A už je to tu zase. Zase mě vytáhne a bude si se mnou pohrávat. Nenávidím to. Nenávidím celou svou existenci. Proč mě jen vyrobili? Proč mě udělali tak zlou? Proč musím dělat to, co tak nesnáším?
Už zase otevřela ten tisíckrát prokletý šuplík, v kterém mě tak dlouho schovává. Dělá to pokaždé, ale tuším, že dnes to bude jiné, jiné, než obvykle. Cítím v ní odhodlání. Čiší z ní každým pórem. Sedla si na postel a začala mě prohlížet. Třásla bych se, kdybych mohla. Třásla bych se celá. Ale nemůžu.
Na ulici zatroubilo auto.
Začala mě leštit. Třesou se jí prsty, stejně, jakoby se třásly mě, kdybych nějaké měla.
Náhle prudce vstala a zamířila zpátky ke stolku. Jsem ráda, jsem šťastná, že se to nestane. Že mě prostě jen položí zpátky a nechá mě být. Ale nestalo se. Místo toho, aby mě vrátila do skrýše, vytáhla černou krabičku a vrátila se na postel. Bojím se. Strašně se bojím. Ze škatulky vytáhla malé černé náboje. Cvak. Klap.
Sousedka zapla pračku.
Pomalu mě zvedá k hlavě, přesně tam, kde je lebka nejměkčí. Ne, já nechci! Nechci zmařit další život! Nechci být zlá!
Ozvala se rána a ona spadla k zemi. Ještě pořád mě svírá. Cítím, jak jí chladne ruka. Jak její tep slábne. Tolik bych si přála být na jejím místě, jenže nemůžu.
Je tak smutné být pistolí.
