Krásné verše psáti nedovedu,
rýmovačku, tu snad ještě svedu,
tak nezlobte se, že je hloupá,
Múza na mne byla skoupá.
Nenacházím metafory, slova
a stále si říkám, zas a znova,
jak rád bych vypsal svoji duši.
Či upsal? Ne, to se už nesluší.
Vždyť není přece žádný ďábel,
co nevinnost by k hříchu sváděl.
Ach, co to píšu? Zírám na to,
jak pravil klasik – mlčet zlato.
Osud básníka je vratký,
však požije-li jisté látky,
dřív když nad veršem se moří,
dnes lehce jako Bůh si tvoří
-hlouposti a říkanky,
báchorky a skládanky,
ze slov, písmenek a rýmů,
navrší pár krátkých šprýmů
- a dílo už je na světě.
A vy se klidně zblázněte,
když tohle jednou přečtete
a nedáte si houbičky,
co rostou u mé babičky.
Pak nezjistíte, co chtěl básník říci,
a zeptáte se, zda neměl opici,
vyhodíte lístek, na němž tvořil
a slavný básník v koši dohovořil.
