|
|
U jezera Cuiviénen, kdys na počátku věků,
kdy ještě nikdo z Valar neslyšel o člověku,
procitli jsme my, Ilúvatarovy děti.
My jsme byli První, nebudou žádní Třetí.
Otevřeli jsme oči, pro sebe celý svět,
ten zázrak okamžiku lze dodnes uvidět.
Vždyť září v našich očích jasný hvězdný svit,
že hvězdy byly první, co spatřil kdy náš lid.
Proto nad všechny Valar, jež vládnou zemi v dáli,
ctili jsme a milovali vždy Vardu Elentári.
Quendi jsme se nazvali, neb žádný tvor kol nás,
neuměl stejně jako my použít řeč a hlas.
Tak chodili jsme po světě, ozářeném hvězdami,
dávali jména všemu dílu Aulëho, Yavanny.
Bezstarostný byl ten mladý našeho lidu věk.
Při našem procitnutí nás vzbudily písně řek,
snad proto slavili jsme i vlastním zpěvem svým
světa krásu - vždyť stále ještě byl pro nás tajemstvím.
K našemu smutku netrvalo to kouzlo prvotní,
neb zlo v Ardě nespalo - o spánku zla se jen sní.
Zanedlouho zjistili jsme, že není bezpečné
procházet temná místa, riskovat zbytečně.
Neznali jsme Melkora, ni jeho moc a vinu,
přesto jsme se však stávali oběťmi jeho stínů.
A tak když brzy jeden z Nich zavítal mezi nás
z počátečních obav nás probral až jeho hlas.
Zpíval o pouti daleké, jež jediný cíl má:
vyvést nás pryč ze světa, kterému vládne tma.
Tu mnozí z nás poznali, že není proč se bát,
spatřili Světlo v jeho tváři, začali naslouchat.
***
Ač do té doby svorný, teď rozdělil se lid -
- na rozhodnuté zůstat, na ty, co chtěli jít.
Ingwë a Finwë vedli nás, i Elwë vzal svůj rod,
následujíce Oromëho, dali se na pochod...
|
