Oči vidí tmu a tělo cítí chlad.
Na jazyku jed, snad nechal ho tam had.
Uši slyší ticho, úzkost duši svírá.
Na jed se neumírá, jen do srdce je díra.
Když těla splynou v jedno a srdce rychle buší,
těm srdcím dají křídla a vzdají se svých duší.
Když je tělo pro tělo ochotné skončit žití,
srdce letí ke hvězdě, jež prý jen pro něj svítí.
Když se těla ukládají na lůžko z vonných květů,
když prožívají spolu chvíle plné zvláštních střetů,
jen pro jeho tělo to její tělo žije,
jen pro jeho srdce to její srdce bije.
Proč ticho, tma, chlad, úzkost, jed?
Kam zmizel našich dvou těl svět?
To čas má vinu. Její srdce praská.
Vsadila se s časem, její typ je láska.
V té tmě a tichu slzy kvítí solí.
Tělo je samo a srdce to bolí.
To čas je had, srdce dusí, svírá.
Čas má jed, na který se trpí, ale bohužel neumírá.
