Fred a Kathy vyběhli ven a hledali ostatní. To, co jim nakonec Tseng sdělil nečekali. Popřál jim štěstí. Dívku to rozplakalo. Ani Freda to nenechávalo chladným. Běželi chodbou do laboratoří.
Už tam dneska jednou byl, ale teď chvátal pro konkrétní věc. Nevěděl přesně co znamenala Tsngova poznámka o klíči, ale měl tušení.
„Vrať se k ostatním a řekni jim ať se shromáždí v hlavní jeskyni kosmodromu! Pak se rozmyslíme co uděláme dál. Já se jdu skočit podívat do té laboratoře!“ řekl a snažil se ovládnout rozrušený hlas.
Přikývla a na nejbližší křižovatce zahnula doprava.
Teď utíkal sám. Chvátal chodbou a přemýšlel. Možná jde o nějaké zabezpečení, nebo o nutnost pro přežití na Marsu. Nevěděl to určitě, ale rozhodně si v tomhle nechal od Tsenga poradit.
Doběhl do laboratoře. Byla prázdná. Nebyl si jistý, jestli vědci utekli, nebo je už některá z jejich skupin uklidila, ale teď ho to nezajímalo. Vyběhl nahoru do biocentra. Nechtěl pokoušet štěstí a nasadil si ochrannou kombinézu. Pak vstoupil přes trojité dveře dovnitř. Teprve teď si uvědomil, že bude dost obtížné najít co hledal, když neumí číst arabsky. Řešení se nabídlo samo. Označení viru bylo pořád v pravé americké verzi.
Ve speciálním stojanu vedle sebe stály tři ampulky s vodičkou nadepsanou anglicky Život a hned vedle tři kufříky. Každý byl nadepsaný jinak. Jeden nesl název LIVE 2 Altair, další pak LIVE 2 Argos a poslední Atlantis.
Bylo jasné, že každá loď má dostat vlastní virus a jeho modifikovanou verzi. Rychle se rozhlédl kolem. Do očí mu padlo lůžko ve sterilní komoře, kterým v noci přinesli toho muže. Mohl jen doufat že je sterilizované skutečně dobře. Naložil dovnitř kufříky a ampulky. Přenesl lůžko na malý kolečkový vozík a snažil se dostat nebezpečný náklad pryč. Když projížděl kolem počítače, zarazil se. Byl zapnutý a tudíž i odheslovaný. Zbožně si přál, aby byly všechny programy anglicky. Zkusil to a měl štěstí. Rychle se proklikal soubory. Nic nenašel. Pak se jeho pohled stočil na cédéčko na stolku u monitoru. Strčil ho do mechaniky. Byl na něm videozáznam. Hned poznal muže, kterého přivezli. Záznam ukazoval průběh nemoci, kterou vyvolal virus Život. Fredovy se obracel žaludek, když viděl, jak z muže začíná stříkat voda a valí se z něho krev. Vypnul to a strčil si disk do kapsy.
Po schodech lehátko pomalu spouštěl, zbytek cesty ho vezl na stolku. Trvalo mu skoro půl hodiny, než se dostal do hlavní jeskyně, kde čekali ostatní.
Kathy už jim mezitím vylíčila situaci.
Fred dotlačil lehátko do dostatečné vzdálenosti od ostatních lidí pro případ, že by náhodou ampulky prasky a lehátko netěsnilo. Pak se vysvlékl z kombinézy. Přistoupil ke zbytku velící čtyřky a podal jim disk z laboratoře.
„Tohle vás bude zajímat!“
Po shlédnutí záznamu bylo rozhodování daleko jednodušší. Bylo jim jasné, že tohle nemůže skončit dobře. I když měly Spojené státy určitě protilátku, v žádném případě nikdo nečekal, že by ji poskytla i ostatním. Začalo by to novou várkou násilí. Tenhle konflikt už se prostě zastavit nedal.
„Je tedy rozhodnuto! Vyzkoušíme své štěstí na Marsu a budeme doufat, že vše vyjde!“ shrnul poradu Fred. „Měli bychom tedy rychle nastupovat a doufat, že rakety jsou naváděny automaticky!“
Ostatní přikývli.
„Zkontroluji stav paliva přístroje,“nabídla se Kathy a kývla na Muhmada, aby s ní šel do řídícího střediska. Vše bylo připraveno ke startu.
Za hodinu byly všechny rakety připraveny ke startu. Rozhodli se odletět pohromadě, aby byli pro ostatní tam nahoře překvapením. Ani tak však neočekávali, že by se strhla nějaká bitva. Doufali, že ti nahoře jsou dost rozumní na to, aby pochopili situaci a neohrožovali všechny nějakou přestřelkou.
Rozdělili se po dvaceti pěti do deseti zbývajících raket. Vše bylo připraveno.
„Takže startujeme za T mínus šedesát sekund!“ ohlásil Fred a překontrolovával si pásy. Nikdo z přítomných neměl s takovými stroji zkušenosti, ale jak se ukázalo, vše opravdu obstaral počítač.
Hodil okem po vedle sedící Kathy.
„V pořádku?“
přikývla.
„Tak jdeme na to?“ odfoukl si Fred a přidržel se sedadla.
„Start za deset sekund,“ ozvalo se v kabině.
„Devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři…“
Fred stiskl Kathy ruku.
„……dva, jedna! Zážeh!“
Motory se daly do činnosti a začaly tlačit raketu vzhůru. Během pár okamžiků opustili jeskyni a ocitli se na ráně nejostřejšímu Slunci. Raketa stoupala vzhůru a brzo překonala i atmosféru Země. Opět mohli pozorovat hvězdy a Fred si okamžitě vybavil onu noc v poušti, kdy měli nad hlavou rozsypané diamanty zrovna tak, jako teď. Nyní jim byli ale daleko blíž. Měli pocit, jakoby si na ně mohli sáhnout.
Dýka stočila svůj směr a dostala se na oběžnou dráhu.
Všech deset lodí plulo vesmírem vstříc neznámu. V čele putovala loď Freda a Kathy. V přídavném prostoru se mačkalo dalších třiadvacet cestujících. Hvězdy zářily a společně s neúnavným Sluncem vrhaly své paprsky na deset malých proužků kovu.
Byli napjatí. Teď konečně spatří to, kvůli čemu prošli vším tím peklem.
„Už něco vidíš?“ zeptala se Kathy a snažila se proniknout děravým pláštěm tmy.
Zakroutil hlavou.
Po chvilce se začala přímo před nimi zjevovat dlouhá bílá čára. Rostla, až se z ní stal obrovitý dlouhý válec, spojovací chodba. O nějakou tu chvilku později vystoupilo ze stínu ohromné kolo a za ním ještě jedno menší. Nakonec se přidala ještě malá boule na které kotvilo dvanáct raketoplánů.
Když se loď dostala ještě blíže, spatřili další část základny. Spojovací chodba se větvila a ústila do třech velikých monster, které trochu připomínaly dvě slepená kladiva.
Vepředu každý kolos začínal řídící sekcí ve tvaru oktaedru. V místě největšího obsahu řezu, přímo uprostřed na něj navazovala obytná sekce. Obrovitá koule schopná poskytnout životní prostor dvou set padesáti lidem rotovala kolem osy lodě. Navazovala daleko tenčí střední, podlouhlá část lodi, obsahující hangáry pro šest dýk a spoustu výzkumných družic. Taky zde byly obrovské sklady navěšené na trup lodi jako monstrózní vředy. O dvě stě metrů dál se loď rozšiřovala strojovou sekcí. Tohle byl další oktaedr propíchnutý osou lodě uprostřed, na spojnici jehlanů. Tenhle se mohl chlubit pětkrát většími rozměry než řídící sekce. Pak následovaly obří válcovité nádrže plné paliva a celá loď končila posledním Oktaedrem. Jeho hroty zasahovaly na každou strany téměř sto metrů od osy. V téhle poslední části čekala na svou chvíli hnací síla lodě.
Osm trysek revoluční konstrukce, z nichž každá by pohltila jeden nebo dva rodinné domy čouhaly ze zádi mamuta. V potřebnou chvíli se z hrotů motorového oktaedru vysunou silné cívky a magnetické pole bude strhávat volné vodíkové ionty k lodi, do palivových lapačů. Loď tak bude mít dostatek pohonné hmoty na brždění a sestup na planetu, až k Marsu dorazí.
„Panejo, tomu říkám loď! Nechápu jak se jim podařilo tohle postavit!“ kroutil hlavou Fred.
„Pche! A Hlavně tajně! Teď už je mi jasné, proč potřebovali vyřadit Ameriku a Evropu. Vždyť na tohle by přišel i amatérský hvězdář, kdyby věděl kde hledat!“ přidala se Kathy.
Dýka zpomalovala.
„Vypadá to, že budeme přistávat!“ řekl Fred a zkontroloval bezpečnostní pás. „Teď se láme chleba! Jestli na nás zaútočí, jdeme k čertu. Musíme se modlit, že jde o výzkumníky a ne vojáky!“ vzdychl Fred.
Kosmoplán srovnával svou rychlost se stanicí. Proplouval temnotou vstříc jednomu z propojovacích uzlů.
„Tady stavební stanice, máte volný dok číslo sedm! Kde se tak dlouho flákáte?“
Fred chvíli čekal. Zarazilo ho, že slyšel angličtinu. Pak si ale vzpomněl na Tsengův původ a přece jen se ozval.
„Drobné potíže! Rozumím, přistáváme,“ ohlásil a v ten moment se ho zmocnila panika. Budou muset vypnout autopilota a dopravit loď co nejblíže k doku. Pak se o vše opět postará naváděcí automatika.
Zmáčkl vypínač nad sebou. V tuto chvíli ovládal celý stroj jen on sám. Hmátl po páce před ním a ostýchavě ji lehce naklonil kupředu. Stroj zrychlil. Fred se usmál a začal opatrně s Dýkou manévrovat. Šlo to snadno. Tohle se vlastně díky automatice rovnalo obyčejnému zastavení s autem u krajnice. Nebyla v tom žádná věda.
Udržoval letoun tak, aby zaměřovací mřížka na čelním skle směřovala asi dvacet metrů napravo od jejich doku. Jakmile byli na jeho úrovni, zamáčkl zpátky tlačítko automatiky a na pultě před sebou stiskl spínač nadepsaný LANDING. Dýka se zlehka přicucla k doku.
„Vítejte na základně!“ ozvalo se a Fred si ztěžka oddychl.
„Tak, a jdeme na to! Otevři první průchod našemu nákladu! Měli bychom je alespoň trochu překvapit,“ rozkázal Kathy a postupně vypínal všechny systémy.
