala, protože se ztěžka zvedla a vyšla mu vstříc.
„Aldene,“ zašeptala, „da krina es warne?“
V rozrušení se vrátila ke své valažské mateřštině. Chlapec jí očividně nerozuměl, protože jen vrtěl hlavou a snažil se popadnout dech, aby mohl promluvit.
„Stalo se něco mému muži?“ opakovala Uliwa certhynijsky. „Je něco s Trisairem?“
„Ne, ne, paní,“ vypravil ze sebe konečně chlapec. „Ale do vsi přijeli… přijeli nějací vojáci… pán tvrdil, že freklanští. Pán Trisair s tebou chce mluvit, paní.“
Uliwa se obrátila k Alice. V její jindy dobrosrdečné tváři se objevil zachmuřený, tvrdý výraz.
„Tak freklanští,“ zavrčela. „Zůstaň tu, Aldene, Alika ti dá něco napít a vydechneš si. Jdu k Trisairovi.“
Přešla ke dveřím. Alika jí pomohla navléci kabát vystlaný liščí kožešinou, Uliwa si ještě kolem hlavy omotala vlněný šátek a vyběhla do tmy a chladu venku. Na to, že si ještě před necelou půlhodinou stěžovala na bolest v kolenou, si to přes náves rázovala velice svižně.
U statku, který patřil správci vesnice, ji už čekal čeledín, aby ji uvedl dovnitř. Byl to silák Ilvian, chlap, který dokázal zvednout vola a obrátit ho správným směrem, když bylo třeba, ale teď vypadal vystrašeně.
Uliwa se ještě více zachmuřila.
Cestou přes dvůr si všimla osmnácti houževnatých freklanských koníků, krmících se z hromady sena, již musel někdo právě shodit ze seníku. Spolu s nimi se na zimních zásobách pro správcův statek krmili i dva ohromní valaši, vraníci. Přestože všichni koně měli spoutané přední nohy po kočovnickém způsobu, Uliwa se zejména dvěma vraníkům zdálky vyhnula.
„Salgwer,“ zamumlala si pro sebe. „Pekelní koně…“
Čeledín si s ní vyměnil znepokojený pohled. Než jí otevřel dveře do obytného stavení, zastavila ho zdviženou rukou a naklonila se k němu.
„Kdoví, kam vedou všechny Chodby,“ zašeptala. „Kdoví, kolik jich Seveřan zotvíral. A kdoví, co jimi všechno přivedl. Dávej si na ta zvířata dobrý pozor, Ilviane. Možná ti od nich hrozí víc, než kopanec nebo kousnutí.“
„Jak-„ začal čeledín, ale Uliwa ho zarazila netrpělivým posunkem.
„Prostě se měj na pozoru,“ sykla. „Do Certhynie přišel Freklan. A já vím, co to znamená.“
Dveře, zdobené milými řezbami děvčátek pasoucích husy za sebou paní Uliwa zabouchla s takovou razancí, že se div nevylomily z pantů. Zmatený Ilvian zůstal na dvoře sám. S novou obavou se ohlédl na strašidelné vraníky.
Možná se mu to jen zdálo, ale když shazoval dolů seno, všiml si v něm několika vypasených myší. A nevšiml si, že by odtud utíkaly, zato vraníkům seno podezřele křupalo mezi zuby…
Uliwa zatím vešla do světnice. Někde na cestě síní se záhadným způsobem zbavila podmračeného výrazu a nyní její tvář vypadala přísně neutrálně.
Přejela očima celou společnost.
Trisair Smirnský, vesnický správce, seděl u vlastního stolu shrbený jako poslední žebrák a vystrašeně se choulil do sebe. Na lavici u kamen se několik garvotů ládovalo jáhlovou kaší a uzeným masem, další si přihýbali ze džbánků plných nejlepší správcovy medoviny. Zatím se chovali celkem potichu, zdálo se, že je vůdce výpravy s kamennýma očima drží zkrátka.
Oni dva obrovští muži, jimž patřili vraníci, seděli každý po jednom správcově boku, jako tělesná stráž nebo spíš eskorta. Ani jeden z nich na sobě na rozdíl od spolubojovníků neměl zbroj, oblečeni byli jen v lehkých košilích z blyštivě bílé látky.
Sám kamenooký stál u okna, za nímž by nikdo z obyčených smrtelníků neviděl nic než temnotu, a díval se ven. Kameny v jeho očních důlčích mihotavě pableskovaly.
„Paní správcová,“ zavrčel freklaniskem, když Uliwa vešla. Prudce se obrátil zpátky do místnosti a zadíval se na ni. Uliwě se trochu roztřásla brada, ale neustoupila.
„Výborně,“ pokračoval garvot, nyní už certhynijsky.
Měl perfektní výslovnost, za kterou nepochybně vděčil mladé služebné, choulící se nenápadně v rohu u kamen. Dívka měla v obličeji naprosto prázdný výraz a panenky jí zaplouvaly pod víčka.
„Kde neví muž, zeptejte se ženské,“ zasmál se.
„Kdo jsi a co chceš ve Smirné, pane,“ promluvila poprvé Uliwa. Trochu se jí chvěl hlas.
„Tady se budu ptát já,“ zasyčel na ni, pak se napřímil a chvíli jakoby zvažoval, co udělá. „Ale dobrá, představím se dámě: jsem Iqvair z Gornu, a z pověření certhynijského krále tu provádím vyšetřování.“
„Vyšetřování čeho?“
Garvot k ní přistoupil tak blízko, že se téměř dotýkali špičkami nosů. Položil jí dlaň na zátylek a přinutil ji, aby se mu podívala do očí, čemuž se dosud vyhýbala. Nyní to udělala – vykřikla a zacouvala tak prudce, že málem zakopla o vlastní nohy. Jako by si toho nevšiml, Iqvair se od ní odvrátil a pokračoval v řeči.
„Něco se tu stalo, v téhle smradlavé díře. Něco důležitého. Už jsem se ptal tvého muže, ale i když je správce, o tom, co se ve vsi děje, neví vůbec nic,“ zastavil a shrnul si s předloktí široké rukávy pláště. I jeho vlastní vojáci se odvrátili, když ve světnici zeleně zazářily rytiny v masivním kovovém náramku. „Někdo o tom ale vědět bude, má drahá. Někdo, kdo na svém statku dal práci a zázemí podivnému cizákovi.“
„Nikdy jsem-„ začala Uliwa, ale garvot jí před obličej zlostným pohybem strčil list papíru, který až dosud ležel mezi jinými listinami na stole.
„Nikdy? A co je tohle?“
„Já-„
„Viktor Jelínek. To není certhynijské jméno. A já pochybuji, že by pocházelo z tohoto světa,“ Iqvair přejel popsanou stranu papíru ještě jednou pohledem a nechal jej spadnout na zem. Zvedl ruku s náramkem a chytl paní Uliwu pod krkem. Zachroptěla, ohromná síla ji zvedla ze země a ona se začala dusit.
Trisair vykřikl jako pes, kterému šlápli na oháňku a pokusil se zvednout. Oba pořezové ho stáhli zpátky a drželi ho.
„Jestli se nedozvím všechno, co se tu dělo od chvíle, kdy tenhle iraisner přišel, přísahám, že tu nenechám stát jedinou psí boudu. Rozumíš? O lidech záměrně nehovořím, protože ti si budou přát, aby se mi mohli vyzpovídat, ale už bude pozdě. Chceš tomu zabránit? Tak mluv!“
Uliwa zachrčela, po bradě jí tekly sliny. Iqvair, jakoby si teprve teď uvědomil, že nešťastnici škrtí, povolil sevření a paní klesla na zem. Kašlala a sípala, neschopná zvednout se na nohy.
Iqvair k ní přidřepl. Tentokrát chytil do hrsti její vlasy a zvrátil jí hlavu, aby jí mohl pohlédnout do očí. Paní Uliwa pevně stiskla víčka, ale zelená záře z kamenů v garvotových očních důlcích jimi pronikala. Paní bolestně zasténala.
„Tak vyprávěj, ty valažská čubko! Nebo na mou duši ztratím trpělivost.“
„Moje služebná,“ vypravila ze sebe ztěžka Uliwa. „Moje… Alika se za něj… zaručila. Eeech… nevěděly jsme… pro Mawira!“
Iqvair jí pustil a zároveň jí hřbetem levačky uštědřil takový políček, že se svalila na záda a zůstala nehybně ležet.
Trisair v sevření obou hromotluků jen bezmocně vzlykal.
„Tady končíme,“ zavelel Iqvair freklaniskem. „Ale dneska tu přenocujeme. Zůstaňte tady, ale nikomu neubližujte. Chci pět mužů, aby šli se mnou. A vy dva taky,“ kývl na obří muže.
Pustili Smirnského správce a spolu s dalšími pěti garvoty vyšli do tmy za Iqvairem.
Služtička sedící v koutě u kamen se uvolnila, jakoby konečně povolila křeč, která ji svírala. Sesunula se na podlahu, z nosu jí vytékal tenký pramínek krve, tvář měla bledou a oči zavřené. Nikdo z freklanských si jí nevšímal a v tuhle chvíli si jí nevšímal ani Trisair.
Vyhrabal se zpoza stolu a sklonil se nad svou ženou. Paní Uliwa otevřela oči, plné slz. Beze slova se objali. Zábava freklanských vojáků se s odchodem jejich velitele stávala hlučnější a správce se svou ženou se raději stáhli do rohu ke služce. Pokusit se nějak přežít dnešní noc, jejíž začátek napovídal, že nebude klidná ani šťastná.
***
Alika na nic nečekala, chvíli potom, co Uliwa odešla, si sbalila pár nezbytnostní do ranečku, nasedlala Vranku, na kterou měla za léta služby, dle svého názoru, nárok, zvlášť v tak akutním případě jako byl tenhle. Potichu kobylku vyvedla na zadní cestu.
Mnohokrát slyšela paní Uliwu vyprávět o zvěrstvech, kterých se freklanští dopouštěli na valažských územích. A když ze správcova čeledína vytáhla, kdože navštívil Smirnou, dala si pět a pět dohromady. Viktor, kterého si tolik oblíbila a který ji posléze tolik zklamal, byl skutečně někdo důležitý. Někdo, koho hledají freklanští vojáci.
Jistě, nesnažila by se ho chránit zapíráním. Nepokoušela by se o to, ani kdyby se jí na události posledních dnů ptali certhyniané.
Ale… ale měla dojem, že i kdyby nevítaným návštěvníkům řekla naprosto všechno, nedali by jí pokoj.
Jestli si chce zachránit kůži, musí odjet.
Uměla jezdit celkem obstojně. Jedna z věcí, které se naučila, jakmile přišla do služby k paní Uliwě.
Při myšlence na svou laskavou paní jí začaly pálit oči. Doufala, že freklanští jí moc neublíží, vždyť v tom všem byla úplně nevinně…
Pobídla Vranku do klusu. Po zadní cestě, kroutící se za humny chalup, se moc často nejezdilo, byla plná děr a kamení. Navíc tu vládla naprostá tma. Z nebe nezazářila jediná hvězdička, měsíce Aliku také zradily. Zatím mohla kobylku vést po paměti, znala cestu skoro lépe než vlastní obličej, ale až vyjedou ze vsi… Přitom si nemohla dovolit zdržování. Jestli ji freklanští skutečně chtějí, pak ji budou pronásledovat – hned jak zjistí, že utekla.
Srdce jí divoce tlouklo. Takhle hrozně se nebála od ranného dětství. Služba u paní Uliwa pro ní znamenala klidný přístav. A ten teď Alika musela opustit.
„Parchanti garvotský,“ zamumala. „Jeď, Vranko, no tak!“
Zaslechla za sebou dusot kopyt. Samým zděšením se jí zatočila hlava a div nespadla ze sedla. Pokusila se ohlédnout, ale v inkoustově černé tmě viděla sotva na krok od vlastního nosu.
Pobídla Vranku, ale kobylka na rozbité cestě odmítala běžet rychleji než klusem. Alika na ní zlostně křikla, hlas se jí ale zlomil a ona se rozvzlykala strachem a bezmocí.
Velikého černého koně uviděla, až když je dohnal, předběhl a zahradil Vrance cestu. Ulevilo se jí, když viděla, že na sobě ten veliký valach nemá sedlo ani uzdečku a především že nenese na hřbetě jezdce.
„Hooouuu,“ zavolala na něj, zdál se jí dost vyplašený. Vranka také tančila na místě, jakoby se z lenivé tažné kobylky proměnila v nezkrocené hříbě. „Neboj, no tak, pššššššt, hoooouuuu…“
Valach strnul. Oči se mu blýskly, zaržál – nebo aspoň vydal zvuk podobný ržání, i když Alice to víc připomnělo hukot plamenů. Pak se Vranka vzepjala, hlava valacha vyrazila kupředu, jeho krk se natáhl, had mezi větvemi…
Alika letěla studeným vzduchem. V uších křik Vranky. Dopad na kamenitou zem jí vyrazil dech. Do obličeje jí chlístlo cosi horkého, vazká tekutina. Vzápětí vedle ní dopadla Vrančina hlava. V temnotě se jasně rýsovaly jen kobyliny vytřeštěné oči, ukazující bělmo.
Mlaskání, vrčení a ohavné zvuky trhaného masa nasvědčovaly, že se strašidelný černý valach pustil do jídla. Mraky na nebi se v nejnevhodnější chvíli rozestoupily a nechaly na celou scénu dopadnout paprsky světla Hertonu, narudlé a zlověstné. Pohled na ohromného černého koně, rvoucího kusy masa z padlé Vranky by Alice vyrazil dech podruhé, kdyby se to už nepodařilo pádu. Ten pekelný kůň funěl a mlaskal, každé ohromné soustro, který vykousl, si nadhodil do vzduchu a pak jej shltl s vlčí lačností.
Alika se zoufale snažila nadechnout a současně se odsunout dál od děsivého zvířete. Při tempu, jakým se valach krmil, bylo otázkou chvíle, kdy mu maso z Vranky dojde a on zatouží po zákusku.
Škrábala se přes příkop, v hrdle jí konečně zahvízdal první přiškrcený nádech. O studenou, kamenitou hlínu si zlámala nehty a do krve rozedřela dlaně a konečky prstů, ale nevnímala bolest. Na to byla stále příliš vyděšená.
Už už by se skutálela do křovisek na druhé straně příkopu, když jí za krk chytly něčí prsty, silné jako dobře nacpané jitrnice.
Alika zavřeštěla rozbolavěným hrdlem a zkusila se ze sevření vymanit, ale ten někdo jí stiskl krk zvláštním způsobem. Zablesklo se jí před očima a pak už o sobě nevěděla.
***
Tma kolem ní se pomalu rozplývala. Krk ji bolel, jakoby polykala rozžhavené uhlíky, mysl měla otupělou. Do očí jí bodlo světlo.
Zamžikala, chvíli nemohla zaostřit pohled. Plamen pochodně před ní se rozdvojoval a mlžil.
Pokusila se napřímit, ale zjistila, že to moc nejde. Seděla na židli ve světnici Uliwina statku a zápětí i kotníky měla k té židli připoutané hrubým konopným provazem.
Zvedl se jí žaludek. Do rozbolavělého hrdla stouply pálivé žaludeční šťávy. Alice vyhrkly slzy. Nedokázala se ovládnout, nedokázala už zadržet strach a paniku, která se jí zmocňovala, jako když chladné vlny oceánu při přílivu zaplavují břeh.
Zazmítala se v poutech, dosáhla však pouze toho, že se jí provaz zaryl do masa. Prameny vlasů, vlhké a špinavé poté, co se vyválela v příkopu u cesty, jí sklouzly přes obličej a ona si je nemohla odhrnout. Roztřásla se jako v zimnici.
Něčí ruka se k ní natáhla a odhrnula jí vlasy z tváře. Alika nejdřív myslela, že má má její majitel nasazenou rukavici z vrásčité šedé kůže, ale když k němu ustrašeně vzhlédla, uvědomila si, že je to jeden z freklanských garvotů. Nikdy dřív žádného neviděla, ale Uliwa jí je živě popsala. Jenže Uliwa také popisovala malá, mírně sešikmená očka, která garvotové mívají. A tenhle…
Alika zaúpěla a pokusila se uhnout hlavou. Oči z kamene, které na ni garvot upíral, se jí prořezávaly myslí jako žhavá čepel projíždějící hrudkou másla.
„Proč jsi utíkala,“ promluvil na ni.
Na okamžik byla tak překvapená, že slyší z jeho úst certhynijštinu, dokonce s přízvukem, který je v tomto kraji obvyklý, že nedokázala hned odpovědět. To se garvotovi nelíbilo. Švihl pravicí a Alika měla pocit, že jí ta rána utrhla hlavu. Zaječela bolestí. Z nosu jí začalo téct něco teplého a přímo cítila, jak jí otéká čelist.
„Očekávám, že mi na každou mou otázku odpovíš,“ naklonila se k ní garvot. „Hned!“
„A..a-ano, pane,“ zašeptala Alika. „Všechno… všechno vám povím, ale prosím, neubližujte mi!“
„Začněme tím, proč jsi utíkala. Ptám se tě podruhé a potřetí už nebudu trpělivý.“
„Bála… bála jsem se,“ vyhrkla.
„Čeho? Udělala jsi něco, za co bys očekávala trest?“
Garvot se k ní naklonil blíž. Jak se snažila vyhnout pohledu jeho kamenných očí, uviděla v pozadí stát dva ohromné muže s loučemi. Kouř z plamenů špinil čistě omítnutý strop světnice, plazil se podél stěn k pootevřenému oknu a unikal do černé noci venku.
Připadalo jí to všechno neskutečné – dva obři, hlavami se skoro dotýkající stropu, několik dalších garvotů ve špinavých uniformách, rozvalujících se na lavici u stolu a v Uliwině křesle, čmoud a pach připálené polévky, kterou freklanští nejspíš omylem rozlili po kamnech. Uprostřed světnice ležel na podlaze rozbitý malovaný džbán z bílé hlíny, Uliwin sváteční.
Že se jí to všechno nezdá Alice připomněla palčivá bolest na rameni. Vykřikla a chtěla ucuknout, ale nemohla se pohnout víc než o kousek. Garvot s kamennýma očima jí rameno svíral prsty, které žhnuly jako rozpálený kov.
„Ztrácím trpělivost,“ upozornil ji.
„Já… aaaa… prosím, nedělej to, pane… to kvůli tomu… co se říká… co se říká… o.. o vás!“
Pustil ji. Alika se rychle a přerývaně nadechovala a pokoušela se nekřičet. Cítil nepřekonatelné nutkání řvát, dokud bude moci, proječet seaž do úplného šílenství…
Jenže to by ji nezachránilo. A ona chtěla přežít.
„O nás?“ opakoval po ní garvot ana krok poodstoupil. „Aha, určitě se vypráví spousta věcí o naší krutosti…“
Náhle se k Alice otočil a chytil ji pod bradou. Uhýbala očima, ale zelená záře kamenů v garvotových očních důlcích jí stejně pronikala hluboko do hlavy.
„Ale pravda,“ řekl garvot, „pravda je jiná. Pravda je ještě horší.“
Zasmál se a v tu chvíli Alika ztratila naději. Dosud se zuby nehty držela myšlenky, že když bude poslušná, nakonec ji nechají jít.
Ano, pravda byla mnohem horší. Alika neměla naději.
Už to nevydržela a rozplakala se.
Garvot se k ní naklonil: „Kdo byl Viktor Jelínek?“
„Myslím… myslím, že.. to byl.. nějaký… kouzelník,“ vypravila ze sebe Alika mezi vzlyky. „Ale… já to nevěděla, já to skutečně nevěděla, pane, prosím…“
„Kouzelník,“ ušklíbl se garvot. „No budiž, zůstaneme u toho. Odkud přišel?“
„Já.. já ne-evííím! Neee, prosím, už mi neubližujte! Prosíííím!“
„Co ti řekl?“
„Řekl… on mi řekl… že je… že je zdaleka… a pak nic.“
Garvot se napřímil a změřil si dívku před sebou. Ve tváři se mu objevil výraz, který by se dal skoro nazvat soucitným. Šlo by však jen o jakýsi lhostejný soucit kata s odsouzeným.
„Uklidni se,“ řekl. „Třeseš se jako zmoklý pes. Vždyť si jen povídáme.“
„A-a-ano, pane.“
„Vidíš. Takže co se týče toho cizince, skutečně už nic nevíš, co bys mohla říct?“
„Pane,“ zvedla k němu oči, ale nedívala se na zářivé kameny, jen někam k hrudníku. „Pane, prosím, když ti všechno povím, pustíte mě?“
„Samozřejmě,“ kývl garvot.
„O… o Viktorovi už víc nevím, jenom… on uměl léčit zvířata. A pak…“
„Pak se tu něco stalo,“ pokračoval garvot zamyšleně. „Něco, co s ním souviselo. Ale bylo to větší. Takže?“
„On léčil dceru Ilky ze Strání,“ sypala ze sebe Alika v horečném spěchu. Kdyby nešlo o její život, nejspíš by garvotovi neuvěřila, ale teď… teď se jeho slov chytala jako lana, které jí má vytáhnout z temné propasti. „I když ta umírala, už jí nikdo nemohl pomoci. A potom ta holčička umřela, jenže… ona nezůstala mrtvá, pane.“
„Světlo,“ štěkl garvot. „Viděli jste nějaké divné světlo?“
„Já jsem nic neviděla… až… až když ta dívka ožila, tak přišel její bratr a řekl nám to a já a Viktor jsme se tam vrátili. A ona byla znovu živá. Myslím, že to byl kouzelník, pane, myslím, že Viktor byl skutečně kouzelník A že jí oživil pro sebe, protože s ní pak odešel. Nechtěla jsem ho pustit, říkala jsem mu, že to musí vyřídit správce, ale… pak jsme se ho začala bát. Ale řekla jsem mu, že to řeknu, když se mě bude někdo ptát, protože… pustíte mě, pane? Prosím!“
„Kam odešli?“
„Nevím, byla mlha a… a my jsme je nesledovali.“
„To je všechno, co můžeš říct?“
„Ano, pane, já… nic víc už nevím. Pustíte mě teď?“ zkusila pohnout spoutanýma rukama, už jí v nich mravenčilo. Ale to nebylo zdaleka nejhorší. Nejhorší byla tvář garvota s kamennýma očima. Stál před ní a zdálo se, že ji už nevnímá. Pak k ní natáhl pravou ruku s podivným kovovým náramkem a položil jí dlaň na čelo.
Alika vytřeštila oči, čekala, že garvotova kůže začne znovu žhnout, ale nestalo se to. Jen… jen ji z toho doteku začínala brnět hlava.
Znaky vyryté do šedivého kovu začaly zeleně svítit. Tak jasně, že Alika raději zavřela oči. Pak garvot něco řekl v rachotivém jazyce své domoviny.
Alika se na židli zazmítala, ale pouta držela pevně. Stopu zaschlé krve, táhnoucí se od nosu až na bradu, přelila čestvá, jasně červená.
Garvot odtáhl ruku a nechal dívku napůl zhroucenou,chvějící se v křečích, které jí projížděly celým tělem.
„Měla pravdu,“ otočil se na své společníky. „Nic víc nevěděla.“
Kývl na dva obrovské muže.
„Vy teď půjdete se mnou za tou ženskou, co jí zázračně ožila dcera. A ostatní…“
Pět garvotů k němu se zájemem vzhlédlo.
„…můžete si s ní užít, než ji zabijete.“
Sklonil se k Alice, bezmocně lapající po dechu a pohladil ji po vlasech.
„Řekl jsem, že tě pustím,“ zašeptal jí do ucha, z něhož jí také vytékal tenký červený pramínek. „A taky to splním. Pustím tvoji duši z toho odporného vězení vezdejšího světa.“
„Ne, prosím,“ vzlykla Alika.
Ale garvot už byl na odchodu i s oběma hromotluky. Zůstala tu jen pětice garvotů, kteří se právě dohadovali o prvenství v tom, co přijde.
Teď už Alice nic nebránilo křičet. Takže křičela a křičela. A přesně podle její předpovědi jí to nezachránilo.
***
Po cestě do Strání uviděl Iqvair, jak od jednoho domku, shodou okolností od domku, ke kterému podle instrukcí jednoho vyděšeného vesničana mířili, utíká nějaké dítě. Garvot tím směrem namířil pravici s náramkem, vyšlehlo zelené světlo a dítě, ve světle záblesku bylo lze rozeznat, že jde o chlapce, se svalilo na zem. Dál se jím už ani garvot, ani jeho dva obrovští společníci nezabývali.
Před domkem už je čekala Ilka ze Strání,vyděšená stejně jako všichni ostatní obyvatelé Smirné. Její sousedi se s ohromnou snahou o nenápadnost stahovali kolem jejího domu a pozorovali. V něčem jsou lidé tuze podobní mrchožroutům.
Iqvair před domkem seskočil z koně a hromotluci se také svezli z hřbetů svých vraníků. Nechali koně stát a strašit okolí a postavili s každý z jedné strany vedle garvota.
Ten zaměřil svůj zelený pohled kamenných očí na Ilku, která se uklonila tak hluboce, jakoby k ní přišel na neočekávanou návštěvu sám král.
„Dovnitř,“ zavelel jí Iqvair.
Jeho certhynijština teď zněla skřípavě a nehezky, potom, co nechal v Uliwině domě ležet bezvládného čeledína Aldena, neměl z čí mysli vytáhnout vhodná slova. Kývl proto na jednoho z valibuků a ten za chvíli do těsné světnice Ilčina domu přitáhl špinavého rozcuchaného výrostka.
Iqvair s ním smýkl do kouta a než chlapec stačil říct slovo, udělal to garvot. Chlapci klesla hlava na prsa a oči se zamžily.
Ilka to vše sledovala s podivnou odevzdaností. Ruce sepjaté v klíně, hlavu skloněnou, netečný výraz ve tváři, čekala, co se bude dít.
„Protože ty jsi nás přivítala slušně, budu se i já k tobě chovat slušně,“ řekl Iqvair.
Pokynul jí, aby se posadila, sám zůstal stát před ní. Oba hromotluci hlídali dveře, kdyby nějaký zvědavec náhodou překonal svůj strach a rozhodl se zjistit, o co tu, pro Ialiny jasné oči, vlastně kráčí.
„Jsem Iqvair Gornský a byl jsem ustanoven vrchním vyšetřovatelem podobných věcí,“ pokračoval garvot. „Teď mi pověz, co se stalo s tvou dcerou. Mluv jasně a vše proběhne v klidu.“
„Ano, pane,“ kývla Ilka. Zadívala se na lem garvotova pláště, jakoby jí pomáhal vzpomenout si a začala prostými slovy líčit, co se všechno seběhlo. „Moje dcera měla hrudky v břiše. Umřela na to. Ten nový čeledín ze statku ji chtěl léčit. Ale stejně umřela. A potom…“
Zhluboka se nadechla a stiskla pěsti, jak se snažila uklidnit.
„Potom znovu oživla. Hlídala jsem jí, aby si její duši neodnesli démoni, ale neuhlídala jsem jí. Potom přišel ten čeledín a odvedl si jí s sebou. Hádali se se slečnou Alikou, ale moc jsem tomu nerozuměla. Slečna Alika říkala, že je to kouzelník.“
„Viděla jsi něco divného, než tvoje dcera ožila?“
„Ne, pane, nic, až potom… potom z ní šlo takové… jako světlo. Nepoznávala jsem jí, já… myslím, že už to nebyla moje dcera. Myslím, že jí něco posedlo,“ zvedla hlavu a oči se jí zalily slzami. Otřela si je cípem šátku, který měla přehozený přes ramena.
„Kam ti dva odešli?“ zeptal se Iqvair a netrpělivě zaťukal klouby prstů na stůl.
„Mluvili spolu na zápraží,“ řekla Ilka pomalu. Pak pokývala hlavou a čelo se jí svraštilo. Náhle měla v obličeji hněv. „Mohl za to on. To on jí očaroval. Moje holčička měla mít klid, ale teď… říkala mu, že chce jít do Nomituru. Mám dobrý sluch, pane. Ano, chtěli jít do královského města.“
„Skvělé,“ Iqvair udeřil pěstí do stolu, až dřevo zaskřípalo.
Ilka sebou trhla, ale zachovávala si klid člověka, který udělal všechno, co se za danných okolností udělat dalo a teď jen čeká na výsledek.
Když se k ní Iqvair naklonil, ani se nepokusila uhnout hlavou. Do očí se mu nedívala, ale to dokázal skutečně málokdo.
„Co se týče tvé dcery, je to všechno, co jsem potřeboval vědět,“ řekl Iqvair, „ale pověz mi, proč jsi řekla svému synovi, aby odtud utekl?“
Ilka ztratila klid. Brada se jí roztřásla a v očích se objevil strach.
„Já… pane-„ začala.
„Ticho. On bude žít. On ano,“ Iqvair pokýval hlavou a obrátil se k Ilce zády. Vyšel ze zatuchlé světnice do chladné noci.
„Je vaše,“ oznámil oběma hromotlukům freklaniskem. „Ale udělejte to rychle. A jejího kluka už nechte napokoji, označil jsem ho jako Oko. Pak se vraťte ke správci. On ani jeho žena nesmí přežít. Vědí toho moc.“
Sám se pak pustil po cestě k vesnici.
Mraky na obloze se začínaly trhat a tmu rozptýlilo světlo hvězd a měsíců. Jejich svit se lámal a odrážel v Iqvairových očích, když garvot vzhlížel k nebi a tiše si broukal nějaký pochodový hymnus.
V půli cesty ho dostihl srdceryvný křik z Ilčiny chalupy, ale vzápětí zmlkl a už se neozval. Iqvair spokojeně přikývl.
Svým dokonalým sluchem mohl ještě zachytit další křik, přicházející z vesnice a už dosti kolísavý. O tom věděl, že hned tak neumlkne, ale znovu jen spokojeně přikývl.
Dnešní noci udělal pořádný kus práce.
|
