6. 1. 2008 – 15:08 Greenwichského času
Stavební stanice – nízká oběžná dráha – Země
Fred stál na stupínku v hlavní zásobní místnosti a před ním se mačkal dvousethlavý dav. Konečně tu byli všichni. Mohl začít.
„Dámy a pánové, toto je poslední porada před tím, než nadobro opustíme svůj domov.“ Dlouho váhal v jakém duchu má řeč přednést, ale nakonec zvítězili jeho osobní emoce. „Za šest hodin všichni nastoupíme do lodí a odplujeme vstříc nekonečné temnotě vesmíru, abychom přesně za sto dvacet dní jako první osídlili nehostinný Mars. Cesta bude dlouhá a plná překážek. Největší z nich je společné sdílení této mise s našimi úhlavními nepřáteli, ale pamatujte si, že tady to tak neplatí. Zde, v neposkvrněném a spravedlivém vesmíru nebudeme vyvolávat žádné šarvátky. Tady jde o celou rasu a my budeme držet spolu i přes zla a nevyřízené účty v minulosti.“ Přejel dav svých posluchačů. Vypadalo to, že je zatím moc nepřesvědčil. „Jde tu o naše životy! Zítra zabijete technika jen proto, že se kdysi podílel na útoku proti vaším bezbranným rodinám, ale za týden praskne potrubí, protože ho nikdo nespraví a všichni uhynem!
Musíme spolu žít pospolu a i když bude panovat vzájemná nedůvěra, věřím, že se nám ji podaří během cesty prolomit. Pamatujte si, že tady stojíte jako zástupci lidstva, tak se podle toho taky chovejte. Leží před námi celá planeta! Až ji získáme, bude zapotřebí každé ruky, abychom v neúrodném kraji přežili. Je pravda, že po dobu cesty bude velká část lidí A-ALA pod zámkem, ale to jen z bezpečnostních důvodů. Musíme zaručit, aby nedošlo k žádným revoltám a vraždám.“ Fred udělal zvláštní gesto hlavou, kterým chtěl naznačit soudržnost se svými druhy. „Předávám teď slovo veliteli této základny, Kowalskému, aby vás seznámil s podrobným plánem!“ udělal mu místo a nastražil uši.
Kowalski předstoupil před dav bývalých nepřátel, kterých na Zemi každou minutou umírali stovky v bezcenných bojích.
„Jak bylo řečeno, za šest hodin nastoupíme do lodí. Vaši lidé vám předají seznamy, aby nedošlo k různým nedorozuměním. Až budou všichni na svých místech, spustíme program CATCH a stáhneme k sobě všechny naše obranné a útočné družice. S nimi s sebou vezmeme i několik japonských geografických a komunikačních satelitů.
V okamžiku jejich dosednutí na nákladní paluby lodí se k nim přidají naše dýky. Čtyři zde zůstanou pro odvoz zbytku posádky stanice zpět na Zemi, nebo pro případné zásobování základny. Takže jich budeme mít dohromady na Marsu osmnáct.
Hned poté startujeme. Čeká nás osmdesát nudných dní, pak vypustíme šest nukleárních hlavic směrem k planetce Ceres, která bude v kolizním okamžiku pouze tři miliony kilometrů od Marsu. Střely ji zasáhnou v takovém úhlu a v takových lokalitách, aby těleso nepřišlo o svou hmotu a vydalo se přímo k Marsu. Časový plán sedí tak, že by se v okamžiku našeho příletu na Mars měla planetka nacházet pouze Dva a půl milionu kilometrů daleko. Vzhledem k stejnému,navíc bombami zešikmenému, směru jako pohyb Marsu, se bude planetka neustále přibližovat a přesně po půl roce se dostane do jeho přímého gravitačního pole, čím by se měla stát novým měsícem planety. Pokud tomu tak nebude, zničíme ji rovnou, aby nás neohrožovala a budeme muset čekat delší dobu, než se všechen plyn dostane do atmosféry.
Pokud vše půjde podle plánu, Ceres začne obíhat kolem Marsu, nebo k němu alespoň bude navedena. V ten moment se z oběžné dráhy okolo planety odpoutá trojice speciálních anihilačních bomb.“ Podíval se do napnutých tváří. „Nebudu vás zbytečně zatěžovat principem, ale zkrátka jedna z nich přemění přibližně jednu třetinu planetky na dusík, zbylé dvě vytvoří hlavně kyslík a nějakou tu vodu. Plyn a voda se začnou nabalovat na planetu a zhustí tak radikálně její atmosféru a zvýší hmotnost, čímž bude lépe odolávat slunečnímu větru a zpomalíme s tím spojenou ztrátu atmosféry. Kdyby ani tato hmota nestačila, sice malou, ale přece injekcí by nám byli dva zbývající měsíce.
Tohle bude poměrně krátká operace, ale po ní začnou více jak tři roky dešťů, bouří a dalších jevů, které vytvoří nové podnebí planety. Až tohle skončí a jestli to přežijeme, začneme chemickými reakcemi vytvářet oxid uhličitý a rozpouštět polární čepičky. To bude sice trvat ještě dlouho, ale je to spíše počínání do budoucna, aby tam nebyla taková zima. Mezitím zahájíme výsev rostlin, které byly pro tak drsné podmínky speciálně navrženy! Zde je klíčem virus Život. Jeho účinky totiž nepůsobí ve správné modifikaci jen na člověka, ale i na rostliny, i když v daleko menším měřítku. Protože se vám podařilo jej přivést, mají rostliny a hlavně my větší šanci drsné podmínky přežít! Bude trvat pak dalších dvacet let, než se planeta oteplí na úroveň, aby se na ní dalo chodit i bez tepelných přístrojů.
Takže abychom to shrnuli, máme po přistání zhruba půl roku na to, abychom se zabydleli a připravili na neuvěřitelné peklo. Budeme muset žít čtyři roky ve skleníku, ale pak se před námi otevře celá planeta!“ Kowalski skončil. Couvl zpět a k Fredovu překvapení mu jeho lidé zatleskali.
Nastal zmatek. Armádám A-ALA se podařilo prolomit tenkou Evropskou obranu. Už byla jen otázka času, než padne celý kontinent. Přicházely zprávy o ohromné invazní flotile blížící se k americkým břehům odněkud z Indonésie. Pokud ji včas nezastaví, budou vojáci potřeba. Amerika proto zastavila posily a shromažďovala obranné síly. Situace se horšila. Nevědělo se přesně kdy se nákaza rozšířila, ale hlavní bylo, že k tomu došlo a protilátky bylo málo. Do USA to zatím nedošlo, ale celá Asie byla postižená a nově příchozí vojáci A-ALY zatahovali nákazu i do Evropy. Pokud se virus dostane s invazní flotilou i do Ameriky, je konec. Tanky směřovaly na Prahu a vojáci před nimi prchali. Další bitvu svedou až tam. Mezitím nákaza pohltí půlku evropského území. Nikdo to nemohl zastavit.
Válka už vlastně byla zbytečná. Všichni teď už zemřou tak jako tak. Obyčejní lidé si stavěli bunkry ve sklepech a rabovali ve skladech , aby získali zásoby. Po celém světě bylo vyhlášeno stanné právo a každou chvíli byl slyšet na ulicích výstřel. Stříleli starci věrní republice. Vojáků pro tuto práci už nebylo. Všichni odešli bojovat s nepřítelem a bránit tak svou vlast.
Nikdo v tu dobu netušil, že ke všemu se přidá ještě další katastrofa.
6. 1. 2008 – 18:41 Greenwichského času
Stavební stanice – nízká oběžná dráha – Země
Už jen dvě a půl hodiny budou trávit na základně. Seznamy byly rozděleny. Fred, Brian a samozřejmě Kathy budo bydlet na vlajkové lodi jménem Atlantis. Dick bude mít pod velením Argos a Hasín se ujme Altair. Kowalski samozřejmě poletí s Fredem.
Dívali se z okna a čekali až bude jednou za minutu vidět jejich domov. Stanice se otáčela a Země se tak neustále schovávala za bílý kov.
„Zvláštní pocit svěřit svůj život do rukou takovéhle skořápky,“ usmála se Kathy a kývla směrem k vykukující Atlantis.
„Jo, abych řekl pravdu, mám z toho docela strach. Celý život jsem takové věci navrhoval, ale tohle bude poprvé co se tím i svezu!“ ušklíbl se. „Vlastně dost žárlím, že jsem to nepostavil já!“
„To je ta vaše mužská ješitnost,“ zasmála se Kathy a přitulila se k němu. Snažili se vychutnávat poslední chvilky na dohled od domova. Zítra touhle dobou už budou dávno na cestě.
„Pojď, půjdeme se podívat k naší lodi!“ navrhl jí Fred.
Souhlasila. Vydali se přes základnu do spojovací chodby, aby se mohli opájet jedním ze tří přenádherných strojů, který jim poskytne útočiště před válkou a zachrání tak jejich životy.
6. 1. 2008 – 20:54 Greenwichského času
Stavební stanice – nízká oběžná dráha – Země
Dveře se konečně otevřely a umožnily tak proniknout prvním zvědavým pohledům do útrob lodi. Bylo to tady. Právě nyní zahájí program pro zachycení družic pod názvem CATCH a pak už je čekala jen nekonečná dálava.
Fred se s Kathy procpal dopředu. Jeden z techniků je dovedl až k můstku. Cesta trvala více jak čtvrt hodiny, i když samotná loď měřila pouze pět set metrů. Museli však skrze veliké množství palub a navíc se poprvé potýkali s nulovou gravitací při tak dlouhé cestě.
Nakonec ale přece jen zmáčkli tlačítko na vstupních dveřích a objevili se v řídící sekci.
Čtyři plochy oktaedru sloužily jako jednotlivé paluby. Uprostřed pak byl ohromný monitor. Fred odhadoval, že bude sloužit k přenosu obrazu některého z dalekohledů. Vpluli volně dovnitř a pečlivě se vyhnuli obrazovce. Ze stropu byla spuštěná madla pro odpich k palubám, kde působila za normálních okolností gravitace způsobená rotací řídící sekce.
Fred pečlivě nasměroval svůj let a pak se odrazil vstříc jednomu ze sedadel. Zaklesl se do něj a přehodil přes sebe bezpečnostní pás. Totéž udělala vedle něj Kathy.
Fred nahmatal tlačítko interkomu a stiskl jej.
„Zahajujeme aktivaci lodě! Můžete začít s transportem vězňů na příslušné paluby,“ ohlásil a kývl na inženýra, který se mezitím posadil na křeslo přímo na opačné straně nad jejich hlavami.
Pochopil a spustil hlavní počítač. Proběhla rychlá diagnostika a všechny monitory ožily. Pak se ozval syčivý zvuk a Fred začal pociťovat zvětšující se účinky gravitace. Během několika sekund byla nastavena gravitace 0,9g. Za dobu letu ji budou postupně zmenšovat, aby si všichni přivykli na marsovskou třetinovou gravitaci.
Trvalo patnáct minut, než jeho člověk nahlásil, že všichni ze seznamu jsou na palubě.
„Zavřít poklop,“ přikázal Kowalski. Fred mu nechával v tomhle volné pole působnosti. Přece jen na to byl trénovaný, kdežto on toho moc nepochytil. „Spusťte program CATCH. Dýky ať se připraví na transport a spusťte diagnostiku motorů se simulací letu,“ pokračoval.
Muž přímo nad Fredovou hlavou vyťukal něco do klávesnice. Pak se ke všem otočil.
„Program CATCH je spuštěn! Do dvaceti minut budou všechny družice u nás.“
Čtyři korekční motory se zažehly a vytvořili tak dostatečný impuls k změně letu. Družice se vydala k Atlantis. Pomalu se k ní přibližovala. Ochranný deštník, jediná věc zabraňující atomové válce byla pryč. Nic teď nemohlo držet na uzdě krvelačné a pomstychtivé státy Aliance.
Družice začala zpomalovat. Automatický naváděcí systém ji zbrzdil a správně navedl do hangárů k ostatním satelitům, které v tuto chvíli najdou využití až na Marsu. Mezi nimi byl i Deimos. Fred se s ním konečně zase setká. Po tom všem co způsobil to bude zajímavé setkání, ale rozhodně se schylovalo k daleko důležitějším událostem.
Tak je to pravda, nebo ne?“ řval Dagger do ucha jednomu ze svých důstojníků.
„Ano, máme to potvrzené! Obrana A-ALA odlétá. Už ji nic nechrání! Všechny družice jsou pryč!“
Dagger se šťastně usmál. Poté, co došla zpráva o nákaze i na americké půdě potřeboval slyšet něco konejšivého.
„Tak to rozjeďte! Zahajte odpočítávání a výběr cílů! Musíme jim zasadit smrtící ránu ještě dřív ne stačí svůj deštník zase zprovoznit!“ ztěžka si oddychl. „Bůhví proč se stalo, co se stalo, ale mám pocit, že je v tom nějakým způsobem zapleten DuMont a Jenkins!“
Doufal, že se někam ukryjí, protože tenhle jeho čin vyvolá takovou protiakci, že skoro zničí život na Zemi. Zvláštní, že to všechno jen proto, aby USA zemřelo svobodné.
