Flawian otevřel oči. Do nosu ho štípal vlhký pach hlíny a shnilého listí. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ta věc pod ním je kořen stromu. Zmateně se překulil na záda.
V tom okamžiku projela jeho tělem mučivá bolest. Každičký jeho sval se vzpíral pohybu a odmítal cokoli jiného, než dlouhý odpočinek. Flawian se rozhlédl kolem. Octl se na břehu řeky, která jako meč protínala les před ním. Pražící slunce se nad ním sklánělo ve svém vrcholu a nemilosrdně vysušovalo navlhlou půdu pod sebou. Kolem ani živáčka.
Vstal s pocitem závrati, ztuhlý, v ústech měl vyprahlo a žaludek se mu stahoval hladem. Zamyšleně nakrčil čelo. Nemohl si vzpomenout, co se stalo. Co dělá na tomto místě?
Vtom mu hlavou blesklo poznání, až se vyděšením postavil na nohy. Ostrá bolest ho však znovu přišpendlila k zemi. Srdce mu bilo jako o závod. Erwigar! Jednorožec! Strážkyně lesů! Bože, jak jen mohl zapomenout? Zmateně sáhl po své harfě.
Nástroj se zlatě zableskl v jeho ruce. Nebyl to ale onen jemu tak důvěrně známý záblesk, tohle bylo něco cizího. Zářil mnohem matněji než předtím, jako... Překvapením vyvalil oči. Jakoby byl z ryzího zlata? Udiveně převracel harfu ve svých prstech. Její tvar se zdál být mnohem elegantnější a... dokonce i zdobení měla jiné! Její okraje rámovaly sluneční paprsky, které se sbíhaly ve velká zlatá ústa s plnými usměvavými rty, ve kterých se však zračilo něco, co Flawian vídal jen u dětí – jakési rošťáctví, možná škodolibost...
Co to Paní jednorožců s jeho harfou udělala? pomyslel si zoufale.Ale co... pohodil bezstarostně hlavou. Tahle je mnohem hezčí a dozajista má i lepší zvuk. Zkušeně přejel prsty po strunách.
V té chvíli se nehybná ústa harfy otevřela a sama spustila vlastní písničku:
Jeden dar na srdci a druhý v dlani
On se jim nepoddá, ni
Neztratí dík za své prokletí.
Jak dravý pták s ním poletí.
A až rozevře víčka
Možná ni nepozná kdo
S láskou ho hýčká.
Tak putuj se mnou vrabčáku!
Jako dva ptáci pírka poletí
A vzdají dík za své prokletí.
Flawian leknutím upustil harfu na zem. Co je tohle za kouzlo? Je snad možné, aby harfa sama zpívala? Přitiskl si kolena k bradě a zamyšleně pozoroval lesknoucí se nástroj před sebou. Měl si ho vzít anebo ho tu nechat? Měla ta píseň nějaký význam?
Opatrně se harfy dotkl. Vždyť je to dar od samotné Paní! Má vůbec právo odmítnout? Neudělala by mu něco podobného jako Erwigarovi? Odhodlaně ji uchopil a vrátil do své brašny. Ze všeho nejdřív bude muset najít cestu domů...
S námahou vstal, jak se jeho bolavé tělo vzpíralo pohybu. Každičký krok mu činil utrpení, přesto jeho vůle vrátit se domů byla silnější. Neměl ponětí, kterým směrem včera běžel a kolem něj nebylo nic jiného, než vysoké stromy a rovná bystrá říčka. Žíznivě se k ní sklonil. Hltal vodu stejně jako zvíře, nemělo ale smysl starat se o svou důstojnost – tady v těchto zpustlých krajích, kde nebylo jediného člověka.
Spokojeně si otřel ústa. Teď už mu zbývalo jen najít si něco k snědku. Pomalu se zvedl ze země. Ale kudy by se měl vydat? Přitiskl si prsty na spánky. No tak, soustřeď se, uklidni se a přemýšlej, nabádal sám sebe. Povzdechl si. Tohle nemá cenu...
Vydal se podél říčky vstříc hradbě lesa. Znovu a znovu musel přemýšlet nad včerejším zážitkem. Slzy se mu vedraly do očí, kdykoli pomyslel na Erwigarův osud. Může mu ještě někdy pomoct? Kráčel po úzkých stezkách vyšlapaných zvěří a ptal se sám sebe, zda vůbec najde cestu domů. A za to všechno mohl jeden bláhový nápad...
Několik hodin se bezvýsledně trmácel jednotvárnou krajinnou, která mu ničím nepřipomínal jeho známé louky a doubravy. Hlad mu byl špatným společníkem. Cestou našel pár malinových keřů, ty ale zdaleka nestačily.
Právě obíral jeden takový, jehož šlahouny jakoby se po něm sápaly ze všech stran, když tu za sebou zaznamenal pohyb. Tichý, kradmý, přesto ale jaksi těžký. Ohlédl se. Za ním stáli dva muži, něco kolem pětatřiceti, s rozcuchanými vlasy a vousy. Měli divé výrazy a dlouhá, vyhladovělá těla, na kterých byly patrné známky tvrdého způsobu života. U pasu se jim houpaly dvě zrezivělé kusy oceli, které snad kdysi byly meči – ani teď by však jejich úder nebyl bezbolestný.
Žoldnéři! pomyslel si vyděšeně. Flawian polekaně ustoupil o krok dozadu. Nohy se mu ale zapletly mezi ostnaté šlahouny maliníku a bolestivě se mu zařezaly do lýtek. Nemohl se ani pohnout. Oba muži k němu bleskově přiskočili a chytli ho za paže. Z jejich sevření bylo nemožné se vymanit. Flawian vyděšeně vykřikl.
Nemilosrdně ho vytáhli ven z houští a mrštili s ním o zem. Hýkavě se smáli, když se Flawian bezmocně vzpíral jejich silnému stisku, kterým ho přišpendlili obličejem do navlhlé půdy.
,,Gerku! Darile! Vylezte ven! Tendle nám nic neudělá!“ zařval jeden z žoldáků kamsi za svá záda. Zpoza kmenů stromů se pokradmu vynořily další dvě mužské postavy. Ve vteřině skočili k Flawianovi a přidrželi ho u země. Zbylí dva ho zatím prohledali.
,,Krucinál, koukněte, co to pískle má u sebe!“ výskl jeden z nich nadšeně. Rozevřel Flawianovu brašnu a lačně hleděl na zlatou harfu.
,,Nechte to být!“ přikázal jim Flawian odvážněji, než se doopravdy cítil.
Oni se tomu jen smáli. ,,Tak chlapec je zpěváček?“ pravil jeden z nich posměšně. ,,A víc takovejch věciček už u sebe nemá? Jistě je z ňáký zazobaný rodinky, když se tu po lese štrajduje s něčim takovym...“ Chytili Flawiana za košili a převrátili ho na záda. Jeden z nich mu přidržel nůž na hrdle, zatímco ostatní si prohlíželi jeho nástroj.
,,Prd má,“ odplivl si jeden z žoldáků. ,,Nejspíš to někde vobšlahnul, jinak je úplně namydlenej.“
,,Ale i to nám vynese kotel zlata!“ pravil druhý. Ostatní souhlasně přikývli. ,,Co nám je po tom kde to čmajznul, teď je to naše a von vodtud může klíďopíďo cvrlikat zas jinam.“
,,Nechte mě být!“ vypískl Flawian v posledním zoufalém pokusu se osvobodit. Jediné, co tím ale způsobil, byl další výbuch smíchu.
,,Taak,“ vydechl žoldnéř. Úsměv se mu protáhl od ucha k uchu. ,,A co kdyby nám chlapeček něco zazpíval, předtím než dejchne naposled?“ Všichni se jeho nápadu upřímně zasmáli. ,,A pokud se vo něco pokusíš, buď si jistej, že budeš umírat pěkně pomalu a hlasitě,“ řekl a zasmál se vlastnímu žertu.
Hodili Flawianovi do klína jeho harfu a obklíčili ho s napřaženými zbraněmi, aby neměl šanci jim uniknout. Flawian bezradně polkl. Chvějícími se prsty uchopil nástroj a lehce se opřel do strun.
V té chvíli se ústa harfy otevřela a spustila svou vlastní píseň:
Ledový vítr opřel se do dveří
Meče a dýky a krev
To jsou žoldnéři.
Navěky zpití a mámení vítězstvím
Meče a dýky a krev
Naším dědictvím.
Večer pak ulehnou v náručích poběhlic
Meče a dýky a krev
Z naších zřítelnic.
Krvavou oběť nám na oltář dávají
Meče a dýky a krev
Toho se nevzdají.
A co až spočinou do země pod nebem?
Meče a dýky a krev
Živý nebudem.
Žoldák se rozzuřeně ohnal po Flawianovi. Chlapec padl na zem pod přesně mířenou ranou do hlavy a před očima mu tancovaly tisíce zářivých světélek.
,,Zabijme ho!“ volal jeden. Ostatní se ho snažili zadržet.
,,Copak ses úplně pomát, Gerku? Ta harfa je očarovaná! Pojďme odsud pryč dokud nás neuhrane! Je to čarodějník!“ Zmatené hlasy zápolily mezi sebou a překřikovaly se jako trhovci. Jeden z žoldnéřů mrštil po Flawianovi harfou, až se mu znovu začaly dělat mžitky před očima.
,,Mizíme odsud! Padáme!“ zavelel silný hlas jednoho z mužů, Flawian už si ale nedokázal vybavit, kterému z nich patřil. Omdlel.
