Začalo to tím, že do jednoho poklidného města přišel cizinec.
Amanda, rudovlasá mladá dívenka, si cizince všimla, ale neviděla na něm nic zvláštního. Tohoto muže v městečku, zvaném Morbyt, nikdy neviděla. Však do Morbytu chodilo mnoho cizinců. Muž se na Amandu podíval nepřátelským pohledem. Amanda se na něj zamračila. Cizinec zahnul za roh a zmizel Amandě z očí.
Mezitím si plavovlasá, také mladá dívenka, zvaná Volhana musela na kole dávat pozor, aby do téhož cizince nevrazila.
S Amandou se totiž domluvily, že zajdou na horkou čokoládu a na zmrzlinu.
Volhana uměla dobře řídit kolo, a tak i když jela jako vítr, stačila se vyhnout cizinci.
,,Ahoj Amando! Jdeme?" pozdravila Volhana. ,,To víš, že jdeme."řekla Amanda.,,Viděla jsi toho cizince?"zeptala se.
,,Jo, ty myslíš toho... Málem jsem do něj na kole vrazila."odpověděla a zamkla si kolo do stojanu. ,,Připadal mi podivný a vůbec se mi nezdálo, že jde obdivovat památky tohoto města." řekla Amanda. Dívky vešly do cukrárny vyhlédly si nejbližší a nejlépe usazený stůl. Tuhle cukrárnu miluji, pomyslela si Volhana. V automatu si koupily horkou čokoládu a Volhana šla koupit zmrzlinu, zatímco Amanda odnesla dva kelímky s horkou čokoládou. ,,Vezmi mi čokoládovou zmrzlinu." řekla Amanda. Volhana koupila dva kopečky čokoládové zmrzliny a dva kopečky vanilkové zmrzliny. Než donesla zmrzliny ke stolu, začala zmrzlina pomalinku stékat po kornoutu. Volhana podala čokoládovou zmrzlinu Amandě a rychle oblízla tu svoji, aby jí neskápla na ruku.
Amanda se podívala za sebe a uviděla toho podivného cizince. Volhana ho taky viděla. Potom se Amanda otočila, snědla poslední kousek kornoutu a napila se horké čokolády. ,,Au!" vykřikla, protože si opařila jazyk, když byla čokoláda tak horká. Cizinec se na dívky podíval a podíval se na ně lvím pohledem. Volhana z toho neměla nejlepší pocit.
Amanda si srkla trochu čokolády, ale velice opatrně, aby se znovu neopařila. Volhana už taky dojedla poslední kousek kornoutu a taky si usrkla, ale neopařila se.
Dívky dopily čokoládu, zmuchlaly kelímky a hodily je do odpadkového koše, nad kterým byl popelník.
Volhana si odemkla kolo a nasedla si. ,,Chceš svést?" zeptala se Amandy. ,,Mám cestu kolem tvého domu." přidala.,,Jak to?"zeptala se Amanda. ,,Musím ještě do obchodu."řekla.,,Aha. Tak mě teda svez." a při těch slovech si sedla na tyčku na kole. Amanda a Volhana se rozjely a Amanda si uvědomila, jak nádherné a suprovní je její město. Vítr jí v té rychlosti jemně šlehal do tváře. ,,Konečná. Vystupovat!" Volhana zastavila u Amandiného domu a Amanda sestoupila z kola. ,,Sejdem se ještě dnes? Mohli bychom jít do parku." řekla Volhana. ,,Nebo si udělat projížďku na kolečkových bruslích."navrhla Amanda. ,,Tak ve tři?"tázala se Volhana. ,,To mi naprosto vyhovuje."odpověděla Amanda.
Amanda odkráčela domů. ,,Ahojky Amando!" pozdravila ji máma. ,,Ahoj" řekla poněkud sklesle Amanda.
Šla do svého pokojíčku, který byl ve vrchním patře. Na schodech potkala ještě tátu. ,,Hoj Amando!" řekl,,Ahoj, tati!"řekla Amanda a otevřela dveře do svého pokojíku. Tenhle pokoj milovala, byl v něm vždy klid, mohla si v něm většinou dělat co chtěla, každý musel zaklepat, když chtěl vejít - strašně ráda tu lenošila. Dokonce měla v pokojíku počítač a televizi a video. Na počítači si psala vlastní deník, dělala si referáty a byla na internetu. Na internetu většinou chatovala. Její nejoblíbenější webová stránka byla: www.xchat.cz
Tam se prostě dokázala vyřádit. Televizi měla zapnutou málokdy, a když tak se většinou dívala na nějakou půjčenou kazetu od kamarádek či z videopůjčoven. Poslední film, který si půjčila, byl OSUD. Ten film ji ale moc nebavil.
Volhana, když přijela domů, tak byla doma sama. Šla do svého pokojíku a zapnula si počítač a šla na tzv.net (internet).
Napsala e-mail dědečkovi. Měla svého dědu moc ráda, protože byl k ní vždy tak hodný. Děda i při tom, že nebyl nejmladší, měl doma internet a psal e-maily Volhaně. Volhana se podívala na hodinky. Už je za pět tři, musím na ten sraz s Amandou, pomyslela si. Tentokrát si s sebou kolo nebrala, protože sraz měli hned za rohem u jedné čajovny. Volhana se obula a šla do čajovny, ve které si objednala jahodový čaj. V půl čtvrté přišla i Amanda. Byla nějak moc pěkně oblečená a trochu nafintěná. ,,Kde jsi tak dlouho byla?"zeptala se Volhana. ,,Promiň, ale trochu jsem se zdržela na xchatu. Byl tam jeden super kluk a tak jsem si s ním chatovala."odpověděla ,,Že ten SUPER KLUK je Robert z béčka?"tázala se znova. ,,No, jak jsi to uhodla?" ,,Mluvíš o Robertovi jako o SUPER KLUKOVI už snad měsíc! A pozval tě aspoň někam?" tázala se znova. ,,No, víš...... Já mám s ním za pět minut schůzku tady.......Že ti to nebude vadit?" ,,No pokud po něm tak šílíš tak já půjdu domů. Potom mi zavolej nebo napiš SMSku, jak to dopadlo!",,Neboj!"ujistila ji Amanda.Volhana tedy dopila čaj a odloudila se z čajovny. Mezitím si všimla, jak se mezi domy prochází ten cizinec. Že by to byl další turista? pomyslela si. Připadal jí ale něčím podezřelý. Podíval se na ni zlostným pohledem, až se z něj otřásla hrůzou. Šla domů a všimla si, že její rodiče už jsou doma. Řekla:,,Už jsem doma!" i když měla dříve říct: už jste doma!!!!!!
Máma i táta ji pozdravili a ona se odebrala do svého pokoje, zapnula si počítač, zapnula si internet, dala její heslo, aby se mohla přihlásit na e-mail a ten ji uvítal názvem: Máte 1 nepřečtený e-mail - okamžitě si ten nechala otevřít a mezitím zjistila, že ten e-mail jí píše dědeček. Psal jí: Milá Volhano,
Píšu ti, že se mám dobře. Viděla jsi už toho podivuhodného cizince? Zajímalo by mě, jestli je to zase nějaký ten turista. (To mě taky, pomyslela si Volhana.)Nechtěla by ses k nám v sobotu stavit na oběd?Babička budě dělat řízky. (Mňam, pomyslela si znovu.)
Tak se zatím měj! Tvůj děda.
Ahóóój!!!
Volhana dědovi odpověděla. Trochu s nejistotou se podívala na svůj mobil. Amanda ještě nepíše. Jak to tam asi vypadá?
Robert přišel do čajovny přesně včas. Amanda už popíjela její oblíbený jahodový čaj. ,,Ahoj!"pozdravil ji Robert. ,,Ahoj Roberte!"pozdravila ho.Přišel číšník a Robert řekl:,,Dobrý den, jeden borůvkový čaj, prosím."Číšník odešel a Robert řekl Amandě:,,Já borůvkový čaj strašně zbožňuju!" ,,Ty taky?"optal se. ,,Já taky!" zalhala Amanda. To bude trapas, když mi někdy objedná borůvkový čaj a já hned jak do něj smočím rty tak se zašklebím, pomyslela si. Amanda doufala, že jí Robert někdy příště borůvkový čaj neobjedná, tedy pokud ještě nějaké to příště bude......A už se začala utápět v myšlenkách ,,ÍTÍ volá domů!!!!!"zavolal na ni Robert. Okamžitě se vytrhla z myšlenek. ,,V pohodě?" zeptal se Robert. ,,Jo, jasně."odpověděla Amanda a číšník přinesl Robertovi šálek čaje. ,,No víš....Už se mi....no.....dlouho...."koktal Robert. ,,No víš.....Líbíš se mi...." Volhaně se vykouzlil úsměv na obličeji. ,,Mě se taky už dlouho líbíš!"vyhrkla Amanda.,,Nechtěla bys se mnou chodit?" zeptal se Robert a smočil rty v čaji. Amanda si pomyslela, že na to jde dost rychle, ale on se jí taky líbí a tak proč by měla říkat ne?,,Ano...." ,,chtěla bych......" I Robertovi se vyčaroval úsměv na obličeji. Jeho úsměv je jako pohlazení, pomyslela si Amanda, a ty jeho vlasy..... Milovala jeho zrzavé vlasy a jeho hnědé oči a dokonce jí na něm fascinovaly ty jeho pihy. ,,Máš už moje číslo?" zeptala se Amanda ,,No....já si ho sehnal...já si ho sehnal od tvých kamarádek, protože ses mi tak líbila." ,,Tak to jsme dva!" Přisvědčila Amanda. Připadala si jako v sedmém nebi. Tak šťastná ještě nikdy nebyla! ,,Nechtěla by ses se mnou sejít zas zítra?" ,,Jo, jasně! Jen řekni v kolik a kde a já přijdu! Nechtěl by sis se mnou potom ještě chatovat? Já za chvíli musím domů a chci se o Tobě tolik dozvědět!" chrlila na něj Amanda ,,Dobře, a přece jenom já se o Tobě chci taky hodně dozvědět." řekl Robert, dopil svůj čaj a sledoval Amandu, jak dopíjí svůj šálek čaje. ,,Už musím jít.......škoda........Tak tedy v místnosti MORBYT. Ahoj Boby!" ,,Ahoj Mandy! Nebo víš co? Já tě odprovodím."
Volhana si mezitím udělala úkoly a teď si zrovna zapínala internet. Šla na www.seznam.cz a všimla si toho povědomého nadpisu:Máte 2 nepřečtené e-maily. Jako první si otevřela ten dědův e-mail, přečetla si ho, odpověděla a otevřela e-mail od své kamarádky Amandy.Byla potěšena, protože jí její kamarádka psala tohle:
Volhano, tomu nebudeš věřit! Vyšlo to úplně v pohodě!
Dost jsem se s ním bavila. Museli jsme se brzy odebrat do svých domů, ale on mě odprovodil až ke vchodu a dokonce jsme se dlouhou cestu drželi za ruce! Bylo to príma! Vykládal mi o svých historkách a já jemu o svojich. Nevypadal nějak znuděně, naopak to vypadalo, jako by se se mnou ještě více smál. Vykládala jsem mu i o Tobě! Chtěl o Tobě i o mně hodně vědět.
ODEPIŠ nebo jdi na chat do místnosti MORBYT a můžeš se mnou pokecat! Já si tam budu kecat i s ním!
Ahoj!!!!!
Volhana si řekla, že si půjde zachatovat. Otevřela stránku chat, šla do místnosti MORBYT, a než jí to najelo, šla si do kuchyně pro sodovku. Sešla po schodech a potkala svoji mladší blonďatou sestru, která se jmenovala Napoleta.,,Ahoj! Tebe jsem dneska ještě neviděla!" pozdravila svou mladší sestru. ,,Čest! Já tebe taky ne! Kam jdeš?" ,,Jdu si pro pití."odpověděla Volhana. ,,Můžu si u Tebe vytisknout referát?Prosím!"tázala se Napoleta. ,,No, víš, já tam mám teďka něco zapnutý, takže fakt sorry, ale ne." ,,A třeba později?"tázala se znovu neodbytně Napoleta. ,,Později tě zavolám a ty mi řekneš, na jaké téma mám ten referát vytisknout. Ok?"řekla Volhana a čekala na odpověď. ,,Ok." přitakala Napoleta a odešla. Volhana se vracela zpátky do svého pokoje a všimla si, že už jí to najelo a hned jí Amanda napsala: ,,Jsem tak šťastná! Dokážeš si to představit? Sice jsem mu zalhala, že miluji borůvkový čaj,ale doufám, že mě na něj někdy pozve. To bych fakt nepřežila! Byl by to fakt, že velký trapas! To bych to asi nepřežila."
Volhana si řekla, že chce slyšet podrobnosti, a tak jí odepsala:,, A podrobnosti? Drželi jste se aspoň za ruce?" poslala tohle své kamarádce, ale ta jí ne a ne odpovídat.,, Amando! Ty u toho počítače spíš?" napsala jí, aby se dozvěděla podrobnosti.,,Promiň" napsala jí. ,,ale já si píšu i s Robíkem, takže tě nestíhám. Podrobnosti, těch moc není. Asi to, že další rande máme tento týden v pátek. Za ruce jsme se jenom drželi,když mě doprovázel domů. To je tak asi všechno. Promiň, ale asi ti nebudu moct psát! Chci se věnovat Robíkovi."dostala okamžitě odpověď Volhana.Volhana se rozhodla, že vypne chat a podívá se Napoletě na ten referát.
,,Napoleto? Můžeš na chvíli? Kvůli tomu referátu?" ,,Už běžím!" zařvala Napoleta z druhého pokoje. A už se otevřely dveře do Volhanina pokoje. ,,No, co chceš vědět?"zeptala se Napoleta. ,,Já nic. To ty potřebuješ referát."řekla jízlivě Volhana. ,,Jo, ty chceš to téma, a to téma zní: EKOLOGIE." ,, Takový referát jsem taky dělala. Můžu tam připsat i něco z toho mého referátu. Tedy pokud chceš." navrhla jí Volhana a otvírala svůj starý referát o ekologii. ,,Samo, že můžeš." ,,Tak já to tam stáhnu, do toho mého souboru, samozřejmě."Napoleta se vzdálila do svého pokoje a Volhana v google našla potřebné informace o ekologii. Dala to do svého souboru, nechala vytisknout referát a se třemi papíry v ruce: ,,Stačí ti toho tolik?" řekla a zamávala třemi papíry. ,,Pokud jsou popsané, tak mi snad stačit budou."zažertovala Napoleta. Obě sestry zbožňovaly humor a řídily se příslovím: ,,Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo." Volhana dala Napoletě referát a Napoleta si sedla za stůl a začaly si to číst, aby jí paní učitelka nevynadala, že se to ani nenaučila číst.To by byl trapas před dalšími devětadvaceti dětmi.Volhana odešla, zavřela dveře a šla do svého pokoje. Podívala se ještě na internet. Zašla si na seznam a tam se jí ukázalo: Máte 1 nepřečtený e-mail. Byl od dědy.
Psal jí, že by chtěl vědět, kde je ten cizinec ubytovaný, protože se vždycky ráno před rozbřeskem potkávají. Psal jí ještě, že se mu zdá, že cizinec chodí kolem jejího domu a kolem domu Amandy. To je divné, pomyslela si Volhana. Musím to říct Amandě. Ale ještě něco jí děda psal. Psal jí, že si má zatahovat rolety do pokoje, jen tak pro jistotu, aby ji cizinec nešpehoval. Volhana si to přečetla a v tom okamžiku zatáhla rolety tak, aby bylo světlo do jejího pokoje a nikdo ji nemohl špehovat. Vypnula počítač, vzala si učebnici biologie, rozplácla se na postel jak dlouhá, tak široká a začala se učit o mikrobakteriích. Takhle se jí totiž nejlépe učilo.Teprve teď se dozvěděla, že je tak strašně moc druhů mikrobakterií. Třeba, že chřipka je asi dvacet mikrobakterií najednou. Jeden by to asi nezvládl, pomyslela si. Jak je asi teď Amandě. Zavolám jí a stavím se za ní! napadlo ji. Šla do obývacího pokoje, vzala telefon do ruky a odkráčela zpátky do svého pokoje.Vytočila Amandino číslo a už volala. ,,Haló, tady paní Markotová, co si přejete?" ,,Ahoj teto! To jsem já ,Volhana."řekla Volhana a trochu se zasmála do telefonu. ,,Promiň, Volhi, ale já jsem si zvykla se pořád představovat. Dokonce i doma. Zvykla jsem si na to, protože mi i doma chodí telefonáty z práce." Chudák teta, začíná se z ní stávat workholik, pomyslela si Volhana. No i když módní návrhářství není zrovna tvrdý job. Ale kdyby nestihla kolekci do konce měsíce, to by byl problém! pomyslela si Volhana a zeptala se: ,,Můžu mluvit s Amandou?" ,,Ale ano, ihned." ,,Amando! Volá ti Vohana! Amando! Vstaň od toho internetu a pojď si popovídat s kamarádkou!" slyšela Volhana z telefonu.,, No, Volhano, copak jsi mi chtěla?" zeptala se Amanda. ,,Nemohla bych se k tobě stavit?" ,,Ale jo, můžeš. Ahoj!" ,,Ahoj!" zavěsila Volhana telefon, oblékla si něco normálnějšího na sebe, vzala klíče, ohlásila se mamce, kam jde a proč jde a vyrazila. Děda měl pravdu, je tu ten podivuhodný cizinec a obchází můj dům! To je troufalost! Jestli ho tu uvidím i potom, tak ať si mě raději nepřeje! Nasedla na kolo a už pádila k Amandě. Jela jako s větrem o závod. Objela si ještě nějaký to kolečko navíc kolem obchodu a byla jako ve svém živlu. Milovala takovýhle jízdy volnosti. Pak si řekla, že je už toho dost, a jela ke Amandě. Když dorazila, Amanda se jí zeptala:,,Jsi dobrá, trvalo ti to jenom pět minut! To bych já nezvládla!" ,,Jenom pět minut? Já jsem objela asi pětkrát obchod., který je blízko našeho domu."podivila se Volhana. ,,Ale raději půjdeme do tvého pokoje, potřebuji ti něco důležitého říct." Volhana zdůraznila něco a Amanda okamžitě šla do svého pokoje.,,No, mluv!" řekla Amanda. ,,Pamatuješ si na toho cizince? Děda říkal, že nás špehuje. Raději si zatáhni rolety aby se ti tady nikdo nemohl dívat. Půjdeme k mému dědovi."řekla jedním dechem Volhana. Amanda se taky trochu normálněji oblékla a taky se ohlásila mamce, vzala si kolo a už s Volhanou jely k jejímu dědečkovi. Volhana byla značně ve předu. ,,Volhi, čekej, nestíhám ti. Jezdíš moc rychle!" skuhrala Amanda. Volhana zastavila a čekala na Amandu. Stála totiž už před domem svého dědečka. Zazvonila a děda jí šel otevřít. ,,Ahoj dědo, potřebujeme s tebou mluvit." vychrlila na něj Volhana. Její děda stihl říct jenom ,,Ahoj!" a už byly obě vevnitř.,,Měl jsi pravdu, v tom e-mailu. Ten cizinec nás obě sleduje. Proč? Co jsme mu provedli?" chrlila dál Volhana a Amanda jenom seděla a čekala na odpověď. ,,Holky, mám pro vás takové tajemství. Nesmíte ho nikomu říct! Musíte se nejlépe držet jedna druhé, za žádnou cenu si dělat naschvály a už vůbec se pohádat! To by dopadlo špatně."děda udělal velkou odmlku. ,,Jste obě čarodejky! V klidu to rozdýchejte. Já jsem jenom posel a na Vás už čeká nejvyšší ze všech čarodějů a čarodějek, věštců a věštkyň. Největší úplně mezi vším. Budete na přemisťování používat tyto řetízky." podal jim křišťály, které byly kulaté a vypadaly, že musí být hodně drahé a byly pěkně, zajímavě zabroušené. ,,Je na nich křištál, můžete to používat i jako dorozumívání mezi sebou, ale nenechte si je vzít! Po tom, co byste je ztratily a byl by někdy úplněk a vy je nenašly, bylo by zle. Nemohly by jste být čarodějkami a pomáhat různým světům. Teď se přemístěte a dozvíte se víc. Bude vás tam čekat jedna dáma. Buďte zdvořilé. A taky ještě něco. Když budete v jiném světě, tak se budete moct vrátit do minulosti tohoto světa, tak aby to vypadalo, že jste pořád tady.A už jděte." Dívky si vzaly křišťálové řetízky, daly si je na sebe, chytly se za ruce, zavřely oči a v tom.... jako by cestovaly různými sférami, různými světy a tu se už objevila nějaká postarší dáma, která je přívětivě uvítala. Byly v takovém prostoru, byl nepopsatělně velký, jako by neměl konec a všude byly rozkvetlé květiny, krásné paloučky, ale nikde nebyly žádné děti, kromě nějaké dívenky, která byla asi tak stará jako ony a která se připojila k nim. ,,Proč tu nejsou žádné děti? Tady jsou samí dospěli čarodějové a čarodějky a tak dále?"tázala se Amanda. ,,Jsou tady jenom dospělí lidé, někteří ještě nejsou dospělí, nejmadšímu je třináct a je to tady tahle dívenka. Jmenuje se Xara. Bude vás doprovázet na cestách. Je to vaše kolegyně. Má taky křišťálový řetízek, takže se můžete dorozumívat i s ní.Chcete se ještě na něco zeptat?" tázala se dáma jménem Colly. ,,Takže zaprvé:kdo jste vy a za druhé: má něco společného tady s tím vším cizinec, který nás sleduje?" zeptala se Amanda. ,,Já jsem největší ze všech světů. O mě jste asi slyšely," Amanda i Volhana zčervenaly , protože si myslely, že ta největší mezi velkými bude vypadat jinak a navíc si myslely, že to bude muž. ,,no a ten cizinec, pokud myslíte Jonyho, vlastně ani neexistuje. Je to jenom přízrak. Čím dřív se ho zbavíte, tím líp. Bude chtít Vaše křišťaly, ale tady s Xerou to zvládnete. Uvídíte, že máte velkou čarovnou moc.Jestli se s ním nechcete setkat ve vašem světě, tak jděte do země zvané Tyras. Tam on přebývá v téhle době.Spojte své ruce a myslete jenom na zemi Tyras a za chvíli tam budete. Jděte!"řekla Colly.
Dívky se chytly za ruce a najedenou se kolem nich začalo všechno točit, země, lidé i květiny. Dívky si myslely, že je lidé vidí, ale nikdo je nepostřehl. Ale než se stihly Xary zeptat, jak dlouho to bude ještě trvat, už byly tam.Každá v okamžiku, kdy se octly v cizí, neznámé, zemi, měly na sobě:černé triko se zvonovými, dlouhými rukávy, černý plášť a modré zvony.Dívkám se oblečení moc líbilo. Bylo sice teplo, ale v oblečení se vůbec nepotily. ,,Toto oblečení na sobě budete mít vždy, když budete v nějake jiné zemi než na Zemi nebo v Nekonečnu. Však jste si všimly, že v Nekonečnu jste měly oblečení z normálního světa."informovala je Xara .Země tam byla podivná, byla jako někde v Egyptě, pomyslela si Amanda. ,, Kde jsme?" zeptala se Volhana. Xara čekala tuto otázku a bleskově odpověděla. Tady jsme na Tyrasu. Vypadá to tu uboze, že ano?" Ani Xara nebyla na něco takového zvyklá. Byla zvyklá na květiny, na líbezné lidičky, ale tady všichni vypadali nakvašeně, jakoby měli za pár dní ztratit slunce. ,,Dobrý den, prosím vás pomohla byste nám najít cest u do středu Tyrasu? Má tam to být ojedinělý zážitek." čerpala slovy Amanda na jedné mladé dámě. ,,Tady jsme ve středu Tyrasu! Vím, nevypadá to tady tak, jak vypráví legendy. A to jen kvůli nějákému Jonymu, kterému musíme říkat pane!" rozkřikla se na celé kolo mladá dáma, která se jmenovala Linda, dívky to zjistily podle její visačky na uniformě. ,,Prostředky se to moc neliší od naší Země, že?"pošeptala Volhana Amandě.
,, A ten Jony, řeknu vám o něm něco. Jeden rádce mu chtěl upravit kabát, ale když na Jonyho šáhl, prostrčil jím ruku! Za to byl popraven, můj manžel." ,,To je nám líto, Lindo, vy tykáte tomu Jonymu?" tázala se Amanda. ,,A proč ne? Je to tak starý muž, asi jako já. A od té doby, co se to stalo mému manželovi, na něj nesmí nikdo šáhnout. Všechno si dělá sám. V hradě má jednu konkubínu a ta na něj dokonce může šáhnout a co je ještě záhadnější, neprostrčí jím ruku. Divné, že? " Amanda, Volhana i Xara se nestačily divit. ,,Děkujeme za vaše informace, Lindo a můžete nám, prosím, ještě ukázat, kde je hrad kde sídlí pan Jony?" řekla s protivným tónem Xara, když vyslovovala ,,Pán Jony". Amanda i Volhana věděly, s kým mají tu čest. ,,Tak ten špeh má dokonce hrad!"znovu zašeptala Volhana Amandě. ,,To mi připadne nefér." Xara zaslechla jejich rozhovor a řekla: ,,Život není fér." Toto holky znaly již od svých rodičů. Všechny tři se zasmály, protože to bylo to co slyšely nejčastěji. Xara se sehla a vzala jakýsi květ. Neuměla ho pojmenovat, protože ho nikdy ve svém světě neviděla, a byla překvapena, protože tady nikdy nic nerostlo, od toho co slýchavala. Amanda se na květ podívala a poznamenala: ,,Orchidej bělokvětá, nevyskytuje se všude, je přímo vzácná.Nikdy jsem ji neviděla. Myslím, že se vyskytuje někde na druhé polokouli.Jenom jsem o ní četla v knize rostlin. Rostliny mě totiž hodně přitahují. " Amanda dokončila svůj proslov o orchideji a dívenky se začaly smát. Volhana věděla, že je Amanda velice chytrá a, že toho ví opravdu moc, ale aby věděla o nějakém květu, který se vyskytuje na druhé polokouli, to fakt nevěděla. ,,Zajímavé je, že tady nikde jinde nevidím žádnou jinou květinu kromě té Orimeje." řekla Xara. ,,Orchideje."opravila ji Volhana. ,,No tak orchideje." řekla Xara už unavená ze své neznalosti. Dívky udělaly krok vpřed, když v tom.... (další kapitola) Každá se octla úplně někde jinde. Ještě, že Amanda neztratila hlavu a okamžitě se chytla svého křišťálového náhrdelníku a už byla u Volhany. Xara taky neztratila hlavu a chytla se náhrdelníku a taky se octla u Volhany. Jediná Volhana byla nějak bez sebe.,,Je ti něco, Volhano?"zeptala se Xara. ,,Nějak se mi točí hlava. Mohly bychom si tady někde sednout?" Amanda se podívala kolem sebe. Uviděla lavičku, která byla z podivuhodné, asi železné hmoty. ,,Tady!"řekla Amanda a už vláčela Volhanu za sebou. Xara za nimi pochodovala a pomohla Amandě s Volhanou. ,,Je už ti lépe,Volhi?" zeptala se Xara. Volhaně se skutečně udělalo lépe a tak řekla:,,Najdeme zase Lindu a zeptáme se na cestu do toho hradu, ve kterém sídlí ten Jony!" řekla trochu panovačně Xara. ,,Holky, mám jenom takový malý dotaz. Jak to, že tady roste orchidej? Roste přece jenom na Zemi."zeptala se Volhana. ,,To je zajímavé. Možná ji sem Jony přinesl od nás ze Země a zasadil si ji ve hradě, protože se mu tak líbila. Ale musel v tom případě být i někde jinde než u nás v Morbytu. Jen by mě zajímalo, jak si tak rychle zvykla na jiné podmínky života. Můj táta se ji snažil pěstovat a i přesto, že studoval hodně podrobně biologii a řeknu vám , zkoušel ji sadit asi pětkrát. Sehnal totiž semena, ale velmi draze."vysvětlovala vše Amanda. Volhana to sice všechno znala, ale bylo by dobré, kdyby toho tolik věděla i Xara. Přece jenom budou spolu častěji a častěji. ,,To už známe, Mandy." řekla Volhana i Xara najednou. ,,Odkud to můžeš znát Xari? Volhi, o tobě vím, že to znáš, jsi přece moje kamarádka!" řekla líbezným hlasem Mandy. ,,Já to vím, protože takoví mladí jako jsem já v Nekonečnu žijí jednou za deset let a jsou to ti vyvolení, kteří se stanou čarodějema. Každý, když se chce naučit povaze svého pomocníka, může se podívat do takového zrcadla nekonečna a tam ho uvidí. Já jsem vás pozorovala, když jste byly malé, když Volhana u tebe večeřela, Mandy, a tvůj otec vyprávěl o svém zaměstnání a o svém studiu a tak jsem i uvážila tu věc, že lásku ke každé rostlině jsi zdědila po něm. Ale už konec vybavování. Musíme najít Lindu. Jdeme." dokončila svůj poměrně dlouhý rozhovor Xara.Dívky vykročily vpřed s přáním, ať se zase každá neocitne jinde. Ale naštěstí se tak nestalo. Každá šla tam, kam chtěla, a už ušly velký kus, když si Amanda vzpomněla, že jsou tam, kde byly na začátku. Všimla si jedné lavičky, která tam před tím nebyla a okamžitě šla k ní. Obě dívky jí následovaly. Na lavičce neseděl nikdo jiný než Linda. ,,Kde jste se octly, já jsem vykročila vpřed a vy jste tu rázem nebyly! Už jsem se o vás začala bát, i když se moc neznáme. Jste mi totiž moc sympatické." vychrlila na ně Linda.,,Děkujeme za tvoji přízeň, Lindo. Mohla bys nám tedy ukázat, kde je ten hrad? Jo a ještě bych se tě chtěla zeptat, kde se tu octla ta lavička?Myslím, že tady před tím nebyla." řekla Amanda. ,,Máš pravdu, ta lavička tady předtím nebyla. Chtělo se mi sedět a tak jsem si ji tu přičarovala. Není to nic neobvyklého. Takhle tady umí čarovat každé malé dítě! To je jedno z nejjednoduších kouzel. Můj muž byl mág a tak mě toho naučil mnohem víc. Tady tohle ale musí zvládat úplně každý, kdo žije v Tyraxu. Je to u nás takový zvyk."dokončila rozhovor Linda, mávla rukou a kolem lavičky začaly běhat jiskřičky a lavička chvíli nato zmizela.Linda vyrazila a dívky ji následovaly. Šly přes takové krásné náměstí, dlaždičky byly z mramoru. Dívky zaujala jedna taková věž, která vypadala, že byla ze zlata.,,Ta věž patří jednomu velikánovi, který tady žil. Byl to velmi dobrý človek. A povím vám jeho jedno tajemství. Jony je prý jeho syn. Ale jsou to jen staré povídačky."sdělila jim tajemství Linda. ,,Jakto, že je Jony tak zahořklý?" neubránila se otázce Amanda. ,,To nikdo neví. Říká se, že kdysi žil v jiném světě. Znělo to nějak jak Země nebo tak nějak. Tam se prý zamiloval, ale ta žena rok potom co spolu žili zemřela. Měli spolu dítě, ale to nějakou záhadou zmizelo z povrchu zemského. Už jsme u hradu." řekla Linda.Hrad byl velkolepý. Byl zdoben všelijakými drahými kameny, zlatem, stříbrem, no prostě čímkoliv, na co si dívky nebo kdokoliv, kdo šel kolem vzpomněl. Když ke hradu přišla Xara, tak se ozdobil dokonce červeným zlatem! ,,Je to kouzlo měnivosti předmětů. Předmět se v tomto případě ozdobí, tak jak si vy kolemjdoucí představujete." vysvětlovala krásu hradu Linda. ,,To je zajímavé. Je velmi těžké toto kouzlo?"zeptala se Xara. I když byla dlouhou dobu v Nekonečnu, bylo ještě mnoho věcí, o kterých neměla ani tušení. ,,Je to jednoduché kouzlo, ale čím je větší předmět, o to víc musí být úsilí a hlavně energie. Každé kouzlo nás totiž maličko, málem nepoznatelně, unaví. Ale proto moc lidí nemá nějak zkrášleno svoje obydlí. Stojí je to energii, a energie je v Tyraxu nejvzácnější. Nepřivoláš ji žádným kouzlem."dále vysvětlovala Linda všechno o Tyraxu. ,,Jak myslíš, že nás náš špeh uvítá?" popichovala Volhana Amandu. ,,Dobrý den, co byste si přáli?" zeptala se nějáká postarší dáma ve služebnické uniformě. ,,Dobrý, chceme mluvit s panem Jonym." řekla Xara a účelně řekla ,,Panem Jonym" aby ji nevyhodili hned na začátku. ,,Takové mladé dámy a chtějí mluvit se mnou?" proměnila se postarší dáma v Jonyho. Jony okamžitě poznal tři dívky, které takovou dlouhou dobu sledoval, a proto se snažil být nenápadný, ale očividně se mu to nedařilo. ,,Pojďte do mé pracovny." řekl Jony, otočil se na podpatku, jeho kabát jen zavlál a už dívky šly do jeho pracovny. Všude na stěnách chodeb byly krásné obrazy nepředstavitelné hodnoty. ,,Hele, to vypadá jako Picasso!" řekla Volhana.,, Máš pravdu, Volhi. Je to Picasso." Byl to opravdu Picassův obraz a vypadalo to, že byl jeden z nejlepších. ,,Obě mě poslouchejte. Půjdeme na něj nejdříve vyjednávací technikou. Myslím, podle vašich tváří, že jste obě pro. Pokud nám to nebude chtít vysvětlit a jít na poučení o, přímo řečeno, mezigalaktickém létáni mezi světy." řekla Xara. Říkala to tak, jako by vystudovala tu nejlepší a nejdražší vědeckou školu o VESMÍRU. Došly až do velké místnosti, která také byla zdobena obrazy, ale tady tyto byly mnohem, mnohem vzácnější. Nebyl tady ani jeden obraz ze Země a tak některé obrazy poznala jen Xara.,,Tak, ptám se ještě jednou, co byste si přáli?"řekl velmi, ale velmi zdvořile a pokorně Jony. ,,Musíme vás požádat, abyste šel s námi do Nekonečna."začala Xara. ,,Neklaďte odpor nebo budeme muset použít naši magickou moc." pokračovala Xara. ,,To říká jako nějaký policista." popichovala Xaru Volhana. ,,Hahahaha! Velmi vtipné!" řekla ironicky Xara, protože zaslechla jejich rozhovor. ,,Dámy, musím vás zklamat, ale nepůjdu s vámi! Nebudu se znovu podrobovat radě z Nekonečna!"vykřikl na ně Jony. ,,Hele, Xaro, mám jenom jednu malou otázku! Co mám udělat, abych použila svou moc?"zeptala se Amanda. I Volhana by na tuto otázku ráda znala odpověď. ,,Stačí, když si dáš ruce před sebe, třeba konečky prstů a tvoje moc z nich začne proudit."řekla Xara a předvedla, jenom na malinkou zlomkovou chvíli, jak to mají udělat. Na malou, zlomkovou chvíli jen proto aby nepoužila svou moc.,,Potom v Nekonečnu vám ukážu ještě pár zbůsobů."řekla Xara. Jony neplýtval časem a okamžitě vyřkl jedno zaklínadlo. Dívky to povalilo na zem. ,,A ještě něco. My taky musíme znát zaklínadla?"zeptala se Volhana.,,Ne, zaklínadla jsou jenom hodně určitá kouzla. Možná vás v Nekonečnu nějakému naučí. Já umím třeba jedno učinné!"odpovídala v rychlosti Xara. Xara zvedla ruce napřímila konečky prstů proti Jonymu a řekla: ,,Secundum!" Jony najednou spadl a dívky se zvedly. Volhana se rozhodla použít svoji magii, aby zkusila, jak funguje a co vlastně dělá. Napřímila konečky prstů, ze kterých najednou začaly šlehat blesky po Jonym. V okamžiku, kdy si představila vodu, začala po Jonym stříkat voda. ,,Je to bezva! Zkus to taky Amando!"řekla Volhana a dala ruce dolů. Ale v tom okamžiku napřímila konečky prstů Amanda a Jony byl v jakési bariéře, v takové jakoby bublině, ze které se nemohl dostat ven. ,,Mandy, mám na tebe takovou malou otázku, co sis představovala přitom, jak si mířila na Jonyho?" zeptala se Xara plná zvědavosti. ,,Říkala jsem si, že bychom ho už mohli dostat k radě z Nekonečna." vysvětlovala Amanda. ,,To bylo velice moudré. Jinak bychom mu totiž už ublížily. Jen jsem vám chtěla říct takovou maličkost. Vaše magie funguje tak, jak vy chcete. Hádám, že když si Volhana začala představovat vodu, začala z jejích konečků prstů prýštit voda. Nemám pravdu, Volhi? Záleží na tom, co si budete představovat, že budete používat. Dnes jsem vás v Morbytu sledovala. Jely jste k Volhaninému dědečkovi. Volhana tam chtěla být a proto jela rychleji, no, řekněme, o mnoho rychleji, než Amanda. A taky Volhana je dítětem vzduchu. Narodila se pod hvězdou vzduchu. Asi, ja vám čtu v myšlenkách, se ptáte jak to všechno vím. Vím to, protože jsem toho o vás moc slyšela. Někdy mám dojem, že víc než vy samy o vás. A taky, zaklínadla se používají na takové, jak to říct, když chcete člověku nějak ublížit něčím nehmotným, ale není to pravidlem. Někdy třeba můžete zvednout vázu. U nás je jedno jestli říkáme zaklínadla nebo ne. Máme i tak sílu. Já jsem chtěla použít zaklínadlo, protože toto zaklínadlo působí na přízraky. Já mám totiž tak vypracovanou moc, že by to ním proletělo, povalilo by ho to, ale vůbec nic by necítil. Tak a to je všechno, co jsem vám chtěla říct. Můžeme ho odvést do Nekonečna" řekla skoro jedním dechem Xara. Dívky nejdříve udiveně stály, ale když si všimly, že Xara jde za Jonym, následovaly ji. ,,Vezměte do rukou křišťály. Jdeme." řekla Xara. Jenže když vzaly do rukou křišťal, stalo se něco podivuhodného. Všimly si, že Jony se už stačil dostat z bubliny a vzal Volhaně křištál. Dívky už nestihly nic udělat, držely se za ruce a tak do Nekonečna přišly všechny, ale Volhaně už chyběl křišťál.,,Konečně jste tady, dívky.Viděla jsem to, jak jste se přemístily. Volhano, neboj, i bez křišťálu můžeš ještě bojovat.Můžeš používat svou moc, ale křišťály od obou dvou budou více zatěžovány.Dávejte si na Jonyho pozor. Moc jste ho totiž přecenily!" Uvítala je těmito slovy Colly, žena, která drží rovnováhu Nekonečna.,,Můžete nám říct, kde je právě teď Jony?" zeptala se Volhana, chtějíc svůj přívěšek, protože být někým, kdo zachraňuje světy, ji moc baví. ,,Teď používá tvůj přívěšek, Volhano. Musíte ho zastavit a vzít mu křišťál a hlavně věc, kvůli které jste tam byly, přiveďte ho tady!"řekla. ,,Vaše křišťaly vás přivedou přímo k tomu třetímu. Křišťály totiž ví, kde je ten druhý.Cítí se. Vy, Volhano a Amando, byste to asi lépe pochopily, kdybych vám to vysvětlila jinak. Žila jsem dlouhou dobu na zemi, takže vám to tak můžu vysvětlit. Pochopíte to, když si budete myslet, že v přívěscích je nějaky mikročip, který vysílá vlny, které ohlašují, kde se právě nachází. Tak takhle si to můžete představit. Ale můžu vás ujistit, že žádné mikročipy v přívěscích nejsou. Je to jenom kouzlo, magie, která trvá věčně.Kouzlo křišťálu, které bylo vymyšleno už dávno."řekla Colly.,,A jak vlastně všechno vzniklo?" byla zvědavá Amanda. ,,Začalo to tím, že mezi světy začaly panovat války. Nejdříve byl všude mír. Každý rozdával radost. Měl důvod proč žít. Jenže potom každý začal být chamtivý, zabíjel, ničil. Potom vzniklo Nekonečno. V Nekonečnu jeden moudrý čaroděj nakreslil znak, který snad všichni známe. Je to znak Jing Jang. Ten měl dokazovat, že v každém zlu je dobro a v každém dobru je zlo. Ve světech tehdy bylo ještě v každém dobru zlo, jenže to zlo začalo být čím dál horší, až vzniklo to, že se říkalo: V každém zlu je dobro. Proto ten moudrý čaroděj nakreslil Jing Jang. Měl to všechno znázorňovat. Pro některé to, jak se měli v dobách minulých, a pro některé to, jak se mají teď. Pro nás už naštěstí platí, že v každém dobru je zlo.A tak se prostě každých dvacet let stanou novými čaroději lidé, kteří mají dobré srdce a mají většinou příbuzné čaroděje. Chápete to?" zeptala se Colly. ,,Ano, chápeme. Děkujeme za vysvětlení. A teď jdeme vzít si zpět, co nám patří." řekla Volhana. Amanda a Xara se chytly přívesků, vzaly se za ruce a už zase putovaly někam do neznáma. Roztočila se pod nima zem. Všude se všechno točilo. Bylo to horší než předtím. Volhaně se na chvíli úplně zatočila hlava tak, že málem nestála. Naštěstí ji za ruce držela Amanda a Xara. Dívky se octly zase v úplně jiném světě. Amanda a Volhana už měly pocit, že Xaru znají celý život a velice jí důvěřovaly. Volhana si potřebovala znovu sednout a měla pocit, jakoby bez přívěsku byla velmi oslabena. Když si stoupla, byla ráda, že chodila. Amanda si řekla, že to musí skončit. To jak se Volhaně udělalo špatně. Musí jí pomoct, ale jak? No ano!Vždyť je přece čarodějka! Bude si představovat, jak uzdravuje Volhanu a mělo by se to povést. ,,Volhi, teď zkusím něco udělat. Snad ti to udělá lépe." ujistila ji Amanda, napřímila konečky prstů a už si představovala, jak uzdravuje Volhanu a opravdu! Z jejich konečků prstů začala proudit taková oranžová energie, a Volhana se postavila na nohy a už jí bylo lépe. ,,Děkuju ti, Mandy. Moc jsi mi pomohla. Musíme pokračovat v cestě."poděkovala Volhana. Pokračovaly v cestě a Xara řekla:,,To bylo od tebe moc moudré Amando. Myslela jsi na dobro své kamarádky, a to se hodně cení. Čekala jsem, kdy tě to napadne. Moc dobře totiž vím, co je to pomáhat druhým, a proto jsi to musela udělat ty. Doufám, že takhle budeš myslet i ty, Volhi. A víte, kam máme jít? Jestli ne, tak jste na tom stejně jako já. Víte co mě teďka napadlo? Podíváme se do mého přívěsku a určitě tam uvidíme i Volhanin křišťál."pochválila Xara Amandu. ,,Tak dobře. Podíváme se do toho křišťálu, ať víme, kde máme hledat." řekla Volhana. Xara při těchto slovech vytáhla svůj přívěšek zpod blůzy a podívala se do křišťálu. ,,Myslím, že to je někde v lese někde hodně blízko nás, vypadá to, že u nějaké křižovatky. Tak honem!" řekla Xara běžíc dál po pěšince. Obě dívky jí následovaly. Xara se opravdu zastavila u křižovatky. ,,Tady to vypadá na nějaké stopy. Šel doprava. Honem, určitě ho ještě zastihnem." řekla Xara. Volhana se sklonila k zemi a zvedla svůj přívěsek. ,, Teď mi nehrozí, že nebudu čarodějkou!" řekla se smíchem Volhana. ,,Holky, jsem nějaká unavená. Jediné, co si teď přeju, je vrátit se zpátky domů.
Nebude vám vadit, když pro dnešek ukončíme naši akci. A navíc se budu muset naučit na písemku z matematiky, takže vám asi nic jiného nezbude."řekla Volhana. ,,Tak jo, dneska se vrátíme zpět, ale nezapomeňte! Musíme Jonyho odvést do Nekonečna! Ale musíte mi něco říct. Co je to písemka?"zeptala se Xara. ,,Písemka je věc, kdy tě zkouší na papíře. Chápeš?" odpověděla jí Mandy. ,,Chápu."řekla Xara. ,,A teď půjdem do Nekonečna a vy potom domů." řekla Xara. Každá dívka se chytla svého přívěsku, chytly se za ruce a už zase cestovaly zpět do Nekonečna. ,,Jste tady nějak brzo. Máte křišťál?"zeptala se Colly.,,Kříšťál máme, ale tady Volhana je nějak unavená. Bylo by lepší, kdyby si šla lehnout. Musíme přece Jonyho dostat!" vysvětlovala vše Xara. ,,Tak jo dívky. Můžete jít zpátky domů. Cestu, jak se tam dostat, znáte." Amanda a Volhana se chytly přívěšku, chytly se za ruce, začaly myslet na Zemi a na Morbyt a na svůj dům, stačily jen říct: ,,Ahoj!" a už byly před svým domem. Volhana byla ráda, že už je doma, vytáhla klíče z kapsy, odemkla a máma jí uvítala slovy:,,Ty jsi byla u Amandy jenom takovou chvíli? Vždyť je to necelých deset minut!"řekla Volhanina matka. ,,Ahoj! Já jsem se s ní chtěla poradit kvůli jednomu úkolu. Cestou jsem o něm přemýšlela a pak jsem přišla na to, že je to úplně stupidní. A tak jsem se jí zeptala, jestli to tak má být a mělo, takže jsem se tam déle nezdržela. Musím se přece ještě učit na tu písemku z matiky!" řekla, vyběhla po schodech do svého pokoje a sedla si za stůl, vytáhla učebnici z matematiky a začala se učit o mocninách. ,,To je tak blbý učivo! Na co ho budu potřebovat?" řekla Volhana sama pro sebe. ,,Teoreticky na nic." řekl její táta, který zrovna vešel do jejího pokoje.,,No tak proč se to mám učit?"řekla Volhana, která se nechtěla učit na písemku. ,,No to bych taky rád věděl! Já jsem to třeba ve své práci ještě nepotřeboval!"řekl jí táta, který pracuje jako novinář.,,No tobě stačí napsat nějaky dobrý solokapr! K tomu potřebuješ jedině umět svůj jazyk, který, myslím, umíš."řekla Volhana. ,,Chceš s mocninama nějak pomoct?"zeptal se jí táta. ,,Ne, díky. Stačí se mně je jenom naučit. Na to nepotřebuju pomoc." řekla Volhana, trochu moc protivně. ,,No, tak v tom případě se vzdálím z tvého pokoje."řekl už uraženě její otec, odešel z pokoje a Vohana se začala v klidu učit. Zatímco Amanda byla v jiném rozpoložení.Přišla do úplně prázdného domu a nejdříve se trochu bála, ale to za chvíli pominulo. Šla do svého pokoje, ve kterém si všimla jednoho lístku. Bylo na něm napsáno: Ahoj! Mohla bys jít zítra ven?Robert.
Mandy z toho lístku byla nadšená, jen ji zajímalo, jak se dostal do jejího pokoje. Všimla si pootevřeného okna a tak usoudila, že se lístek dostal do jejího pokoje oknem. Jenže jak Robert věděl, že to je zrovna její pokoj? Za každou odpovědí se rodí nová a nová otázka, pomyslela si Mandy. No, to je jedno, teď mám největší chuť si jít odpočinout, pomyslela si Amanda, lehla si do postele a jen tak se dívala do stropu. Začala přemýšlet nad Robertem. Jak by ji asi bolelo, kdyby si z ní dělal jenom srandu? Na to raději nemysli, Amando Lopetová! pomyslela si Amanda. Začala mít pocit, jako by ji něco v nitru trýznilo. Byl to strašný pocit a Mandy ze samého sevření jejího nitra pro uklidnění uchopila její přívěšek. No ano! Rada od kamarádky by mi prospěla, zamýšlela Amanda.Uchopila její křišťál a moc a moc si přála, aby mluvila s Volhanou.....
Volhaně najednou těžkl přívěsek. Vzala jej do ruky, když v tom! ,,Ahoj ,Volhi! Potřebuju pokecat. Mám pocit, že si ze mě Robert dělá jenom srandu. Nemohla bys mi říct tvůj názor?"pozdravila ji Mandy. ,,Ahoj ,Mandy! Ty chceš slyšet můj názor? No jediná možnost, jak zjistit, jestli tě Robert nezesměšňuje, je mu dát lekci. Zkus před ním flirtovat s jiným klukem. Uvidí se, jestli bude žárlit." radila svojí kamarádce Volhana. ,,No, já nevím. Není to moc tvrdý? A co když to bude jenom hrát?"zeptala se nejistě Amanda. ,,Když to bude hrát, určitě to poznáš. Neboj, tady s tímhle mám zkušenosti."řekla Volhana, kterou napadl románek s jejím idolem. ,,Neboj , Mandy, pro mě to bylo taky tvrdý zjištění. Jako bych z bavlnky spadla na beton. Doufám, že to tak s Robertem nebude." dodala Volhana. ,,Tak zatím pa a ty se šprtáš na matematiku?"zeptala se zvědavě Mandy. ,,Jo a moc mi to nejde!"řekla Volhana. ,,Jo jo, nás, kteří mají talent na matematiku, je málo."řekla káravě Mandy. ,,Jo jo, a nás, kteří mají talent na trapasy, je taky málo."řekla Volhana zahrnující i do té malé skupiny Amandu. Hodně rády se tímto způsobem káraly.,,Tak se zatím měj a držím ti palečky!"řekla Mandy s úsměvem na tváři. ,,Papa!"řekla Volhana a zastrčila si přívěšek pod mikinu. Amanda si strčila přívešek pod triko, ale vypadalo to docela směšně a na chvíli si přála, aby jí přívešek jen tak splynul s její kůží, a skutečně! Přívěšek najednou splynul s její kůží a v hlavě se jí ozval hlas. Až budeš chtít přívěšek mít ve dlani či na krku, přej si to! Ono se ti to splní. To, co jsi právě udělala, byla veliká ochrana pro křišťál, nikdo ti ho nemůže vzít a nikdo ho neuvidí. Tím zakryješ to, že existuje tento svět. Pro nás je to velmi důležité, to aby lidé o nás neměli ani tušení. řekla Colly telepaticky. To jsem nevěděla, že se budeme s madam Colly dorozumívat i telepaticky, pomyslela si Amanda. Ten samý hlas se ozval v hlavě Volhany. Říkal jí, že mám skrýt kříšťál, aby ho nikdo neviděl a nikdo ho nemohl ukrást. Amanda už byla opravdu unavená. Podívala se na budík a všimla si, že je devět pryč. Kde jenom můžou její rodiče být? To je jediné, na co teď myslela, nemohla se na nic soustředit. Po chvíli se už cítila unavená a tak si položila hlavu a usla. Volhana se mezitím učila na písemku. Po chvíli usoudila, že už to umí, a tak se šla okoupat. Jediné, co teď potřebovala, byla pořádná koupel s pořádnou porcí pěny. Lehla si do vany a jenom tak na prázdno přemýšlela. Přemýšlela nad tím, jestli tu písemku napíše aspoň na dvojku. Zavřela na chvíli oči a snažila se vytáhnout křišťál. Ve dlani se jí najednou rozprostíral její řetízek. Dívala se na něj ze všech stran. Potom usoudila, že už by měla přívěšek schovat a tak učinila. Vypustila vodu, oblékla se do svého županu a už klusala do svého pokoje. Lehla si do postele a byla tak unavená, že v okamžiku, kdy zavřela oči, usla.
Ráno si Amanda všimla, že její rodiče nejsou ještě doma. Připravila si snídani a svačinu do školy. Musela pospíchat, protože se měla ve třičtvrtě na osm sejít s Volhanou před školou. Naopak Volhana úplně v klidu nasedla na své kolo a rozjela se do školy.
nové, neopravené! Zase uháněla jako vítr. Bylo ji strašně dobře. Byla, tak jak to říkají, happy. Dojela před školu a všinla si, že Amanda tam jetě není. Podívala se na hodinky a ty ukazovali přesně třičtvrtě. Kde je Mandy? Vždycky přece chodí včas a někdy dokonce dřív! pomyslela Volhana. Zamkla si kolo do stojanu, sedla si na zítku a čekala na Amandu.
Amanda spěchala do školy, když v tom.... Zahlédla Jonyho! Kde se tu jenom vzal? podivila se Mandy. Dorazila ke škole a pozdravila: ,,Ahoj,Volhi. Vím, že jdu pozdě, ale představ si, vyděla jsem Jonyho. Byl vedle v ulici a kličkoval mezi domy!" ,,Ahoj!"stačila říct jenom Volhana, když jí Mandy táhla do třídy. Hodily si batohy na zem, nachystaly si věci a Volhana navrhla:,,Měli bychom se spojit s Xarou. O velké přestávce zajdeme do kabinetu a přes přívěšky se spojíme s Xarou. Je to asi jediné, nejlepší řešení."vysvětlovala Volhana. ,,Dobrý den, třído!"pozdravila je paní učitelka. ,,Dobrý den, paní učitelko!"ozvala se jí sborově třída." ,,Naše první hodina je matematika, že?"zeptala se paní učitelka Kárová. Byla to jejich třídní učitelka. ,,Ano, paní učitelko."řekl jí Honza, spolužák od Volhany a Amandy, který seděl nejblíž k učitelce. ,,Takže Václave, rozdej papíry. Napíšeme si písemky." řekla učitelka dětem a přikázala Václavovi Hornému, který byl nejblíže skříni s papíry. Václav si nabral asi polovinu z hromádky, ketrá tam byla a začal rozdávat papíry po třídě. ,,Jak jistě víte, dnes máme psát písemku z mocnin. Je to nové učivo, takže nebudu dávat těžké příklady, neberu žádne výmluvy kvůli, kterým by jste nemohli psát písemku. Strašně doufám, že jste se všichni učili a, žet o umíte alespoň na dvojku. Takže začneme. Podepište si svoje práce, protože podle čuchu to doopravdy nepoznám. Máte to všichni podepsané? Na tabuli vám budu psát příklady. Máte na to čas do půl deváte. Kdo už bude nebude rušit ostatní.Začínáme."řekla jim paní učitelka. Amanda se podívala na hodinky, které ukazovali osm a pět minut. Paní učitelka začala psát příklady na tabuli a všichni začali počítat. ,,Tolun! Ještě jednou se podíváš k sousedovi a beru ti papír a máš za pět!"Vyhrožovala paní učitelka neposlušnému Amandinému a Volhaninému spolužákovi. Všichni psali až se jim z hlavy kouřilo. Amanda si všimla, že na tabuli je jenom pět příkladů a tak si oddychla. Na mocniny se nemusela moc učit, protože jí celkem šly.
Volhana na mocniny měla jiný názor. I když se doma učila, jednomu příkladu nerozuměla. Čas ubíhal jako voda. ,,Odevzdejte své práce. Jak se na vás dívám tak jste to všichni stihli. Otevřete si učebnice na straně osmapadesát lomeno sedm. Počítejte." Všichni odevzdali své práce, otevřeli učebnice a počítali. Hodina celkem rychle uběhla. V dalších hodinách se nestalo nic neobvyklého. Dívky spolu ve výtvarné výchově nakreslily jeden překrásný výkres. Paní učitelka jim zadala téma: dovolená. Holky se shodly na tom, že nakreslí náměstí Tyrasu a kdyby se jich paní učitelka ptala, která to je země, řeknou, že to je Egypt. Nebudou moc lhát, protože to tam skutečně vypadalo jako v Egyptě. A navíc tam paní učitelka ještě nebyla, takže nemůže nic namítat. Výkres měly opravdu překrásný. Všichni jim chválili ten výkres. Dokonce i paní učitelka, která navrhla:,,Slyšela jsem, že se koná jedna soutěž, která dvojice nakreslí nejhezčí výkres. Co byste tomu řekly, poslat to do soutěže?" řekla. ,,To by byl dobrý nápad, Mandy." pošeptala Volhana Amandě. ,,Tak dobře, my s tím souhlasíme. Jenom, jaká je výhra?" zeptala se Amanda.,,Můžete se účastnit celosvětově soutěže, která se koná v Paříži, setkat se se známými malíři, a to všechno ve školním roce trvá týden, takže se na týden ulijete ze školy." vysvětlila jim paní učitelka, a chvíli na to zazvonil zvonek, který ohlašoval konec hodiny a konec školního dne. Volhana nasedla kolo a k ní i Amanda a rozjely se k dědovi. Tam měli jedinou jistotu, že se mohou přemístit do Nekonečna aby si o ně nikdo nedělal starosti. Volhana jako vždy uháněla jako vítr. Dorazila k dědovi, zazvonila. Děda jí otevřel a ona ho pozdravila slovy:,,Ahoj dědo! Jdeme do Nekonečna. Zamknu si u tebe kolo a pak se zase vrátíme k tobě. Jdeme do obýváku. Pa!"Děda je pustil dovnitř, a šel dát kolo do sklepa, kde ho zamknul. Dívky mezitím uchopily křišťály a už byly v Nekonečnu. ,,Vím co se stalo. Všechno jsem viděla. Vím kde je teď Jonyho. Už není na Zemi. Je v jiném světě. Jen vás chci upozornit, ve světě kde je bude za chvíli velká bouře. Zdá se, že tam bude i tornádo. Dávejte pozor a přiveďte ho! Jděte."řekla jim Colly, všechny tři se chytly za ruce a za křišťály, a vše se zase začalo kolem nich točit. Už byly v jiné zemi. Volhana se podívala na oblohu a viděla jeden velký černý mrak. ,,Madam Colly měla pravdu, brzy bude pršet a hodně! Musíme si pospíšit."řekla Volhana. ,,Uvitus!"řekla Xara. ,,Co jsi to udělala?"zeptala se Mandy. ,,Je to takové zaklínadlo, které zjistí kde je člověk na, kterého myslíte. Cítím, že madam Colly nás poslala dobře, jsme blízko Jonyho. Asi tak padesát metrů. Najdeme ho!"řekla Xara. Uviděly jednu starou chatku a vešly dovnitř. Nebyl tam nikdo jiný než jejich první nepřítel, přízrak, Jony. ,,Tak chcete se mnou znovu bojovat?"řekl a přemístil se ven z chatky. Dívky okamžitě vyšly, ale normálně, dveřmi. ,,Tak v tom případě se mnou bojujte venku!"řekl Jony, netušíc, že má přijít velká bouře a tornádo. Amandě se z konečků prstů začal chrlit oheň. Oheň povalil Jonyho na zem, ale ten i přesto vyřkl zaklínadlo:,,Micitus!". Před dívkami se vytvořila silná tlaková vlna, která je všechny odhodila a povalila. Volhaně se zase začala točit hlava, ale nedávala to na sobě znát. Amanda a Xara opět vstali i když je to stálo pár sil. Mandy znovu napřímila konečky prstů a opakovala útok od Jonyho, který ním jenom proletěl. Amanda si uvědomila, že je to jen přízrak, takže to na něj nebude fungovat. Xara si všimla toho, že Volhaně není dobře a tak se jí zeptala:,,Co je Volhi? Mám ti pomoct?". ,,Zase se mi točí hlava. Za pomoc bych ti byla moc vděčná."odpověděla jí Volhana. Xara si vzpomněla na jedno uzdravovací zaklínadlo a tak řekla: ,,Medic!"a Volhaně se rázem ulevilo. Xara podala Volhaně ruku, Volhana se chytla a vstala. Amanda uviděla tornádo a ustoupila o krok vzad. Volhana a Xara si ho taky všimly a tak všechny tři začaly couvat. Jony se začal děsivě smát. ,,To si říkáte čarodějky? Zleknete se obyčejného přízraku a při tom jste silnější! Chahaha!" řekl Jony v pomyšlení, že se dívky zalekly jeho. ,, My se nebojíme tebe, ale toho tornáda za tebou!"řekla Xara. Jony se otočil a uviděl, že tornádo je od něj vzdáleno asi jenom deset metrů. Holky věděly, že je tam skála a uviděly vchod dovnitř. Všechny tři utíkaly jako o závod k jeskyni a kupodivu je i Jony následoval. Dost dobře věděl, že síla přízraku proti takhle silnému tornádu nestačí, a že síla ještě trochu nezkušených čarodějek by jim nepomohla. Jediná Xara by mohla tornádo zastavit. Xara si rychle probírala všechny zaklínadla. Konečně si na jedno vzpomněla. Stoupla si ke vchodu do jeskyně, tornádo bylo už dost blízko, a řekla: ,,Turtus!". Tornádo začalo slábnout, změnilo směr a asi po dvaceti metrech skončilo. ,,Hele, holky, mě se moc nechce jít ven. Je tam ještě trochu zima a navíc tam po tom tornádu zbylo ještě dost škod, a mě se to nechce všechno opravovat. Všimla jsem si tady vchodu, světlus!"řekla Xara, rukou zaměřila na stěnu, ve které byl vchod, ,,Co to trochu prozkoumat? Jak jsem se v Nekonečnu dívala na mapy tak by tu měl být blízký, rychlý, portál do Nekonečna. Pojďme to zkusit." dořekla Xara. ,,Zkusíme to, ale musíme něco udělat s tady tímhle!"řekla posměšně Amanda, ukázala na Jonyho, který při tornádu omdlel. ,,A to si říká přízrak!"řekla posměšně Xara, když se Jony probral. Xara řekla posměšně: ,,Velký pán a bojí se malého tornáda!" Všechny čarodějky se zasmály.Ale Jonymu to nepřipadalo tak směšné a řekl:,,Čarodějky z Nekonečna poslány na mě a schovávají se v jeskyni?" to už, ale Volhana věděla co má říct. ,,No jo, jenže my jsme to tornádo aspoň zahnaly narozdíl od tebe, který okamžitě zhroutil!"řekla to a Jony už to nevydržel a řekl: ,,Ultima!" dívky spadly na zem a byly omráčené dost dlouhou dobu. Jony vyšel ven z jeskyně a snažil se utéct. ,,Stůj!" zařvala Volhana na Jonyho. ,,Ty se bojíš? Tak to je mi tě opravdu líto!"napřímila konečky prstů na Jonyho a z prstů jí začal doslova tryskat oheň.Jony neměl proti záplavě tolika ohně co dělat a svalil se na zem. Volhana pro něj utíkala a mezitím se probrala Xara a Mandy.Xara zakřičela zaklínadlo:,,Lanos!"A v té chvíli se Jony svíjel zavázaný provazy. Dívky udělali kruh okolo Jonyho, vzaly si křišťály do ruky a přemístily se do Nekonečna. Colly je přivítala s otevřenou náručí. ,,Jsem ráda, že jste Jonyho už přivedly, ale mám pro Vás nepovzbuzující zprávy. Na planetě Zemi je potomek od Jonyho." řekla. ,,Můj rod nikdy nenajdete a když tak nezničíte!" řekl Jony lstivým hlasem. ,,Teď se, Mandy a Volhano, vraťte domů. Potřebujete si všechny odpočinout." řekla Colly. ,,Vy víte kdo je potomek od Jonyho?"zeptala se Volhana. ,,Mám jednoho kandidáta, ale nejsem si jistá. Proto se vraťte domů." Amanda a Volhana si vzaly do rukou křišťály a přemístily se na planetu Zemi.
,,Ahoj! Už půjdu domů, souhlas?" zeptala se Amanda. ,,Jasan!"řekla Volhana naprosto nadšená tím nápadem. Obě šli naprosto jiným směrem. Konečně budu moct jít do postele, a poslouchat Avril Lavigne naplno! pomyslela si Volhana. Avril byla její nejoblíbenější zpěvačka. Co nejrychleji spěchala domů, strašně se těšila do teploučka doma.
Mandy se stejně těšila domů. Do teploučka, ale naopak se netěšila na to, že se bude muset učit do fyziky. Když přišla domů okamžitě jí její maminka pozdravila: ,,Ahoj, dceruško! Jakpak ses měla ve škole?" Amandě to přišlo divné. Po škole? Vždyť tam byla asi pře třemi hodinami.Konečně jí to došlo! Tady se přece zastavil čas! ,,Jo, šlo to celkem v pohodě.“ Řekla Amanda. Šla do svého pokoje, vzala si do postele učebnici fyziky, lehla si, vzala učebnici nad hlavu a začala se učit. Nebavilo jí to. Myslela si, že u toho usne. Naštěstí se nic nestalo. Naučila se to, odhodila učebnici na zem a zavřela oči. Usnula. Zdál se jí ošklivý sen. Zdál se jí sen, že Robert je syn od Jonyho! Bylo to strašné. Celá zpocená se probudila a nevěděla co má dělat. Začala si do hlavy vkládat, že to nemohla být pravda, nemohla, prostě nemohla! Byl to jenom sen, pouze a jenom sen. Robert by nemohl, nemůže být. Bylo by to strašné. Ale vždyť nemá žádnou čarovnou moc. No to je ono! Nemá žádnou čarovnou moc. Pomyslela si toto všechno o svém snu. Šla k telefonu, vzala si ho do pokoje a zavolala Volhaně. Volhana nebrala telefon. Co se jí mohlo stát? pomyslela si Amanda. U Volhany nebyl nikdo doma. Volhana přišla do naprosto prázdného domu. Uvědomila si, že bez jejich rodičů je jejich dům moc a moc opuštěný. Když přišla, telefon už nezvonil. Vůbec o tom telefonu nevěděla. Měla velký hlad. Její rodiče by si asi pomysleli: Volhi, vždyť teď jsi byla ve škole na obědě, jenže to nebyla tak docela pravda. Po obědě totiž byla ještě v Nekonečnu a zajmout Jonyho. To bylo celkem unavující hned po obědě. Vzala si chleba, z ledničky si vytáhla máslo a šunku. Pak si všimla na ledničky vzkazu: Volhi, šli jsme se projít do restaurace, když se táta vrátil. Dáme si tam oběd. Nezlob! Ahoj mamka! Už jí všechno bylo jasné. Jídlo snědla a pak se rozmýšlela co dál. Šla do svého pokoje, vytáhla si sešity a učebnice z batohu a šla se učit. Písmenka jakoby se jí míhaly před očima. Nemohla nic přečíst a jen jedno jediné slovo jí dělalo potíže. Když konečně přečetla zadání úkolu, tak jí strašně rozbolela hlava. Nevěděla co si má počíst a tak se lehla do postele. Po malé chvilce usnula. Spala dlouho a tvrdě, když v tom jí něco probudila. V kapse jí vibroval mobil. Myslela si, že je to jen budík a protože nevnímala melodii znovu usnula. Po deseti minutách uslyšela zvonek. Kdo to může být? pomyslela si. Šla ke dveřím, oči skoro ještě zavřené a tam uviděla ustrašenou maminku a tatínka. „Co se stalo?“zeptala se Volhana. „Nebrala jsi telefon a tak jsme si mysleli, že se i něco stalo.“ Odpověděl jí tatínek. „Promiň tati,“ omlouvala se Volhana. „byla jsem nějaká unavená ze školy a usnula jsem tak tvrdě, že mě mobil sice probudil, ale myslela jsem, že je to budík a spala jsem dál.“ Vysvětlovala Volhana. „Pokud jsi tak unavená, jdi si ještě lehnout aby ses zítra soustředila ve škole.“odpověděl jí tatínek. Měla hodného otce a tak si opravdu šla lehnout. V posteli sice odpočívala, ale nemohla za nic na světě usnout. Ležela a ležela až jí to přestalo bavit. Její rodiče už nebyli doma. Podívala se na hodinky. Bylo půl šesté a ona si ještě neudělala vůbec nic do školy! Ale i přesto se usmála. Když se podívala na hodinky, vzpomněla si jak je dostala. Hodinky byly pěkné a ještě jí neomrzeli. Byly vyrobeny živě, obsahovaly mnoho nádherných barev, což znamenalo, že si je mohla vzít úplně ke všemu a nevypadala jako někdo kdo v životě neslyšel slovo ,móda‘.Nejraději je však nosila k triku, které taky obsahovalo všechny možné barvy. Historka o hodinkách byla tak dlouhá, že nám ji nechtěla Volhana celou převyprávět. Pak si Volhana vzpomněla na její plán. Šla znovu do pokojíčku a pustila si Avril Lavigne naplno. Vytáhla si z pod stolu její batoh s věcmi do školy. Měla naštěstí jen málo úkolů. Všechny si udělala, ale na některé přicházela delší dobu. Avril stále poslouchala až jí to omrzelo. Stopla přehrávač a uvědomila si, že je tu strašné ticho. Úkoly už měla hotové a tak se rozhodla, že se půjde podívat na internet. Podívala se na svoji poštu a uviděla: Máte 1 nepřečtený e-mail .Otevřela jej. Dívala se na něj s vytřeštěnýma očima div jí oči nevypadly z důlku. V kolonce „od koho“ nebylo vůbec nic a vypadalo to jako vir. Okamžitě vypnula internet aby si nezavirovala počítač.Bylo jí jasné, že to není nic dobrého, protože e-mail bez vyplnění údaje „od koho“ nebylo mono poslat. Přemýšlela jak by se to dalo obejít, ale nic jí nenapadlo. Možná někdo z mých spolužáku přišel na to jak to obejít a tak si ze mě udělal srandu. napadlo Volhanu.
Amanda si zatím taky udělala úkoly a začala si psát deník. Napadlo jí jak svůj deník ještě více „zašifrovat“. Předtím vždycky psala bílým písmem a každý si myslel, že je to prázdný soubor a nepokoušel se to nějak přelstít. Ona většinou jen vzala myš a klikla a tahala přitom myš po celé obrazovce. Teď jí napadlo, že by mohla psát nějakým jiným písmem třeba místo Arialu by mohla psát Symbolem nebo něčím, co by bylo jenom obrázky, ale šlo by to předělat do latinky. Až tohle vyzkoušela řekla si, že by si mohla číst, protože už dlouho nic nečetla. Vzala její rozečtenou knihu a začetla se. Když se začetla dokázala přečíst i sto stránek najednou, ale dnes jí to nešlo. Když se začetla začali se jí písmenka točit po stránce. Založila stranu a podívala se na stěnu. Uklidnilo jí to. Znovu otevřela knihu, ale zase se jí točili písmenka po celé straně. Rozhodla se tedy, že přestane, i když vlastně teprve začala. Šla na internet a podívala se na svojí stránku. Zjistila, že jí přišel e-mail, ale v kolonce „od koho“ tam nebylo nic. Hlavou jí létaly myšlenky stejné jako Volhaně. Rozhodla se (nezávisle na Volhaně), že napíše Volhaně. Sdělila jí co se jí právě přihodilo. Chvíli čekala a přišla jí odpověď.
Volhi, nevím čím to je, ale mě přišel úplně stejný e-mail. Rychle jsem to smazala, protože jsem se bála, že je to vir. Znáš to ne? Máš už úkoly?Mě to nepřišlo vůbec jednoduché jak nám to namluvili učitelé.ODEPIŠ!!!! Volhana. Amanda stiskla cedulku Odpovědět a napsala Volhaně. Jí naopak ty úkoly šly jako po másle, a tak se rozhodla, že Volhaně napíše výsledky. Věděla, že t není dobré, ale nechtěla zas poslouchat učitelé jak křičí po Volhaně, že to má blbě apod. Volhana jí poděkovala mailem, ale pak už se neozvala. Amanda napsala Robertovi, ale ani ten jí neodpověděl. Divila se jak to, že se jí nikdo neozve. Napsala ještě nějakým spolužákům, ale ani od nich se jí nedostalo odpovědi. Protože se nudila zašla si na chat. Tam napsala jestli by si s ní někdo nechtěl pokecat a já jsem jí odpověděla.Zeptala se mi kolik mi je a jak se jmenuji a kde bydlím a jak vypadá můj pokoj. Odpověděla jsem jí: Bydlím v Morbytu, je mi třináct, jsem Glóra, v pokoji mám PC s internetem, postel, pracovní stůl, skříně, okno a to je tak všechno. Amanda byla u vytržení , protože jí a Volhaně bylo taky třináct a bydlely v Morbytu. Zeptala se mě na jakou školu chodím, protože jí je taky třináct a nezdá se jí, že bych chodila k nim do školy. Já jsem jí odpověděla: Já nechodím do školy. Učí mě doma. Nejsme nějak bohatí, ale mamka nechce abych chodila do školy. Kde bydlíš? Myslím jak v jaké části Morbytu. Ona mi řekla že bydlí na ulici Feritová a to je jen kousek ode mě a tak jsem jí navrhla jestli bychom se nemohly sejít ve čajovně na rohu a ona souhlasila. Tak jsem teda vypnula internet, oblékla si rifle a triko na to jsem si hodila černou bundu. Vyšla jsem a zahnula za roh a vešla do čajovny. Objednala si čaj a v tom se ve dveřích objevila Amanda s Volhanou (o Volhaně mi totiž taky napsala). Čaje pro ně jsem objednala já. Byl to jeden z čajů po kterém řeknete všechno.Ony mi řekly, že se starají o Nekonečno. V tom jsem jí zacpala pusu a odvedla je ke mně domů, protože tam nikdo nebyl. Řekla jsem: „Já znám Nekonečno. Jednou jsem tam byla. Dokonce mi dali přívěšek z křišťálu a řekli mi, že až budu větší seznámím se z nějakýma dívkami z Morbytu a ty mi pomůžou. Prý budou mít taky křišťály a proto mi je ukažte!“
