Nevím, kam mě to vede, nebo spíš vleče. Takové zacházení s člověkem u něho není obvyklé. Nebo aspoň nebývalo. On už na mě zapomněl? Uplynulo již sto let, pravda. Ale já ho přeci poznávám. Ano, je to on. Avšak změnil se. Je teď jiný, úplně jiný, a přeci ho znám tak dobře, že tuším, co se mnou zamýšlí. A mě to působí obrovskou bolest. Již teď mám pocit, jako by mi do srdce bodaly tisíce nožů.
A to mi s ním bývalo tak dobře. Tak rádi jsme se v noci plížili ze svých domovů, já dokonce musela utíkat oknem, aby si moji rodiče ničeho nevšimli. Vždy jsme pak sedávali na lávce, pod námi se na křišťálové vodní hladině odrážel měsíc a s ním i hvězdy…
Bylo to krásné, ale ne víc, než ta krásná slova, která mi šeptal, a přitom hladil po tváři... „Miluji tě.“
Ale když jsme dospěli a přišel ten den, kdy jsme se měli vzít, měl se stát nejlepším dnem mého života, ale opak je pravdou. Ne, beru to zpátky, jelikož cítím dnešek jako ten nejnešťastnější, nejkrutější…
Když se stala ta nehoda, byla jsem příliš zmatená na to, abych si uvědomila, co přesně se s ním dělo. Byl nemocný, to jsem věděla již dávno předtím, to hodně lidí, ale nikdo nepředvídal, že… Najednou zhroutil mrtev k vlhké zemi. A já prosila hvězdy, aby mi ho ještě nebraly, nebo aby zabily i mě… Nezbylo mi nic jiného, než uposlechnout jejich jediný návrh, jinak bychom se již nesetkali.
Souhlasila jsem, že až se oba znovuzrodíme, a pak dospějeme, já ho sice budu moci vyhledat, avšak němá. Přeci jsme si dříve rozuměli i beze slov, ač jsem si přála, aby na mě vždy mluvil a já mohla slyšet jeho andělský hlas. A také ta kouzelná slova…
Teď již nezní tak kouzelně, aspoň si to myslím, zatím se mnou nemluví. Je to on a není to on. Dříve žil v prosté rodině, nyní na hradě. Bohatství ho zkazilo, je mi to jasné, a přeci si to nechci připustit…
Byla jsem přesvědčená, že on nezapomene, ale na svůj minulý život pamatuji asi jen já. Možná proto, že právě já jsem se zasloužila o to, abychom se příště zrodili tací, jak jsme se do sebe zamilovali. A také jsem za to zaplatila obrovskou cenu.
Nevím, kam přesně mě teď odvádí, asi na popraviště. Možná mě nejprve zamkne do věznice, než se vše a všichni připraví na mou záhubu.
Najednou se zastavil. Zmateně se dívám jeho směrem a vidím, jak k němu kráčí mladá dívka, žena. Je téměř stejná jako já, ale nejsem to já, tato žena je mnohem krásnější a dokonalejší, přinejmenším oděv a účes má krásnější… A v rukou chová děťátko, to se nám v minulých životech nepoštěstilo! Z očí mi tečou slzy. Oni si jich ale nevšímají, ač jistě hovoří o mě. Já je slyším, ale nerozumím. Nejen že oni nerozumí mě, ale ani já jim a nemohu se nijak obhájit. Třeba právě proto, že mě již nemiluje a má kletba se tím jen prohloubila, nebýt té ženy bych mu třeba rozuměla, aspoň já jemu, byla by tu šance, aby mou lásku opětoval. Možná nejsou tak zlí a jen si myslí, že jsem jakýsi vetřelec, třeba se tu schyluje k válce a oni mě považují za špeha, nebo… Snad nevěří tomu, že bych se chtěla vydávat za tuto dámu… Obojí je nesmysl! Ale proč tedy? Na něco se mě ptají, já otevírám ústa, abych jim sdělila, že netuším na co, ale hlas mi uvázne v hrdle. On na mě znovu promluvil, ne tak, jako dřív. A já jsem opět bezmocná. Po chvíli ztrácí trpělivost. Možná na to má i právo, když nemá tušení, co jsem zač. Asi byla chyba proniknout přes jeho stráže, ale neměla jsem na vybranou nepustili by mě za ním bez vysvětlení. Kdybych bývala tušila, že i on ho bude potřebovat…
Slunce již brzy zapadne a nebeská klenba se opět zaplní hvězdami, ze kterých jsem vzešla a mezi které se jistě již brzy vrátím. Navždy tu budou zářit pro všechny dobré lidi na této zemi, ale už ne pro mě.
