Na vesnici padla mlha. Nebyla obyčejná, přišla náhle. Po jasné, hvězdnaté noci se lidé probudili do mlhy husté, že nebylo vidět na krok.
Lidé se nevycházeli ven, uzavírali okenice, zamykali dveře. Ale ne kvůli mlze, dnes se armáda, vracela jako každý rok domů ze svých cest.Nikdo nevěděl, čí ta armáda je, říkali jí prostě bezejmenní, když už se nemohli vyhnout řečem o ní. Po jejich odjezdu vesnice byla zpustošená. Lidé ji pracně dávali do pořádku a po roce si armáda zase vzala to, co vesničané vypěstovali nebo vyrobili. Ukradli několik zvířat, jídlo, zásoby a zase táhli dál. Nikdo neměl odvahu se jim vzepřít nebo se jim otevřeně postavit, nikdo nechtěl mít zbytečné problémy.
Tichými liduprázdnými ulicemi se rozléhal klapot koňských kopyt. Zvuk klapotu pronikal do každého zákoutí, protáhl se každou skulinou. Všichni ho slyšeli. Ti co měli tu odvahu vyhlédnout ven viděli velkého, mohutného černého koně, navzdory své mohutnosti se pohyboval lehce a ladně. Každému, kdo jej spatřil, naháněl hrůzu svýma rudě planoucíma očima, které zle svítily do bílé temnoty. Jezdec na koni byl přikryt dlouhou černou kápí, hlavu chmurně svěšenou. Nikdo postavu neznal ani ji nikdo neviděl.
Jako stín plíživě projel vesnicí. Zastavil se až za vesnicí, na kopci, kde se zastavil, a jakoby na někoho čekal, zůstal stát.
Poledne minulo. Postava se ani nehnula s hlavou stále
svěšenou vyčkával. Zdál se být přízrakem, obestřeným mlhou.
Za obzorem se pomalu objevovala armáda. Blížila se k jezdci, který se ani nehnul. Už byla téměř na u jezdce, když se vzduchem nesl hlas, tichý ledový, zněl každému v hlavě.
„ Stůjte, odejděte!“
Jezdec stále seděl na svém koni, zdálo jakoby žádná taková slova neřekl. Nikdo jiný tu ale nebyl. Bezejmenní se zastavili zaskočeni, takovou pošetilou drzostí. Váhali, pak se jeden po druhém pomalu začali smát stále hlasitějším smíchem. Smích ustal a vojáci pobídli své koně vpřed.
Jezdec konečně pomalu zvedl hlavu. Otvor, který měl odhalovat obličej, zel temnou prázdnotou. Jednou rukou pustil otěže. Objevila se v ní kosa.Pomalu zdvihl kosu do výše. Pobídl koně. Jeho kůň rychle běžel vstříc armádě, jeho kopyta se nedotýkala země. Vznášeli se těsně nad zemí. Za ním se přes kopec začali valit jeho vojáci. Bezejmenní strnuli hrůzou. Viděli jak se ně řítí sama smrt a za ní hrůzná armáda, v podobě obrovských černých pavouků s tisícerýma bílýma očima. Postava se k nim rychle přibližovala. Neschopni pohybu čekali na svou smrt. Mlha zhoustla, bylo-li to ještě možné.
Mlha zmizela stejně náhle jako přišla. Spolu s ní zmizel i záhadný jezdec. Zbyla jen mrtvá těla s očima vytřeštěnýma do prázdna. Těla, kost i potažené kůží, dokonale vysátá. Uprostřed bojiště stál kůl s napíchnutým jediným nevysátým tělem bez hlavy. Jediný čistý řez na krku prozrazoval ránu kosou.
Kdykoliv znovu padne mlha, lidé nevycházejí ven a modlí se. Příště už totiž jezdec nemusí být na jejich straně…
