|
Jen jednou nad krajem letěla
přes slunce zářící do běla,
a naději přinesla z dálky,
kde nevládly světu války.
Oči jsme k nebesům upřeli
bezduše, jak‘ bychom zemřeli;
proto snad spatřila strach,
zda nezbude ze snů než prach.
Veškerá naděje zmizela s roky,
které jsme slýchali špatné proroky.
Lásku a ochotu vymítili,
nenávistí snadno nahradili.
Viděla zkázu, co přišla s léty,
tu, kterou přinesly kulomety.
Bolest a beznaděj v srdcích lidí,
strach, co se nikdy nepromíjí.
Shlížela k mrtvým ve městě,
k marně čekající nevěstě,
spatřila nás jak nevidíme,
zda milujem' či nenávidíme.
Síla jí zářila z drobných očí,
ztracen, kdo za ní se neotočí.
Vrátil se život. A byl tu pro ty,
co zbyla jim aspoň špetka dobroty.
|
