KELTSKÝ SOUD
Ve vesnici se konal soud. Pro udřené vesničany to bylo příjemným zpestřením, vidět, jak jednoho z nich druidové odsuzují a vykonávají trest. Tentokrát před soudem stanul mladý Denwerdan. Jeho soused Fearn ho obvinil, že mu zabil krávu s teletem a požadoval tvrdý trest. Nejvyššímu druidovi připadl nelehký úkol. Bylo to Denwerdanovo tvrzení proti Fearnovu a ani jeden z nich neměl svědky. Fearn se vzteky třásl a tvrdil: ,,V noci jsem se najednou probudil a vidím, někdo je v mém chlévu u zvířat. Pochopitelně jsem se hned zvednul a šel jsem se na něj. Přijdu, a vidím tuhle Denwerdana jak vraždí moji krávu a tele. Hned jsem na něj vylít a hnal ho vidlemi ven, ale moje ubohá zvířátka jsem nezachránil. Obě do rána pošla." Nejvyšší druid se obrátil na ostatní druidy a všichni se odebrali k poradě.
Slunce se pomalu sklonilo k západu, než se druidi znovu objevili. Z jejich výrazů nebylo možno nic vyčíst. Nejvyšší druid se postavil před Denwerdana a promluvil ke všem shromážděným: ,,Ať rozhodnou Bohové! Jedině oni mohou spravedlivě usvědčit viníka! Vyber si", řekl, a nastavil před Denwerdana malý plátěný pytlíček, ,, černý kámen znamená nevinu, bílý vinu a pokud si vytáhneš dvoubarevný, budeš tahat ještě jednou." Denwerdan roztřesenou rukou sáhl dovnitř. Podíval se na druida a otevřel dlaň. V ní se objevil dvoubarevný kámen. Sáhl znovu a k Fearnově radosti se objevil kámen bílý. Vinen. Vesnicí to zašumělo a Denwerdanovi se zatmělo před očima. Věděl, co následuje. Po chvíli vzrušených debat mezi lidem nejvyšší druid zvedl ruku a dav se utišil. ,,Viník teď má právo říci něco na svou obhajobu", řekl druid. Denwerdanovi se podařilo trochu uklidnit, alespoň tak, jak bylo v dané situaci možné. ,,Vím, že jsem udělal chybu, ale musel jsem. Na svátek Beltine jsem si všiml, že Fearnova zvířata jsou nemocná. Šel jsem za ním a svěřil se mu se svými obavami, ale on se mi vysmál do očí. Byl jsem za ním ještě několikrát a pokaždé to dopadlo stejně. Včera jsem se dozvěděl, že se chystá krávu zabít a připravit si zásoby masa na zimu. Nemohl jsem to tak nechat, už proto, že Fearnova dcera je moje snoubenka a její neštěstí bych nepřežil. Tak jsem se v noci vypravil do Fearnova chléva a krávu i s teletem zabil dřív, než to stihl udělat on. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak mrtvá zvířata ze chléva dostanu, myslel jsem jen to, aby se mojí Illainn nic nestalo." Illainn, která i přes otcův zákaz k soudu přišla, se rozplakala a vrhla se Denwerdanovi kolem krku. Ale Fearn ji od něj surově odtáhl a zle se na Denwerdana podíval. Dostal další důvod Denwerdana nenávidět. Druid se na všechny tři zúčastněné podíval a znovu promluvil: ,,Ačkoli byl čin spáchán z lásky a dobrého přesvědčení, nemohu se protivit vůli Bohů a musím Denwerdana potrestat spravedlivým trestem." Denwerdan pokorně sklonil hlavu a očekával trest. ,,Za zabití cizího zvířete jsi odsouzen k vyhnanství. Odvedeme tě okamžitě." Davem proběhla další vlna vzrušení. Denwerdan se sklonil nad Illainn, která omdlela v otcově náručí a naposledy ji políbil. Odešel z rodné vesnice a už nikdy se do ní nevrátil. Nikdo nevěděl, jestli vyhnanství přežil, nebo ne.
Druhý den po soudu Fearn zrovna pohřbíval obě zvířata, když přiběhl jeho věrný pes, a začal se dobývat na maso. Fearn se dobromysně usmál, uřízl kousek kýty a podal ji psovi. Kdepak by věřil na povídačky nějakého hlupáka.
Večer se Fearn začal po psovi shánět. Když nepřiběhl na první zavolání, Fearn se se zaklením ztěžka zvedl od stolu a pomalu došel ke koutu, kde pes obvykle večer odpočíval. Jakmile ho uviděl, zděsil se. Pes ztěžka oddechoval a nemohl se hýbat. Fearn rychle zavolal místní léčitelku, ale ani ta už mu nedokázala pomoci. Ještě ten večer zemřel. Denwerdan měl pravdu...
