|
Jak jsi byl krásný, mé malé jehňátko. Jen se tě dotknout mě těšilo. Celá jsem se rozplývala, nad tvým příliš velkým nosem, příliš špičatou bradou a příliš vědoucíma očima. Ach, můj mazlíčku, jen se dotknou jemné, skoro dětské kůže. Omotat si dlouhé hedvábné vlásky kolem zápěstí a…TRHNOUT!
Oh, můj drahoušku, odpusť, ne, neublížím ti. Jsi příliš nevinný, nezlob se, srdíčko, nezlob se a neplač. To jsem přece já, tvá hodná holka.
Ukaž mi tvář, neboj sem. Vidíš, jak jsi krásný, když se směješ?
Oh ano, jen se směj! Směj se, dokud máš ústa, mazlíčku. A pořádně se dívej, jak věci vypadají, dokud máš oči a pohlaď mě, těmi tvými skoro ženskými prsty, jemnými a přesto pevnými.
Pojď za mnou, napřim se. Chci tě vidět celého, krásně rostlého, ačkoli nevinně hubeného. Škoda, drahý, že jsi předtím neodpověděl, všechno mohlo být jinak. No usměj se, srdíčko, naposledy.
Jsi krásný. Svým způsobem, ne tím obyčejným, mužským, ale ty spojuješ oba elementy dohromady, ženu i muže, připomínáš mi…eh, už jsme zapomněla koho, to není důležité.
No pojď můj zvláštní krasavče. Od té doby, co tě znám, posunulo se mé vnímání krásy, procitla jsem. Probudil jsi mě, drahoušku. Probudil a trápíš mě! Tys mě zničil! Už nikdy, zlatíčko, už nikdy nebudu stejná, nejspíš ani šťastná. Oh bráško, jak já tě nenávidím, aspoň tolik, co sebe. Nenávidím…všechny! Drahý, ale tebou to začalo.
Mě to bude bolet mnohem víc, než tebe, tak prosím….Pssst, bráško, velcí kluci nepláčou.
Já ale budu, až skončíme…snad. |