Ach ne! zasténal Flawian, když se dotkl obrovské boule na své hlavě. Proč já? Tohle si snad nezasloužím! Bolestivě se postavil, opíraje se o mohutný kmen stromu. Neměl ponětí, jak dlouho spal, podle postavení slunce na obloze ale muselo být časné ráno. To snad prospal celý den?
Útroby se mu svíraly při pomyšlení, jak dlouho už nejedl. V ústech měl vyprahlo, žízeň ale zahnal vodou z nedalekého potoka, kroutícího se kolem vysokých bochánků mechu, které se jako jediné dokázaly ubránit vysušení na několik ubohých scvrklých hadích ocásků, stoupajících ze země jako v agonii, kterých bylo na okraji lesa všude plno. Flawian si při pohledu na ně uvědomil, že by na tom mohl být mnohem hůř. Skomírající příroda ho ale na duchu nepozvedla, naopak. Dal by cokoli na světě za to, aby už byl zpátky doma, tam kde má svou jistotu a zázemí.
Nebe zářilo jasným azurem a dokonce i mraky, roztroušené jako vlající hřívy splašených běloušů, jakoby se bály přiblížit k nemilosrdně pražícímu slunci. Povadlé stonky květin omámeně padaly k zemi jako opilci po dlouhé noční pitce. Ani majestátné stromy neunikly rozmaru přírody. Jejich kořeny sice sahaly hluboko pod úroveň země, podzemní vody však rychle ubývalo.
Flawian se trmácel pod úmorným vedrem, potil se a nohy už téměř necítil, když tu se kolem poledne, právě když slunce dosáhlo svého vrcholu, na okamžik zarazil. Nevěřícně položil svou dlaň na šedavou kůru rozložitého dubu před sebou. Byla hladká jako samet, téměř bez žádných rýh nebo prasklin a dlouhé, kroutící se větve jakoby mezi sebou závodily o co nejroztodivnější tvar. Flawian strom vroucně objal. Tady to znal. Byl doma.
Se slzami v očích pohlížel vstříc dubovému lesu před ním. Nikde jinde na světě by nenalezl místo podobné tomuto. Tohle byl jeho domov.
Vděčně vstoupil do chladu dubového lesa. Zhluboka dýchal, chvěl se při každém nádechu a do každého kroku vkládal všechnu svou radost. Stezka zasypaná listím ho chladila, když po ní kráčel a jemně se mazlila s jeho chodily. Cítil se, jakoby po nekonečných dnech opět našel své srdce, kus svého já, které položil do trávy a zapomněl se pro něj vrátit. Všechno pro něj najednou začalo dávat smysl. Co všechno jen musí člověk prožít, aby si konečně uvědomil kam doopravdy patří?
Noc Flawiana zastihla v dobré náladě. Už mu vůbec nevadilo že je sám, uprostřed temného lesa. Hlavní pro něj byl pocit, že se vrátil, že našel cestu domů. Vesele si pískal, přestože jeho zpěv přerušovalo houkání nočních ptáků, hledajících si potravu. Nerozhodilo ho ani pomyšlení na dravé večerní lovce, kteří se jako šelmy připlížili znenadání a uhodili na svou kořist v tom nejneočekávanějším okamžiku.
Les se před ním rozevřel. Flawianovi se chtělo výsknout radostí, že už je konečně doma, málem se mu ale nepodařilo zadržet zděšený výkřik. Světla stovek ohňů obkličovala opevněné město jako jiskry kolem vysušené trávy, připravené ji každou chvíli podpálit. Tisíce šelem se stáhlo kolem své kořisti, na kterou co chvíli zaútočí. Flawian si zděšeně měřil vojenské ležení – tu nepřebernou směsici křiklavých stanů a narychlo stlučených obléhacích strojů, stáda spících koní a tiše se plížících mužů. Zbroj unaveně se potácející hlídky se leskla v záři pochodní jako signální zrcadla. Světla ohňů patřící obráncům na hradbách se zdála tak nesmělá, tak nicotná v porovnání s útočníky pod nimi.
Flawian se musel zachytit kmene stromu, aby neupadl. Nevěřícně poulil oči do tmy na stíny před ním. Jeho domov – část jeho samotného – to vše bylo ztraceno. Nemohl se vrátit do města, ale zároveň ani neměl kam jít. Celý svět se obrátil proti němu: nejdřív jeho přítel a potom i jeho domov. Už nemá co ztratit...
Náhle za sebou uslyšel pohyb. Než se stačil otočit, ucítil špičku meče chladně se otírající o jeho hrdlo. ,,Špeh, kapitáne,“ zasyčel hlas za Flawianem. ,,Mám ho zabít?“
,,Nejdřív ho vyslechneme,“ odpověděl druhý, mnohem tišeji a vyrovnaněji. Flawian se zachvěl strachy. Je s ním konec.
Pár silných rukou ho uchopil a obrátil tváří k sobě. Za tmy proti Flawianovi vystupovaly dvě temné tváře – první tvrdá a neurvalá, druhá ostře řezaná, přesto jaksi mírná a uklidňující.
První muž držel svou čepel stále ve střehu, aby tím zabránil jakémukoli Flawianovu pokusu o útěk. ,,Podívejte se pane,“ řekl a poklepal na chlapcovu brašnu. ,,Určitě nese tajné zprávy do města, aby informoval barydonské o našem stavu. Je to zrádce!“
,,Ba-barydonské?“ vykoktal Flawian nevěřícně, muž ho ale okamžitě umlčel důrazným přitlačením na svou čepel. Chlapec nevěřil tomu, co slyší. Barydonští měli své město daleko na severu... tak proč mluví o nich? Stojí přece před Farelem – jeho rodným městem – a ne před Barydonem.
,,Prohledej ho,“ přikázal kapitán.
Voják mu jednou rukou sáhl do brašny. Prudce ji rozevřel a hbitými prsty vytáhl ven harfu. Nevěřícně si ji prohlížel, ihned si ale uvědomil svou nepozornost a znovu pohlédl na Flawiana. Ten se cítil čím dál zmatenější. Měl pocit, že kapitánovu tvář už někde věděl, přesto to ale nemohl s jistotou říct, neboť přes tmavý závoj noci nemohl prohlédnout tak daleko.
Kapitána vzal harfu do rukou. Chvíli si ji prohlížel jakoby nic podobného ještě ve svém životě nespatřil. Těkal očima ze zlatého nástroje na Flawiana a znovu a znovu se ujišťoval, že ho skutečně nešálí zrak.
,,Špeh a má u sebe harfu?“ zapochyboval kapitán. ,,A navíc takovouhle?“
,,Chce nás tím zmást!“ doplnil voják svůj poznatek. ,,Ale to se mu nepovede! My nejsme žádní hlupáci. My jsme stateční farelští vojáci!“
Flawianovi poskočilo srdce. Farelští?
Kapitán zakroutil hlavou. ,,Proč by ale s sebou nosil něco tak cenného? Ani v celém Farelu nic podobného není.“ Zmateně pozvedl zrak. ,,Kdo jsi?“
Flawian se zachvěl pocitem rodící se naděje. ,,Jsem Flawian... z Farelu...“
,,Lže!“ vyprskl voják. ,,Všechno co říká je jedna velká lež! Ať nám tedy vysvětlí, co dělá TEĎ TADY schovaný za křovím?“
,,Dobrá otázka,“ přikývl kapitán. ,,Dáš nám na ni odpověď?“
Voják polevil ve svém stisku, přesto ale Flawiana sledoval ostřížím zrakem. Flawian úlevně polkl. ,,Zabloudil jsem... před několika dny jsem se ztratil v lese. Hledal jsem cestu domů, ale našel jsem ji až teď. Co-co se děje?“ vykoktal ze sebe stále ještě trochu paralyzovaný náhlým přepadem.
Kapitán si povzdechl. ,,Možná mluvíš pravdu, možná ne,“ řekl a pohlédl vzhůru na oblohu zasypanou tisíci žhoucími střípky. ,,Před několika dny – jaks´ sám řekl – nás předli barydonští vojáci. Zabrali naše město a ty, co neutekli, bez milosti povraždili. Podařilo se nám shromáždit dost mužů na to, abychom Farel dobyli zpátky, jedno mě však zaráží,“ řekl a přiblížil se k Flawianovi s nenávistí v očích. ,,Je nás tu dost na to, aby se nám to povedlo, každý náš plán ale nepřítel odhalí dřív, než ho stačíme uskutečnit. Mezi námi je zrádce, to je jisté. A já nemohu věřit nikomu.“
Jak se k Flawianovi kapitán přiblížoval, jeho tvář na krátký okamžik osvítil měsíc. A vtom si to uvědomil. ,,Ale... já vás znám!“ vyhrkl chlapec nevěřícně. ,,Vy jste kapitán Irvidar!“
Kapitánova tvář ztuhla překvapením. ,,Skutečně?“ zeptal se a ustoupil o krok dozadu. ,,Možná nám přece jen říkáš pravdu. Vezmi ho do tábora,“ obrátil se na svého vojáka.
Muž Flawianem prudce smýkl, až mu přitom málem vykloubil rameno. Táhl ho před sebou přímo k vojenskému ležení, čepel výhrůžně vpíchnutou mezi chlapcovy lopatky. Mihotavá záře plamenů osvětlovala stovky barevných stanů, narychlo připevněných k zemi a rozechvívajících se při sebemenším poryvu větru. Většina vojáků nebyla vzhůru, ale ti, kteří hlídkovali, na Flawiana upírali překvapené pohledy, místy až hraničící s neskrývaným opovržením.
Voják popohnal chlapce do prostorného modrofialového stanu, před jehož vchodem hlídkovali dva vojáci. Nejdřív je nechtěli pustit, jakmile však spatřili kapitánovu tvář, poslušně se rozestoupili a uklonili se.
Vnitřek stanu byl skromně zařízen, jen tak, aby vyhovoval vojenským potřebám. Kolem čtverhranného stolu postávali tři muži a všichni tři – jak si Flawian z jejich výrazů domyslel – to byli zkušení vojáci. Jakmile spatřili Flawiana, tvář se jim naplnila upřímným překvapením, které bylo o to větší, když Irvidar propustil svého muže a nechal chlapce ve stanu bez jakéhokoli dozoru.
Než se mohl kdokoli na něco zeptat, kapitán začal sám vysvětlovat: ,,Našli jsme ho kousek za táborem na okraji lesa. Nevím, co si mám o tom myslet, protože na jednu stranu mi zní jeho slova docela důvěryhodně, přesto si ale neodvažuji mu uvěřit. Je snad nějaký způsob, jak získat důkaz?“
,,Pověsit ho a na nic se neptat,“ odpověděl muž s prošedivělými vlasy a pomalu se vrásnící tváří. Jeho výraz byl tvrdý a nemilosrdný a odhodlání, které z jeho očí prýštilo jako bystrý horský pramen, měl na rozdávání. ,,Zbavíš se tak pocitu, že máš vedle sebe zrádce a i kdyby ses mýlit, největší zlo, které tím můžeš způsobit je, že bude v našem městě o jednoho žebráka míň.“
Flawianovi se rozbušilo srdce jako splašenému jelenovi. O tomhle muži už slyšel – jmenoval se Orfigar a ve městě byl dobře známý nejen díky své krutosti. Poznal i zbylé dva – Selevena a Heldana – velitele stráží ve Farelu.
,,To s čistým svědomím udělat nemůžu,“ odsekl Irvidar k Flawianovu potěšení.
Orfigar se ušklíbl. ,,S čistým svědomím tu můžeme tuhnout ještě hezkých pár let. Měls´ ho na místě zabít a nemarnit čas. Co tě vůbec vedlo k tomu, že jsi ho dotáhl až sem?“
Kapitán jim ukázal Flawianovu harfu. Oči všech tří mužů se zaleskly obdivem. ,,Myslíte, že by riskoval ztrátu něčeho takového, kdyby nás chtěl špehovat?“ řekl Irvidar.
,,Jak vůbec víš, že je to jeho?“ zeptal se jeden z velitelů. ,,Mohl to stejně dobře někde ukrást a ty jsi ho chytil právě, když utíkal s kořistí.“
,,I to je možné,“ přikývl kapitán. ,,Máme ale jistotu?“
,,O důvod víc, proč ho zabít,“ odsekl Orfigar.
Velitel se neklidně zavrtěl. ,,Jak by ale mohl donášet nepříteli, když ho tu vidíme poprvé? Ty informace se musí dostávat ven odjinud – nejlíp přímo ze zdroje. Musí to být někdo hodně blízký.“
Orfigar přimhouřil oči. ,,Vystihls´ to úplně přesně, Heldane... někdo hodně blízký,“ a podezřívavě na něj pohlédl. ,,Koneckonců,“ pokračoval pomalu, ,,na čí oddíl ještě nepřítel nezaútočil? Kdo vede vojáky, kteří vycházejí z boje téměř beze ztrát? Odpověž mi, Heldane!“
Heldan zkousl čelist. ,,Já,“ procedil mezi zuby.
Orfigar s úsměvem přikývl. ,,Správně. Proč tedy hledat zrádce tak daleko, když je přímo v našem kruhu?“
,,Tohle si od tebe nenechám líbit,“ vyštěkl Heldan a vytasil meč. Selven ho však zadržel.
,,Proč by ses bránil, kdybych neříkal pravdu?“ zeptal se ho Orfigar úlisně. ,,Nebo snad nemám pravdu, Irvidare?“ obrátil se na kapitána, ten však jen zarytě mlčel. ,,A co se týče toho chlapce,“ pohodil k Flawianovi rukou. ,,Co když dostával informace od ´neznámého zrádce´ a potom je neodnesl našim nepřátelům? Nebylo by to snadnější než pokoušet se vytratit z tábora a osobně proniknout do města? Tou harfou se nás jen snaží zmást a jak vidím, Irvidare, díky tvé nerozhodnosti se mu to skvěle podařilo. Co si může nepřítel přát víc než slabého vůdce?“ pohrdavě se odvrátil. ,,Kdo ví, jestli na ni umí vůbec hrát,“ zapochyboval nahlas. ,,Můžeš si ověřit své chybné rozhodnutí, Irvidare.“
Kapitán odhodlaně zvedl hlavu. ,,Máš pravdu, příteli. To je dobrá zkouška.“ Podal Flawianovi harfu. ,,No tak,“ vyzval ho. ,,Dokaž nám, že nejsi zrádce.“
Flawianova ruka se zatřásla, když uchopila zlatý nástroj. Co když harfa začne zase zpívat sama a spustí takovou písničku, že ho na místě podřežou? Neměl ale na výběr. Kapitánův výraz nepovoloval žádné ústupky.
Flawian se zdrceně dotkl strun, než se však ozval první tón, ústa harfy se uličnicky rozevřela.
Kdopak asi dříme v dálce,
Když lid jeho je ve válce?
To se potom spává sladce,
Když dáš jenom na poradce.
Nejlíp z nich však radí zrádce!
,,To je neslýchané! Taková drzost!“ vykřikoval Orfigar.
Irvidar zvedl ruku. ,,Mlč! Chci to slyšet!“
Zbývá už jen herka stará,
Kdo poslouchá Irvidara.
Armáda je podvedena.
Odkud asi jde ta změna?
Z Heldana či Selevena?
,,Ta harfa lže! Nenechte toho kluka vyprávět takové nesmysly!“ vykřikovali oba velitelé. Kapitán je však opět umlčel.
A ten kdo se bojí nejvíc,
Může za vše nebo za nic?
Jak rozpoznáš svého zrádce,
Když dáváš jen na poradce?
Irvidare, kdo je vládce?
,,Ty to snad chceš poslouchat? Ty se necháš takhle urážet?“ dotíral na kapitána Orfigar. ,,Zastav to!“
Je to správné, kapitáne,
Když ti přítel vaz poláme?
Co když stojí vedle tebe,
Soudí všechny, jen ne sebe.
A přitom tvé vojsko vede!
,,Irvidare, to je neslýchané!“ vykřikl Orfigar.
,,Mlč!“ přerušil ho kapitán. ,,Nebo snad něco skrýváš?“
Kdo se bojí, nejvíc skrývá,
A když zradí, štěstí mívá.
Raděj nechá - ihned směle -
Než-li sebe, zabít přítele.
Kdo se skrývá v tom zlém těle?
,,Řekni jeho jméno,“ naléhal Irvidar. ,,Řekni, jak se jmenuje!“
Jeho jméno bude známé,
Až ti jednou kosti zláme.
Copak by o to harfa stála,
Aby v ohni smutně tála,
V pomstě od Orfigara?
V té chvíli přestala harfa zpívat. Orfigar vytasil meč a vrhl se na Irvidara. Kapitán překvapeně uskočil, nestačil se ale vyhnout hlubokému šrámu na rameni. Seleven s Heldanem se probrali ze svého rozčilení a přispěchali mu na pomoc.
Zrádce byl odhalen.
Flawian smutně položil ruku na Erwigarovo chladné čelo. Kámen se pod jeho dotykem ani nepohnul. Chlapec poklekl na zem, opřel se o přítelovo rameno a pokorně sklonil hlavu.
,,Skvěle, Flawiane,“ ozval se sladký hlas za jeho zády. Flawian se polekaně otočil. Za ním stála Paní jednorožců, krásná a hrdá jako stromy, které tak milovala. ,,Tvůj dar se stal prokletím a prokletí darem – co víc by sis mohl přát? Lesy spí jako vždy, jen ty jsi najednou nějak smutný? Proč to, po tak slavném vítězství?“
Flawian sklonil hlavu. ,,Co mi pomohlo vítězství, když jsem ztratil víc, než jsem měl?“
Paní zvědavě naklonila hlavu. ,,Máš přece svůj domov. A nejen to, celé tvé město je ti vděčné za záchranu. Je tohle snad málo?“
,,Je to příliš.“
Paní se narovnala. Zavřela oči a nechala jemný vítr, aby jí čechral zlatě se lesknoucí vlasy. ,,Vím co chceš, ale vše musí být v rovnováze a kdybych ti vyhověla, nebyl by to pro tebe žádný trest. Proto mi musíš vrátit svou harfu,“ řekla a natáhla k němu ruku.
Flawian uchopil zlatý nástroj. V záři slunce se leskl snad nádherněji než kdy předtím, přesto jí ho však podal.
Paní se usmála, když ho opět držela v rukou. ,,Má krásný zvuk, nemyslíš? Byl by z tebe největší bard mezi všemi, kdyby sis ji nechal...“
,,Děkuji, Paní. Ale přinesla mi i hodně bolesti.“
,,A nestálo to za to? Člověk musí trpět, aby něco získal.“ Povzdechla si. ,,Budiž.“
Flawian se otočil ke svému příteli. Kámen byl však stále chladný a nepoddajný, tak jako vždy. Bezradně se dotkl kamenné tváře, když tu, ukápla z Erwigarova oka slza.
