|
Snaží se vyrovnat svitu hvězd,
nikdy však nespatří tolik cest.
Nad starou lavičkou tyčí se tiše,
sleduje básníka, co zase píše…
Stojí tu v pozoru v naději,
že ten pán uvidí raději
jasnou zář jí a ne měsíce;
vyšší a štíhlejší než svíce….
Básník však toužil jen o hvězdách psát,
s tajemnou krajinou tiše se smát.
Nechápal lásku té tajemné,
smutné a naivně dojemné…
Jednoho dne však už nepřišel -
z jejího života odešel.
Stála dál v pozoru s nadějí,
že se k ní rozběhne závějí…
Čekala rok, potom století,
zda přeci jeho hlas doletí
k té, jež tu pro něj vždy stála
nad jeho básněmi plála…
Nikdy se lásky své nedočkala,
století zbytečně promrhala.
(…Nakonec dosvítila tamta
stará POULIČNÍ LAMPA…)
|
